hanak_v_exilu komentáře u knih

Až na to že kniha naplnila svůj název až ke konci, jsem byl spokojen. Brian Clegg píše čtivě, fundovaně a má talent vysvětlit složité věci jednoduchým způsobem. Ovšem postupem času se stalo nevyhnutelné a kniha se pro mě překlopila do beletrie. Tak zhruba kolem strany 200 jsem přestal chápat podstatu čteného a jen to pasivně přijímal. Kvantová fyzika jde zkrátka mimo mě. Dokážu přijmout její existenci, ale stejně na mě působí, jako kdyby se fyzika a filosofie měly rády. Někde tady se pro mě z přírodní vědy stává magie.

1 07.07.2019

Třetí díl si udržel úroveň svých dvou předchůdců, ale i tak patří k tomu horšímu co jsem od Dana Simmonse četl. Akčních pasáží je tentokrát až příliš a hororová atmosféra, v prvním díle bohatě rozvinutá a ve druhém už jen lehce naznačená, se prakticky vytratila. Některé scény, zvláště v závěru, mi přišly vyloženě laciné. A to i ta úplně poslední. Jak je u autora typické, tak námět byl za jedničku s hvězdičkou, ale bohužel jeho potenciál tentokrát nenaplnil

1 02.07.2019

Druhý díl je akčnější a hektičtější než ten první. Autor kladné postavy nešetří a protože psát opravdu umí, tak jsem trpěl s nimi. Důraz na děj bohužel odnesla hutná atmosféra. Ta se omezuje jen na komornější pasáže, případně na nezúčastněný popis událostí z pohledu Melanie Fullerové. Zbytek připomíná temnou, cynickou kriminálku. Vytkl bych jí občasné nelogické zvraty a celkovou zmatenost. Někdy jsem ani nevěděl, kdo se snaží přechytračit koho.

1 06.06.2019

Rozečetl jsem to třikrát a dvakrát znuděně odložil. Přitom se nedá říct, že by bylo Zahájení nezajímavé nebo špatně napsané. Dan Simmons vymyslel chytlavý námět a stvořil pro něj zajímavé postavy, ale nedal jim hluboký příběh, v němž by se mohly realizovat. Ve výsledku je celkem banální vyprávění sem tam vystřídáno několika opravdu vynikajícím pasážemi. Tehdy a jedině tehdy je kniha taková, jaká měla být celou dobu. Temná, syrová a paranoidní.

1 30.04.2019

Nedokážu určit, co je v knize specifické pro čínskou literaturu a co je znakem autorova literárního stylu. Můžu jen říct, že mě tahle zvláštní směska nadchla. Příběh kombinoval neuvěřitelnou imaginaci s hard sci-fi a občas je protknul pasáží, která mi připoměla, že vypravěč patří k jiné civilizaci. Sice ne mimozemské, ale dostatečně odlišné, aby působila cize. Předestřený styl komunikace, v němž se zdánlivě nelogicky střídá ledová strohost a racionalita s emocionálními výbuchy, dává zážitku nový rozměr. Přirovnání k Duně je přehnané, protože tak bohatý a promyšlený svět kniha neobsahuje. V ostatních věcech zvěsti nelhaly. Problém tří těles je opravdu výborný a pekelně čtivý. Á propos, pokud někdo bude tvrdit, že je kniha propagandou Čínské lidové republiky, nevěřte mu. Určitě ji nečetl a nejspíš ji ani neotevřel.

14 15.04.2019

Všechny jejich lži, aneb jak liberál přichází o iluze. Amerika je země, kterou zdánlivě všichni dobře známe díky nekonečné řadě seriálů, filmů a knih. Ovšem v tom lepším případě vnímáme jen její představu o sobě samé, v tom horším představu kterou si někdo vymyslel, aby ji následně prodal divákům. Tenenbomova reportáž je pravdě určitě blíže, ovšem jak blízko, to si netroufám posoudit. Pokud dost blízko, tak mají USA obrovský problém, protože tamní praxe začíná připomínat normalizační Československo, v němž se sice všichni hlasitě ujišťovali o víře v ideály komunismu, ale v soukromí si každý myslel svoje, a snažil se hlavně nevyčnívat. Platí ještě že Amerika je "land of the free and home of the brave"?

