honajz
komentáře u částí děl
Hodně zvláštní příběh z tyfových zajateckých baráků, kdy jeden muž začne prohlašovat, že je z hvězd a žil na několika planetách a asteroidech a kometě a získá si stoupence, aniž by někoho napadlo, že jen fantazíruje z toho tyfu.
Nápad je to jistě zajímavý, ale častěji použitý (minimálně třeba v Planetě opic), a vlastně mne na tom zajímal nejvíc průzkum domu, který ale není nějak moc podrobný. A pak myšlenka, nakolik naše historické záznamy třeba nevyprávějí o něčem podobném jako zde, a my už jen nechápeme to, co se kdysi stalo a co kdysi lidé brali za samozřejmost, stejně jako my dnes.
Povídka na téma dalšího rozporu - tentokrát mezi autorem (jako samostatnou osobností) a jeho dílem (imaginárním projevem, který může mnohé lidi svést k dojmu, že jste nějaký nový prorok). Napsané je to docela zajímavě, postoj spisovatele jsem chápal, přesto jsem asi čekal nějakou silnější pointu.
Začátek povídky poněkud mate, protože začíná lékařským vyšetřením a diagnózou, až teprve později se přesune do domu dětství, kde hlavní hrdina zažívá rozpory mezi tím, co si pamatuje, co si myslí, že si pamatuje, tím, co si pamatují druzí, a realitou. A o tom vlastně povídka je, i když její podstatnou část tvoří dobrodružství malého kluka pod zemí a setkání s podivnou dvojicí. Zde zazní hodně mouder, ale přes jistou pozitivitu vyprávění ne vždy mi ty řeči - i coby věřícímu - dávaly smysl.
Hodně napínavý příběh, kdy Pavlyš postupně odhaluje, co se na cizím korábu stalo, a jak jedna žena ze Země, aniž by kdo na Zemi tušil, má pomník u mimozemské civilizace - a proč.
Občas mi tam něco málo nesedělo, ale jinak je to Pavlyš jak má být - trochu akční a trochu filozofický. Ústřední myšlenka o pochopení cizích planet je velmi silná.
Nic moc. Poněkud zmatené, chtěně vtipné, spousta myšlenek a skutek utek.
Vyloženě nejslabší povídka - bohémští a umělečtí známí z Londýna se sejdou v Alpách a tři čtvrtě povídky se kromě popisů krajiny o nich dozvídáme různé náznaky a popisy a vyprávění o ničem, aby se v poslední čtvrtině udála jakás takás záhada, která však nijak není vysvětlena a vlastně se s ní ani nijak nepracuje. Na tu celkovou rozvleklost povídky přijde konec unáhleně a je utnut pár větami.
Navnaděný dvěma úvodními povídkami sbírky se mi najednou dostalo ledové sprchy. Sice nápad je opět neotřelý, ale natahovaný až běda, a co horšího, ta povídka je ukecaná, nekonzistentní a většinu času o ničem. A když už dojde na záhadu (vlastně dvě), jsou smeteny pod koberec a hurá, z Alp se jede domů a jako by se nic nestalo.
Zcela mne dostalo, jak si s duchařinou autor vyhrál a postavil klišé o duchovi, vázanému k místu, zcela na hlavu. Smutné je, že i když příběh vlastně skončí happy endem, díky úvodu povídky víme, že se tak nestalo nadlouho. Příběh vypráví o krásné dívce a její neméně krásné matce, přičemž dívce se dvoří všichni z okolí, ale jen jeden z nich má odvahu převzít rodinné tajemství.
Velmi dobrá povídka, postupně rozvíjená, postupně odkrývající tajemství (jak se v samotné knize píše, jako okvětní plátek po plátku), a i když člověka vyústění napadne, přece jen autor pracuje dovedně se čtenářovou fantazií a balancováním na hraně duchařiny a reality. Příběh je o tom, jak mladík, který studuje teologii, chodí na procházky po okolí a objeví opuštěný, tajemný dům. Dovnitř se nedostane, ale jednoho dne zde uvidí zvláštně se chovajícího staříka...
