Finn69
komentáře u knih
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Celá tahle trilogie stojí za přečtení, a spolu s Bílou Vodou Kateřiny Tučkové můžu jen doporučit všem, které zajímá příběh tohohle zapadlého koutu republiky. Možná bychom Šikmý kostel mohli přirovnat k románům o městech Edwarda Rutherfurda, i tady sledujete osud města na životních příbězích generací jeho obyvatel. Je to zajímavé, působivé, a muselo to autorce dát neskutečnou práci. Hodně zajímavá je také závěrečná obrazová příloha, uvidíte na vlastní oči, co za hrůzu se z pěkného městečka v pohraničí během minulého století stalo, ukáže vám místa o kterých jste četli a uvědomíte si, že jste četli o skutečném městě a příbězích skutečných lidí.
Garou aneb Ovce znovu vyšetřují
Leonie Swann
Stejně jako první díl, je to dobrá zábava. Ovčí vyšetřovací tým si (tentokrát s pomocí party všetečných francouzských koz) dokáže poradit i s vlkodlačí kletbou. A poté, co ovce vyřeší všechny záhady, už zase můžou po večerech u maringotky poslouchat, jak jim jejich svědomitá pastýřka předčítá "Mlčení jehňátek".
Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI
David Grann
Tak tohle bylo velmi zajímavé, a pro mě naprostá novinka. Že byli na začátku minulého století indiánští Osedžové nejbohatšími lidmi na světě, proháněli se Oklahomou v nejnovějších autech, zaměstnávali bělošské sluhy a stavěli si nákladná sídla, jsem neměl vůbec tušení. Že byli snadnou kořistí všemožných pijavic, podvodníků a zlatokopů či zlatokopek, to se docela dalo odhadnout. Že se ovšem ještě ve 30. letech minulého století děla ve Státech takováhle zvěrstva a existovala tam taková anarchie, jak popisuje tahle kniha, bylo ale pro mě dalším překvapením. Vždyť to byl Divoký západ jako vyšitý, včetně desperátů, zabírání indiánské půdy, zlotřilých šerifů a úplatných soudců.
Asi by mě zajímal film.
Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
Mika Waltari
Tahle knížečka vyšla v roce 1941, v době, kdy někteří Finové tak trochu přemýšleli o tom, jestli by třeba nedopadli o něco lépe, kdyby se v roce 1939 nebránili a místo toho akceptovali ruské ultimátum. Waltari tu popisuje suchým, dokumentárním, reportážním stylem zánik tří pobaltských republik, které ve stejné době pod tlakem okolností ruská ultimáta přijaly a to, co poté následovalo. A čemu Finsko díky svému téměř beznadějnému boji proti daleko silnějšímu agresorovi uniklo. Že říznul do živého, dokazuje i to, že po válce "Válka o pravdu" nesměla ve Finsku vycházet, velký bratr byl příliš blízko a nebylo radno ho provokovat.
No a jelikož historie se pořád opakuje, Rusko je už zase hladové a klade si ultimáta a zase jsou tu lidé, kteří by je nejraději přijali, můžeme se z toho dost poučit i dneska.
Poslední lanovka
John Irving
Jak mám Irvinga rád, měl jsem problém Poslední lanovku dočíst. A to nejen proto, že je to opravdu hodně tlustá bichle (přes 900 stran).
Bohužel mě moc nechytily ani postavy, ani děj. Postav je tam opravdu hodně, a jako to už u Irvinga bývá, jde často o různé samorostlé podivíny. Nicméně k srdci mi nepřirostla žádná. Malá Ray je jako matka hodně slabý odvar Jenny Fieldsové a sněžničářka Elliot nesahá (doslova) Robertě Muldoonové ani po kotníky. O dost zajímavější byly Nora a Em, i když časem se i tohle duo stalo poněkud monotématickým. Hlavní hrdina Adam je mimo jiné scénáristou a část knihy je vyprávěná formou jeho scénářů. Alespoň je nám zcela zřejmé, proč se podle nich žádné filmy netočí.
