Freemantle komentáře u knih

Knížku vzdávám někde za 300. stranou. Bez nadsázky se držím, abych knihu neroztrhal. Čtení tohoto braku je totální utrpení. Nechápu, že jsem tak dlouho vydržel.

Je neděle po desáté večer a já zkroušeně sedím před obrazovkou počítače a přemýšlím, co napsat. Většinou s tím totiž větší problém nemám. Ale mnou cloumá obrovský přetlak myšlenek, rozbouřená řeka emocí, cítím obrovské pnutí. Bylo to... ty vole, bylo to...

Na smrt je jedna z nejlepších knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Po Trhlině, která mě očarovala, ale následnému ochladnutí po přečtení Tmy, jsem byl vůči Karikovi malinko (víc) skeptičtější. Vysoká hodnocení a pochvalné komentáře mě však motivovaly k jejímu nákupu - skvěle investované peníze.

Tato dvojkniha mě odrovnala - je mistrně napsaná, po stylistické stránce nemůžu vytknout ani ň, oceňuju autorovu schopnost propojit fikci s historickými fakty, přičemž oboje dokáže skloubit tak, že tento mix dává smysl, přičemž to nikde "neujíždí". Čtenáři se tak naskýtá možnost se nenásilnou formou dozvědět spousty zajímavých informací nejen o zvěrstvech, jež se odehrávaly během II. světové války, ale také o praktikách mafie, která úřadovala za velkou louží v době hospodářské krize.

Oceňuju vycizelovaný vývoj protagonistů příběhu - Karla a Viktora, zejména to, že máme možnost sondy do lidské psychiky a možnost udělat si obrázek o tom, čeho všeho je člověk schopen, je-li vystaven okolnostem, které pomalu ale jistě požírají to lidské v nás a nově vzniklý prostor vyplňují nenávistí, agresivitou a křišťálově čirým hnusem v té nejsyrovější a nejsurovější podobě.

Už teď jsem si naprosto jistý, že Na smrt je kniha, jejíž příběh z paměti jen tak nevymizí. Ba naopak, zůstane tam dlouho, hodně dlouho. Samotná válka je zlo, ale to, co dokázalo nacistické Německo během oněch smutných let je velmi silná a horká káva, kterou autor leje svým čtenářům neúprosně do chřtánu. Karika napsal tuze drsné dílo, u některých pasáží, přiznávám, jsem musel na chvíli knihu zavřít, odložit, podívat se z okna, zhluboka nasát vzduch do plic a pokračovat ve čtení dál.

Číst Na smrt je jako sledovat famózně zpracovaný film. Bez přehánění se mi před očima odehrávaly jednotlivé pasáže, zejména samotný konec knihy - troufám si tvrdit, že těch několik stránek jsem nečetl, ale viděl! Bravurní.

Chcete-li nahlédnout do pekla, pusťte se do čtení...

25 30.04.2023

Shuggie Bain je reklama na smutek, depresi a p(r)osraný život. Jsem strašně rád, že jsem ji kdysi při návštěvě knihkupectví objevil, vzal do ruky a podíval se na přebal, který si mě podmanil. Grafické zpracování je bolestně krásné a vystihuje ponurou a depresivní atmosféru příběhu. Stuart má výjimečný cit pro jazyk, mistrně se ohání slovem a při čtení jeho řádků se mi před očima přehrával film.

Ne, že by mi nebylo Shuggieho líto, to samozřejmě bylo, ale paradoxně víc líto mi bylo Agáty, již posedl démon alkohol a nechtěl z ní střást jeho pařáty. Možná to bylo způsobeno tím, že její život byl relativně detailně vykreslený a ona tak dostala velký prostor, aby se zaryla do mého empatického srdce.

Myslím, že je zbytečné psát, o čem kniha je, všechno důležité na čtenáře čeká v anotaci. Ono se těžko vlastně píše i tento komentář, a to navzdory tomu, že jsem knihu četl už před nějakou dobou, příběh ve mně stále rezonuje. Možná o to víc, když člověk ví, že byl příběh napsán na základě reálných skutečností.

