hladko komentáře u knih

Můj dědeček se ve svých devatenácti letech vydal na sever Slezska, aby zde obsadil statek, který zůstal po vyhnaných Němcích a zabydlel se v Domě se Záhradou, které budu mít navždy spojeny s mým kouzelným dětstvím. Nyní žiju v Opavě, ve městě ve kterém ještě v roce 1930 žilo dvojnásobně více Němců, než Čechů. 99% svého života jsem vlastně strávil v Sudetech, v kraji s kalnou duší a chmurnou romantikou. Celý život jsem obklopen souvislostmi, ale dlouho jsem je neviděl. Postupem času je však nacházím téměř všude. A červíček pochybností hlodá a hlodá stále hloub, ale spravedlnosti nenachází. Byl odsun nutný? A pokavaď ano, nešlo jej provést organizačně lépe a zabránit tak násilnostem a dalším zbytečným utrpením, smrtím? Ale Gerta pochybnosti neutišuje - právě naopak. Odhaluje souvislosti překračující životy čtyř generací v jejich hloubce. Prst prohřešků našich předků na nás stále ukazuje a jen těžko se před ním schováme. Nanejvýš si ho nemusíme uvědomovat, nebo před ním můžeme přivírat oči.
A na internetových fórech se stále chce vyhánět a ve dne vztyčené kříže se v noci znovu kácí. Máme to v sobě. Jsme Češi. Čechy Čechům.
A kniha? Smutná. Vypovídající. O nás.

33 21.11.2013

Život žitý v přírodou nastavovaných kontextech je často obestřen různými mystérii a esoterismus nebo okultistické obřady jsou toho života důsledkem a nedílnou součástí. Dnešní převážně ekonomicky, ateisticky a racionálně smýšlející společnost není často ani ochotna připustit si existenci těchto věcí mezi nebem a zemí a sama se tak ochuzuje a vzdaluje od podstaty, s níž po tisíciletí žili naši předkové a jež je důležitou součástí našich tradic. Navíc mnoho přírodního - pohanského - bylo zadupáno do země křesťanstvím a to málo co zbylo rozprášili komunisté. Jsme odříznutí od kontextu sebe samých. Ale naštěstí jsou zde autoři jako Kateřina Tučková, krásná žena s kultivovaným projevem, která má na svědomí krásnou a kultivovanou knihu, jež pomáhá znovu stavět onen zbouraný most mezi naší minulostí a přítomností, což je činnost více než bohulibá. A ačkoliv se nejedná o literaturu faktu, kde bychom mohli lpět na veškerých skutečnostech v knize popisovaných, ale o beletrický román v němž i fikce hraje svou důležitou roli, většina popisovaných událostí se podle autorky měla skutečně odehrát. Navíc beletrie si jistě najde svou širší čtenářskou základnu a jak řekla stará Baglárka - aspoň tomu lidi budou líp rozumět. A já dodávám - neboť se jich to více dotkne.

30 26.09.2012

"Já myslela, že to co čteš je sci-fi...“, divila se přítelkyně, když jsem se při čtení neustále hlasitě hihňal. Jasně! Ale kdo řekl, že sci-fi nemůže být vtipné? Nikdo! Přesto se od science fiction tak nějak očekává temná, tísnivá atmosféra, kterou tajemný, mlčící vesmír asociuje. A přitom stačí vložit vtipného astronauta a je zaděláno na parádní počtení.
Marťan je robinzonádou současného věku, v jejíchž hlavních rolích naleznete vědu, napětí i humor. Dost divná kombinace, to jo, ale výtečně to (hurá, hurá, do prdele hurá!) funguje. Doporučuju přečíst dříve, než vaši fantazii zmasakruje americká adaptace. Do filmové premiéry v Česku zbývá 58 solů. Odpočet zahájen…