A přišlo mi to občas, jako by si Irving vytáhl z každé své knížky tu nějakou postavu, tu kousek příběhu, nechal to pořádně vyblednout a zvětrat na slunci a pak to použil v Poslední lanovce. Hlavně aby tam nic nechybělo. Najdete tu snad všechna jeho oblíbená témata: Rakousko, lyžování, zápasení, LGBT, Vietnam, spisovatele, středoškolské profesory angličtiny, sexuálně podezřelé podivíny a podivínky, emigraci do Kanady, potraty atd. Chybí bohužel medvědi, které ovšem nahrazují za mě hodně bezúčelní duchové.
Já bych opravdu hodně a ještě víc krátil a škrtal, těch 900 stran je na Adamův život zbytečně moc. A doporučuji vám ostatním, abyste si místo Poslední lanovky raději přečetli některý z vynikajících Irvingových románů, třeba Modlitbu za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, klidně ještě jednou Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo z těch novějších Rok vdovou nebo Dokud tě nenajdu.
Převozník
Justin Cronin
Já jsem byl z téhle knížky hodně zklamaný, trilogie Přechod se mi líbila a doufal jsem v něco podobně dobrého. Ale Převozník je úplně jiná kniha, a to bohužel podstatně horší. Zdá se mi, že si Cronin ukousnul moc velký krajíc, tohle není pro něj. A nebo pro mě.
Jak postupně zjistíte, ten příběh má sestávat z mnoha vrstev, nicméně každá z jeho postav je plochá jako prkno a přes veškerou autorovu snahu je vám úplně jedno, jak to s nimi dopadne. Začnete někde v diktatuře jako z 1984 a skončíte tak sladkým happyendem, že máte chuť jít ven a zabít nejbližší koťátko. To co proběhne mezi diktaturou a šťastným koncem, je docela zmatek. Nic proti přeskakování v prostoru a času, ale tady je to často tak zbytečně chaotické, že vám to až vadí. Nedrží to pohromadě. Jak vidno, nebyl jsem zrovna nadšený a ty dvě hvězdy jsou možná až moc.
Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
Tahle prvotina se Kurtovu ostatnímu dílu stylově příliš nepodobá, možná vás to až překvapí. Přesto ale stojí za přečtení a má nám co říct i po těch více než 70 letech od jejího vydání. Neřešíme už sice elektronky a soustruhy, ale procesory a umělou inteligenci, podobnost je ale až zarážející. Najdete tu také typický vonnegutovský humor a samozřejmě i humanismus a lásku k lidem, bez kterých si Vonnegutovo dílo nelze ani představit.
Piano jsem četl už několikrát, a byť nepatří mezi Kurtovými knihami k těm úplně nejoblíbenějším, přečtu si ho rád někdy znovu. A doporučím ho i vám.
Pěšky na Aldebaran
Adrian Tchaikovsky (p)
Tohle mě bavilo určitě víc, než Střepy Země, škoda že to bylo tak krátké. Tchaikovsky do téhle knížky dokázal dostat ten správný poměr děsu a černého humoru, takže ačkoliv jde vlastně o horror, zjišťujete často, že se výborně bavíte. A to přesto, že se pohybujete v temných útrobách záhadných Krypt plných nástrah a mimozemských oblud.
No, Gary se nejspíš tak nebavil. Mimochodem, taky jste si vzpomněli na Lovecraftova Vyvržence?
Střepy Země
Adrian Tchaikovsky (p)
Docela ucházející space opera, takový kříženec Expanze a Petera F. Hamiltona. Ale není ani tak hezká jako maminka, ani tak silná jako tatínek.
Tři hvězdičky jí dám, ale druhý díl už si asi nechám ujít.
Život na prodej
Jukio Mišima
Za mě trošku zklamání, čekal jsem víc.
Ale pokud tuhle knížku budete brát jen jako nenáročnou zábavu, docela si ji užijete. Je to takový trochu krotší japonský bizár, občas vás pobaví, občas budete překvapeně koukat, špatné to není.
Jsou to prostě povídky pro japonský Playboy a tak o moc víc nečekejte.
Andělina země
Frank McCourt
No, musím bohužel říct, že Andělin popel je bez debat daleko větší zážitek. Dospělý Frank už není zdaleka tak zajímavá osobnost jako ten dorůstající, a možná by byly zajímavější memoáry jeho bratra Malachiho. (Mimochodem, vůbec jsem netušil, že to byla taková známá osobnost.)
