hanak_v_exilu komentáře u knih

The Lost Years series 3/4. Třetí díl se odehrává v období mezi prvním a druhým. Sice to nedává moc smysl, ale ani to ničemu nevadí, protože hrdinové druhého dílu byli James Kirk a Kevin Riley. Tenhle díl se převážně točí kolem Sulua a Čechova, se zapojením McCoye a Uhury. Díky zaměření na vedlejší postavy má zpočátku nádech výplňového dobrodružství. Zápletka se ovšem brzy postarala o zhoustnutí atmosféry a vystupňování napětí. Neřekl bych sice že šlo o špionážní thriller, ale občas k tomu nebylo daleko. Pořád je to ovšem Star Trek, takže nečekejte žádného Johna Grishama nebo Toma Clancyho. Zápletka je prostinká a vysvětlení motivace hlavního záporáka stojí na vodě. Oceňuji, že z knížky číší hluboká touha po návratu starých časů. Stejné pocity mám, když občas zakopnu o fotku herce z TOSky, a pak si vzpomenu, že svět hyzdí Discovery a Starfleet Academy.

The Lost Years series 2/4. Druhý díl série není tak svižný jako ten první. Představování nových postav trvá dlouho a z větší části je zbytečné, protože studenti třídy vedené klingonským vědcem G'dathem nejsou hybateli děje, ale pasivní objekty. Autor do vyprávění narouboval motivy rasismu a xenofobie, jenže to udělal tak prvoplánově a tuctově, že mnou jen prošuměly. Toleranci ke Klingonům tehdy doba nepřála, protože s nimi Federace neměla žádnou dobrou zkušenost. Zažila jen válku, studenou válku a nekonečné hraniční potyčky. Tahle kniha se z posádky Enterprise zaměřuje jen na Jamese Kirka - a Kevina Rileyho, tak mi přišla dějově chudá a až moc přímočará. Bolestně tady chyběla dynamika klasické party. Oceňuji snahu představit nový typ klingonů, zásadně odlišných od typické válečnické kasty.

Mám slabost pro příběhy vyprávějící o cestách do neobjevených, mystických, alternativních nebo jinak podivuhodných krajů. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych tenhle román moc neocenil, protože i když je přecpaný událostmi, tak mě nedokázal vtáhnout. Silných scén tu bylo víc než jenom pár, jenže kvůli útlosti knihy jsem je absolvoval v poklusu. Autor mě mohl protáhnout peklem, ale ukázal mi z něho jen leták. Pro mě je to málo. Ustřižený konec mě zklamal. Tohle si zasloužilo dalších dvacet stran vysvětlování.

Zatímco Ostrov ještěřího krále dokážu vnímat z odstupu, tak u Jeskyně sněžné čarodějnice to neplatí. Díky nádherným ilustracím s dlouhými linkami a překrásné obálce zaujímá čestné místo mezi nejoblíbenějšími gamebooky řady Fighting Fantasy. Objektivně si tohle privilegium nezaslouží, protože jde o přímočarou cestu s minimem odboček, se slabou atmosférou a s nulovou nápaditostí. Není tu ani chytlavý námět, ani variabilní prostředí - i když třetí čtvrtina mě zavedla do lokací známých z minulých knih a konec je rovnou na Ohňové hoře. Obtížnost šponují souboje a nutnost sbírat klíčové předměty. Až na pár výjimek jsou k sebrání vždy pár odkazů před místností v níž jsou použity, což vypadá lacině a prvoplánově. Ian Livingstone si se stavbou dobrodružství hlavu nelámal. Něco tam nasekal, pospojoval to schématickým příběhem, který dvakrát nastavil nově předloženým cílem a knížka byla hotová. Výsledek je zapomenutelný průměr, ke kterému se ovšem velmi rád vracím. Nostalgie je mocná čarodějka.