26 27.08.2015

Nemám rád ruské turisty. Nemám rád ruskou politiku a to zvláště v dnešních dnech, kdy probíhá ruská okupace Krimu. Nemám dobrý pocit z geografické blízkosti Ruska a nemám lautr dobrý pocit z naší surovinové závislosti na této zemi. Mám ale rostoucí slabost pro ruské autory a Boris Leonidovič Pasternak byl mým dalším skvostným douškem z poháru ruského literárního nadšení.
Pasternak je básník. Živago je básník. Doktor Živago je tedy kniha básníka o básníku a tak je psána výjimečným slohem, při kterém stojí za to zpomalit. Zpomalit stejně, jako to musíme udělat při čtení poezie. A ačkoliv je cítit, že se Pasternak skrz Živaga vypisuje ze své komplexní životní filozofie a např. že postava Simušky Tunceové se zde jeví, jakoby měla svou epizodní roli sehrát jen za účelem prodání jedné z Pasternakových myšlenek, přesto má kniha potenciál čtenáře uhranout, a to především nádhernou, barevnou a živoucí jazykovou výstavbou, které je schopna jen ruka velkého a pečlivého pozorovatele proudu života, jemuž bylo do vínku dáno umění jej zaznamenat v jeho průzračné podobě. Něco mě však nutí zde poznamenat, že v jednu chvíli jsem měl sto chutí Živagovi nafackovat. Proč se, kurde, tak chytrej chlap musí zachovat tak iracionálně? Ale odpověď je nasnadě. Aby mohla vyniknout nit osudovosti, která chce ještě chvíli knihu protkávat.
Pročítám Živagovi básně uvedené na konci knihy, a připadám si, jako bych se společně s Larou prohrabával jeho písemnostmi, jež každá odkazuje na určitou epizodu Jurečkova života. Doktorova postava je tak ještě více živoucí. Hluboké knihy snad potřebují složitější koncept, proto je zde poměrně velké množství postav, jejíž identifikaci vám autor stěžuje různými familiárními podobami ruských křestních jmen, které v kombinaci s otčestvími můžou na nerusky uvažujícího čtenáře působit zmatečně. A protože znám sebe a svou paměť, kreslil jsem si důsledně mapu postav a jejich relace (to co jsem už měl kdysi udělat při čtení knihy Sto roků samoty) a vyplatilo se. Možná to pomůže i některým z vás, kteří se do knihy právě pouštíte.

24 04.03.2014

Jsou dvě možnosti:
buď existuje jistý řád, který točí vřetenem vesmíru a dodává veškerenstvu smysl, podpírá existenci slova spravedlnost, přináší klid do spánku člověka rovného a my všichni jsme toho řádu nedílnou a potřebnou součástí,
NEBO
neexistuje ani bůh, ani mlýn, ani zadostiučinění a my jsme mrňavé a bezvýznamné oběti Chaosu, muňky bez možnosti cokoliv ovlivnit. V tu chvíli nás lze rozdělit na dva živočišné druhy - tedy na ty se Štěstím a ty bez něj. A malé zlodějce knih do vínku štěstí naděleno příliš nebylo, protože válka je svině, lidé jsou idioti a Führer byl svině a idiot, jehož idiotství dokázalo překlenout hranici jeho života a je živé dodnes.
Zlodějka knih mě uhranula svou dobrotou. Zlodějka knih chytla mou hlavu za spánky a jala se z ní vymačkat všechnu kebulí slanost. Zlodějka knih je kniha povedená a to po všech stránkách. Já prostě musím fandit lidem s vysokým morálním uvědoměním, přestože to často vypadá, že není spravedlivého vřetene.