Knihu doporučuji a věřím, že se stane černou perlou i ve vaší knihovně. Ten příběh za to stojí. Shuggie a Agáta za to stojí...

9 01.04.2023

Nekonečné čekání na další knihu je u konce, třikrát "sláva" Carterovi!

Sehrané duo detektivů Huntera a Garcii je zpět a mají před sebou další výzvu - není to nic menšího než dopadnout brutálního vraha. O tom, zda se jim to podaří nebo nepodaří zasvěcený čtenář nemusí pochybovat, otázkou však je, zda si spisovatel udrží stejnou kvalitu jako v předchozích dílech - přece jen se jedná už o dvanáctý díl v sérii. Přiznám se, že u některých dílů (výjimek) jsem nemohl dát nejvyšší hodnocení, něco tam pokulhávalo. Nu a jak to dopadlo s Genesis? Navzdory natahovanému konci hodnotím Genesis takto: precizní, četla se s lehkostí, děj ubíhal a jedna stránka následovala zběsilou rychlostí - klasický Carter a styl psaní, jemuž jsme propadli. Po stylistické stránce shledávám tento díl vypilovaný téměř k samotné dokonalosti, jako by autor "dospíval". Opět a zas jsem nucen mrsknout plných pět hvězd, ať se z toho klidně zduje a egoisticky natřásá! Mé zvrácené a lehce psychopatické srdce by však ocenilo více nechutných a brutálních vražd. Každopádně bravo!

11 01.04.2023

Ve třetině knihy to vzdávám. Aby se 150 stran téměř nic nestalo, tak na to fakt nemám...

Kniha mě zlákala svým přebalem, názvem a v neposlední řadě vábivou anotací. Dobrodružství a cestování - to je moje slabost, to je můj snový život.

Číst Lincolnovu dálnici je jako lehnout si do člunu na klidnou, líně plynoucí řeku a nechat se unášet jejím proudem do neznámého cíle, přičemž člověk hluboko v podvědomí tuší, že na konec své cesty se dostane v pořádku, aniž by jedinkrát zavadil o skrytý kámen pod hladinou.

Lincolnova dálnice je road trip, je to "pohádka pro dospělé", která neurazí ani mladší čtenáře. Začátek... no, začátek, řekněme že až tak do poloviny se mi příběh jevil hodně pomalý. Popravdě se toho moc nestalo, kniha celkově není o zvratech nebo napínavých pasážích. Nakonec jsem se na vypravěčské tempo adaptoval a užíval si jeho vláčnost a nechal se unášet tím proudem líné řeky. Kniha je napsaná bravurně, jde vidět, že Amor Towles to s jazykem a perem umí, po slohové stránce nemám téměř co vytknout.

Postupem do příběhu vklouznou nové postavy. Ačkoliv jsem na začátku trochu frflal, protože jejich množství se mi jevilo nadbytečné, nakonec se ukázalo, že všichni měli důvod se v knize ukázat. Nevěřil jsem, že je Towles dokáže ukočírovat a zvládnout tak, aby to všechno dávalo smysl a nestala se z příběhu překombinovaná slátanina, ale mile mě překvapil. Každá hlavní postava je ohromná osobnost s propracovanou minulostí.

Co dokáže nemile překvapit je fakt, že v knize není použita přímá řeč, jak je na ni člověk zvyklý - prostě neexistují uvozovky, dá se na to rychle adaptovat, nicméně důvod tohoto počínání bych rád znal. Důvod pro zdvižení obočí je také ten, že Vévodovo vyprávění je z pohledu první osoby, zatímco kapitoly ostatních jsou vyprávěny třetí osobou.

Kolem a kolem Lincolnova dálnice není nijak zvlášť hluboká kniha. Není ani dokonalá. Ale její čtení hřeje u srdce. Je to příběh o snech, touhách, odpouštění, srovnávání dluhů, příběh, který v mysli zůstane.

Ze začátku jsem byl s hodnocením nakloněn ke dvěma hvězdičkám, nakonec jsem se dostal až na slabší čtyři. Proč slabší? Kvůli závěru, který však nechci a nebudu prozrazovat. Dočtěte se k němu a uvidíte.