Kdysi dávno v mých dětských letech jsem měl všechny gamebooky Fighting Fantasy z první desítky, kromě tohohle. Proto se na něho dokážu dívat bez nostalgie. Stylem je to podobně přímočaré dobrodružství, jako trochu pozdější Jeskyně sněžné čarodějnice. K cíli vede jedna dlouhá zakroucená cesta s minimem překážek, ale s několika opravdu těžkými souboji. Potěšilo mě, že v dobrodružství neexistují žádné okamžité konce při chybném odbočení. Dá se tu umřít, ale buď jsem předtím házel na umění boje, nebo mě před smrtí zachránila vyšší stamina. Několika tuhým soubojům jsem se vyhnul díky sebrání vhodného předmětu a jiným tím, že jsem vnímal psaný text. I tak je potřeba vysoké umění boje, protože všem nepřátelům se vyhnout nedá. Hra umožňuje najít tři legendární předměty, které v boji přidávají výhodu, ale dva z nich jsou až za polovinou příběhu a ten zbylý pomůže jen částečně. Při první cestě jsem pochopitelně nenašel ani jeden. Když se na gamebook dívám zpětně, musím ocenit, jak do sebe jednotlivé události zapadají. Sebraný předmět pomůže později v příběhu, vypitý lektvar mi o velký kus ostrova dál zachránil pár cenných bodů staminy a s nalezenou sekerou jsem postavil vor rychleji a minul lidožravého obra. Je vidět, že Ian Livingstone při psaní přemýšlel.

Nejlepší gamebook série to není, tím se může pyšnit Pekelný dům. Není ani nejtěžší, protože tenhle titul si uzmul Strašlivý netvor. Černokněžníkovu kryptu nepočítám, protože ta je schválně postavená tak, aby dohrát nešla. Labyrint smrti je ovšem svižně napsaný, napínavý, není rozčilující a také jde o díl ze začátku série, takže je hodně oblíbený. Musím říct, že zaslouženě. Stylem hry je to Prokletý hvozd na steroidech. Obtížnost zvyšuje víc okamžitých úmrtí a také to, že musíte posbírat tři klíčové předměty, místo dvou. Po cestě jsem ovšem umřel jenom šestkrát, což není žádná hrůza. Citadela chaosu nebo Raketoplán Poutník mě na cestě k cíli zastavili víckrát. Maximální statistiky jsou ovšem nutností. Proto doporučuju použít osvědčenou strategii. Vždy když jsem zemřel v boji, zvýšil jsem u každé statistiky její hodnotu o jedna, se stropem na 12/24/12. V Livingstonových gameboocích se tenhle postup bude hodit ještě několikrát. Třeba hned v Ostrově ještěřího krále.

Třetí díl série je zatím nejvíce orientovaný na příběh. I díky tomu že neplýtvá zbytečnými úmrtími při špatné volbě, budí pocit, že jde o ucelenou povídku, která má variabilní děj a několik konců. Tak jednoduché to ovšem není. Výprava se dá vcelku snadno přežít - a dokonce je možné se všem nebezpečím úplně vyhnout, ale jestli se budete snažit najít ten "správný" závěr, dost se zapotíte. Ten kdo se s ním nespokojí, může absolvovat alternativní trasu, na které rozřeší velkou část záhady a zároveň stihne utéct. Měl jsem z ní lepší pocit, než z depresivního rozuzlení na odkazu číslo 110.

