Stella Maris
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510757/bmid_stella-maris-65d73c88df416.jpg
4
32
11
Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se doyen americké literatury Cormac McCarthy vrací na scénu s novým dílem, lépe řečeno románovým diptychem. Jeho první část, nazvaná Pasažér, pojednává o peripetiích záchranáře Bobbyho Westerna, zatímco část druhá, Stella Maris, je věnována jeho sestře Alicii, doktorandce matematiky na Chicagské univerzitě. Ta se znenadání objeví v nemocnici ve Wisconsinu se čtyřiceti tisíci dolary v igelitové tašce. Záhy se ukáže, že trpí paranoidní schizofrenií a že možná v její mentální nestabilitě hraje určitou roli její bratr Bobby, o němž za žádnou cenu nechce mluvit. Reálný svět, zejména vzpomínky na dětství, se na plátně, které čtenářům představuje, prolínají s přeludy, premisami a závěry fyziky a filosofie. Příběh, vyprávěný prostřednictvím záznamů z terapeutických sezení, je působivým dovětkem k románu Pasažér a zároveň úchvatnou meditací o pojmech jako Bůh, pravda, zkušenost a lidská existence.... celý text
Přidat komentář
Chvílemi jsem se dost ztrácel a několikrát jí chtěl vzdát a nedočíst, ale pokaždé jsem se vrátil a nakonec to dal, i když to bylo hodně těžké.
Velmi neobvyklá kniha. Jednu chvíli jsem to chtěl vzdát, ale dočetl jsem. Jen si autor překladu asi mohl odpustit ten doslov
McCarthymu dávám vždy plný počet. Jestli jsem té intelektuálštině rozuměl? Někdy vůbec. A co jako? Byl to 100% čtenářský požitek. Když musíš, tak musíš.
S blížícím se koncem autora se završilo i jeho dílo s odkazem, že život je Bohem neuchopitelnosti a že tam, kde nestačí jazyk, nastupuje matematika a že život poskytne k řešení jenom parciální diferenciální rovnici. Kdyby psal před tisíci lety a nebo by psal o tisíc let později, stále by byl současný.
Jestli jste čekali, že Stella Maris udělá něco s tou spoustou otevřených konců z příběhu Bobbyho Westerna z Pasažéra, tak vězte, že se nedočkáte. Dostanete úplně jinou knihu, knihu, která je, stejně jako její hrdinka Alicia, poněkud neobvyklá.
Alicia je totiž na jedné straně geniální matematička, tak děsivě inteligentní, vzdělaná a všestranně nadaná, že se zbytkem lidstva má občas jen málo společného, na druhé straně ovšem schizofrenička, od dětství navíc postižená (nebo obdařená?) synestézií. Její příběh je podaný formou zápisů z pohovorů s terapeutem v psychiatrické léčebně, kde se sama nechala hospitalizovat. Vlastně jde o jakýsi monolog, její psychiatr Dr. Cohen toho totiž do rozhovoru mnoho nepřinese. Vzhledem k tomu všemu není úplně snadné udržet s ní tempo, zejména pokud matematika není vaším koníčkem a jména jako Gödel či Cantor jsou pro vás jen těmi jmény. Ale nejde zdaleka jen o matematiku, je to plné zajímavých myšlenek na další témata, od vesmíru a kvantové fyziky po vznik jazyka a víru v boha. A konec Aliciina příběhu, který známe z Pasažéra, dává tomu všemu takový pochmurný rámec.
Je to zvláštní, zajímavé a náročné čtivo, jak už to u McCarthyho bývá. Doporučuji, stojí to za to.
Jak to všechno zvládnout mám.V tý matice teda lítám.
Jak ten svět pochopit se dá.Jen skrze čísla.Jak se nepřiposrat a jít dál.Jak ta realita nám stále uniká.Zamilovat se,přežít s nesnesitelnou lehkostí a nezešílet.
Alicie mezi tím.Doba před Oppenheimerem a po něm.Zásadní věc historie.Alicie vypravuje.Lhostejný vesmír zůstává.
Definitivní Cormac McCarthy.Kruh se uzavřel.