8 24.01.2023

Autor v úvodu knihy píše, že se vynasnaží, aby ji nikdo nemusel odložit, protože ji nerozumí. Tak já jsem asi první, který to na straně 140 vzdává, neboť tomu, co popisuje autor, nerozumím a ačkoliv je to beletristicky pojaté, těžce mě to nebaví. Možná to bude tím, že mi fyzika nikdy nešla, nemám matematické ani logické myšlení a nebo jsem úplně mimo cílovou skupinu. Začátek byl fajn, vyprávění o Slunci a galaxiích bylo super, ale jakmile se začaly řešit atomy, gravitace a časoprostor... Sorry, to fakt ne.

17.10.2022

Tleskám stehny! Závěr trilogie s detektivem Porterem se povedl na jedničku. Bylo to úderné, zamotané, napínavé, šílené a možná trochu zvrácené, bylo to parádní! Jsem rád, že se autor dokázal odlišit od ostatních tuctových detektivek, které jsou na jedno kopyto, a dokázal sepsat spletitý příběh, který však dával smysl a neměl hluchá místa. Ačkoliv jsem si k žádné postavě nevytvořil hlubší vztah, protagonisté příběhu mi byli docela sympatičtí, nejvíc asi zvláštní agent Poole, který v závěrečném dílu dostává víc prostoru. Kapitoly jednotlivých postav byly krátké, ale jejich čtení bylo vzrušující stejně jako čtení Bishopova deníku, který postupně odkrývá svá temná tajemství. Musím se přiznat, že jsem každou volnou chvíli, kdy jsem zrovna nepřijímal potravu, nevylučoval nebo se nenacházel v pracovním procesu, věnoval čtení - nechtěl jsem nic jiného, než se dozvědět jak to celé dopadne. Byla to po dlouhé době parádní detektivka, která měla grády.

3 16.10.2022

Navzdory faktu, že první díl této americké trilogie jsem hodnotil třemi hvězdičkami a nijak zvlášť mě nenadchla, Pátou obětí si to u mě autor vyžehlil. A to tak, že hodně. Sázím tam plných pět bez mrknutí oka. Druhý díl odsýpá jak cyp, má to spád a čím víc člověk očima hltá řádky, tím víc se zamotává do pavučiny zvratů a napětí, kterou mu autor připravil. Chválím špičkování jednotlivých protagonistů příběhu, člověk se i usmál. Když jsem dočetl poslední stránku, myslel jsem, že vyletím z kůže... Okamžitě jsem žhavil drát a objednával třetí a zároveň závěrečný díl série s detektivem Porterem.

7 14.10.2022

Po přečtení knihy mi nezbývá než se podivovat vysokému hodnocení ostatních čtenářů, očividně jdu proti proudu, když nesdílím nadšení a nemlaskám nad čtenářským zážitkem. Andy Maslen stvořil tuctovou detektivku, jejíž název nijak nekoresponduje s obsahem. Temná hra. Hm... tak nějak mi není jasné, kde si kdo nebo kdo si s kým hrál?

Takových knih a vyšetřovatelů jsou kvanta. Je to vlastně pořád jedna a ta stejná šablona, detektiv (konstábl, vyšetřovatel... doplňte si podle gusta) s pohnutou minulostí, jeho tým, nadřízení, kteří čelí tlakům z politických pater, neustálá potřeba zdůrazňovat potřebu rychle případ vyřešit, dopadnout vraha, vsadit ho do žaláře a zahodit klíč. Jediné, co se mění je zápletka. Čím se tedy odlišit, aby se mi autor zavděčil? Takový Joseph Knox na to šel jinak, jeho doposud dvě u nás vydané knihy se taky řadily do žánru detektivek, ale přece jen nabízely něco víc. Vlastně mnohem víc. Noirovka jak vyšitá, strach a hnus v Manchesteru se dal krájet, hlavní protagonista měl sice pohnutou minulost, ale... no, kdo Knoxovu tvorbu zná, může posoudit, kdo ji nezná, ten ji může zkusit a srovnání nechť si udělá sám. A co takový Chris Carter? Ano, můžeme namítnout, že šablona je stejná, o tom žádná. Ale Carter to překonává obří dávkou brutality a styl jeho psaní nutí čtenáře číst dál a dál a dozvědět se, co je v další kapitole. U Temné hry dočtete kapitolu, knihu můžete s klidem zavřít a jít spát nebo se dívat z okna a pozorovat lidi, jak se trousí sem a tam a při tom přemýšlet, co budete zítra vařit.

