Stella Maris

....Můj otec to vnímal jinak. Měl za to, že pokud by Japonsko bylo poraženo pozemní invazí, k žádné zázračné rekonstrukci po válce by nedošlo. Že by Japonsko bylo poníženo jako národ a vstoupilo do dlouhé doby úpadku. Jenomže takhle nebyli poraženi v bitvě. Byli poraženi magií....
....Inteligence je základní komponentou zla. Čím hloupější jste, tím méně schopní jste páchat zlo. Možná jen vlastní neohrabaností a nechtěně. Ďábelské je na druhé straně spojené s vynalézavostí. Ostatně už v zahradě nabízel satan vědění....
....Byl to sen o plačících dětech. Děti pláčou z rozličných důvodů. Počuraly se nebo mají hlad... Mě právě napadlo, že v tom musí být víc. Třeba zvířata taky kňučí, když mají hlad nebo je jim zima. Ale neřvou. Není to totiž dobrý nápad. Čím více hluku děláte, tím větší pravděpodobnost, že vás něco sežere. Pokud nemáte, jak utéct, tak jste prostě zticha. Když jste bezbranný, necháváte si své názory pro sebe....
....Proč vás některé sny probudí? Proto, aby nám sdělili, že si je máme pamatovat....
....Podle mě pojmenovává člověk své děti podle toho, co z nich chce mít. Jaká by byla, kdyby se jmenovala Dolly? ....
....Co vám pomáhá si leccos pamatovat? Synestezie. Je snazší si pamatovat dvě věci než jednu. Proto je snazší si zapamatovat slova písně než slova básně....

Po strastiplném louskání Pasažéra, byla Stelinka už jen záležitostí 2 dnů. Docela dobré úvahy o životě a problematika geniální mysli. Ale za mě se to určitě mohlo dát do Pasažéra místo těch jejich vidin o Klukovi. Kniha by by měla asi tak 600 stran ale bylo by to komplecní dílo. Tohle je jen apendix.

Dech beroucí vyústění tohoto diptychu, potažmo celého McCartyho díla. Minimalistická forma, kdy čteme pouze a jen dialog dvou osob. Parádní myšlenky, jež se dotýkají mnoha témat, od matematiky, přes filosofii, po psychologii, potažmo psychiatrii. Plus hodně specifický humor, který mi vyloženě sedl.

(SPOILER) Cormac McCarthy mě jako málokdo dokáže již po pár stránkách zbavit sebevědomí. Nebudu proto předstírat, jak moc jsem pozdní dílo McCarthyho pochopila. Zmátla mě vlastně už samotná obálka knihy, která jde na vrub čistě českému nakladateli (zjevně s cílem nalákat víc čtenářů). Jenže McCarthy. Každá jeho další přečtená kniha mě nadchla víc než ta předchozí. Stella Maris rovněž, a přitom je tak jiná. A je taky o mnohém víc, než říkají slova. Formou mi připomněla Vlak Sunsett Limited. Existenciální úvahy o smyslu života tentokrát McCarthy vyzdvihl z roviny kontrastních filozofických atributů života do světa matematiky, fyziky a psychiatrie. Základní rozpor ve Stelle Maris stojí na postavách geniální, ale psychicky labilní Alice a jejího psychiatra, Cohena, intelektem i vzděláním průměrného a podle klasických vzorcích postupujícího dogmatika. Jeho intelekt pak logicky není úvahy a teorie Alice schopen pobrat. A přece je to právě on, který vytváří onu známou pseudorealitu, v níž má díky svému bílému plášti domnělou moc nad svými pacienty, nad Alicí. Jenže ona nepřichází do psychiatrické léčebny, aby se léčila...

Dramatický úvod je prakticky tím posledním dramatem, který se v knize odehraje. Následuje pak již jen velmi dlouhý rozhovor, který je de facto monologem Alice. A je to pouze Alice, která udává takt jejímu rozhovoru s Coohenem, stejně jako jejímu životu. Musím říct, že McCarthy Alici přisoudil nelehkou roli; její mimořádný intelekt zdaleka není jedinou odlišnosti od většinové společnosti. Její život dále komplikuje složitá povaha, obecně nepřijatelný vztahový vektor, přeludy a schizofrenní představy a představy o životu. Alice přitom od začátku ví, co chce a jak vše skončí. Která se nadto ještě docela slušně baví ;-). Nejnáročnější na knize je její matematická terminologie, teoretické výklady a paralely, v nichž McCarthy vidí symboliku života. Svého života, chce se říct. Jsem ráda, že knihu o Oppenheimerovi jsem přečetla před Stellou Maris a zvýšila tak své šance na její porozumění, protože Alicí některá zmíněná jména jsem "neslyšela" poprvé ;-). Celý diptych s Pasažérem vyšel 16 let po vydání jeho Cesty, ale CMC to stihl ještě za svého života. Moc by mě zajímal jeho vlastní názor. Hodně osobitý, mimořádný epitaf.

