Hellboy komentáře u knih

Pavoučka Provazníčka jsem taky děsně miloval, výborná knížka s pěknejma ilustracema:)

4 21.01.2011

Četl jsem tuto knížku jako dítě, měl jsem vydání z roku 1959, na obálce od Vladimíra Fuky byl zobrazen hlavní hrdina Šroubek, jak šlape po velkém americkém autě z 50. let. Očividně se jedná o jakousi moderní verzi Pinocchia, která klade největší důraz na sociální problematiku.

2 21.01.2011

Podobné téma, jaké zpracoval Robert Merle ve svém románu Smrt je mým řemeslem. Oba spisovatelé k tematice přistoupili různým způsobem a obě díla jsou výtečná, ale živější vzpomínky jsem si uchoval na Merleho knihu. 85%

1 20.01.2011

07/2021: Původní komentář z roku 2011 zněl: "Nedočteno, asi jediná knížka, o které vím, kterou jsem musel odložit. Snad za to může Neffův překlad, ale s přibývajícími stránkami jsem se přestával orientovat... Doufám, že se ke knize ještě někdy vrátím, (filmový) cyberpunk mám velmi rád. Bohužel o novém Rauvolfově překladu kolují po internetech také nepříliš pozitivní ohlasy. Takže zbývá možnost, že nakonec ještě sáhnu po originále." A nyní, po deseti letech - v jakémsi záchvatu po dočtení Kryptonomikonu mnou zacloumal pocit nepřemožitelnosti, že dokážu schroustat cokoliv, načež jsem navštívil Krakatit a zakoupil páté vydání Neuromancera. A jako... čte se to milionkrát líp než Neff, ale pořád ještě milionkrát hůř, než jakákoliv jiná kniha. Kolikrát jsem se přistihl, že absolutně nerozumím tomu, co čtu, co se děje, co to postavy říkají a co dělají, ale pln elánu jsem knihu neodložil, ale četl dál, a světě div se, po asi 150 stranách jsem do toho trochu pronikl. A ano, legendy nelžou, tohle skutečně JE bible kyberpunku, chápu všechna ta ocenění a čím si to zasloužilo svůj status povinné četby pro všechny příznivce kyberpunku. Jakože dřív jsem si myslel, že film Matrix vychází z Ghost in the Shell, ale teď vidím, že jak Matrix tak GITS by nikdy nevznikly bez Neuromancera. Těch podobností či doslovných citací je až příliš a překvapuje mě, že jsem na netu nikde nenašel nějaké detailní srovnání. Hlavní hrdina - hacker, typicky cyberpunková ranařka Molly/Trinity, konstrukt, matrix, umělá inteligence jako v GITS, hrdinové ve vznášedle Nabuchadnezar / vesmírné lodi Marcus Garvey, Sion, sluneční brýle, atd atd. Co naplat, legenda, ale tak strašně špatně se to čte...

Neff:
Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize… Barmanův úsměv se roztáhl. O jeho šerednosti šly legendy. V téhle době si krásu mohl dovolit každý, a kdo se jí vzdal, měl to ve znaku. Sahal pro další džbán a starobylá protéza zakvíkla. Byla to ruská vojenská protéza, sedmifunkční manipulátor s fídbakovým posilovačem, vložený do plastiku růžového jak žížala. „Vy jste moc velký šoumen, Herr Case,“ zabručel Ratz: ten zvuk měl být smích. Poškrábal si růžovým klepetem převislé břicho zakryté bílou košilí. „Jste tak trochu komický šoumen.“ „Jistě“, řekl Case a upil piva. „S někým tu sranda bejt musí. S váma ale do prdele vážně neni.“

Nový překlad od Rauvolfa:
Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál… Barman se usmál ještě víc. O jeho ošklivosti se vyprávěly legendy. Jako by se za tím, že se mu nedostávalo krásy, v době, kdy si ji mohl dovolit každý, skrývala nějaká předzvěst. Když se natáhl po dalším půllitru, starodávná ruka zakvílela. Ruská armádní protéza, manipulátor se sedmi funkcemi a posilovačem zpětné vazby, potažený odpornou růžovou umělou hmotou. „Herr Case, tedy vy jste umělec až moc.“ Ratz zachrochtal; tenhle zvuk u něj znamenal smích. Poškrábal se růžovým pařátem na břichu, které mu viselo z bílé košile. „Vy jste totiž majstr v takovým krapet směšným kšeftíku.“ „Jasně,“ řekl Case a usrkl piva. „Někdo tady prostě musí bejt vod tý zábavy. Ty ten vocas ale tutově nejseš.“