Povídka V horách šílenství patří k mým nejoblíbenějším, takže jsem od gamebooku asi očekával víc, než mi byl schopný dát. Přesto mi přišel dotaženější, ucelenější a napínavější než Volání Cthulhu. Možná tomu pomohl fakt, že příběh je tentokrát dost přímočarý. Hrdina se chce dostat do Antarktidy, přežít tamní objevování a pokud možno se vrátit do civilizace ve stavu, aby neskončil ve svěrací kazajce. Události a tamní tvorové tomu ovšem vůbec nepřejí. Knížka umí vykouzlit překvapivě silnou atmosféru - při zkoumání tábora nebo při záchraně po ztroskotání mi nebylo dvakrát příjemně. Podzemní pasáž je ale dost krátká, i když se na první pohled zdá rozlehlá a rozvětvená. Tradicí v sérii je výherní konec, který působí jako prohra. Při jednou průchodu jsem zakopl o další závěr, který sice také neskončil výhrou, ale ani umrznutím, šílenstvím nebo sežráním. Zaujal mě možná víc, než ten vybraný autorem.

Je to útlá knížečka se sto jedenácti odkazy, ale skrývá v sobě překvapivě hodně textu, takže mi poskytla zábavu na celý večer. Nejspíš se jí to ovšem povedlo hlavně proto, že nemá jasný výherní konec. Postupně jsem tedy vyzkoušel všechny možnosti a cesty, jen abych zjistil, že zlo neporazím. Jindy by mě to naštvalo, ale ke světu Cthulhu se zoufalství a bezmoc hodí, takže proč ne. Na rozdíl od gamebooku Dagon od Valentina Sergiho se víc soustředí na příběh a méně na herní mechaniky - přesněji řečeno je úplně opomíjí. Když jsem byl dítě, tak mi podobný styl vyhovoval, takže je to možná vhodný vstupní bod ke gamebookům, nebo k Lovecraftovi. Toho jsem tehdy nestrávil, ale tohle bych mohl.

Navzdory mé původní skepsi si mě knížka získala, i když jsem upřímně rád, že jsem ji dohrál na první pokus, protože znovu bych ji procházet nechtěl. První díl série Somorra je zasazený do nepříjemného města, které mi připomnělo bezejmennou metropoli zločinu z filmu Se7en. Příběh se snaží o nemorální thriller, bohužel obydlený nepravděpodobnými postavami spojenými kostrbatou zápletkou. Tahle snaha není úplně marná, protože v knížce chybí souboje, sbírání předmětů téměř neexistuje a prozkoumávání je tu poskrovnu, takže postup za vyřešením záhady vytváří dojem uceleného vyprávění. Jedna část je nelineární, jiná je sice úzký koridor, ale díky chytrému systému kódových slov s měnícími se odkazy přece jen umožňuje drobné větvení děje. Autoři se ovšem chlubí, že je v jejich gamebooku 83 možných úmrtí. Obtížnost je tedy nesmlouvavá. Některými krizemi jsem prošel jen náhodou, na jiné se dá použít selský rozum, nebo získané informace. Samostatnou kapitolou jsou absťákové pasáže tvořené logickými hádankami. I tady platí, že špatné rozhodnutí znamená smrt. Konec mi přišel trochu slabší, protože je dost přímočarý.

Zatímco Havarrské kobky mi připomněly gamebooky Fighting Fantasy, Lovec artefaktů oživil mé mlhavé vzpomínky na Lone Wolfa. S ním nemám tak hlubokou zkušenost, ale při čtení jsem toho zalitoval, protože tohle dobrodružství mi strašně sedlo. Líbil se mi lákavě prozkoumatelný svět, variabilita výpravy i desítky drobných příběhů, které jsem na ní prožil. Všechny dobré prvky z minulé knihy zůstaly zachovány, takže se znovu vyplatí přemýšlet a plánovat postup s ohledem na sdělené informace. K cíli vede hned několik cest a několik strategií. Při první výpravě jsem se troufale vydal lesem a nenašel jediný artefakt ani mapu pokladu. Nepochybuji, že s jiným přístupem bych do cíle došel ověšený starodávnými talismany, amulety a prsteny. Trošku mě zamrzela nižší obtížnost, která mi umožnila dohrát knihu na jeden zátah. Úplně zadarmo to ale nebylo a také tím vytvořila epické dobrodružství, nepřerušené něčím tak nepatřičným, jako je smrt hrdiny. Kupujte a hrajte, protože tohle je špičková gamebooková kvalita.

