hanak_v_exilu komentáře u knih

Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. A zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.

15.01.2017

Brian Herbert nepodědil literární genialitu svého otce, to je nepochybné. A ještě jeden rozdíl tu je. Frank Herbert popisoval události světa Duny jako kdyby je viděl před sebou. Jeho hrdinové byli živoucí, myslící a cítící bytosti. Jednotlivé díly měly kolísavou kvalitu, ale nikdy se mi nestalo, že bych o tom zapochyboval. Tímto se předehry pochlubit nemůžou. Z textu čpí snaha naroubovat nově vymyšlený děj do dávno načrtnutého rámce. Některé pasáže působí jako vymyšlené pro větší efekt, z jiných čiší bezradnost a snaha napsat alespoň dalších pár stránek. Postavy občas jednají podivně, občas hloupě. A zhusta postrádají onu auru bytostí z daleké budoucnosti, promísenou s čímsi starobylým a věčným. Jako celek je trilogie mírným zklamáním, přesto se za ni původní hexalogie nemusí stydět.

1 15.01.2017

Brilantní kniha, kupodivu vzácně vyvážená. Autor není k Rusku ani přehnaně nepřátelský, ani nebrání neudržitelné pozice. K tamní společnosti přistupuje s velkým pochopením, ovšem přináší i kritický a příklady podložený vhled do jejích temnějších zákoutí. Nechybí ani přiblížení osobnosti nejvyššího představitele státu. Pokud budete chtít o Rusku za Putinovy vlády přečíst jen jednu knihu, tak doporučuji tuhle.

5 14.01.2017

Tahle kniha na mě působila jako komplexnější bakalářská práce. Autorka se omezila na schématický popis událostí a do textu vnesla jen minimum invence a téměř žádný vlastní názor. Ovšem i tak je přínosná, protože o Rusku toho víme jen velmi málo a i to se omezuje na politické dějiny. O tamní společnosti nevíme prakticky nic, protože nové ruské knihy se na Západě téměř nečtou a filmů se k nám dostala jen hrstka.

2 14.01.2017

Dost možná nejlepší kniha co jsem kdy četl. Její kouzlo leží v precizně vykreslené civilizaci fungující na tak odlišných základech, až to až bere dech. Představte si společnost, kde jsou genetika, sociologie, filosofie, psychologie a rétorika exaktní vědy. Společnost v níž lidé zavrhli techniku a zaměřili se na rozvoj potenciálu člověka. Hrdinové z Arrakis jsou od nás dále, než jsme my od Člověka vzpřímeného, a jejich schopnosti se vymykají našemu poznání. A to je jen kulisa neuvěřitelně bohatého a komplexního příběhu otřásajícího mocnou říší Padišáha Imperátora.

14 14.01.2017

K tomuhle gamebooku mám nostalgický vztah. Snad za to můžou krásné ilustrace, snad chytlavá obálka, protože jenom obsahem si to asi nezaslouží. Jeskyně sněžné čarodějnice patří ke klasice které leccos odpustím. Bohužel dobrodružství je velice přímočaré a časem trochu monotónní. Ani zajímavé prostředí nevystačí navždy. Většina knihy je bloudění systémem ledových jeskyní, od silné příšery k ještě silnější příšeře, jen s minimem invence a rozhodování. Poslední třetina pak má bonus v podobě šibeničního časového limitu, což pomáhá atmosféře. Té určitě neškodí, že příběh zavede hrdiny do známých lokací. Je životně důležité po cestě sbírat zajímavé předměty. Bez většiny z nich se dá obejít, ale pokud nějaký nemáte - a je jich potřeba opravdu hodně, tak bude příští zápas pravděpodobně ten poslední. Umění boje 10 je skoro na hraně přežití. S čímkoliv nižším bude mít Yetti další svačinku. Proto zde neplatí ono známé : Správná cesta se dá projít i se slabou postavou. Nedá. Je jen jedna cesta, a tu přežijí jen ti nejsilnější.

1 14.01.2017

Když jsem tenhle gamebook po dlouhých letech znovu otevřel a začal hrát, mísila se ve mě nostalgie s pocitem mírného zklamání. Je pravda že je nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným. Několik výjimečných kusů se mu přibližuje v atmosféře a pár vyvolených v náročnosti. Prozkoumávání Orlího hrádku je tak skutečné, jak je to jen možné. Stinnou stránkou toho všeho je rozvláčnost a plýtvání odkazy. Co jiné gamebooky vyřeší během jednoho, maximálně dvou otočení stránek, to Michael Bronec popisuje v deseti pasážích. A nemyslím tím jen onu legendární zapasťovanou chodbu. Prozkoumávání křoví u západní stěny je podobně frustrující. Stejně tak dlouhá a zbytečná je cesta po ochozu v prvním patře. Kdyby si ono rozpitvávání každého kroku autor odpustil a ušetřené odkazy použil na variabilnější prostředí, nebo na bohatší slovní výměny, vůbec bych se nezlobil.