23 30.11.-0001

Kniha Terror je přesně ten typ knihy, který mě nutí se k četbě dennodenně vracet a ukousnout co největší sousto příběhu. Protože si v rodinných parametrech nacházím čtecí chvíle téměř výlučně ve večerních hodinách a v leže, mnohé z dějových pasáží se mi ztrácely v Théta spánkových hladinách. Je docela možné, že jsem katarzistické finále s vypětím všech mozek aktivizujících sil nakonec stejně částečně proklimbal a proto jej nebyl schopen dostatečně vstřebat, vychutnat a tím pádem i ocenit.
V čem mě kniha ale opravdu nejvíce oslovovala a uspokojovala a proto nutila k hltavému způsobu četby, byla Simmonsova schopnost faktograficky a detailně popsat každodenní život a celkové devastující podmínky, se kterými se početná posádka Franklinovy polární výpravy musela každý den vypořádávat. Prostě ve mně stále dřímá ona Batličkovská touha, která byla zaseta do mnohých chlapeckých duší. Autor nás pod úrovní románového příběhu plného precizně vykreslených charakterů zasypává odbornými informacemi o širokém technickém vybavení obou lodí, o zvycích a denních rutinách významného spektra námořníků, o nutném rozsáhlém profesním obsazení expedičních lodí, o námořní hierarchii, o logistických principech, geografických zákonitostech a dalších věcech, které se točily kolem této fascinující obří expedice, kdy objevování světa bylo ještě extrémně nebezpečným a neskutečně náročným počinem s velmi nejistým a často tragickým koncem. Muž 19. století je definitivně zcela jiným živočišným druhem oproti v každém ohledu zhýčkanějšímu muži století 21. Až jako zážitek z jiného světa působí odhodlání těchto mužů ctít slovo a rozhodnutí kapitána až do osobního tragického skonání a často ještě dál (muži na smrtelném loži sdělují doktorovi, aby se o jejich předsmrtné „slabošské“ agónii nezmiňoval kapitánovi).
Právě onen extrémní počin v extrémních podmínkách vkládá Simmonsovi do spisovatelského rukávu toho pravého žolíka – tedy nosné Téma. Bál jsem se, že autor potenciál znehodnotí hororovými fantasy prvky, které v knize hrají svou neoopomenutelnou roli. Že se kniha zvrhne v hororovou béčkovou frašku, ale autor fantastično nakonec udržel na pomyslné uzdě a jeho prvky umě propojil s inuitskou mytologií a přidal tímto krokem do knihy další pozoruhodný a velmi zajímavý rozměr. Významná fiktivní složka díla tak nakonec nepůsobí rušivě ani nekonzistentně s ostatními prvky narace, ale naopak rozšiřuje románový potenciál o další úroveň. A proto je kniha nejenom na množství informací a zpracovávané témata dílem obsáhlým a tím pádem objemným.
Tak. A teď už je v zásadě odpustitelné ztrácet čas seriálem.

22 29.11.2021

Věřím, že člověk má někde své kořeny. Stejně jako autor věřím, že kořeny jsou nejvíce zapuštěny do krajiny dětství, která nás bezprostředně obklopovala a to tehdy, když jsme byli nejcitlivější a proudy života jsme nasávali nejintenzivněji. Tehdy zapouštíme, snad mimo jiné proto, abychom se stabilizovali. Také řeka je pro člověka neuvěřitelným zdrojem, zvláště doprovázela-li nás v dětství. K tomuto poznání člověk dojde a nemusí mít ani tak velké srdce a ani tak citlivou duši jako Ota Pavel. Já mám svou Moravici, byť to způsobilo pár týdnů na chatě s rodiči a známými, ale nikdy nezapomenu, jak to vypadá, když řeka kvete, když rozpoznáte jednotlivé ryby v proudu, když do rukou chytáte raky a když se naučíte plavat. A tak si mě zase řeka později přitáhla k sobě.
Lidé venkova jsou s krajinou svázaní mnohem více. Jejich kořeny – a s nimi snad i jejich životy – bývají hlubší. Těžká práce na kusu půdy, kterou obhospodařovával už jejich pradědeček, naplňuje člověka pokorou, dává životu jasný cíl a smysl. Duše není krmena městskými pozlátky, ale principy úzce spojenými s přírodou a čtvero ročními obdobími. Přetnete-li takovému člověku kořeny, oddělíte ho od jeho zdroje života. Mladý život ještě může zapustit někde jinde, starý život umírá.

