hanak_v_exilu komentáře u knih

Marian Kechlibar píše precizně vyargumentované, bohatě ozdrojované články, a má vzácnou schopnost dávat věci do souvislostí. Čekal jsem, že jeho sbírka povídek ponese tento styl, a připravil se na pečlivou drobnokresbu plnou úvah. Krvavé levandule jsou ovšem překvapivě svižné, úderné a atmosférické. Námětem se blíží Vondruškově Kronice zániku Evropy, ale postrádají její kostrbatost a šroubovanost. Zamrzel mě malý rozsah, protože autor má na beletrii talent. Rád bych si přečetl něco rozsáhlejšího, a nemuselo by ani jít o stejné téma.

11 23.01.2020

Reakce Společenství na novou situaci je sice bleskurychlá a tempo zbrojení impozantní, ale děj i tak přešlapuje na místě. Páteří knihy je politikaření, intriky a neustálé spekulování. Dvě nejzajímavější linie, čili ta týkající se Hory jitřního světla a putování Ozzieho skupinky dostaly nejméně prostoru. Zato k některým postavám se příběh neustále vrací, i když nemají co nabídnout. Uvítal bych, kdyby si Peter Hamilton zahrál na George R.M. Martina a jejich počet zredukoval.

4 16.01.2020

Obdivuju všechny ideologicky kované, kteří v knize na první pohled poznali komunistickou agitaci. Když jsem se k tomu dostal já, tak jsem přemýšlel, jestli by se Frantík mohl potkat s Rychlými šípy, a proč se jejich dobrodružství tak moc liší, když žijí ve stejném městě. Každý je nějaký. Někdo v knížce vidí odpočinkový příběh o křivdě a spravedlivém trestu, a někdo stojí bděle na stráži a vidí všude nepřítele.

10 26.12.2019

I v době wikipedie a chytrých telefonů mají encyklopedie smysl. Konkurovat internetu objemem informací se ovšem nedá, takže kdo hledá suchý výpis faktů, musí se porozhlédnout jinde. Kdo hledá poctu oblíbenému a někdy trochu opovrhovanému žánru, tak je tu správně.

7 03.12.2019

S přehledem nejdůvtipnější, nejbrilantnější a nejcyničtější kniha jakou jsem letos četl. Osobně považuji za plus, že její český překlad vyšel až s desetiletým odstupem. Pro posouzení správnosti nastíněného vývoje je zkouška časem nejvhodnější a dává vcelku jasnou odpověď na otázku, jestli autor problematice rozumí. Při porovnání s jinými analytiky jsem zjistil, že Vladimír Votápek ve svých věštbách pravidelně selhával, Petr Robejšek se zřídkakdy úplně mýlil a George Friedman spekuloval tak divoce, až téměř opustil literaturu faktu. Václav Smil se drží při zemi. Nebojí se napsat, že na některé otázky odpovědi nemá a z principu je nemůže mít ani nikdo jiný. Pokud ovšem něco prohlásí, stojí to na pevných základech. S knihou je velmi těžké polemizovat a její závěry označit za ukvapené nebo chybné, což mě do budoucna nenaplňuje optimismem. Pokud byste měli o současném světě přečíst jen jednu knihu, vyberte si tuhle.

5 26.11.2019

Kronika zániku Evropy jsou dvě knihy. Původně jsem si myslel, že vyjdou samostatně, a byl by to logický krok. První kniha je politický komentář k aktuální situaci a k vývoji společnosti po Sametové revoluci. Autor v ní předává svůj světonázor, bohužel nepříliš obratně. Děj je šroubovaný, plný náhodných událostí, jež jsou rychle řešeny, aniž by konflikt opravdu propukl. Postavy jednají šablonovitě a jejich dialogy působí kostrbatě. Banální rozhovory se zvrhávají do zevrubných analýz na tři odstavce, nebo do téměř politologických disputací. Vondruškova touha okomentovat úplně všechny znaky ideologie aktivistického liberalismu škodí plynulosti děje a pohřbívá i ten chabý náznak živoucnosti postav. Navzdory tomu všemu se mi první část četla dobře. Druhá část je klasická dystopie. Atmosféra potemněla, postavy se zlidštily a děj je napínavější a ještě čtivější. I sem občas autor propašoval své názory, ale mnohem citlivěji. Jen díky druhé části se moje hodnocení vyšplhalo nad průměr. Někteří lidé mají dojem, že musí jim sympatické knihy vnutit lidem s opačným názorem. Těm kdo věří v multikulturalismus bych ale Kroniku zániku Evropy nedoporučil. Názory Vlastimila Vondrušky jsou nekompromisní a k jejich vyslechnutí je potřeba hodně tolerance.