"Jste skeptičtí vůči matematice? Ano. Ten obor vás nějak zklamal? ... Jak se to mohlo stát? No. V tomhle případě za to mohla skupina zlých, deviantních a zcela zhoubných parciálních diferenciálních rovnic, které se spolčily, aby uchvátily vlastní realitu z pochybné soustavy obvodů mozku svého stvořitele, něco na způsob vzpoury, kterou popisuje Milton, a aby vyvěsily svou vlajku jakožto nezávislý národ, co se nebude zodpovídat Bohu ani člověku."

Románový diptych a vlastně i celý svůj autorský odkaz zakončil Cormac McCarthy pro něj typickým, dokonale přesným dialogem, ve kterém není snad jediné slovo navíc.

Pro mne trochu smutný, nostalgií prostoupený rozhovor lékaře a pacientky, ve kterém má pacientka jednoznačně navrch. Matematika, kvantová mechanika, filozofie a černý humor, pokud má čtenář s něčím z toho větší problém, nebude se mu Stella Maris číst snadno, v opačném případě ho čeká hloubavé počtení, které se mu před očima mihne rychleji než vlak Sunset Limited a jež zanechá spousty podnětných úvah pro čas strávený přemýšlením... což je závěr, který bez debat plně zapadá do autorovi předchozí tvorby.

(SPOILER) Ihned po přečtení Pasažéra, jsem se pustil do této knihy, abych měl jasno.
Nevím jestli mám, ale kniha byla, jak se na Cormica McCarthyho sluší a patří, skvělá. Nedala se odložit, i když se celá skládá jen z rozhovoru psychiatra a pacientky. Chvilkami jsem měl chuť si nějakou matematickou knihu přečíst nebo si aspoň něco spočítat (třeba drobné v peněžence :-) ).
Vůbec to nebyla jednoduchá kniha, spíš plná filozofie. Ale na rozhovory jsem se těšil. Popisy matematických děl, matematiků a jejich teorií, i popis sebevraždy utonutím, bylo skvělé podáno a vůbec nenudilo.
Kniha nijak nekončí, ale je jasné co se stane...

p.s.: Kurt Gödel, oblíbenec hlavní hrdinky, se narodil v Brně :-o

McCarthy a jeho hutné dialogy. Špičková a vševysvětlující koncovka diptiychu, která Pasažéra doplňuje a zároveň mu dává zcela nový význam. Stella Maris nabádá k druhému čtení Pasažéra a skrze stručnou historii matematiky předestírá bolestný příběh lásky a snahy o pochopení příčin lidské existence. Všeobímající ping pong psychologa a jedné bláznivé holky, jejíž bláznovství však tkvělo v přílišné inteligenci. Zážitek malinko kazí ne úplně stoprocentní překlad a podle doslovu i nepochopení závěrečného Cormacova díla, kde Nagy Alicii vykresluje jako manipulativní loutkařku. Podle mě jde o pravý opak a jakési poslední pomazání pro někoho, kdo nemá pro co žít. Velmi podobné mému oblíbenému Vlaku Sunset Limited.

Ohromně zvláštní a jaksi neuchopitelná kniha. Mnohokrát geniální, jde za hranice, mnohokrát nesrozumitelná (možná záměrně). Klobouk dolu za překladatelskou práci - tohle musel být vážně oříšek!