22 11.03.2016

Jak už se píše v úvodu knihy, společným rysem všech samotářů, se kterými Palán vede v knize rozhor, je jejich důraz na duchovní rovinu. Obávám se, že lidé, kteří jsou pramálo fascinovaní přírodou, tuto knihu nedocení. A po přečtení knihy jsem stále více utvrzován v myšlence, že pravidelná, dlouhodobá, nebo nejlépe permanentní expozice přírody na člověka má zásadní vliv na jeho duchovní vnímání světa. Ale je možná i hypotéza zcela jiná, tedy že do samotářského života co nejdále od civilizace se nehrnou lidi, kteří jsou vyznavači ateismu. A právě ateismu se jeden ze šumavských samotářů vysmívá argumentem, že se jedná o v podstatě víru v to, že bůh neexistuje. A jiný samotář, zcela nezávisle, úvahu o náboženství rozvíjí na základě vlastního prožitku v přírodě a co je nutno ctít, osobní uvědomění si nějaké skutečnosti nabyté na základě intimního prožitku ve chvílích ticha a samoty jsou věci, které se do našeho náhledu na svět vtisknou mnohokrát výrazněji, než když si je do hlavy budeme nalívat studiem učebnic filozofie. A proto - ať žije houbaření a jiné tiché a pomalé expozice přírodou.

[...]Franta: Jednou jsem hledal támhle pod kopcem houby. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou koukám, pod jedním krásným stromem, že bys mu tu krásu mohl závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovýhle mackové. A támhle další. Celá zahrádka hřibů. Jak jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu na ně. A v tom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít. Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti, přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan! Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. Jestli to je křesťanství, budhismus, šivaismus, cokoliv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti satani mi dali školu.[...]

21 15.04.2018

Erik Tabery na přednášce mluvil o vhodnosti křížení informací, tzn. pozorovat danou okolnost z různých úhlů pohledů. U Hodin se mi to sešlo neplánovaně, přesto velmi trefně, protože druhou knihou, kterou jsem v daném období četl byl životopis Havel od M. Žantovského. To že budou odkazy na V. Havla jedním z leitmotivů Hodin z olova jsem netušil. Na druhou stranu kniha je nacpaná odkazy na historické události od vzniku Československa až do současnosti. A Denemarková si bere na paškál nejen období komunismu, ale i komunismus nahrazující kapitalismus, a tak není divu, že jméno Havel se zde skloňuje na každé čtvrté straně. A odkazy na Havla, který posmrtně stále ovlivňuje jednání ostatních, si žádá i silný lidskoprávní apel knihy. Ale kritika míří především na Čínu, které se podařilo nemyslitelné, tedy oba proti sobě stojící systémy propojit v jeden.
Je snadné podléhat knize, která popisuje svět ve stejných barvách, jak ho vidím i já. Která podepírá můj světonázor dalšími kontexty a tvrzeními a ještě více jej upevňuje už v tak pevných konstrukcích. Předpokládám, že ocitnout se na druhé straně politického vnímání světa, asi bych knihu nebyl schopen číst. A zajímalo by mě, zda existuje podporovatel Zemana, Okamury, Babiše nebo KSČM, který knihu četl, který knihu dočetl a který v knize objevil a následně ocenil její kvality. Upřímně o tom pochybuju, ale velice rád bych se pletl.
Denemarková mě intelektově vysoce přesahuje. Mnohé věci jsem nepochopeny prostě přešel, jednoduše z toho důvodu, abych nemusel tak často rozklíčovávat mentální rébusy autorky a své černé díry ve vědění doplňovat v jiných informačních zdrojích, což by mi délku četby podstatně natáhlo. I tak jsem knihu louskal téměř celý rok. Ale občas jsem pro kontext hrábl jinam, musel jsem, to abych se v myšlenkových vírech úplně neutopil. Nicméně poznámkoval a podtrhával jsem jako o život. Kniha je silnými myšlenkami napchaná k prasknutí. A tak se mi Hodiny z olova do života vkrádají neobvykle často. Každou chvíli na knihu něco kolem mě odkazuje. Je to Ta kniha, která ve mně neustále evokuje její obsah v denních kontextech, i když už je dávno založená zpátky v knihovně.