Až na překladatelův podivně zkomolený doslov, v němž se nám při sumarizaci děje Pasažéra dostává nepravdivých informací ohledně kompozice a postavy Kluka, jako by synopse jen byla přeložena z anglické wiki, avšak neúplně, bez několika posledních, ale zásadních vět:
jsem celkově s českou verzí spokojen ze všech stran u obou částí diptichu. Našel jsem jen minimum errat, vazba konečně nemusí být tvrdá, zrcadlo sazby fajn na oči atd. A lapsus v doslovu ostatně rád pominu, protože tuším, že není zcela zvykem, aby překladatel ještě sám psal doslov, nota bene doslov u obou částí diptichu: na tak složitý překlad to působí, jako by redakce chtěla šetřit a na nebohém překladateli jako by nechala nakonec i oba doslovy, a ten chudák už snad vyflusával poslední zbytky sil, přesto je výsledek práce nad míru dobrý, jen ten doslov ve SM, to mě zkrátka bilo do očí, v tomto případě tedy i malé matení čtenářů v doslovu ovšem rád nechám koňovi: ostatně, kdo by taky vážně četl doslovy bez samotné četby románů, že...
Až na tento detail jsem si diptich užil tak, jak jsem zhruba očekával. Jen jsem nečekal, že Stella Maris bude přečnívat Pasažéra alespoň myšlenkově o tolik pater: pokud vás téma matematiky, podvědomí a jazyka také tolik zaujalo, doporučuji až skandálně málo připomínaný (a jediný) McCarthyho esej "The Kekulé Problem" z roku 2017 (kdo chce, ten si cestu snadno najde, jedná se o volně přístupný zdroj, nápověda: anglická wiki, pro ty, kdo vládnou angličtinou), esej jednak shrnuje myšlenkovou podstatu Stella Maris v oboru většiny vědních a filozofických disciplín jaksi v kostce, občas takřka doslovně se zněním SM v některých partiích, jednak SM v lecčems zajímavém doplňuje. Jedná se o jediný známý McCarthyho esej, tedy aspoň dle oficiální bibliografie, kterou jsem nalezl pod autorovým jménem na anglické wiki—esej představuje zkrátka výtečné a naprosto zásadní myšlenky pro lidstvo i pro jedince jako takového a k tomu je svým způsobem i dovětkem ke SM.
Teorii toposů v natematice asi nikdy rozumět nezačnu, s tím jsem dopředu smířen, rozhodně však zejm. díky SM alespoň hodlám nahlédnout pod pokličku základů, ehm, přiznám, že za velkého přispění a pomoci rad kamaráda, který Gödela ad. a kvantové mechanismy zná jak svoje ponožky. Dále jistě internet něco pro začátečníky rovněž asi bude moci nabídnout.
Šestnáct let čekali fanoušci autora syrových a drsných románů na nový materiál, až se s nimi největší hvězda americké literatury půlrok před smrtí rozloučila přepisem rozhovoru o matematice a mrtvých lidech, který u čaje v nějakém kamrlíku psychiatrické léčebny vedou doktor a pacientka. Pár letmých poznámek:
1) Napsal si to podle sebe, aniž by se potřeboval ohlížet na kohokoliv, přizpůsobovat se obecnému vkusu nebo dostát různým očekáváním. V tom vidím obrovský krok oproti oběma románům, vydaným po roce 2000, které s odstupem vyhlížejí téměř jako popina.
2) Přijde mi opravdu zajímavé, že se rozloučil s románem, ve kterém je 50 procent postav ženských, respektive ve kterém je jedna z celkem dvou postav žena, nota bene žena ve vztahu k muži intelektuálně dominantní. K takovému milníku jiný dědek světové literatury, který zemřel asi měsíc po McCarthym, nedošel.
3) Stella Maris i Pasažér by absolutně zapadly, kdyby je nenapsal McCarthy. Na druhou stranu, právě proto, že je napsal on, v nich čtenáři možná marně hledají něco, co tam nenašli a co si myslí, že tam snad někde je. Těším se druhé čtení někdy příště.