(SPOILER) Ta chmurná tečka, poslední věta je tak typická. Myslím si, že McCarthy prostě chtěl ve finálních letech jen tak nadhazovat do vzduchu některé svoje myšlenky, nebo věci, o kterých rád přemýšlel a tak si zvolil psát tenhle více dialogový styl textů, jako je třeba 'The Sunset Limited'. (...) 'Stella Maris' je tak jeho finálním textem, označovaná za dovětek k 'Pasažérovi'. Oboje si definitivně budu muset přečíst znovu. Alicia, sestra protagonisty Bobbyho z předchozí knihy, se objeví před klinikou Stella Maris se spoustou peněz. Její bratr je po nehodě v kómatu a ona se rozmýšlí nad tím, jestli ho má nechat odpojit. Po následné hospitalizaci, vzhledem k předchozím záznamům a problémům, se doktor Cohen pouští do rozhovorů s protagonistkou. Člověk postupně rozplétá komplexní život velmi komplexní mladé ženy, která je nesmírně inteligentní, nadaná v matematice, ale taky má halucinace, které jsou pro ni tak reálné, jako vše ostatní, a zpovídá se o svém životě, o svém otci, který se jako vědec účastnil Projektu Manhattan, zpovídá se o zálibě v hudbě (specificky housle), v závislosti na tématu x čtenáři jsou některé části přístupnější a některé méně. Řada věcí se točí okolo světa, jeho chápaní, matematiky, kvantové fyziky, dojde i na McCarthyho oblíbenou historii a funkci jazyka, ale pak se třeba úplně přeskočí a začne se řešit Aliciin vztah s jejím bratrem, do kterého je od svých dvanácti let zamilovaná ("...a chtěla to s ním dělat, pořád chce, protože na Světe jsou horší věci." / ze snu ji probudil orgasmus, který měla z toho, když viděla jeho obličej celý od jejích šťáv), ví, že je to jediná, neopakovatelná láska jejího života, kterou zakusí a z množství jejich interakcí ji vnímá jako pevně daný bod a i přestože ji Bobby taky miluje, drží se zpátky, zatímco Alicia si ho chce vzít a mít s ním dítě a je to něco, čemu nemůže pomoci. Tahle část, kontrastující se vší tou vědeckou a badatelskou, do textu vlévá jakýsi život, i třeba to jak Alicia popisuje, že měla velmi sexuální prožitek jen z toho, že její záda použil hráč basketbalu, aby si na ni položil papír a mohl něco napsat. Člověk tak, jak by asi u terapie očekával, odkrývá velmi osobní portrét mimo jiné i zcestovalé a jazykově znalé osoby (znalost Němčiny, studium ve Francii, původ rodiny z Rumunska, o kterém Alicia líčí svoje finální sebevražedné myšlenky). Její osud jakoby se zdál být i přes nasazení, život, inteligenci, humor a zápal, od samotného začátku, chmurnou tečkou, kterou pomalu kreslí McCarthy od samotného začátku. Některém stvořením není přáno, někteří z nás umírají sami, bez toho, aby okusili pravou, naplněnou lásku... někteří jsme obklopeni temnotou, po celý čas, nebo jeho většinu, jak Alicia říká "...můj život není jako ten váš. Moje hodina. Můj den. Kdysi jsem snila o našem poprvé. Pořád o tom sním. Chtěla jsem, aby si mě vážil. Chtěla jsem, aby do mě vnikl, jako do katedrály." Tolik chtění, tolik nadání... ale k čemu, když nejste schopni s tím naplno žít...

Chvílemi jsem se dost ztrácel a několikrát jí chtěl vzdát a nedočíst, ale pokaždé jsem se vrátil a nakonec to dal, i když to bylo hodně těžké.

Velmi neobvyklá kniha. Jednu chvíli jsem to chtěl vzdát, ale dočetl jsem. Jen si autor překladu asi mohl odpustit ten doslov

McCarthymu dávám vždy plný počet. Jestli jsem té intelektuálštině rozuměl? Někdy vůbec. A co jako? Byl to 100% čtenářský požitek. Když musíš, tak musíš.

S blížícím se koncem autora se završilo i jeho dílo s odkazem, že život je Bohem neuchopitelnosti a že tam, kde nestačí jazyk, nastupuje matematika a že život poskytne k řešení jenom parciální diferenciální rovnici. Kdyby psal před tisíci lety a nebo by psal o tisíc let později, stále by byl současný.

Jestli jste čekali, že Stella Maris udělá něco s tou spoustou otevřených konců z příběhu Bobbyho Westerna z Pasažéra, tak vězte, že se nedočkáte. Dostanete úplně jinou knihu, knihu, která je, stejně jako její hrdinka Alicia, poněkud neobvyklá.
Alicia je totiž na jedné straně geniální matematička, tak děsivě inteligentní, vzdělaná a všestranně nadaná, že se zbytkem lidstva má občas jen málo společného, na druhé straně ovšem schizofrenička, od dětství navíc postižená (nebo obdařená?) synestézií. Její příběh je podaný formou zápisů z pohovorů s terapeutem v psychiatrické léčebně, kde se sama nechala hospitalizovat. Vlastně jde o jakýsi monolog, její psychiatr Dr. Cohen toho totiž do rozhovoru mnoho nepřinese. Vzhledem k tomu všemu není úplně snadné udržet s ní tempo, zejména pokud matematika není vaším koníčkem a jména jako Gödel či Cantor jsou pro vás jen těmi jmény. Ale nejde zdaleka jen o matematiku, je to plné zajímavých myšlenek na další témata, od vesmíru a kvantové fyziky po vznik jazyka a víru v boha. A konec Aliciina příběhu, který známe z Pasažéra, dává tomu všemu takový pochmurný rámec.
Je to zvláštní, zajímavé a náročné čtivo, jak už to u McCarthyho bývá. Doporučuji, stojí to za to.

