Krajiny vnitřní a vnější

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany. Druhá část je věnována vnitřním krajinám duše – fenoménu genia loci, postavě Zeleného muže, keltským bohům v druhohorách atp. Celek uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech a obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů, které jsou pro vstup do krajiny potřebné. Hlavním motivem knihy zůstává nutnost chránit krajinu kvůli jí samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši. 2., doplněné vydání...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1072/big_krajiny-vnitrni-a-vnejsi-xRO-1072.jpg 4.3140
Nahrávám...

Komentáře (25)

Kniha Krajiny vnitřní a vnější

kristleko
18. září

Václav Cílek pozoruhodně kombinuje role střízlivého geologického výzkumníka a „nedělního filozofa“, který „ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %“. Desítky let českou krajinu vnímá všemi smysly, čte a píše o ní, chodí a žije v ní – a výsledkem toho všeho je tato kniha, jejíž pestrost až nesourodost je spíše silnou stránkou. Takový zkrátka Cílek je, čtenáři předkládá myriádu postřehů o krajině, doporučuje místa k návštěvě (namátkou třeba Emauzský klášter, kouřící vrch Boreč nebo menhirový kruh u Rumburku) nebo dává tipy, jak si vybrat místo pro dům a jak jej zařídit v duchu „českého feng-šuej“. Především si ale všímá proměn společnosti a jejího přístupu ke krajině. Má za to, že od přelomu milénia se nacházíme na rozhraní úplně nové kultury, formované digitálními technologiemi, v rámci které bude třeba najít nový vztah k okolnímu světu. Nezdědili jsme jej ve zrovna dobrém stavu, člověk za staletí „boje o půdu“ vysoušel mokřady a meandry, těžil skály a balvany, napřimoval řeky a stavěl přehrady, od 20. století pak krajinu zabírají rozlehlé městské periferie a nevzhledné haly u dálnic. K tomu ještě připočtěme velkoplošné a chemické zemědělství, které snižuje schopnost krajiny zadržet vodu (proto jsou častější povodně i sucha) a kilometrové lány řepky k procházkám zrovna nevybízejí. Přitom tradiční charakter krajiny je pro naši kulturu stejně důležitý, jako hudba, literatura nebo jablečný štrůdl (to vše sdílíme i se zeměmi někdejší podunajské monarchie a možná právě proto se v nich cítíme tak příjemně). Zajímavý je postřeh, že mnohdy je daleko lepším argumentem pro ochranu krajiny její kulturní hodnota, než bobr nebo drobnokvítek. Kromě necitlivých zásahů je proto důležité zachovat i „právo na krajinu“, tedy omezení soukromých vlastníků v oplocování lesů a luk. Něco podobného se děje i v městských ulicích – tam, kde ještě před desítkami let korzovali lidé a užívali si náhodná setkání, dnes stojí rušná dálnice a parkující auta, pro chodce zbývají jen úzké pásy znečištěné od psů… To všechno jsou témata, která Cílek pojmenoval už před dvaceti lety. Něco se změnilo více, něco méně. Každopádně tato kniha příliš nezestárla a přímo vybízí k opakovanému otevírání a vytváření si vztahu ke krajině, přemýšlení o ní. Pro toulky po okolním světě jsou inspirativní Poutníkova pravidla – třeba v uvědomění, že k pochopení některých míst je třeba se k nim pomalu přibližovat a pak se na ně vracet. (10/10)

angloumene
08. července

Čtivé přemýšlení o člověku a jeho formování skrz vnější svět. Spousta úvah je nadčasových a čtenáři přináší zcela nové nahlížení na český kontext v národním i osobním měřítku. I přesto, že některé pasáže jsou naopak poměrně zastaralé, kniha má stále co nabídnout.


Čtenářka025
21. května

Přidám se v tom směru, že první polovina je opravdu trošku nesourodá, témata spolu téměř nesouvisí, přesto je to zajímavé. Jen jsem musela změnit "režim čtení" a číst to jako samostatné články. Nicméně líbí se mi a přečtu si i další knihy pana Cílka.

knihyKeMne
08. března

Celkem překvapivě s knihou nesouzním. Jedná se o sbírku článků, které autor v průběhu let psal, a které zatím knižně nevydal. A jelikož je autor tak velmi zvídavý a ví všechno, je to také o všem, jen volně spojeno tématem krajiny. Zaujalo mě, jak skvěle dokáže laikovi vysvětlit odborné věci.

Geologie, sopky, turistika, láska k vlasti, umění, duchovno, relikvie, přírodní pohromy, feng-šuej, Indie, rorýs, lidová slovesnost, jakýsi zážitkový seminář na pozemku kláštera. Samo o sobě samá zajímavá témata, dohromady mi to ale neladilo. A k tomu ten formát knihy, který mi připomínal naučnou literaturu z dob komunismu, zřejmě těmi černobílými fotografiemi.

blackholesun32
23.08.2018

Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.

Sandalkar
24.07.2018

Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, spíš jsem do ní ještě nedorostla a nedokážu plně ocenit sumu znalostí pana Cílka. Kvalitní poznatky, krásné myšlenky,...uvidíme za pár let, zda to bude pro mě jako čtenáře schůdnější.

Petass
12.03.2018

Cílka velmi obdivuji za jeho široký rozhled a umění spojit vše navzájem do souvislostí. Přečetla jsem už hodně z jeho díla a tato kniha je moje nejoblíbenější. Doporučuji každému, kdo chce zpomalit, zamyslet se nad tím, kde žije a proč. Přes monitory PC dnes do krajiny málem ani nedohlédneme, natož dojdeme... Přitom je to náš domov. Klidně si knihu nadávkujte po částech, určitě to nebude na škodu, spíše naopak... A třeba si pak při každém výletu k některým z našich sousedů stejně jako já vzpomenete na Areál jablkového štrúdlu.

nefernefer
28.05.2018

„... krajina nás učí samozřejmým a nenápadným věcem – totiž zdravému rozumu. I ten má svá omezení, ale k tomu, abychom jej mohli překročit a jít dál, jej nejdřív musíme mít.“

Ve velmi krátké době je tohle už druhá knížka, u které jsem nebyla ani v polovině a věděla jsem, že si ji chci koupit, protože ji rozhodně nečtu naposledy. Je pravda, že druhá půlka na mě byla už příliš velká „duchařina“. Ne snad proto, že bych nebyla nakloněna věcem mezi nebem a zemí a duchovním prožitkům, jako spíš proto, že jsem spoustě z toho jednoduše nerozuměla. Nestydím se to přiznat. Duchovní vjemy mají různé úrovně a ne všechny jsou pro každého. Ale první polovina mě uchvátila. Krásným jednoduchým často vtipným jazykem psané někdy až vizionářské postřehy a zhodnocení věcí kolem nás.

„Evropa vždy byla spíš oním ‚koncertem národů a regionů‘ než jakýmisi ‚spojenými státy evropskými‘. Její civilizace je víc kulturou individualit, které jsou schopny se mezi sebou domluvit, než souborem jednotných pravidel obrovského impéria. Tříštění evropských států, kdykoliv to okolnosti dovolovaly, do menších či větších regionů je toho důkazem. Potvrzuje to i naše nedávná historie.“

A největším kladem této knihy je pro mě to, že po jejím přečtení se kolem sebe budu dívat jinak a budu se snažit chodit po světě se srdcem a očima otevřenýma a vnímat věci, které okolo mě do té doby proplouvaly, aniž bych je vůbec zaznamenala.

„Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou.“

1