Na rozdíl od Pasažéra mi tenhle dvousetstránkový rozhovor přišel trochu na sílu. Aliciiny myšlenky a náhledy jsou zajímavé, ale celé je to podáno s mnohem větší přímočarostí, než by člověk čekal – jako by to ani nenapsal tentýž autor. Vlastně si moc nejsem jist, proč to napsal McCarthy takto – rozumím tomu, že je autor skeptický vůči psychologii a psychiatrii (kdo by taky nebyl) a že jej příliš nezajímá psychologizování (jak jinak), ovšem coby beletrizovaná filozofická disputace text působí rozpačitě – nejde o to, že dr. Cohen pro Alicii není rovnocenným diskuzním protějškem, ale on v podstatě neustále působí prakticky jako úplný pitomec (jak ostatně naznačuje v doslovu i L. Nagy). Oproti tomu Alicia sice říká zajímavé věci, ale coby postava nevychází z rozhovoru až tak geniálně, jak by dle všeho vycházet měla.
Autorův skeptický pohled na svět a jeho subverzivní kritika intelektuálních konceptů jsou mi sympatické atd. Ovšem většina hardcore filozofických témat, které se v knize probírají, odpovídají svojí úrovní podání dejme tomu bakalářskému semináři na filozofii – očekával bych tedy, že dr. Cohen bude přinejmenším na téhle rovině reagovat jako inteligentní a vzdělaný psychiatr, přitom se neustále projevuje jako ignorant & nechápavý imbecil. Je to součástí hry? Hraje to na Alicii? Hraje to McCarthy na čtenáře? Ale proč tak křiklavě a za jakým účelem? Vždyť i se subtilnějším, dejme tomu realističtěji podaným způsobem by autorský záměr vynikl – domnívám se, že dokonce mnohem lépe.
Vlastně mě jeden důvod napadá: McCarthy v některých svých knihách parafrázoval populární žánry a vytvořil tak jejich svérázné antiverze – v tomto případě by tedy mohlo jít o pervertovanou variantu na Sherlocka Holmese, kdy superinteligentní Holmes dojde k mezím lidského chápání (které je vlastně omezené už samotným intelektuálním nástrojem – tedy jazykem, jenž svět "pouze" zrcadlí a jejž Alicia/McCarthy ironicky označuje jako prastarou nákazu), načež rezignuje na úplné a konzistentní poznání, přičemž natvrdlý dr. Watson se prostě nemění – přes veškeré své vzdělání a zkušenosti je zkrátka neustále úplně mimo...
Kromě toho jsou v knize drobné nekonzistence, které spolu s až příliš jednoduchými efekty, jak působit na čtenáře (či na dr. Cohena?), vedou k nejistotě ohledně dotaženosti (třeba nechápu, proč když Alicia mezi svými intelektuálními vzory uvádí Hypatii, tak na další dotaz, zda má mezi oblíbenci nějakou ženu, zmíní jen Emmy Noetherovou).
Řada detailů mě ovšem opravdu pobavila: např. jak vtipným způsobem relativizuje hrdinka vliv J. von Neumanna na přijetí Gödelových vět (John prostě jen potřeboval dát všem nahlas vědět, že Gödelovu přednášku pochopil).