Jak to všechno zvládnout mám.V tý matice teda lítám.
Jak ten svět pochopit se dá.Jen skrze čísla.Jak se nepřiposrat a jít dál.Jak ta realita nám stále uniká.Zamilovat se,přežít s nesnesitelnou lehkostí a nezešílet.
Alicie mezi tím.Doba před Oppenheimerem a po něm.Zásadní věc historie.Alicie vypravuje.Lhostejný vesmír zůstává.
Definitivní Cormac McCarthy.Kruh se uzavřel.

Až na překladatelův podivně zkomolený doslov, v němž se nám při sumarizaci děje Pasažéra dostává nepravdivých informací ohledně kompozice a postavy Kluka, jako by synopse jen byla přeložena z anglické wiki, avšak neúplně, bez několika posledních, ale zásadních vět:

jsem celkově s českou verzí spokojen ze všech stran u obou částí diptichu. Našel jsem jen minimum errat, vazba konečně nemusí být tvrdá, zrcadlo sazby fajn na oči atd. A lapsus v doslovu ostatně rád pominu, protože tuším, že není zcela zvykem, aby překladatel ještě sám psal doslov, nota bene doslov u obou částí diptichu: na tak složitý překlad to působí, jako by redakce chtěla šetřit a na nebohém překladateli jako by nechala nakonec i oba doslovy, a ten chudák už snad vyflusával poslední zbytky sil, přesto je výsledek práce nad míru dobrý, jen ten doslov ve SM, to mě zkrátka bilo do očí, v tomto případě tedy i malé matení čtenářů v doslovu ovšem rád nechám koňovi: ostatně, kdo by taky vážně četl doslovy bez samotné četby románů, že...
Až na tento detail jsem si diptich užil tak, jak jsem zhruba očekával. Jen jsem nečekal, že Stella Maris bude přečnívat Pasažéra alespoň myšlenkově o tolik pater: pokud vás téma matematiky, podvědomí a jazyka také tolik zaujalo, doporučuji až skandálně málo připomínaný (a jediný) McCarthyho esej "The Kekulé Problem" z roku 2017 (kdo chce, ten si cestu snadno najde, jedná se o volně přístupný zdroj, nápověda: anglická wiki, pro ty, kdo vládnou angličtinou), esej jednak shrnuje myšlenkovou podstatu Stella Maris v oboru většiny vědních a filozofických disciplín jaksi v kostce, občas takřka doslovně se zněním SM v některých partiích, jednak SM v lecčems zajímavém doplňuje. Jedná se o jediný známý McCarthyho esej, tedy aspoň dle oficiální bibliografie, kterou jsem nalezl pod autorovým jménem na anglické wiki—esej představuje zkrátka výtečné a naprosto zásadní myšlenky pro lidstvo i pro jedince jako takového a k tomu je svým způsobem i dovětkem ke SM.

Teorii toposů v natematice asi nikdy rozumět nezačnu, s tím jsem dopředu smířen, rozhodně však zejm. díky SM alespoň hodlám nahlédnout pod pokličku základů, ehm, přiznám, že za velkého přispění a pomoci rad kamaráda, který Gödela ad. a kvantové mechanismy zná jak svoje ponožky. Dále jistě internet něco pro začátečníky rovněž asi bude moci nabídnout.

Šestnáct let čekali fanoušci autora syrových a drsných románů na nový materiál, až se s nimi největší hvězda americké literatury půlrok před smrtí rozloučila přepisem rozhovoru o matematice a mrtvých lidech, který u čaje v nějakém kamrlíku psychiatrické léčebny vedou doktor a pacientka. Pár letmých poznámek:
1) Napsal si to podle sebe, aniž by se potřeboval ohlížet na kohokoliv, přizpůsobovat se obecnému vkusu nebo dostát různým očekáváním. V tom vidím obrovský krok oproti oběma románům, vydaným po roce 2000, které s odstupem vyhlížejí téměř jako popina.
2) Přijde mi opravdu zajímavé, že se rozloučil s románem, ve kterém je 50 procent postav ženských, respektive ve kterém je jedna z celkem dvou postav žena, nota bene žena ve vztahu k muži intelektuálně dominantní. K takovému milníku jiný dědek světové literatury, který zemřel asi měsíc po McCarthym, nedošel.
3) Stella Maris i Pasažér by absolutně zapadly, kdyby je nenapsal McCarthy. Na druhou stranu, právě proto, že je napsal on, v nich čtenáři možná marně hledají něco, co tam nenašli a co si myslí, že tam snad někde je. Těším se druhé čtení někdy příště.

Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla.

Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe.

Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo...

Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou).

Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).