7 11.11.2019

Detektivky většinou nečtu a ke špionážním románům chovám zdravou skepsi. Tohle mě ovšem chytlo jako máloco. Terry Hayes se rozpovídal na 759 stránkách a já jsem se od nich nemohl odtrhnout. Dočetl jsem někdy po třetí ráno, a to tenhle den bylo tři ráno hned dvakrát. Cesta Poutníka je napsaná zvláštním popisným stylem, místy připomínajícím literaturu faktu. Napůl jsem čekal, že na stránkách najdu poznámkový aparát a na konci seznam zdrojů. Takové dobrodružství by ovšem nikdy nikdo nezažil. Autor napínal meze pravděpodobnosti až do krajnosti a občas je bezelstně překročil. Je vidět, že jde o jeho prvotinu a potřebuje vyladit svůj styl, aby zbytečně nekomplikoval děj.

4 27.10.2019

Pravděpodobně nejslabší díl, minimálně z těch co jsem zatím četl. Problém nebyl v zápletce ani v postavách, ale v uspěchanosti a povrchnosti. Aktéry jsem si nestačil oblíbit, prozkoumávání cizích krajů se odbylo v poklusu a když už autor vymyslel skvělý charakter šíleného chirurga, přiřadil mu jen vedlejší roli. Tenhle díl měl vzniknout jako intrikářské drama s množstvím zvratů. Burroughs by musel vystoupit mimo žánr a trochu potemnit atmosféru, ale protože očividně přešlapuje na místě, mohl risknout malou odbočku.

1 21.10.2019

Tolik sociálně patologických jevů pohromadě jsem naposledy viděl při čtení knihy My děti ze stanice ZOO. Dospívání autorky není sice tak bezútěšné, ale v konečném důsledku působí tragičtěji. Život Christiane F. je výjimečný, odstrašující příklad, kdežto vpomínání Ayann ukazuje typický osud muslimských žen. Co se týče poslední kapitoly a autorčiny naděje na liberalizaci islámu, tak jsem rezignovaný skeptik. Muslimové se do reformy nepohrnou, dokonce ani ti usídlení na Západě. Modernizace muslimské společnosti je tím méně pravděpodobná, čím horlivěji budou médii, politiky a aktivisty ujišťováni, že kritika islámu je nepřípustná a relativizování hodnot neslučitelných s klasickým liberalismem je projevem nenávisti.

4 09.10.2019

Na Marsu očividně nikdo necestuje, protože rudý svět je plný neprozkoumaných oblastí, zapomenutých měst a dávno ztracených civilizací. Alespoň jsou všichni tak hodní, že stále mluví obecným jazykem a dodržují univerzální zvyky. Bohužel království Manatoru nenabízí žádné divy k prozkoumání a ani akce není nijak nápaditá. Šachovnice v názvu knihy má v ději jen malou úlohu. Autor byl tak ale hodný, že na konec knihy dopsal pravidla hry a podrobný popis figur.

1 03.10.2019

Nesmál jsem se úplně často, ale nemohl jsem se od toho odtrhnout. Knížka mě dostala hlavně v pasážích, kdy popisuje potýkání rozhádaných Habáčků. Fotbalové kapitoly mě kupodivu zase tolik nezajímaly. Možná i proto, že jsou vesměs na jedno brdo.

Rád bych věděl, jestli je autorova vize Putina opravdu blízká pravdě, nebo se jen ztratil ve svých analýzách. Má nepochybně pravdu když říká, že lidé na Západě Putina nechápou. V tom horším případě si do něj projektují své opovržení Ruskem, v tom lepším povýší svůj dojem při sledování ruského prezidenta v jedné unikátní situaci na dominantní rys jeho osobnosti. Oba přístupy pochopitelně nevedou nikam. Autor se s informační mlhou vypořádal po svém. Putina charakterizovat nejde a žádná mistrná strategie na konfrontaci se Západem neexistuje. Rusko je i není diktatura, režim je i není oblíbený a Rusové jsou i nejsou spokojení. Tyhle šalamounské odpovědi sice působí moudře, ale reálně říkají jen málo. Známý citát praví "Všechno co o Rusku řeknete, je pravda". Na aforismu ovšem analýza postavit nejde. Kniha zklame jak fanoušky názoru že Rusko je Mordor a Rusové zlo, tak chladné analytiky. Za přečtení stojí, už kdyby jen pro svou útlost, ale kdo se chce o Putinově Rusku dozvědět něco určitého, musí se poohlédnout jinde.

5 10.09.2019

Čtivá, přehledná a na probírané téma překvapivě názorná kniha. Autor se snaží dokázat smysl jednoho druhu války - tedy toho vedoucího k budování centralizovaných států. Jeho argumentace je logická a vnitřně konzistentní, ovšem i z důvodu komplexnosti problému nutně zjednodušená. V zásadě má pravdu. Moderní civilizace je mnohem méně násilná, než zdánlivě idylické primitivní společnosti a válka je jednou z cest, jak tohoto stavu dosáhnout. Poslední kapitola mi přišla nejslabší z celé knihy. Nastíněný vývoj se dnes možná zdá pravděpodobný, ovšem dokázat se nedá a do tématu produktivní války se nehodí.