Ale tím nechci říct, že je to špatné.
Čte se to pořád dobře, Frankovy první měsíce a roky v Americe jsou hodně zajímavá četba, klobouk dolů před tím, co nakonec dokázal, přestože mu při tom pořád překážela ta jeho irská náklonnost k flašce. V Americe nakonec dokončí svůj příběh i Anděla, a asi nic nepokazím, když řeknu, že neskončíme happyendem, ale tak nějak po irsku smutně a nostalgicky.
Dona Flor a její dva manželé
Jorge Amado
Zábavná, rozpustilá a ke konci i správně jihoamericko-magicko-realistická knížka, mě to moc bavilo. Kdybych měl přirovnávat, řekl bych že jsou to takové brazilské Zvonokosy.
Měl jsem vzhledem k autorově komunistické minulosti trochu strach, že narazím na nějaký třídní boj či podobné angažované záležitosti, tyto obavy se ale ukázaly zcela bezpředmětné. Namísto toho jsem dostal barevný svět brazilské Bahíe, kde katolické křesťanství funguje ruku v ruce s africko-indiánskými kulty candomblé a v ulicích potkáváte nejen krásné mulatky, hazardní hráče, prostitutky a vědmy, ale i stará africká božstva a duchy zesnulých. A v neposlední řadě získáte i několik receptů ze Školy vaření - chuť a umění neporovnatelné kuchařky doni Floripédes.
Na paměť mým smutným courám
Gabriel García Márquez
Taková velmi příjemná jednohubka, která ve mě ovšem zanechala takový trošku nedokončený pocit. Inu, jako bych strávil noc s mladičkou pannou a nakonec nic :)
Ale přiznejte si, kdybyste se se takhle v devadesáti letech zamilovali do spící dívky, neměli byste strach z toho, jaká bude, až se se probudí a promluví? Nebude nakonec lepší nechat ji spát?
Proč existuje svět? : existenciálně detektivní pátrání
Jim Holt
Tak tohle vzdávám. Ne, že by to bylo nějak úplně nesrozumitelné nebo nečitelně napsané, naopak se to četlo docela dobře.
Ale po nějakých 100 stranách už bylo vlastně jasné, že se stejně ničeho nedobereme a mě to prostě nějak přestalo zajímat.
Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů
S. C. Gwynne
Pokud vás dobývání amerického Západu a téma indiánských válek zajímá, nenechte si tuhle knížku ujít. Místy je to hodně krvavý příběh, skoro jako od McCarthyho, ale tak to prostě tenkrát bylo. A tady je příběh národa Komančů podaný co možná nejvíc objektivně, bez nějaké politické korektnosti. Prakticky všechno, co se dočtete, je založené na dobových dokumentech a na svědectvích očitých svědků jak komančských, tak bělošských.
O Komančích jsem se toho předtím nikde jinde tolik nedočetl, když už se mluví o Indiánech z prérií, většinou má každý na mysli spíš Siouxy a Čejeny (protože třeba Tanec s vlky nebo Malý velký muž a řada dalších filmů). Bohužel je to hlavně o jejich pádu, a jak se blížíte k závěru, je to místy smutné čtení. Člověk tak nějak chápe, že to tenkrát asi jinak dopadnout nemohlo, ale když poslední volně žijící Komančové zamířili do rezervace, svět definitivně přišel o něco, co se už, stejně jako stáda bizonů, nikdy nevrátí.
Příběh Quanaha Parkera a jeho matky Cynthie jsem stručně znal, ale tady jsem ho našel celý, a tenhle jediný a poslední nejvyšší náčelník Komančů je vážně zajímavá postava.
Vřele doporučuji.
Grimmové
Kenneth Bøgh Andersen
Asi jsem čekal trošku víc :(
Knížka je to pěkná, perfektní jsou ilustrace, a kdyby byly všechny pohádky takové, jako Bezručka, Ženich vrah nebo Červená Karkulka (bez toho přilepeného konce), dal bych bez řečí pět hvězd a zdálo by se mi to ještě málo. K těm pohádkám by mi také asi víc sedělo, kdyby byly nebyly vyprávěné moderním jazykem, nevím, jestli je to překladem nebo je to tak i v originále. Když chci jít ke kořenům a hledám verze pohádek z počátku 19. století, nebudu přece používat jazyk 21. století.