Je zvláštní, že z textu jde zřetelně cítit bytostný odpor k progresivním aktivistům, když Ondřej Neff šest dní v týdnu (mimo neděle) v úvodnících Neviditelného psa do roztrhání těla bojuje za politické strany, které se svou agendou snaží, aby se jeho noční můra zhmotnila. Stáří je očividně složitá etapa lidského života. Čtvrtý díl série Arkádie je tak trochu levoboček, protože se neodehrává ani v Arkádii, ani nepojednává o budoucnosti. Příběh je tam sice zasazený, ale rozebírá motivy, které se zřetelně odkazují na dnešní dobu. Na to, abych knížku zařadil mezi texty varujícími před myšlenkovou totalitou, je ovšem styl autora trochu plytký a příběh dost brakový. Tohle je jen odpočinková literatura.

Autor se v doslovu přiznal, že gamebook napsal během svého mládí v osmdesátých letech, v době kdy byl velkým fanouškem Fighting Fantasy. Je to vidět na struktuře dobrodružství, naivitě vyprávění i na pravidlech. Ty se gamebookům FF opravdu hodně podobají. Změny tu jsou, a zdálo se mi, že všechny k horšímu. Náhodné události byly spíš otravné, než aby cestu obohatily a kvůli 1k6 zranění při každém úderu - může to být i dvojnásobek, jsou souboje dost drsné. Ten poslední (nebo předposlední - pokud pomůžete kamarádům) jsem zvládl jen díky tomu, že jsem měl maximální statistiky, magickou zbraň a pečlivě jsem se před ním vyléčil. Po cestě jsem ale zemřel jen třikrát, takže těžko říct, co to o obtížnosti vypovídá. Pro seznámení se světem gamebooků bych ho asi doporučil, ale samotné Fighting Fantasy nabízí doslova desítky lepších kousků. Novější gamebooky - třeba od Jonathana Greena, jsou pak úplně někde jinde díky komplexnějším mechanikám nebo větší variabilitě.

The Lost Years series 1/4. Takhle knížka - a další tři na ni přímo navazující, mají v rámci startrekovských románů zvláštní postavení. Na jejich vznik dohlížel samotný Gene Roddenberry, který v nich viděl možnost, jak překlenout období mezi seriálem a nastupujícími filmy. První díl tetralogie má zpočátku trochu pomalejší tempo, ale brzy se děj rozjede hned ve třech liniích. Kirk, McCoy a Spock se každý svou vlastní cestou připletou k dobrodružství, které je ještě jednou svede dohromady. Jeho konec ovšem způsobí, že se - podle nich definitivně, rozejdou. Začíná se tedy loučením s posádkou a končí se ještě smutněji, loučením mezi přáteli. Jak už ale víme z filmů, není to definitivní sbohem.

Přiznám se, že jsem skeptický, když je zahraniční politika a makroekonomika vysvětlována z pohledu sociologie, religionistiky a kulturní antropologie. Autor se nepochybně vyzná, i když se mi občas zdálo, že se nemůže vymanit ze stínu svého životního úspěchu "předpověděl jsem pád SSSR studiem kojenecké úmrtnosti". Proto tenhle ukazatel protlačuje, kde může. Neříkám že Západ neupadá - táhlý relativní úpadek už nedokáží popřít ani naši zabednění mainstreamoví novináři. Dokonce si ani nemyslím, že převaha USA ve světě je daná samozřejmost, ale v radikálních soudech bych byl opatrný. Západ se už několikrát pozvedl z popela - a dnes ještě ani nehoříme. Co se týče války na Ukrajině, tak tam má ovšem autor pravdu. Tohle je chyba, která neměla nikdy přijít, protože z ní Evropa nemůže nic získat.