Suma sumárum - jedná se o takovou odpočinkovou detektivku, která neurazí, ale ani nenadchne. Zápletka mě ničím neoslnila, dovedu si představit zfilmování příběhu a odvysílání v jedné z epizod seriálu "Kriminálka Miami", jako scénář by to nemuselo být špatné.

Jedno pozitivum však najdu - kniha se četla svižně, krátké kapitoly tomu dost napomáhaly. Jsem možná až příliš kritický, ale když si člověk zvykne na Mercedes AMG (v podobě Cartera, případně Kinga, který sice nepíše detektivky, ale jeho košatým a bohatým popisům se málokdo vyrovná), těžko se mu pak přesedá do Škodovky.

5 01.10.2022

S hodnocením tohoto díla půjdu proti proudu. Sci-fi tématika není dominantně to, do čeho se obvykle pouštím, ale rozhodl jsem se dát tomuto žánru šanci. Vysoké hodnocení a kladné komentáře mě zviklaly. Počáteční loudavé tempo, které autor nasadil, někde v polovině knihy začíná zrychlovat, přičemž se stále nic podstatně akčního (anotace láká na military sci-fi) neděje. Někde v polovině mi hlavou bleskla myšlenka, že knihu odložím mezi nedočtené. Výživnější řežba, kdy praštěj kosti a ledový povrch Pluta oživí ohlušující střelba hi-tech zbraní, je až na posledních několika desítkách stran.

Docela mě mrzelo, že nejsou nijak hlouběji vykresleny charaktery hlavních protagonistů, jejich minulost, život před podpisem smlouvy atd. Je to prostě taková sebranka nadupaných a testosteronem překypujících cápků, jejichž partu doplňuje (jak jinak než překrásná a fyzicky dokonalá) žena, která nejenže disponuje doktorátem z informatiky, ale taky se nebojí ušpinit si boty při nakopávání znepřáteleného "emzáka" do koulí. Na prd je, že jsem si k ani jedné postavě nedokázal vytvořit žádné pouto. Jak už bylo napsáno v jednom komentáři přede mnou, bylo mi celkem jedno, kdo tam zařve a kdo přežije. Ani kvůli jednomu členovi nebudete chodit po baráku a hledat kuchyňské utěrky, abyste si otřeli slzy z obličeje, natož hledat psychoterapeuta, jemuž budete platit litr za hodinu, aby vám vysvětlil, že to fakt byla jen kniha a ten compaňero, se kterým jste strávili několik dní v imaginárním světě (a který nakonec fakt natáhl brka), byl vytvořen perem autora.

Velmi divně na mě působil styl psaní, takové prazvláštní skákání od jedné postavy ke druhé, docela mi dělalo problém se zorientovat, k některým pasážím jsem se musel vracet a přečíst je znovu a některé mi nedávaly smysl ani po několikátém přečtení. Neegoisticky musím uznat, že fantazii mám celkem rozvinutou, ale na sci-fi v tomto podání nemá. Autor se asi (nedokážu posoudit, nejsem znalý v oblasti vesmíru a už vůbec ne v prostředí ostatních planet Sluneční soustavy) vyzná, a to jak ve fyzice, fyzikálních zákonech, chemických procesech, tak v armádním vybavení a zbraních. Jenomže pro jedince nepolíbené výše vyjmenovaným (prostě pro obyčejné pobíječe much, jako jsem já) to může být docela oříšek, nicméně pevně věřím, že kovaní fandové sci-fi knih a filmů si dojdou na své.