Ale jak jsem říkal na začátku, knížka to pěkná je a stojí za přečtení, nechte se trochu postrašit.
Když teče krev
Stephen King
Do téhle mistrovy sbírky jsem se pustil z jednoho jediného důvodu, a ten důvod se jmenuje Chet Ondowsky. Na tohle jméno jsem totiž opakovaně narazil hned poté, co jsem otevřel Kingovu novinku Holly. No a když jsem zjistil, že jde o postavu z téhle knihy, udělal jsem si holt od Holly menší odbočku.
Bylo to docela fajn, nelituju. Titulní novela je další příběh Holly Gibneyové (Outsider a další), kterou má Stephen King zjevně docela rád a hlavně rád o ní píše. Novela jako taková navazuje ve více směrech na Outsidera a nic moc překvapivého tam nenajdete, možná dokonce budete mít občas pocit, že už jste něco takového od Kinga četli. Ale přesto se vám to bude číst hezky, on to svoje vyprávění prostě umí podat. A hlavně mi doplnila obzory kolem Cheta Ondowskyho :)
Zajímavý byl Chuckův život, pro mě asi nejlepší povídka téhle sbírky. Jde vlastně o tři propojené příběhy, vyprávěné zpětně od konce, příběhy člověka, který měl v sobě celý svět. Kdo ví, třeba máme všichni v sobě celý svět, který zemře spolu s námi...
Bez dvou dalších kratších povídek, Telefonu pana Harrigana a Krysy, bych se asi obešel, nemám moc, co bych k nim řekl.
Celkově to ale vůbec není špatná knížka, King prostě pořád ještě umí zatraceně dobře psát a zaujmout.
Bába
Daniil Charms (p)
Útlá sbírka absurdních povídek ze Sovětského svazu 30. let, které vás pobaví ještě i dneska. Tenkrát to ovšem zdaleka taková sranda nebyla, jak můžeme vidět na autorově osudu.
Stella Maris
Cormac McCarthy
Jestli jste čekali, že Stella Maris udělá něco s tou spoustou otevřených konců z příběhu Bobbyho Westerna z Pasažéra, tak vězte, že se nedočkáte. Dostanete úplně jinou knihu, knihu, která je, stejně jako její hrdinka Alicia, poněkud neobvyklá.
Alicia je totiž na jedné straně geniální matematička, tak děsivě inteligentní, vzdělaná a všestranně nadaná, že se zbytkem lidstva má občas jen málo společného, na druhé straně ovšem schizofrenička, od dětství navíc postižená (nebo obdařená?) synestézií. Její příběh je podaný formou zápisů z pohovorů s terapeutem v psychiatrické léčebně, kde se sama nechala hospitalizovat. Vlastně jde o jakýsi monolog, její psychiatr Dr. Cohen toho totiž do rozhovoru mnoho nepřinese. Vzhledem k tomu všemu není úplně snadné udržet s ní tempo, zejména pokud matematika není vaším koníčkem a jména jako Gödel či Cantor jsou pro vás jen těmi jmény. Ale nejde zdaleka jen o matematiku, je to plné zajímavých myšlenek na další témata, od vesmíru a kvantové fyziky po vznik jazyka a víru v boha. A konec Aliciina příběhu, který známe z Pasažéra, dává tomu všemu takový pochmurný rámec.
Je to zvláštní, zajímavé a náročné čtivo, jak už to u McCarthyho bývá. Doporučuji, stojí to za to.
Ostrovy krásy, lásky a lidojedů 2
Miloslav Stingl
První "polynéský" díl se mi asi líbil trošku víc, ale i v Melanésii a Mikronésii najdete ledacos zajímavého. Pro mě to byl třeba Nan Madol a Sandeleurové, tahle záhada si podle mě nezadá s Velikonočním ostrovem a je přitom podstatně míň známá. Opět trošku zamrzelo, že se většinou popisuje situace v 60. či 70. letech, už od té doby uteklo kolem Šalomounových ostrovů hodně vody...