6 01.04.2019

Knížku, nebo možná spíše novelu jsem si otevřel hlavně proto, abych ji porovnal se stejnojmenným seriálem. Po přečtení jsem získal dojem, že jen málo příběhů je pro seriál ještě méně vhodných než Nightflyers. Děj nedrží pevnou strukturu. Zcela chybí budování atmosféry a postupné odkrývání tajemství. Royd nejdříve nechce říct nic a poté vychrlí všechno najednou. Stejně tak let je nejprve poklidný, bez známek nebezpečí a poté se všechno zvrhne do zběsilého zabíjení. G.R.R Martin se s tím popral o trochu lépe než scenáristé adaptace, ovšem ani tady nebyl výsledný dojem nijak skvělý. Přesto na menší ploše působí děj kompaktněji. Závěrečná pointa je sice netradiční, bohužel zabíjí potenciál příběhu.

4 26.03.2019

Autor toho má očividně hodně na srdci. Dan Simmons potřeboval k napsání dokonalé knihy 904 stran a Hamilton jich použil 688 jen na rozmáchlý úvod. Vybaven znalostmi z předchozí ságy autora jsem se pustil do čtení. Pandořina hvězda je impozantní space opera s desítkami postav, zašmodrchaným dějem a předpokládám, že i s patřičným přesahem. Společenství působí kompaktněji než poněkud rozháraná Konfederace a zdálo se mi přístupnější. Principy na nichž budoucí společnost funguje se od těch našich nijak výrazně neliší, přesto jsou reálie dostatečně cizí, aby nutily pokládat otázky. Samostatnou kapitolou jsou nezbytní mimozemšťané. V Konfederaci hráli až na pár klíčových okamžiků jen okrajovou úlohu. Tuším, že tady budou ti tajuplní a svým způsobem fascinující cizinci mnohem důležitější.

3 19.03.2019

Ságu Úsvit noci jsem přečetl dvakrát. Napoprvé byla rozčilující, vyčerpávající a vynikající, napodruhé trochu nedotažená, zbytečně přemrštěná, ovšem stále velmi dobrá.

1 19.03.2019

Komentář obsahuje spoilery. Možná jsem knížku špatně pochopil, ale zdá se mi, že děj popírá svou vnitřní logiku. Autor po dlouhém přemýšlení dospěl k tezi, že z hlubin minulosti nepřežije do přitomnosti žádná smysluplná zpráva. A přece se dá dnešní realita ovlivnit, aniž by bylo vysvětleno jak. Logický výsledek úspěšné mise by bylo přesunuté ložisko ropy, logický výsledek zpackané mise by bylo pár zaprášených artefaktů. Lidské dějiny by měly proběhnout víceméně stejně, protože impulzy k jejich změně zmizely zapomenuty v dávnověku. Když se oprostím od výtek k ději, tak mi zůstane lehce naprůměrné dobrodružství se zajímavým námětem, nevyužitým potenciálem a nedomyšleným závěrem.

6 11.03.2019

Při čtení jsem získal pocit, že autor napsal dvě knihy, respektive knihu + úvahu, a spojil je pod jeden název. Osmdesát, možná devadesát procent obsahu zabírá rozbor postupného úpadku západního liberalismu. V této části s autorem až na výjimky souhlasím. Pokusy omezit možnost lidí rozhodovat o svém osudu, zavést jistou formu cenzury, nebo osekat svobodu slova, jsou vidět ve většině Západních států. (Západní) Evropa zvolna směřuje k řízené demokracii ruského typu, s omezenou možností nesouhlasit s vývojem situace a svobodně žít. Jen je mi záhadou, proč jde o autorem preferovanou variantu. Zbytek textu tvoří kritika Trumpa, postavená více či méně na domněnkách a autorově nechuti. Chybí zde argumentace z předešlé části a chybí zde kritický odstup. Zvlášť nepodařený je výhled do budoucnosti, který se z odstupu dvou let ukázal být úplně mimo.