19 07.09.2021

Před dvěma lety jsem v komentáři k jedné knize Viktora Huga napsal, že o jeho slohu si současní autoři můžou jen nechat zdát. Velká slova (a gesta) často smrdí právě malostí komunikátora. V mém případě to byla neznalost poměrů, tedy otevřený projev blbosti. Je to, jako když někdo tvrdí, že současná hudba nedosahuje kvality hudby šedesátých let. V podstatě to pouze znamená, že se v současné hudbě neorientuje a že v dané oblasti nenašel průsečík svého srdce.
Už vím, že opak je pravdou a že svého Huga možná potkávám v autobuse cestou do práce. Opavského Huga, který si snad Gwynplainův příběh píše doma do šuplíku. Budu k českým autorům pokornější, protože jsem byl neočekávaně doslova uhranut poetikou, moudrostí a schopností vykreslit esenci člověčenství, jež do svého vyprávění zhmotnila Květa Legátová. Nějakou dobu budu do světa křičet: BRAVO! Cítím se tím povinován.

19 26.12.2016

Jak hluboko musí člověk klesnout, aby si uvědomil a přijmul základní rovnici života? A je nutné se pro pochopení potopit až na dno? Alexandr Solženicyn tam byl a ví:

[...Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou nad životem - nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím, vždyť je to všechno jedno: ani hořké netrvá věčně a sladkého nikdy není vrchovatě. Spokojte se s tím, že nezmrznete a že vám žízeň a hlad nervou svými spáry útroby. Jestliže nemáte přeražený hřbet, můžete na obě nohy, hýbáte oběma rukama, vidíte na obě oči a slyšíte na obě uši - komu byste chtěli co závidět? A proč? Vždyť závist užírá ze všeho nejvíc. Protřete si oči, očistěte srdce - a pak si budete nade vše vážit těch, kteří vás mají rádi a jsou vám nakloněni. Neurážejte je, nenadávejte jim, ani se z nikým z nich nerozcházejte ve zlém: vždyť nevíte, třeba je to váš poslední čin před zatčením a zůstanete tak v jejich paměti!...]