3 10.01.2017

I když je Citadela docela krátká, dá se v ní zemřít desítkou způsobů. Často bez předchozího varování. Můj rekord byl tuším osmý odkaz. Jako tradičně platí, že pokud hrdina špatně odbočí, do cíle nedojde. Šance na nápravu chyby není. Kniha teoreticky nabízí možnost jeden z klíčových předmětů nahradit jiným a bez druhého se obejít. O to víc frustrující je konec na další překážce. Citadela chaosu nedisponuje ani atmosférou, ani zajímavými lokacemi. Vyniká jen trýznivě obtížným závěrečným soubojem a mechanikou kouzel.

08.01.2017

Z Čaroděje z Ohňové hory jde cítit, že se Livingstone zatím hledal. Protivníci jsou slabí, a bludiště nabízí několik míst k vyléčení a posílení postavy. První část je monotónní putování od dveří ke dveřím a mnoho vzrušení nenabízí. Pravé dobrodružství přijde až za bránou s dvěma pákami, a opravdové peklo čeká za padací mříží. Zagorský labyrint je legendární tortura, srovnatelná jen s neméně proslavenou zapasťovanou chodbou ze Ve službách krále Reginalda. Bez mapy se téměř nedá projít, a i s ní je výzva. Na jeho konci čekají tři těžké zkoušky, z nichž každá Vás bez mrknutí oka zabije. Jsou i obtížnější gamebooky, ale moc jich není.

1 06.01.2017

Bohužel jen průměrný gamebook, který není ani obtížný, ani napínavý. Dobrodružství je postavené ve starém známém stylu. V jeho průběhu musí hrdina posbírat dva předměty, vyhnout se několika ošemetným situacím a poté zabít hlavního padoucha. Nepříjemné překvapení bylo, že správná cesta nejde projít se slabou postavou. Jakmile jsem měl umění boje menší než 9, tak jsem přesně věděl, na jakém místě zemřu. Vyhnout se mu nedalo. Plus dávám za závěrečnou pasáž. Kdyby taková byla celá knížka, vůbec bych se nezlobil.

1 05.01.2017

Proklatě těžký gamebook s neklamnými známky Jacksonova rukopisu. Knížka mě bez mrknutí oka zabila při špatném odbočení, chybném rozhodnutí, hodem kostky, nebo klasicky v boji. Paseka temných elfů je vyloženě lahůdka a bez silné postavy se jí prosekat snad ani nedá. Příběh není ani omylem lineární. Jednou lokací se dá projít několika různými způsoby, což je oproti Livingstonovým gamebookům určitě plus. Dalším kladem je propracovaný systém snění, který by mohl sloužit jako základ tajemné atmosféry. Bohužel je literární stránka trochu odbytá, takže zůstalo jen u jejích náznaků.

1 29.12.2016

Snaha odhadnout vývoj událostí vzdálených víc než deset let je v podstatě věštění. George Friedman má tedy pravdu když tvrdí, že svět za sto let se může jen málo podobat tomu dnešnímu. Ale zároveň je téměř jisté, že nebude vypadat jako v jeho knize. Ta vychází z premis roku 2008. Autor správně odhadl rostoucí sílu Ruska, ovšem už nemohl a nepředvídal postupný odklon Turecka od Atatürkova odkazu, konzervativní revoluci Polské PiS, Majdan ani Donalda Trumpa. Ve druhé kapitole se žánr překlopil do beletrie a popisované události vyznívaly občas absurdně, občas úsměvně. Nebudu mu vyčítat že selhal ve snaze dosáhnout nesplnitelného cíle, ale vážně, co čekal?

6 27.12.2016

Teorie krajní meze zakazovala sovětským spisovatelům rozvíjet příliš futuristická témata, ale Ivan Antonovič Jefremov měl proti ní zřejmě imunitu. Psal o dobrodružstvích mnohokrát propíraných v americké sci-fi zlatého věku, jen v reáliích mu vlastních. Proto je Mlhovina v Andromedě tak unikátní. Snoubí dobrodružnou space operu a naivní idealistickou vizi komunistické utopie, rozšířenou po celé Mléčné dráze. Kniha je bohužel trochu nevyvážená, protože pasáže odehrávající se ve vesmíru jsou mnohem zajímavější a napínavější, než cokoliv co se stalo na Zemi. Atmosféra a jedinečnost ovšem všechny nedostatky přebíjí.

Můj první gamebook. Měl jsem štěstí, protože patří k těm lepším a vyváženějším. Obtížnost nezvyšují hádanky a logické hříčky, ale správná cesta skrz Prokletý hvozd je spletitější, než se zdá. Musíte nakoupit a posbírat potřebné propriety a nikdy nesmíte sejít ze správné cesty. Na první pokus se dá poslání splnit jen čirou náhodou. Kniha teoreticky nabízí druhou šanci, ale omlácený předchozím průchodem lesem jsem při ní vždy bídně zhynul. Vůbec mi to nevadilo, protože při ideální cestě projdete jen zhruba čtvrtinu lokací, a byla by škoda neprozkoumat i ten zbtytek.

25.12.2016