3 06.03.2019

Zjistil jsem, že mám s knihou úplně opačnou zkušenost, než většina ostatních čtenářů. Líbil se mi začátek i popis putování. Ocenil jsem množství světů a jejich různý vztah k náboženství, potažmo k morálce. Užil jsem si i Heinleinovo rýpání do katechismu. Pozor, víru jako takovou nekritizuje a ke konci přiznává, že Bůh existuje, Nebe také a dostanete se do něj přesným dodržováním návodu z Bible. Ovšem tolik oceňovaný závěr mě moc nezaujal. Pointa je zajímavá, relativismus věčné pravdy je nápaditě vymyšlený, ovšem praktický význam nemá. Kdyby lidé zjistili jak se věci mají, jen by své náboženství přenesli na vyšší level. Koncept totiž očividně funguje.

5 22.02.2019

Sekáč mi nesedl zdaleka tolik jako jiné Pratchettovy knihy. Zápletka ve mně nevzbudila žádné nadšení a i po dočtení jsem z ní moudrý nebyl. Předně si myslím, že i když autor dělal co mohl, napsal dva příběhy, které se nikde neprotly, dokonce spolu ani nutně nesouvisely. První z nich - polidšťěný Smrť, byl zajímavější a atmosféričtější než dobrodružství Rumpála Žičky. K mágům jsem odbíhal jen nerad, protože i přes slušný začátek jejich vyprávěcí linie pozvolna vyvanula. Což je můj druhý problém. Byl bych mnohem raději, kdyby autor spojil do jedné knihy Sekáče (Smrtě) a Erika (Fausta).

5 20.02.2019

Během čtení jsem si dvakrát zkontroloval jméno autora. Přísahal bych totiž, že v ruce držím něco od Kulhánka nebo Kotlety. Trochu mě to zklamalo, protože Fabiana mám zafixovaného jako mistra sice nekompromisní akce a řádně syrového děje, přesto se braku pečlivě vyhýbal. Netradiční žánr mu sedl tak na horší dvojku. V první povídce mi trochu vadila přemíra gore na úkor nerozvinuté psychologie postav. Druhá povídka, tedy spíše novela je určitě dotaženější, ovšem ke konci se mi zdálo, že autor už trochu přestřelil. Nemám na mysli nekorektní komentáře, které soudě podle příspěvků vadí mnoha lidem neschopným tolerovat jiné vidění světa. Vytkl bych mu spíše dotlačení hlavní postavy až za hranici, za níž bych mu mohl fandit. A nesympatický hrdina je hrob pro atmosféru.

6 17.02.2019

To je vražda, napsala. Má to ten Bergman ale pech. Hned jak odcestuje na zaslouženou dovolenou, tak kolem začnou umírat lidé. A protože je norská policie se svými zdroji a forezními týmy úplně bezradná, tak musí nastoupit český vyšetřovatel a všechno za ně vyřešit. Budiž, pro dobro příběhu bych to ještě snesl. Ovšem ony nekonečné jalové rozbory povah a lacinou psychologii si mohla autorka odpustit. Zvlášť když nikam nevedou a pro zápletku nemají žádný význam. A smysl Klevisové pro to co je správné, radši nebudu komentovat. Jen poznamenám, že Bente na konci rozhodně chybu udělala a jestli jí díte nesebere Barnevernet kvůli její minulosti, udělá to na popud policie. Musím alespoň přiznat že kniha je čtivá a podařilo se jí navodit atmosféru liduprázdného severu Norska.