Originál:
The sky above the port was the color of television, tuned to a dead channel... The bartender's smile widened. His ugliness was the stuff of legend. In an age of affordable beauty, there was something heraldic about his lack of it. The antique arm whined as he reached for another mug. It was a Russian military prosthesis, a seven-function force-feedback manipulator, cased in grubby pink plastic. "You are too much the artiste, Herr Case." Ratz grunted; the sound served him as laughter. He scratched his overhang of white-shirted belly with the pink claw. "You are the artiste of the slightly funny deal." "Sure," Case said, and sipped his beer. "Somebody's gotta be funny around here. Sure the fuck isn't you."

Meyerová prostě není dobrá spisovatelka. Její primitivní jazyk mě upřímně otravoval. Samotný námět, ač nikterak originální, mě vyloženě neodrazoval, ale styl psaní je prostě nesnesitelný. Další argumenty najdete u Sobiše:) s jehož textem se plně ztotožňuji. Zbývá jen dodat, že film Stmívání je ve výsledku snad přece jen o trochu záživnější, a to proto, že ho pro natěšené fanynky a fanoušky připravilo hollywoodské studio, ve štábu se sešli lidé s praxí, skuteční profesionálové, kteří z debutového díla začínající "spisovatelky" odstranili ty nejvíce závadné prvky a celek přetvořili v o něco snesitelnější dílo. Navíc filmová řeč je s tou literární nesrovnatelná, a tam, kde Meyerová donekonečna opakovala vybrané fráze, film diváky šetří.

3 16.01.2011

Saramago vytvořil ve svém románu perfektní mix Dne trifidů a Pána much, což okořenil svým báječným jazykem a vytvořil tak jedno z nejzajímavějších děl, co jsem v poslední době četl. Právě jazyk je na první pohled asi nejmarkantnějším prvkem, který knihu na první pohled odlišuje od ostatních. Ale mnohem zásadnější rozdíl, než v Saramagových neskutečně dlouhých souvětích, které plynou jako řeka a čtenář vážně nikdy neví, kam ho zavedou, tkví v námětu, o kterém kniha pojednává. Protože tohle není klasická post-apokalyptická vize zhroucené společnosti, ale spíš zachycení tohoto rozkladu, a kritika našeho společenství. Se Dnem trifidů má kniha společnou slepotu, ale Pánovi much je asi ve výsledku bližší - seberte dětem dohled a projeví se divošství člověka. Seberte dospělým zrak a projeví se lidská odpornost. 90%

11 16.01.2011

Popkulturními odkazy zahlcená historie Dominikánské republiky.

