Krajiny vnitřní a vnější

5 18. září

Václav Cílek pozoruhodně kombinuje role střízlivého geologického výzkumníka a „nedělního filozofa“, který „ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %“. Desítky let českou krajinu vnímá všemi smysly, čte a píše o ní, chodí a žije v ní – a výsledkem toho všeho je tato kniha, jejíž pestrost až nesourodost je spíše silnou stránkou. Takový zkrátka Cílek je, čtenáři předkládá myriádu postřehů o krajině, doporučuje místa k návštěvě (namátkou třeba Emauzský klášter, kouřící vrch Boreč nebo menhirový kruh u Rumburku) nebo dává tipy, jak si vybrat místo pro dům a jak jej zařídit v duchu „českého feng-šuej“. Především si ale všímá proměn společnosti a jejího přístupu ke krajině. Má za to, že od přelomu milénia se nacházíme na rozhraní úplně nové kultury, formované digitálními technologiemi, v rámci které bude třeba najít nový vztah k okolnímu světu. Nezdědili jsme jej ve zrovna dobrém stavu, člověk za staletí „boje o půdu“ vysoušel mokřady a meandry, těžil skály a balvany, napřimoval řeky a stavěl přehrady, od 20. století pak krajinu zabírají rozlehlé městské periferie a nevzhledné haly u dálnic. K tomu ještě připočtěme velkoplošné a chemické zemědělství, které snižuje schopnost krajiny zadržet vodu (proto jsou častější povodně i sucha) a kilometrové lány řepky k procházkám zrovna nevybízejí. Přitom tradiční charakter krajiny je pro naši kulturu stejně důležitý, jako hudba, literatura nebo jablečný štrůdl (to vše sdílíme i se zeměmi někdejší podunajské monarchie a možná právě proto se v nich cítíme tak příjemně). Zajímavý je postřeh, že mnohdy je daleko lepším argumentem pro ochranu krajiny její kulturní hodnota, než bobr nebo drobnokvítek. Kromě necitlivých zásahů je proto důležité zachovat i „právo na krajinu“, tedy omezení soukromých vlastníků v oplocování lesů a luk. Něco podobného se děje i v městských ulicích – tam, kde ještě před desítkami let korzovali lidé a užívali si náhodná setkání, dnes stojí rušná dálnice a parkující auta, pro chodce zbývají jen úzké pásy znečištěné od psů… To všechno jsou témata, která Cílek pojmenoval už před dvaceti lety. Něco se změnilo více, něco méně. Každopádně tato kniha příliš nezestárla a přímo vybízí k opakovanému otevírání a vytváření si vztahu ke krajině, přemýšlení o ní. Pro toulky po okolním světě jsou inspirativní Poutníkova pravidla – třeba v uvědomění, že k pochopení některých míst je třeba se k nim pomalu přibližovat a pak se na ně vracet. (10/10)

2 08. července

Čtivé přemýšlení o člověku a jeho formování skrz vnější svět. Spousta úvah je nadčasových a čtenáři přináší zcela nové nahlížení na český kontext v národním i osobním měřítku. I přesto, že některé pasáže jsou naopak poměrně zastaralé, kniha má stále co nabídnout.

2 21. května

Přidám se v tom směru, že první polovina je opravdu trošku nesourodá, témata spolu téměř nesouvisí, přesto je to zajímavé. Jen jsem musela změnit "režim čtení" a číst to jako samostatné články. Nicméně líbí se mi a přečtu si i další knihy pana Cílka.

2 08. března

Celkem překvapivě s knihou nesouzním. Jedná se o sbírku článků, které autor v průběhu let psal, a které zatím knižně nevydal. A jelikož je autor tak velmi zvídavý a ví všechno, je to také o všem, jen volně spojeno tématem krajiny. Zaujalo mě, jak skvěle dokáže laikovi vysvětlit odborné věci.

Geologie, sopky, turistika, láska k vlasti, umění, duchovno, relikvie, přírodní pohromy, feng-šuej, Indie, rorýs, lidová slovesnost, jakýsi zážitkový seminář na pozemku kláštera. Samo o sobě samá zajímavá témata, dohromady mi to ale neladilo. A k tomu ten formát knihy, který mi připomínal naučnou literaturu z dob komunismu, zřejmě těmi černobílými fotografiemi.

11 23.08.2018

Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.

3 24.07.2018

Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, spíš jsem do ní ještě nedorostla a nedokážu plně ocenit sumu znalostí pana Cílka. Kvalitní poznatky, krásné myšlenky,...uvidíme za pár let, zda to bude pro mě jako čtenáře schůdnější.

9 12.03.2018

Cílka velmi obdivuji za jeho široký rozhled a umění spojit vše navzájem do souvislostí. Přečetla jsem už hodně z jeho díla a tato kniha je moje nejoblíbenější. Doporučuji každému, kdo chce zpomalit, zamyslet se nad tím, kde žije a proč. Přes monitory PC dnes do krajiny málem ani nedohlédneme, natož dojdeme... Přitom je to náš domov. Klidně si knihu nadávkujte po částech, určitě to nebude na škodu, spíše naopak... A třeba si pak při každém výletu k některým z našich sousedů stejně jako já vzpomenete na Areál jablkového štrúdlu.