Nejmrzutější je ale fakt, že když už se prokoušete až na téměř úplný konec knihy a dojdete na to, proti jakému nepříteli ostřílená parta žoldnéřů stojí, čtenář nemá šanci se dozvědět žádné detailnější informace - původ a vznik, odkud se vzal, jaké má úmysly a hlavně proč škodí. Na jednu stranu je pěkné mít moře informací o daném vybavení a ultra/hyper/kulervoucímu arzenálu žoldáků, ale to hlavní - pekelně nasraný "mimozemšťan" - je prostě zahaleno rouškou tmy. Konec sice dost akční, ale paradoxně ochuzený o hlavní informace, jež čtenáře zajímají nejvíc, což je, když nad tím teď při psaní tohoto komentáře přemýšlím, naprosto katastrofální...

Nu, klasická parta žoldáků, kteří se z ničeho a nikoho neposerou a příběh, ze kterého se dalo vytřískat mnohem víc.

1 07.05.2022

Mám všeobecně rád tematiku punku. Líbí se mi punková hudba, ať už česká nebo zahraniční, jejich výzor, je to taková moje ujetost. A když jsem čirou náhodou narazil na tuto knihu a přečetl si kladná hodnocení a nadšené ohlasy, musel jsem ji koupit a přečíst. Bylo to svižné a úderné. To, jak Oldřich Janeba tuto knihu napsal se mi líbilo - mělo to grády, spád, nechyběla tomu ironie, sarkasmus, nostalgie. Touha vrátit se do dob minulých, to je něco pro mě - taky se dost často ohlížím přes rameno zpět do minulosti a vzpomínám na roky, kdy člověk zas tak moc věci neřešil a tempo, jímž uhání život, nebylo tehdy tak zběsilé.

Hlavní protagonisté příběhu si mě získali svou originalitou. Nejsympatičtější mi byl Dejv a Hadryn, Džeryho mi bylo svým způsobem líto (moje citlivá duše při vzpomínce na něj zavibrovala) a Sifon... to byl taky správný poděs. Jako velmi příjemný bonus musím vyzdvihnout grafické zpracování obálky.

Máte-li rádi punk a třebas zrovna i vy procházíte krizí středního věku, dejte této knize šanci, stane se pro vás možná malou berličkou a vy zjistíte, že v tom děsně posraném období nejste sami...

1 09.04.2022

Průměrná detektivka s celkem zajímavým antihrdinou a složitým příběhem. Když si člověk zvykne na tvorbu Chrise Cartera, těžko se pak hledá něco, co by se vyrovnalo jeho kvalitám. Ano, bylo to čtivé, člověka to motivuje obracet stránku za stránkou, ale že bych se kvůli tomu radostí škubal v luftě? Bohužel ani jedna z postav vyšetřovacího týmu si nedokázala získat nějaké hlubší sympatie. Kniha, která neurazí, ale ani nenadchne. Oceňuji absenci pravopisných a gramatických chyb v českém překladu až na jednu výjimku.

5 23.03.2022

Jsem typ člověka, jehož vždy zláká vědomí, že existuje kniha, která má výborné ohlasy a hodnocení a on po ní začne toužit. A je-li na trhu nesehnatelná, pak po ní prahne o to víc. Trvalo to snad celé věky, ale nakonec se Osamělá holubice zabydlela i v mé knihovně. A jsem za to neskutečně vděčný a šťastný. Je to prostě a jednoduše literární skvost.

Jest pravdou, že western jsem ještě nikdy nečetl, trochu jsem se bál, že se mi příběh nebude líbit, ale (nyní už vím, že právem) udělená vysoká hodnocení mě přece jen zbavila počátečních obav. Kniha nemá nijak zvlášť zamotaný příběh, ba naopak, je velmi prostý, ale neskutečně, neskutečně hluboký. Onen příběh je prošpikován neuvěřitelným dobrodružstvím, o kterém se může, běžnému smrtelníkovi, pouze zdát, touhách, nenaplněných snech a životních láskách, zradách, chlapské férovosti i zlosti. Autor mistrně vykreslil a popsal nejen krajiny a svět, jímž se parta honáků dobytka protlouká, úmorná vedra a vyschlé prérie, ale také psychologii, povahu a minulost jednotlivých členů této neskutečné bandy, protože jejich smýšlení a to, co prožili v dávné minulosti z nich dělá to, čím jsou teď. Partu drsných, ale i bojácných chlápků, kteří se nebojí popustit uzdu svých emocí, a žen lehčích mravů. Prostě parta, do které se zamilujete.