6 03.09.2019

Na Marsu nemá nikdo chvíli klidu. Líbí se mi, že i když autor recykluje jednu zápletku pořád dokola, pokaždé přijde s něčím novým. Tentokrát příběh zabloudil do zapomenutého údolí, v němž už věky probíhá krvavé obléhání téměř mrtvého města. Bohužel prostředí není tajuplné jako Údolí Dor a akce není tak velkolepá, jako monstrózní výprava za záchranou Dejah Thoris. I hlavní postavy jsou jen stínem svých slavněšjích předobrazů. Zábavnost ovšem klesla jen málo a děj pořád příjemně ubíhá.

3 27.08.2019

Zelenou, rudou, bílou a černou rasu už známe z předchozích dílů a tady autor přidal žlutou, o níž se zatím jen letmo zmínil. Na Marsu je stále co objevovat a Edgar Rice Burroughs to dokáže poutavě popisovat, takže vůbec nevadí, že se neustále opakuje stejné dějové schéma, jen zasazené do nových kulis.

2 15.08.2019

Tajemná Řásnovka je netypická foglarovka, protože je téměř výhradně zasazená do města. Mnozí si vzpomenou na Stínadla, ale ty byly prezentovány jako strašidelný hrad plný nebezpečí a tajemství, do něhož se chodí v podvečer a vrací se za hluboké tmy. Řásnovka je klasická rušná čtvrť, možná trochu specifická, ovšem nijak výjimečná. Dobrodružství které se v ní odehrává ovšem výjimečné je. Asi nebudu sám koho kniha tak pohltila, že si navrhl svůj vlatní Fan-Tan. Můj bohužel zůstal jen v amatérské verzi. Přesto budu mít tuhle knihu, kterou mám nesmazatelně spojenou s vůní sladkého popcornu, vždy zařazenou mezi těmi nejlepšími, které Jaroslav Foglar napsal.

6 14.08.2019

Pokud je to vůbec možné, je druhý díl ještě větší brak. Množství bitevních scén znatelně vzrostlo, krásných žen toužících po náruči Johna Cartera je rovnou celá trojice, v ději se hromadí neuvěřitelné náhody a zamýšleně šokující zvrat je viditelný dvacet stran dopředu. Ergo, je to výborná kniha. Edgar Rice Burroughs píše s bohatou fantazií a akci zvládá na jedničku. Kdyby nebyl téměř sedmdesát let bezpečně mrtvý, obžaloby z rasismu a předsudé nenávisti by jen pršely. Jsem zvědavý, co z Barsoomu ještě ukáže.

3 08.08.2019

Neříkám že se toho ve druhém díle stalo málo, ovšem v polovině tetralogie měl být vývoj událostí mnohem dál. Hamilton si libuje ve vedlejších podzápletkách, do nichž rekrutuje přebytečné charaktery. Ty většinu času zpomalují děj, aby pak zazářily v jedné silné scéně. Bohužel žádná plastická mozaika života Společenství nevzniká. Příběh se jen neskutečně táhne a podle mého i mrhá potenciálem. Kdo četl rozvleklou ságu Světoválka od Harryho Turtledova, ví o čem mluvím. Námět je ovšem tak chytlavý a dobře napsaný, že jsem mu to s lehkým srdcem odpustil.

2 08.08.2019

Alej prokletí je nenáročná a trochu prostoduchá odpočinková kniha, která posloužila jako předloha podobně béčkovému filmu. Děj ničím nepřekvapí. Nejde o moc víc než o cestu z bodu L.A. do bodu Boston. Jaderná válka bývalé Spojené státy přeměnila na životu nebezpečnou pustinu, nepodobnou jakékoliv jiné postapokalyptické krajině. Povrch je neustále bičován bouřemi znemožňujícími létání a svět je obydlen obřími zmutovanými tvory. Pro lidi už tu není místo. Projet celou tu dlouhou štreku by mohl jen neskutečně odhodlaný člověk a nebo blázen. Hell Tanner není ani jedno z toho. Pokud se autor držel v mezích akce, příběh rychle odsýpal a bavil. Kdykoliv začal zbytečně filosofovat, nebo ukazovat emoce postav, tak pravidelně selhával. Roger Zelazny není František Kotleta a bohužel nedokázal napsat stejně plytkou a zábavnou knihu, jako byla kterákoliv z tetralogie Spad.

5 02.08.2019

Od téhle knihy jsem si sliboval nový pohled na krizi demokracie, ovšem velice brzy jsem zjistil, že nic zásadního nepřináší. Autor tvrdí, že se liberální demokracie rozpadá na neliberální demokracii (populisté) a nedemokratický liberalismus (bez nálepky). První variantě se sveřepě brání a tu druhou zásadně nekritizuje. Preferuje původní stav, aniž by ho blíže definoval. Z kontextu je ovšem jasné, že konzervativismus je pro liberální demokracii také nepřijatelný. Už z toho se dá odvodit, že jako řešení situace autor navrhl vyšší zdanění, větší důraz na sociální stát a politický aktivismus. Pokud si budete chtít k tématu něco přečíst, tak radši zkuste knihu Soumrak západního liberalismu od Edwarda Luceho. Je mnohem chytřeji napsaná, jde více do hloubky a není tak prodchnutá naivitou.

3 23.07.2019