19 31.05.2012

1001 knih které musíte přečíst, než zemřete zmiňuje pouze jednu z Kingových knih - Osvícení. A já chci a musím šáhnout po časem ověřené hororové klasice. Omezený a zkracující se časový limit života nutí čím dál více dělat pouze ta správná rozhodnutí. Jednoho Kinga už mám za sebou a zjistil jsem, že je čtivý. To mi ale nestačí. Chci, ať mi tuhne krev v žilách, ať se v noci bojím jít na záchod, ať se probouzím panickým strachem z nočních můr. Ať mi třeba praskne pumpička. Chci, ať něco konečně rozvibruje mé zaprášené emoční katakomby. Tak pojď na mě, Kingu, a chytni mě pod krkem v temném a smrdutém podchodu nečekaně, prosím.
Silná stránka románu je právě jeho konstrukce a množství psychologických pastí, do niž je čtenář nevědomky zachytáván. King například používá čtenáře jako jediného vidoucího pozorovatele všech dějů. Ostatní postavy (krom kuchaře Hallorana, který prostředí hotelu záhy opouští) vidí a prožívají jenom útržky příběhu a nedokáží si poskládat kompletní obraz skutečnosti. Danny je sice osvícený, vidí víc, ale hrůzostrašné zážitky vytěsňuje do nevědomí (Já si nic nepamatuju). Čtenář vidí souvislosti, ale nedokáže pomoci. Je trýzněn vlastní bezmocností. Nemůže naplnit svou touhu a postavám napovědět, zakřičet na ně: Jeďte už do prdele někam do prdele!
Dannyho osvícenství nás také na začátku příběhu nenápadně informuje k čemu že celý příběh bude pomalu ale jistě směřovat. A není se na co těšit. Čtenář je efektně předděšen a ujištěn o osudové a brutální nevyhnutelnosti. Nejatmosféričtější horory používají motiv čekání a prodlužují jej do nekonečna (Čelisti, Blairwitch). The Shining není výjimkou.
Danny je také podroben psychologickému vyšetření. Prizmatem vědy jsou Dannyho nestandardní chování a jeho vize interpretovány přesvědčivým vědeckým psychologickým jazykem. Bohužel ale zcela nesprávně a čtenář to ví. Ve chvíli, kdy nás zklamou ověřené vědecké autority, svět paranormality se stává uvěřitelným, přítomným.
King si krásně pohrává s retrospektivou, která se často odehrává pouze v myšlenkách aktuálně popisované postavy a tím nám postupně skládá rodinný psychologický profil, celou komplexní rodinnou anamnézu, s mnoha jejími temnými a slepými uličkami podvědomí. A tyto temná místa pomocí paranormálních jevů oživuje a nechává s jejich pomocí rozehrávat děsivé divadlo. V podstatě se jedná o vynikající psychologické drama s leitmotivem postupného rozpadu rodinných vztahů, se vším, co k tomuto tématu patří.
Jsem noční čtenář a tak se většinou pročtu do rodinného klidu a samoty. V noci po cestě na záchod si normálně nerozsvicuji. Při čtení Osvícení jsem byl ale nucen taktiku nočního pohybu po důvěrně známém prostředí změnit. Neminulo mě ani nepříjemné prolnutí knihy do soukromého snu. Mise výběru a aplikace kvalitní knihy byla tedy naplněna. A navíc jsem se výsostně bavil, především však Kingovým mistrovským umem zpracování hororového příběhu.

18 19.04.2021

Kdysi, na přednášce světa-zcestovalého stopaře, se mi do hlavy zakouslo jeho moto: "Nejlepší věci na světě jsou zadarmo". Tenkrát jsem si to uvědomil a od té doby to prostě vím. Možná že také od té doby ve mně počala růst averze vůči spotřebnímu způsobu života a mnohému, co se k němu váže, zvláště pak k jeho symbolům. Např. bych se sám před sebou asi zastyděl, kdybych se octl v multikině chroupajíc krabičkovej popkorn a ve speciální přihrádce, jež je součástí sedadla, bych měl odloženou půllitrovku koly - nikomu to neberu, jen se v tom prostě necítím.
Huxley spotřebu definoval jako prostředek k tomu, aby lidé neměli čas se zastavit a rozjímat. Mohli by tam při tom totiž objevit Boha, krásu, svobodu ducha, silný prožitek apod., což jsou hodnoty Huxleyho civilizaci narušující a destabilizující, protože mohou vyvolat hlubší emoce a ty následně obecnou mezilidskou neshodu.
Podobně jako Orwell se vizionářsky věnuje způsobu ovládání mas v totalitním systému, Huxleyho prst bezostyšně ukazuje na neduhy současného světa nejen demokratických společností západního střihu, ve kterých je taktéž prožitek nahrazen zážitkem, a názorová různorodost podléhá vyprodukované uniformitě, která sice v našem případě není produktem genetického inženýrství, ale dejme tomu neschopností zorientovat se v přesyceném informačním světě a podléhat tak zjednodušujícím a často zcestným tezím. Smutný rozdíl vnímám ale také v tom, že zatímco v Huxleyho civilizaci je vše již od narození konstruováno a řízeno genetickými inženýry, my jsme si naše povrchně prožívané spotřební životy dobrovolně zvolili sami. Znáte to? "Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, které utratí za věci, které nepotřebují."