Pevně věřím, že si každý najde svého oblíbeného člena, za mě to byl jednoznačně Gus pro jeho nekonečnou uštěpačnost, smysl pro humor a schopnosti nejen jeho břitkého jazyka. Kapitán Call byl zvláštní patron, jeho počínání mi ze začátku přišlo přinejmenším podivné, ale čím víc člověk odhaluje pozadí jeho mysli, tím víc ho chápe a soucítí s ním. A Deets? Skvělý stopař a skvělý chlap.

Během čtení této knihy jsem pomyslně opustil své tělo a byl tam s nimi, byl jejich compaňero. Fyzická schránka zůstala, ale duchem jsem se přesunul v čase a prostoru a proháněl se s nimi na těch nekonečných cestách, trpěl, smál se, a přiznám se, že i slzu uronil.

Osamělá holubice je naprosto epický literární počin, který se vymyká, právem si za ni autor odnesl Pullitzerovu cenu. Máte-li možnost, kupujte (pokud bude k sehnání, tak ty prachy prostě obětujte), pokud nebude k sehnání, běžte do knihovny. Vydejte se tak i vy na dobrodružnou cestu do Montany a přeneste se zpět v čase do dob, kdy v Americe žili bizoni, na koních se proháněli Indiáni a kapitán Augustus "Gus" McCrae nezavřel hubu a neustále špičkoval svého dlouholetého přítele kapitána Calla, zatímco táhli do země, kterou nikdy neviděli. Je to kniha, u které si budete přát, aby její příběh pokračoval dál a s každým dalším řádkem na vás bude dopadat smutek z toho, že se ono neuvěřitelné westernové drama pomalu ale jistě chýlí ke svému konci.

Tak famózní toto dílo je.

Tak na co ještě čekáš, milý čtenáři?

11 28.02.2022

Viktorie Hanišová nabízí v Houbařce čtenářům její knihy velmi silný a hluboký zážitek, jenž, troufnu si tvrdit, utkví v mysli nejednoho čtenáře. Postupně se odhalující tragický příběh Sáry, podivínské samotářky, žijící na chalupě v kráse šumavské přírody, vyvolává v čtenáři spoustu emocí. Autorka mě mile překvapila tím, jak se brilantně a s podivuhodnou lehkostí dokáže ohánět imaginárním perem, hrát si s metaforami a v neposlední řadě svým vypravěčským talentem. Použitá ich-forma je jednoznačně dalším velkým plus, čtenář má tak možnost mnohem více prožívat vzpomínky hlavní hrdinky s pohnutou minulostí, přičemž dokonalé vykreslení chování a činů matky a minimální užití přímé řeči kvalitu knihy jednoznačně podtrhuje. Ke knize bych měl asi tři výtky, nevysvětlení dopisu, který Sisi dostala od matky, proč si Vojta nevyzvedl atlas hub a, za což strhávám jednu hvězdičku, je prapodivný (otevřený) konec. Nejsem zastánce toho, aby každý příběh končil šťastným koncem, protože život a zejména tato kniha není o tom, že dobro vyhraje vždy nad zlem, ale nějaká definitivní tečka by, jinak výborně zpracovanému příběhu, slušela.

19 17.03.2021

(SPOILER) Tento komentář píšu s řádným časovým odstupem, ačkoliv ty nejhorší emoce jsou zažehnány, stejně si neodpustím utrousit pár jedovatých slov.

Máma Keplerů hlasitě vzdychne. "Táto, pojď, nejvyšší čas něco sesmolit, potřebuju koupit novou komodu z IKEA a taky květináč na hyacint, tak musíme zarobit. Což o to, že to bude brak, lidi jsme už navnadili, Joona je tahoun, děngeovník, prostě stroj na prachy, to pude!"
"Tak jo, co navrhuješ?" zeptá se tata Keplerů, přičemž stále na půl oka sleduje fotbalový zápas švédské pralesní ligy.
Ďábelský plán byl ale však už dávno vymyšlen aneb za vším hledej ženu. "Mrkneme na pár akčních amerických bijáků, vybrakujeme předchozí díly, pořádně to překombinujeme, hlavně ať praštěj kosti a dáme tomu nějaký super-ultra-hyper název!"
A táta pokývá hlavou, položí lahváč, hlasitě si říhne a zatímco vstává z gauče, jednou rukou se škrábe na prdeli a přemýšlí. Jdou tvořit Zrcadlového muže.

