honajz
diskuze u autorů
Tento ilustrátor je znám především ilustracemi k historickým archeologickým objevům pro televizní seriál Time Team (Dobové vykopávky) a velmi zajímavá je jeho kniha Recreating the Past.
Přes veškerou adoraci jsem Čapkovi moc na chuť nepřišel. Povídky z jedné a druhé kapsy jsou výjimkou v jeho tvorbě, jinak jsou jeho díla přeplněná filozofickými myšlenkami, z nichž i jemu samotnému musela jít hlava kolem. Vše promýšlel do nejmenších detailů, i těch sebeabsurdnějších, až mám pocit, že ztratil často nadhled. Co se týká jeho románů, hodně jich vznikalo na pokračování do novin, a na dílech je to často znát. Cliffhangery, neboli poutáky na konci každé kapitoly, občasné opakování již řečeného, někdy i nedotažené linie nebo chvíle, kdy se popírá již řečené... V hodně věcech měl zajisté pravdu, třeba když píše o rozpínavosti mloků, o bílé nemoci, jenže podobně v době mezi válkami přemýšlela většina autorů. Někdy mi Čapkova řešení, přes jeho komplexní filozofická pojednání v knihách, přijdou poněkud naivní. Navíc je znát, že sám nevěděl, jestli je věřící, nebo ne, jestli je spíše humanista, nebo filozof, a z těch děl je ta jeho rozervanost a neujasněnost často hodně znát. Nic to však nemění na tom, že s českým jazykem pracoval a uměl pracovat skvěle.
Myslím, že knihy Miloše Urbana jsou rozporuplné jako on sám. Je spíše katolík, nebo rosenkrucián? Mystik, nebo ho více přitahuje temná strana? V některých knihách jsou zajímavé postřehy, nálada a imaginace , jiné se hodně snaží napodobit Eca, a jindy mi přijdou i docela neumětelské, kdy se styl psaní nehodí k popisovanému. Ale jak tu někdo napsal, „daří se mu prodávat knížky“.
Musím přiznat, že mně Hašek k srdci nikdy nijak moc nepřirostl. Některé jeho postřehy jsou dokonalé, žel jsou střídány mnoha spíše pubertálními nápady jak ze střední školy. A ty bývají často spíše trapné. Je znát, že mu často šlo o prvoplánový humor, a často z povídek nečiší ani tak dada, jako vypitý mozek. Pokud máte v rodině někdo alkoholika, víte, o čem je řeč.
Nemůžu si pomoct, ale tohle je prostě Halíkův klon, se všemi jeho zápory. Mnohé rádoby vznešené myšlenky zabalené do mnoha cizích slov a podivně, ale vědecky vypadajících větných spojení, jejichž myšlenky jsou však prosté a někdy až nijaké. Některá moudra bych dokonce nečekal, že z pera vypouští katolický kněz, ale spíše nějaký člen new age sekty. Řekl bych, že stejně jako u Halíka jde jen o současný filozoficko-nábožensko-multikulturní hype, a podobně prázdný. Vsadil bych se, že mnozí, kteří se nad jeho knihami rozplývají, je často ani nedočetli (jako je tomu u mnoha Halíkových knih, jak jsem zjistil), neb jim přišly těžké ke čtení, tak jen moudře pokývali hlavou, a aby sami nevypadali jako blbci, řekli, jak moudré knihy to jsou.
Sdílím stejné pocity z knih pana Vondrušky jako uživatel zany. Napsat historickou knihu není jen tak, chce to provést nějaké rešerše, projít si dostupné prameny, aby člověk neplácal nesmysly, a u psaní se hlídat, aby ve středověku nebaštili rajčata a brambory a neopírali se čelem o okenní sklo, protože ani jedno z toho tehdy neměli. Nevěřím, že je možné napsat dvě až čtyři historické knihy ročně, aniž by utrpěla kvalita a aniž by nebyly povrchní a nedotažené. Pan Vondruška je takový Viewegh historické literatury, což nemyslím nijak zvlášť jako pochvalu. Navíc literárně to občas také trochu skřípe, ale to už by bylo na delší rozbor.
Bradbury má v sobě něco, co hodně chybí ostatním klasikům sci-fi, třeba vzdáleně podobnému Lemovi - hlubokou míru lidskosti, pochopení, humanity. Bradburyho knihy jsou plné fantazie, hry, ale také víry v člověčenství, lásku, přátelství, city a vzpomínky. A samozřejmě kouzla.
Hodně Lemových knih doslova trpí jeho bezbřehou vírou, skoro až náboženskou, ve vědu. Jeho znalosti nejnovějších vědeckých objevů jsou úctyhodné, na druhou stranu jimi tak zahlcuje své knihy, až mizí jakýkoliv příběh. Přesto existuje pár knih, které mám od Lema moc rád - Návrat z hvězd, Deník nalezený ve vaně, Rýma. Zde popouští více uzdu fantazii, dokonce vedle techniky vidí i člověka, filozofická klišé jsou nahrazena nějakými osobními zkušenostmi a hned se ty knihy lépe čtou.
S knihami Tomáše Halíka mám jeden obecný problém - jsou tak sofistikované a někdy až školometské, podané spíše jako vysokoškolská skripta, až je problém v nich dohledat to jádro (stejně jako ve vysokoškolských skriptech). Většinou pak zjistím, že jde vlastně o banální myšlenku, nebo že si autor dokonce sem tam odporuje, ale když ono to těmi fundovanými slovy vypadá tak poučeně. Stokrát raději si přečtu něco od Hobizala nebo Lukeše, ti dokážou podat podobné myšlenky, ale lidsky přístupnějším a věrohodnějším způsobem.
Zdá se, že pan Chesterton bude blahořečen: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18692