18 21.09.2017

V kolika dnech se vlastně Zločin a trest odehrává? Tuším, že to nebude o moc víc než týden. A vzhledem k tomu, že se jedná o téměř pětisetstránkové dílo, dá se z toho snadno vyvodit, jak detailně a hluboce se Dostojevskij dokáže ponořit do myšlenkových pochodů svých postav. A dechberoucí, propracovaná psychologie jednotlivých charakterů, tedy především studenta Raskolnikova, je opravdu nosnou konstrukcí románu a příkladně ukazuje, jak ohromně složitá a nejednoznačného výkladu hodná je duše člověka. Protože vrah není pouze vrahem. Může být i spasitelem. Může být dobrým bratrem i špatným synem, altruistou i egoistou, obětavým milovníkem i sociopatem, polopomatencem nebo bezbřehým bláznem. Každá pravda za sebou táhne tisíce kontextů a žádná není jednoduchá. A tak jsem nahlédl do Dostojevského studánky člověčí duše a z její hloubky se mi zatočila hlava.

17 17.05.2013

Lehké čtivo o těžkých věcech. Kniha Cormaca McCarthyho by se, a to i formátem, dala považovat za příručku pro postapokalyptickou dobu, kdy největším problémem přeživších je jejich vlastní prdel, kterou se jim neustále snaží někdo ukousnout. Prasátka a jiné plniče žaludků už prostě nejsou. A neví se proč nejsou, neví se kolik lidí přežilo a neví se, zda tamti jsou zrovna ti hodní, nebo ti zlí. Ale hlavně se neví, jestli má jakákoliv snaha přežívat smysl, protože není vůbec jisté, že je ještě na světě něco, co má smysl hledat. A to je to největší závaží celkové tíhy doléhající na bezejmenné hlavní hrdiny, ale i na čtenáře, kterého McCarthy bravurně donutil tlačit jejich životně důležitý nákupní vozík po jejich boku.

17 17.01.2011

Výborná kniha, která nijak nevnucuje jakýkoliv jednostranný pohled na kauzu bratrů Mašínů, ale nechá čtenáře vytvořit si názor vlastní, i když se pravděpodobně bude jednat o názor ambivalentní. Kniha je psána ve velmi svižném tempu, lehkým stylem o těžkých osudech Mašínovi rodiny a lidí s nimi spojenými a mnoho čtenářů (stejně jako mě) jistě překvapí, jak silný příběh se zde odehrál a částečně stále odehrává. Uznávám, že podtitul knihy "Největší příběh studené války" je zde potom zcela oprávněně.
Tato kniha by se měla stát povinnou četbou na středních školách, protože výborně vystihuje totalitní bahno, ve kterém se potácelo mnoho nešťastníků během vlády komunistického režimu.
Mašíni jsou podle mě obojím – hrdinové i vrazi. Podstatné je ale uvědomit si to, že jejich životy jsou produktem tyranie německé okupace a komunistické totality. Až po té je možné obdivovat jejich vůli se oběma režimům postavit, přestože jejich odbojová činnost napáchala spíše více škod, než užitku.

17 30.11.-0001

narazil jsem dnes na komentář Zdeňka Mahlera, který mi příjde v rámci tématu důležitý a výstižný:

"V Bibli je téměř všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno. Já si myslím, že my bychom si toho Švejka měli číst znova. My mu nerozumíme. Švejk se vůbec ničemu nevyhýbá, ten naopak do všeho vleze. Švejk takříkajíc každému velkoryse vyhoví i v tom smyslu, že ho potom usvědčuje ze zhůvěřilosti, aniž v sobě má tu zlovolnost. Švejk je sám, nemá rodinu, nemá domov, pohybuje se defakto na hraně, balancuje mezi životem a smrtí. Švejk je v podstatě figura, která se vyznačuje tím, že velice dobře ví, chápe. Kdybychom to řekli ještě jiným jménem, Švejk je v podstatě Chaplin."