Dobře, dobře, třeba to tak nebylo, třeba se neškrábal na prdeli, ale na koulích, ale výsledek je pořád stejný.

Jestli jsem byl znechucený z předchozího dílu (na jehož název si opravdu těžko vzpomínám, já si vlastně ani nevzpomenu a musím si to dohledat), u Zrcadlového muže tomu není jinak. Začátek relativně navnadí, uprostřed se to táhne jako smrad z čerstvě pohnojeného pole, konec to totálně zabije. Všechno. Zničí, zruinuje. Měl jsem pocit, že si ze mě tato švédská dvojice dělá prdel. Ne, nedělala. Vždyť to bylo jako nepovedený akční film céčkové kategorie.

K dokonalému Joonovi se už nebudu vyjadřovat, to je prostě samec nadsamec, ze všech samců nejsamcovatější, ten mě až tak nesere. Ale ta babička... ty voe, babička. Nerad bych moc spoileroval, vy, kteří jste ještě knihu nečetli a i přes můj komentář se do toho budete pouštět, už nečtěte dál.

Následuje možný SPOILER, bro...

Ta babička byla popsaná jako démon, co zrovna přicestoval z pekla, v plné síle, nezlomená prací v českých kolbenkách, tudíž ji zdraví sloužilo tak, že by mohla skály lámat. Ať mi nikdo netvrdí, že by babku nesundala dobře mířenou ťafkou děvčica o x desítek let mladší, zejména, když by se na ni vrhlo víc nasraných děveček. Babička (to je strašný název pro tuto entitu) by skončila minimálně na ARO s trubkou v krku, to v lepším případě. Krom šíleného a těžko uvěřitelného zjištění, že i když patřila do klubu dříve narozených, tak zdraví jí sloužilo, byla taky pořádně mazaná a oči měla snad i na páteři. By mohla z fleku nahradit bezpečnostní systémy v Strakově akademii.

No, co se týče celkového příběhu - to byla kombinace jak pojď na mě z boku. Na začátku jsem si říkal "to by mohlo být fajn", uprostřed jsem při čtení trpěl a sem tam hledal nějaký stolek, který by potřeboval podložit nohu (knížkou) a ten konec... chyběl mi tam Sylvester Stallone, jenž by šel zrovna kolem a ještě to tam skočil pokropit dávkou z kulometu a všechno to tam srovnal se zemí, aby to bylo echt tóčo, tak by se u toho mohl ještě sám odpálit.

Celkový dojem? Bazar zde, bazar tam, trh knih a když nebude zbytí, tak knihobudka.