1 03.01.2011

Tahle kniha je prostě... divná. Je to možná lehce alibistické tvrzení, ale výstižnější termín mě pro ni ještě nenapadl. První Murakami, který se mi dostal do rukou, 550 stránek jsem přelouskal poměrně rychle, ale již od úplného začátku jsem vytušil, že tohle bude nevšední zkušenost. Jenže se pořád neumím rozhodnout, jestli spíše v tom pozitivním nebo negativním slyslu slova. Protože se nemůžu zbavit dojmu, že sám Murakami knihu tak docela nepromyslel a snad se o to ani nesnažil. (Je to skoro jako proud vědomí, ale vůbec to není proud vědomí). Jenže to se mi asi ozřejmí až v okamžiku, kdy se seznámím i s jeho další tvorbou. V některých momentech je naprosto jasné, že to je člověk, který umí psát, má své myšlenky, a ví, jak je přenést na papír. Ale skoro bych řekl, že převládají pasáže, ve kterých Murakami sám ví jen to, jak to všechno dopadne, ale netuší, kam by jeho příběh měl směřovat na další straně. _____ Kniha je striktně rozčleněna - sudé kapitoly patří patnáctiletému klučinovi, jedná se o jeho iniciační příběh, v němž se ten chudák snaží najít své místo pod Sluncem. Asi k tomu nelze napsat víc, aniž bych prozrazoval zápletku... Liché kapitoly patří starýmu dědkovi, který prochází... asi také nějakou iniciací. Kdo ví... protože všechno v téhle knize se naprosto vzpírá zařazení, kategorizaci, pojmenování... Každopádně něčím prochází, to určitě. Alespoň to říct mohu. Mám z toho ale pocit, že ani sám Murakami nevěděl, co vlastně píše... miliony myšlenek, které nejsou nijak uzavřené, ani náznakem, prostě jen nadhozené a opuštěné, to mi nedává prostor pro jejich jakékoliv promýšlení. Je to, jako bych si z tohohle nedokázal nic vzít, připadám si, jako bych poprvé spatřil mimozemšťana, a nevěděl, jak reagovat. Kdyby alespoň některé motivy byly uzavřené! Ale nejsou. To i ten mimozemšťan by se mi možná zkoumal lépe. Nejen styl psaní je podivný, ale i obsah. A nejde o to, že se zde v podivném surreálném mixu střídají scény neskutečné brutality, nebo naopak těch nejběžnějších každodenních čiností, třeba s incestní erotikou. Jde o to, že kniha působí jako literární videoart. Zkoumání možností média, a vlastně ani ne tak zkoumání, jako spíše cílené obracení "normálních" postupů. Co mě o knize ještě napadá? Murakami se vyžívá v opakování. Rád nechává své postavy činnosti opakovat, ať už je to vykonávání stejných každodenních úkonů (nudle udon v kantýně), nebo opakování jednotlivých promluv a myšlenek, rád je opakovaně popisuje, působí to, jako by měl ve vlastním životě rád podobnou pravidelnost a opakování. Což mě vede k tomu, že se celkově nemohu zbavit dojmu (zřejmě mylného? doufám...), že Murakami při psaní asi vycházel z nějakých vlastních zážitků či představ (ačkoliv který spisovatel tohle nedělá). Jenže v případě Kafky na pobřeží to působí obzvlášť děsivě. Občas jsem se fakt nestačil divit, co ta jeho hlava vymyslela. Stejně, jako je pro toho patnáctiletýho klučinu, i pro starýho dědka, příběh v knize iniciací, tak takovým způsobem asi její psaní působilo na spisovatele. Ačkoliv podle doslovu už dříve napsal knihu s některými podobnými motivy a myšlenkami. Jako kdyby si chtěl něco vyzkoušet...

16 02.01.2011

První kniha z Letopisů Narnie, co jsem kdy přečetl. Je to zvláštní, příběh absolutně postrádá nějaký dramatický oblouk. Téměř zde chybí napětí, děj se skládá z plavby po lodi od jednoho ostrovu k druhému. Skutečně podivný zážitek. Určeno jen malým dětem.

2 08.12.2010

Výborný soubor 13 Dickových povídek z jeho nejranějšího období. Již v první polovině 50. let měl vybroušený styl a jsou zde jasné náznaky témat z jeho pozdějších prací. Jsou zde i ne sci-fi povídky, a každá z povídek je postavená především na výrazné pointě. Ty jsou obecně spíše lehce odhadnutelné, ale i tak stojí příběhy za čtení a zamyšlení.

Čtyři povídky, které mě zaujaly nejvíce:
-"Jonův svět" (cestování v čase, hehe:))
-"Nové pokolení" (strach z budoucnosti řízené roboty... k tomu už máme hodně blízko)
-"Svět, který si vysnila" (nemožnost rozeznat realitu od fantazie, to je dickovská klasika)
-"Trampoty se světy" (jednoduché a snad i předvídatelné rozuzlení, což mu neubírá nic na působivosti)
(Jinak "Mračna marťanů" obsahují motiv později rozvinutý v románu "Svět, který stvořil Jones")
Celkem: 90%

2 06.12.2010

Soubor několika "esejů", nebo jak tyto krátké literární útvary pojmenovat, které popisují několik kapitol z českých dějin 20. století. Jednotlivé epizody nic nespojuje, kromě autorova stylu, který se mi dost protiví, například neustálým používáním uvozovek, a tedy citací, v případech, kdy se o citace nejedná. Některé části jsou velmi zajímavé (nejvíce asi historie Baťových závodů, nebo třeba část o Stalinově pomníku), některé průměrné či nijaké (kluk, který se upálil, Kafka, Kubišová), několik jich je hrozných (o Lídě Baarové). Obecně nemám dojem, že by o českém národu cokoliv vypovídaly, a celkově nevím, s jakým cílem se M. Szczygiel do psaní knihy pustil. Podobně různorodé události má ve svých dějinách snad každý národ a popisované příhody vůbec nijak Čechy nebo české dějiny necharakterizují. Ve vybraných případech se sice jedná o zajímavé "zajímavosti", nejrůznější detaily, o kterých člověk nevěděl, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že se kniha svým stylem - neustálé falešné citace, trapné vtípky (proč si Hitlerův otec změnil jméno...) - blíží bulváru, který tu Szczygiel dokonce kritizuje. 50%