Třetí díl - i když on je to spíš nultý, není naštěstí tak zběsilý, ani tak ulítlý, jako ten druhý. Je ovšem poznat, že Ondřej Neff neměl při vymýšlení svých postav pořádně promyšlenou jejich historii, takže je musel do předepsaných osudů natlačit silou. Ne vždy si to úplně sedlo - třeba vysvětlení jména Dědek Čuchák je dost křečovité a odporuje prvnímu dílu, ale co už. I Tolkien si musel občas sem tam něco ohnout, nebo "dovysvětlit".

Kdyby někdo příběh o výhodách diverzity a multikulturalismus napsal dnes, mohlo by to být aktivistické peklo. Knížka ovšem vyšla na sklonku 80. let, takže je téma pojato vcelku střízlivě a hlavně přirozeně. Nemusíte se bát toxických postav pronášejících povýšené moralizující monology, ani zabedněných ignorantů, kteří jsou v ději jen proto, aby se čtenář zastyděl za své zpátečnické názory. Přesto mě knížka nebavila tak, jako jsem si užil jejího přímého předchůdce. Autorka romantickou linii trochu odbyla - i když jí věnovala dost prostoru a téma epidemie pořádně nevyužila, takže musela do děje zakomponovat další katastrofu, bez níž by se zápletka klidně obešla, ale knize přidala dalších pár desítek stránek. Oceňuji chytrý závěr, využívající rozdílnosti ve vzhledu Klingonů.

Už jsem to několikrát říkal. Mám rád příběhy odehrávající se v době, které se seriály a filmy nevěnují. Tenhle částečně popisuje návrat Enterprise od Khitomeru po podpisu mírových dohod mezi Klingonským impériem a Spojenou Federací planet. Enterprise by se ale zapletla do záchrany světa i při přeparkování v doku, takže musí okamžitě řešit problém, kterým se James Kirk pomyslně vrátí do jedné dávné životní etapy. Do doby, kdy před sebou neměl budoucnost špičkového kapitána hvězdné lodi, ale spíše perspektivu trestanecké kolonie, nebo bídné smrti při zbytečně riskantním podvodu. Ve změně této trajektorie hrál roli jeho odhodlaný otec, kapitán Robert April a loď USS Enterprise NCC-1701, první svého druhu. Tohle je špičková startrekovská kvalita. Pokud byste si měli z česky přeložených knih o Kirkově posádce přečíst jen jednu knihu, asi doporučím tuhle, protože je nejuniverzálnější a nejpřístupnější.

Začátek šel z nuly na sto během dvou stránek. Když jsem se vzpamatoval, začal autor do děje házet problémy, postavy, motivy, zápletky a pak to celé zašmodrchal. Vzpomněl jsem si na potrhlou komedii Armageddon jako muzikál od Roberta Rankina. Nejen proto, že v obou knížkách vystupuje Elvis, ale hlavně proto, že děj skáče v křečovitých záškubech a na logiku se tady nehraje. Některé pasáže jsou skvělé - pitka na Zemi, úvodní dvě kapitoly nebo cesta taxíkem. Ale dohromady je to mišmaš. Protože už jsem rozečetl i třetí díl, pochopil jsem, že série proslula právě tímhle. Mně víc vyhovoval poklidnější první díl.

Chápu všeobecnou oblíbenost a oceňuju že se příběh věnuje období, které seriály i ostatní knihy většinou opomíjí - a ještě ho vypráví netradičně z pohledu Klingonů, jenže mně to moc nesedlo. Přišlo mi, že se toho v knize stalo až příliš na tak málo stránek. Prostřední pasáž je zbytečně zhuštěná a závěr je příliš uspěchaný. Stylem vyprávění podobní Cizinci z oblohy v tomhle působí mnohem lépe. Možná proto, že jsou skoro dvakrát delší. Je to škoda, protože tahle zápletka by si zasloužila dotaženější příběh.