11 05.03.2021

Karin Lednická udělala se svým Šikmým kostelem díru do světa, její kniha nejde v čtenářské obci přehlédnout, marketing funguje skvěle, obálka je lákavá, anotace slibuje nadějný a silný zážitek. Jak je, již v zmíněné anotaci, psáno - Lednická otevřela čtenářům třináctou komnatu české historie, o které měl málokdo ponětí. A to je dobře, člověk se má mít přehled a není na škodu, dozví-li se něco o regionu, který je mu blízký či ho nějak oslovil. A tak i mě tento titul zlákal, objednal jsem rovnou oba dva díly, ať nemusím zbytečně čekat. Abych byl upřímný, čekal jsem něco jiného, dle hodnocení a nadšených kritik krapet víc. K postavám jsem si bohužel nedokázal vytvořit vztah, žádná z nich mi nepřirostla k srdci. Co mě však zasáhlo byl jejich ne zrovna lehký život a doba, ve které žily. Děj mi přišel až příliš zacílený na jednotlivé osoby, jejichž každodenní činy byly až zbytečně zdlouhavě popisované. Panty oné třinácté komnaty, rozumějme temnější stránky zmiňovaného regionu, začínají vrzat až někdy za polovinou knihy, což ve mně vyvolávalo dojem nespokojenosti, chuť vrátit se ke čtení vázla, chyběla ta důležitá touha vykašlat se na všechno kolem, popadnout knihu a vnořit se zpátky do děje. Historie (podotýkám, že velmi zajímavá) zmíněna byla, určitě si autorka s dohledáváním informací dala spoustu práce, za což zaslouží neskonalý obdiv, ale celkové zakomponování děje s postavami mi přišlo trochu nešťastné. I přes nedostatky ve mně po přečtení poslední stránky zůstal pocit bezpráví a po zbytek dne jsem měl takovou skleslou náladu, ten konec byl prostě silný. Druhý díl si přečtu, ale ne hned. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem doufal, že se kniha, vzhledem k velmi výraznému hodnocení na DB, vyrovná čtivosti Slepé mapy (A. Mornštajnová), což se nestalo. Komentář uživatelky "jopp" doplňuje a vystihuje to, co jsem v mém komentáři nezmínil.

16 26.02.2021

Knihu cca 60 stran před koncem definitivně odkládám, vím, že budu jeden z mála, ale to se prostě nedá číst! Ano, uznávám, nějaký ten pátek nepatřím už mezi young adults, ale než uskutečním skok do rakve, tak v řece Rio Grande proteče, jak doufám, ještě hodně vody. Námět byl fajn, měl dobrý potenciál, ale zpracování je třikrát destilovaná hrůza. Autorka z toho mohla vytřískat daleko, daleko víc. Zvolená ich-forma se mi naprosto protivila. Vyprávění mi přišlo jako psané žákem základní školy, hlavní hrdinové absolutně nesympatičtí, zejména Katniss. Ale co mě úplně nejvíc zvedalo z lůžka, tak to byla přímá řeč, za kterou následovalo "říkám", "odpovídám", "ptá(m) se". To si opravdu nemohl překladatel odpustit? Nabyl snad z nějakého důvodu dojmu, že toto dílo budou číst polodementní čtenáři, kteří neví, že "?" symbolizuje otázku? Nebo je-li na konci věty v přímé řeči čárka, tak se jedná o oznamovací větu? Otřesné.

9 28.09.2019

Ano, ano, ano! Když padá kopule, létají údy a v lidském nitru se probouzí démoni. Veledílo, jenž se do mě zakouslo jako týdny vyhladovělá kuna do čerstvě vylíhlého kuřete! Při čtení řádků této knihy jsem bezostyšně chrochtal blahem, těšil se z její tloušťky a užíval si bravurně vykreslenou atmosféru, která kypěla zoufalstvím, touhou přežít a odpornou (ne)lidskou touhou po moci. King prostě zase jednou zaválel - to když stvořil svět, který mi vyvstal před očima a já ten děj hltal jako barevný snímek na filmovém plátně. Dokonale vykreslené charaktery lidí, jejich minulost, přítomnost a (velmi nejistá) budoucnost, výborná psychologie, prostě ten nejluxusnější strach a hnus v Chester's Millu, jaký si dovedete představit. Bravo.

19 15.09.2019

Dlouho jsem kolem knihy našlapoval, v knihkupectvích ji občas vzal do rukou, přečetl anotaci, ale zase vrátil zpět do regálů. Až tento rok jsem se odhodlal k její koupi a rozhodně nelituji. Fascinující, znepokojující, hluboce depresivní a téměř dokonalé dílo, které předběhlo svou dobu. Ty myšlenky, ty ironické až ryze cynické názvy jednotlivých ministerstev, atmosféra, líčení ideologie a smýšlení Strany, vedení válek, překrucování pravdy podle aktuálních potřeb Strany, neustálý strach z Ideopolicie... Orwell stvořil román, jehož řádky jsou psány natolik sugestivně, že mě mrazí ještě dlouho po té, co jsem dočetl poslední větu. 1984 řadím mezi mé top knihy, jež si zaslouží úctu, obdiv a respekt.

24 06.08.2019