6 12.02.2019

V jednotlivých pasážích jsou Pohyblivé obrázky výborné. Drží si slušné tempo a navzdory žánru humoristické fantasy vybudoval Terry Pratchett ucházející hororovou atmosféru. Bohužel příběh jako celek nedrží pohromadě. Občas jsem měl pocit, že prosakování naší reality do té Zeměplošské slouží autorovi jen jako berlička pro kritiku dnešního (tehdejšího) Hollywoodu, a jím vymyšlený svět nijak neobohacují. Vše by se klidně mohlo odehrávat v úplně jiném vesmíru a zase tolik by se měnit nemuselo.

6 24.01.2019

Erik, aneb co se jinam nevešlo. Terry Pratchett byl očividně v ráži a po minulé vynikající knize udržel laťku téměř stejně vysoko. Ani mi nevadilo že děj skáče od tématu k tématu, příběh je useknutý a chybí mu pro autora typická hektická závěrečná pasáž. Jen sem tam jsem zalitoval, že některé nápady nebyly rozvinuty v plnohodnotném pokračování.

5 14.01.2019

K sérii Johna Cartera jsem se dostal relativně pozdě, až někdy kolem mých dvaceti let. Věděl jsem o ní už dřív, ale nesympatické obálky mě spolehlivě odradily. Netuším jestli je to byla výhoda, nebo škoda, ale když jsem si konečně otevřel první díl, úplně mě pohltil. Tenhle příběh má kouzlo pravověrného dobrodružství. Zápletka v dnešní době pochopitelně neobstojí, něco jako psychologie postav, nebo dokonce komplexnost je mu úplně cizí a některé pasáže by lecjaký horlivec označil za "rasistické" a "kolonialistické". Ne že by mi něco z toho vadilo. Příběh je krásně starosvětsky černobílý a nekomplikovaný. A pekelně čtivý. Bohužel občas až příliš naivní a hlavní hrdina je trochu hloupý.

Tohle bylo asi to nejslabší, co jsem od autora četl. Ale je třeba zdůraznit, že podprůměrný Stanislaw Lem je pořád ještě Stanislaw Lem. Kniha jako taková není vyloženě nudná. Stačilo vyšrktat zbytečné pasáže (plus zmínky o utopické komunistické společnosti) a mohl z ní být vynikající sci-fi thriller. Případně by šla "rozstříhat" do luxusní povídkové sbírky. Příběh skáče od tématu k tématu a i když si drží stálou linii, jednotlivé kapitoly by obstály samy o sobě. Možná lépe, než takhle v celku.

1 27.12.2018

Při čtení jsem strávil poměrně dost času přemýšlením, jak vnímám odkaz Václava Havla. Když byl ještě naživu, měl jsem tendenci jeho názory a postoje spíše bránit. Když zemřel a část veřejnosti ho začala nekriticky obdivovat, upozorňoval jsem naopak na jeho chyby a špatné kroky. Havel byl bezesporu velkou osobností a člověkem který viděl hluboko do problémů světa kolem sebe. Ovšem jako politik byl poněkud rozpačitý. Nikdy nevyhrál žádné volby, nikdy nemusel o své politice vyjednávat, nikdy nemusel čelit opozici a nikdy nemusel nést politickou odpovědnost. Přes výsadní postavení a jistou nedotknutelnost, o níž se obyčejným politkům může jen zdát, nebyl nadstranickým prezidentem. Nereflektoval problémy obyčejných lidí, kterým dost možná ani nerozuměl, ale upnul se na vznešené, neprosaditelné vize. Svou popularitu tak vcelku promrhal. Po letech si říkám, že by možná byl šťastnější mimo politiku, protože jeho myšlenky, na jejichž rozpracování by měl i více času, by byly přijímány bez kontroverzí.

7 18.12.2018