15 11.01.2013

Návrat Krále Šumavy je další ze série pro mne důležitých knih, po jejímž přečtení mnou ale neprostoupí povznášející pocit nově nabytých obzorů, ba právě naopak, zabředávám do poměrně hutných a chmurných myšlenek plynoucích z osobní neochoty pochopit ty, jež ve svém sobectví a krátkozrakosti nejsou sto se ponaučit z historických kontextů. Neexistují totiž rozumné argumenty, které by mohly morálně obhájit skutečnosti, jež jsou součástí naší nedávné minulosti, tedy komunistických čistek padesátých let.
Čím dál tím více také nabývám podezření, že Mašínovsko-Hasilovského hrdinu třetího odboje si soudruzi nechtěně vyrobili právě tím, že jej svou politikou uvrhli do bezvýchodné situace, ze které mnohdy nevedla jiná cesta, než právě odbojová činnost. Tedy alespoň v případě, že do rohu zatlačili člověka dostatečně horkokrevného a houževnatého, jakými Mašíni i Hasil dle mého soudu byli. Bohužel souboj jednotlivců a totalitního režimu je vždy soubojem nerovným a lidské oběti jsou jeho nejdražší daní. Navíc nejvíce postiženými jsou na konci často právě ti, jež byli v důležitém boji angažovaní nejvíce. V případě, že se vás tato kniha zaujala, rozhodně se pusťte i do knihy "Zatím dobrý" od Jana Nováka, která výborně a nezaujatě zpracovává příběh bratrů Mašínů.

15 08.01.2013

...aneb texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a o tom, proč lezeme na rozhlednu. Už z tohoto podtitulu je docela patrné, že autora nebudeme moci zařadit mezi ten typ vědeckých pracovníku, jejichž sterilní publikační činnost se zaobírá tématem do hloubky, ale chybí ji šíře pohledu zapáleného krajináře pozorujícího horizont krajiny z nejvyššího pahorku v okolí. Pan Cílek je podle me trochu magor. Má však úžasnou schopnost nazírat na věci z těch málo okoukaných stran, propojovat témata, která člověku připadala do té chvíle nepropojitelná a hlavně dokáže slova poskládat tak, aby bylo radostí je číst. A to je přesně ta esence, která odbornou literaturu muže povýšit na velmi poutavé čtení, jehož součástí je i hlubší poznání světa a sebe sama. Navíc kniha je rozdělena na šestnáct kapitol, ne delších a hlubších, než by bylo třeba a zároveň kapitol tématicky velmi různorodých, což mi pomohlo nahlédnout na krajinu novým, ucelenějším a plnějším pohledem, než kdy dosud. Osm z nich je věnováno krajině vnější, té která nás obestírá a nemálo stimuluje. Dalších osm kapitol popisuje krajinu vnitřní, tedy tu, kterou všichni chováme v našich duších a ačkoliv si to ještě mnoho z nás nepřipouští, která je velmi silně provázána právě s krajinou vnější. Knihu musím doporučit všem, kteří se rádi toulají lesem.

15 16.03.2011

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo chytnout vlnu, na které se tato kniha veze, ale po pár stránkách jsem přeci jenom naskočil a nechal jsem se vozit na Robbinsově životní filozofii zabalené do ztřeštěného fantaskního humoru. Řepný leitmotiv v široké významové rovině potvrzuje, že teprve opakovaný vtip se stává vtipem a českého čtenáře jistě potěší, že např. i české řepné pole hraje v knize svou důležitou roli a že odkazů na Bohemii je v knize vícero. Ačkoliv se kniha nedá bráti moc vážně z důvodu Robbinsova skvěle jadrného jazyka, komplexně praštěného děje a pološílených postav, duchovní rovina i spoustu čerstvých myšlenek se ke čtenáři přesto probublají.

..."Tím, že se ztotožňujeme se svými tužbami a bereme je moc vážně, nejen že zvyšujeme svou náchylnost ke zklamání, ale vytváříme atmosféru nepřátelskou jejich snadnému naplnění..."...

15 30.11.-0001