Za mě je tahle pozdní dilogie svým způsobem vrcholem McCarthyho tvorby. Jasně, spousta čtenářů bude mít asi se Stellou Maris problém, s tou formou nekonečnýho dialogu. Ale mě to bavilo, a i když jsem množství těch matematických úvah nerozuměl, tak celkový obraz a takový ten tah těch dialogů mě naprosto vtáhl. Ty rozhovory jsou brilantní, něco se vzhledem k Pasažérovi vysvětlí, ale ve své podstatě je Stella Maris víceméně labutí píseň autora o tom našem vezdejším bytí, o strachu z budoucnosti, ale i o životě, o okouzlení tím vezdejším světem a to jak tím takzvaně "viditelným", tak tím fyzikálním a ryze abstraktním matematickým. Není to zadarmo, tahle četba, už s Pasažérem jsem měl docela problém a knihu jsem na poprvé odložil a vrátil se k ní až po půl roce. McCarthy není autor, který by psal jen tak z plezíru, naopak, je to autor neustále hledající a to touhle dilogií jasně potvrdil. Kloubok a paruku dolů před skorem devadesátiletým ale zřejmě do konce života žasnoucím a zároveň pochybujícím autorem. Autorem, který se nebál riskovat a jít proti očekávání a přitom nic neslevit ze své originality. Je to jiný McCarthy, ale zároveň lze souhlasit s těmi nemnohými hlasy, že Pasažer a Stella Maris jsou svým způsobem vrcholem autorovy tvorby a sumou jeho filozofie a náhledu na svět. Doporučuji.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Kniha Stella Maris je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 33x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 51x |
| Chystám se číst | 65x |
| Chci si koupit | 32x |
Ta chmurná tečka, poslední věta je tak typická. Myslím si, že McCarthy prostě chtěl ve finálních letech jen tak nadhazovat do vzduchu některé svoje myšlenky, nebo věci, o kterých rád přemýšlel a tak si zvolil psát tenhle více dialogový styl textů, jako je třeba 'The Sunset Limited'. (...) 'Stella Maris' je tak jeho finálním textem, označovaná za dovětek k 'Pasažérovi'. Oboje si definitivně budu muset přečíst znovu. Alicia, sestra protagonisty Bobbyho z předchozí knihy, se objeví před klinikou Stella Maris se spoustou peněz. Její bratr je po nehodě v kómatu a ona se rozmýšlí nad tím, jestli ho má nechat odpojit. Po následné hospitalizaci, vzhledem k předchozím záznamům a problémům, se doktor Cohen pouští do rozhovorů s protagonistkou. Člověk postupně rozplétá komplexní život velmi komplexní mladé ženy, která je nesmírně inteligentní, nadaná v matematice, ale taky má halucinace, které jsou pro ni tak reálné, jako vše ostatní, a zpovídá se o svém životě, o svém otci, který se jako vědec účastnil Projektu Manhattan, zpovíá se o zálibě v hudbě (specificky housle), v závislosti na tématu x čtenáři jsou některé části přístupnější a některé méně. Řada věcí se točí okolo Světa, jeho chápaní, matematiky, kvantové fyziky, dojde i na McCarthyho oblíbenou historii a funkci jazyka, ale pak se třeba úplně přeskočí a začne se řešit třeba Aliciin vztah s jejím bratrem, do kterého je od svých dvanácti let zamilovaná ("...a chtěla to s ním dělat, pořád chce, protože na Světe jsou horší věci." / ze snu ji probudil orgasmus, který měla z toho, když viděla jeho obličej celý od jejích šťáv), ví, že je to jediná, neopakovatelná láska jejího života, kterou zakusí a z množství jejich interakcí ji vnímá jako pevně daný bod a i přestože ji Bobby taky miluje, drží se zpátky, zatímco Alicia si ho chce vzít a mít s ním dítě a je to něco, čemu nemůže pomoci. Tahle část, kontrastující se vší tou vědeckou a badatelskou, do textu vlévá jakýsi život, i třeba to jak Alicia popisuje, že měla velmi sexuální prožitek jen z toho, že její záda použil hráč basketbalu, aby si na ni položil papír a mohl něco napsat. Člověk tak, jak by asi u terapie očekával, odkrývá velmi osobní portrét mimo jiné i zcestovalé a jazykově znalé osoby (znalost Němčiny, studium ve Francii, původ rodiny z Rumunska, o kterém Alicia líčí svoje finální sebevražedné myšlenky). Její osud jakoby se zdál být i přes nasazení, život, inteligenci, humor a zápal, od samotného začátku, chmurnou tečkou, kterou pomalu kreslí McCarthy od samotného začátku. Některém stvořením není přáno, někteří z nás umírají sami, bez toho, aby okusili pravou, naplněnou lásku... někteří jsme obklopeni temnotou, po celý čas, nebo jeho většinu, jak Alicia říká "...můj život není jako ten váš. Moje hodina. Můj den. Kdysi jsem snila o našem poprvé. Pořád o tom sním. Chtěla jsem, aby si mě vážil. Chtěla jsem, aby do mě vnikl, jako do katedrály." Tolik chtění, tolik nadání... ale k čemu, když nejste schopni s tím naplno žít...