6 30.11.-0001

Výborná kolekce devíti povídek s robotí tematikou, které na sebe navazují a tvoří ucelený příběh. Jednotlivé povídky se snad ve všech případech věnují robo-psychologii a třem robotickým zákonům. Jejich kvalita ale dost kolísá, některé jsou výborné (Malý ztracený robot - na jehož základě byl velmi volně natočen film s Willem Smithem, Robbie, Hra na honěnou, Důkaz), jiné jsou spíše průměrné (Rozum). Jako celek je to průkopnické dílo.

4 30.11.-0001

Druhý román Philipa K. Dicka, jako ještě mnohokrát ve svém díle se zde zabývá schopností vidět budoucnost. Zajímavý příběh napsaný hrozně divným stylem, mnohokrát jsem si při čtení pomyslel, že takhle se přece knihy nepíšou:D

1 30.11.-0001

Výborný sci-fi příběh s promyšleně vystavěným fikčním světem, kterému vládne vymývání mozků.

6 30.11.-0001

Soubor nesmírně napínavých dobrodružných příběhů z nejrůznějších koutů světa. Takový český Jack London, když o tom přemýšlím.

7 30.11.-0001

Poutavá dětská knížka o prvních výrobcích automobilů tehdy ještě v Rakousku-Uhersku, a také o tom, jak tito průkopníci se svými stroji závodili... ehm. No skutečnost je taková, že už si to zas tak moc nepamatuji, sakra!:D

3 30.11.-0001

Výborná knížka Trumana Capoteho, jejíž filmové zpracování jsem zhlédl o několik let dříve. Z tohohle člověka opravdu zamrazí. Hodně mi v paměti utkvěly i příhody vězňů z cel smrti... Kromě filmu Chladnokrevně jsem viděl i snímky Capote a Infamous a všechny stojí za pozornost.

3 30.11.-0001

Studie v šarlatové je prvním příběhem Sherlocka Holmese. Jeho obsahem je seznámení Sherlocka a doktora Watsona, který se právě vrátil po zranění z Afganistanu. Sherlock se snaží vypátrat, kdo zabil nějakého američana, který byl nalezen otrávený v opuštěném bytě, přičemž na stěně je krví napsáno slovo Rache - německy pomsta. Celá tato povídka vykazuje naprosto bezpečně všechny pozdějí charakteristiky Sherlocka Holmese, což je fascinující. Měnilo se už jen pár drobností. Jinak se kniha točí kolem Mormonů, kteří jsou zde vykresleny (po právu) v tom nejhorším světle, jako naprosto odporné bytosti, což vyvolalo již za Doylova života značnou kontroverzi. První román 90% ___________ Podpis čtyř je druhý román se slavným detektivem, Sherlock v něm pátrá po truhlici šperků z indické kolonie. John Watson se zde seznámí s jakousi dámou a ožení se (nikdy jsem netušil, že je ženatý!) a jistou zajímavostí je zmínka o vegetariánské restauraci přesně v polovině knihy. V Podpisu čtyř už je Holmesův charakter doveden téměř k dokonalosti, pak už se výrazně nikdy nezměnil. Druhý román 95%.

4 30.11.-0001

Hrozně nenápaditě vystavěný příběh, který jsem díky nějakému duševnímu masochismu dočetl, ale po každé přečtené kapitole mě ovládl nevýslovný pocit hnusu. Tahle knížka se mi protiví. 10%

3 30.11.-0001

Nesmírně poutavé čtení pro všechny příznivce letectví. Toto jsou vzpomínky francouzského pilota Pierra Clostermanna na dobu, kdy létal ve druhé světové válce s Hawkerem Typhoonem (nebo Tempestem?:)) Sakra, měl bych si to přečíst znovu. EDIT 11/2011 - přečetl jsem si to znova. Velký cirkus je nejlepší mně známá kniha o stíhačích z druhé světové války. Neuvěřitelně upřímná, brutální, a především naprosto autentická... Jo a létal s Tempestem.

3 30.11.-0001