SPOILER Stárnoucí Pilát Pontský vzpomíná na dobu svého působení v Judeji, na příkoří, která se mu odehrála, jen na jedinou věc se nedokáže rozpomenout - na soud s jistým Ježíšem.
Poněkud slabá povídka o tom, proč jedno město má ve znaku mnicha s faunem.
A tak není ta povídka špatná, ale nějak jsem čekal víc, i nějaké zajímavější zakončení. Škoda, že nešla povídka cestou postupného vzbuzování sebedůvěry, až by obyčejný účetní byl postrachem celé firmy - a co z toho vzešlo. Takhle podáno je to takové nijaké, snaha něco z toho vytřískat, ale jste smolař, což však je hodně chabé.
Trošičku zamotaný a mírně zmateně vyprávěný příběh, kdy je jedno, že se detektiv jmenuje Dalmas, protože je to Marlowe jako vystřižený - opět poctivý trouba s náklonností ke krásným ženám, alkoholu, a sem tam ho někdo vezme po držce. Dokonce jsou zde i náznaky z Chandlerových románů, že skutečně umí být ironický, má vtipné postřehy i styl, jenže skutečně v malé míře. Jinak je to spíše takové až moc naivní a upovídané, a jak říkám - zmateně vyprávěné.
Nu nevím - než jsme se dopracovali k oné temné noci, chvilku to trvalo, a ani popis té hrůzy samotné mi nijak obstojný nepřišel. Nic, co by člověk tak nějak netušil dopředu, nedal si dohromady z již řečeného, a konec mi přišel vlastně takový nedotažený (co se vlastně stalo s ní, a co s bratrem?).
Tohle je spíše povídka o krizi středního věku. Při hledání hub se muž odloučí od své manželky a syna, aby narazil na volnomyšlenkářské hipíky té doby (tedy zhruba 40 let před tím, než vypuklo hnutí hippies oficiálně), ale hlavně volnomyšlenkářskou dívku, která mu poněkud zpřevrací zavedený svět dosavadních hodnot. Povídku spíše ocení ženatí chlapi po čtyřicítce.
Povídka, která poněkud mate začátkem a přespřílišnými filozofickými pasážemi, občas odbíhajícími od tématu. Přesto je zamyšlení nad tím, že lidé, kteří dosáhnou hvězd, mohou mít posléze panickou hrůzu opustit domov, velmi zajímavé a neotřelé.
Úvod naznačuje, že života na Zemi se ujala jako inteligentní rasa psi. Ti berou Člověka jako mýtus, jako nějakého neviditelného a možná nikdy existujícího boha. Trochu to připomíná Planetu opic, jen s jiným gardem. Poznámky k prvnímu příběhu jsou vtipné a ironické, jako hříčka fungují samy o sobě. Nejsem z této povídky příliš nadšen, protože neoplývá logikou. Pokud se všichni přestěhovali do krásných domů v lesích, kde v hydroponických sudech pěstují zeleninu a jinak létají všude vrtulníky, tak kdo vyrobil ty vrtulníky? Kdo se stará o atomovou energii? A co přelidnění planety? Různá náboženství? Rodinné klany? Město jako celek má i jiné funkce, než jen shromažďovací, bývá i centrem obchodu – to veškerý obchod skutečně nahradily vrtulníky a hydroponické sudy? Trochu to vypadá jako příprava na Prstenec kolem slunce, ale taková poněkud naivní, až prostoduchá. Ten konec mi připomněl obrácení tvrdého byznysmena v Pretty Woman („Budeme stavět lodě! Velké, silné lodě!“), ale to byla pohádka.
Spíše černá hříčka s až kafkovskými prvky, dovedená ad absurdum. Konec mne však přece jen poněkud zklamal.