Faustka komentáře u knih
Nejprve jsem váhala mezi čtyřmi a pěti; šokující zpověď ženy upoutané k posteli je velmi sugestivní, nicméně co, nebo spíš… kdo mě přinutil se rozhodnout, je Jessiin zneklidňující návštěvník… Raymond Andrew Joubert.
Kniha ve které je všechno a ještě něco navíc.
... "Jsem takový otupělý, zřejmě už se modlím jenom ze zvyku. Ale co ty? Modlila ses, i když v Boha nevěříš?" ... "Ano." ... "A bylo to k něčemu?" ... "Ne, je to jako kouzlo, co se nakonec nepovede."
Kdyby ta Callahanova upíří odbočka nebyla tak natahovaná. Takhle jsou to čtyři poctivé "hopala." Sai Kingu, říkate něco..? .... To je dobře!
Všechny čtyři povídky jsou úžasný, bez rozdílu. Jen kdybych měla víc času na čtení. Ach, jo.
Na to, že jsem celý prosinec prudila Ježíška, to zase taková bomba nebyla.
„Ó fretná chrochtobuznosti…“ tvé mikturace jsou mi/ co zprudlé žvastopunktsery na plzné včele…“ „Škvrrrk, já zapřísahám tě,“ „svými frůnícími kvrdlovrzy…“ „A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty/ nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!“
.. Paráda! Dám si to ještě.
Nejvíc mě bavila bezprostřední Evanelle.
„Ti muži. Nedá se s nimi žít, ale zastřelit je taky nemůžeš.“ --- Jak můžeš být tak klidná? Jak by ses cítila, kdyby ti tvůj muž řekl, že za tebou přijde, a potom se ani neukázal?“ --- „Vzhledem k tomu, že je po smrti, by mě to opravdu zaskočilo, Frede.“
Pohodové čtení, které přináší situace smutné i veselé, jak už to tak v životě bývá. A kdybych měla ve svém okolí restauraci jako Malé žluté citronky, tak určitě zavítám.
"Všechno bylo dobré. A co je dobré, to se nikdy neztrácí. Zůstává naší součástí, stává se částí naší osobnosti."
Velmi silný a krásný příběh, který mi připomněl, že život se má žít.
Nemohla jsem se odtrhnout. Knihy Stephenie Meyer jsem v oblibě neměla. Hostitel to změnil.
"Povídka je, jako když vás neznámý člověk letmo políbí ve tmě."
Mlha..
.."Existují věci natolik temné a děsivé - stejně jako, alespoň předpokládám, věci natolik krásné -, že se prostě nevtěsnají do titěrných dvířek lidského vnímání."
Některá horší, jiná skvělá. Celkově slušný nadprůměr. Ale hlavně, jak se začtete už nepřestanete.
Beznaděj je hmatatelné, pulzující zlo, sílící každou další stránkou. Mám obavy co naleznu, až otočím list. Jenže nemůžu přestat … Něco mě nutí pokračovat. Tek!
Číst to, když má holka "svoje dny", je ta nejideálnější varianta. Neznám učinnější analgetikum. Vcítit se do komplikovanosti ženského těla i duše dokáže pouze King. A vy ostatní chlapci nezoufejte, jsou i jiná... mnohem záludnější tajemství.
„Když hraješ hru o trůny, buď zemřeš, nebo zvítězíš. Žádná střední cesta neexistuje.“ Nejdřív byl první díl seriálu, ale byl to pouze ten jeden, který ve mně rozdmýchal neukojitelnou vášeň pro knižní sérii Píseň ledu a ohně, neboť jak pravil sám autor…“Říká se, že ďábel je v detailech“… a po přečtení knihy… můžu říct, že se nemýlil. A koho jsem si nejvíc oblíbila… všechny… a ať mě vezmou Jiní jestli lžu;) jen pro Tyriona Lannistera mám v srdci měkké místečko… „Smrt je tak strašlivě definitivní, zatímco život je plný možností.“
...."Ale tak to dělaj bohatý: když vás nemůžou ukopat k smrti, zahuběj vás svou laskavostí".
Dolores Claiborne je emotivní zpověď plná vášní, zásadních rozhodnutí… osamělosti a prachových chuchvalců… příběh lásky a nenávisti, ale hlavně je to příběh o nezdolné síle jedné (ne)obyčejné ostrovanky. A na závěr typické Dolorosino moudro: "....jestli chce ženská přežít musí bejt mrcha".
Velmi silný, vnitřně bohatý válečný příběh, který ve mně bude rezonovat ještě dlouho... i s tou husí kůží po těle.
Oblíbený autor mého partnera i mé maminky, tak jsem se tedy konečně odhodlala k tomu, že si "jednoho toho Vondrušku" přečtu. A co mi to přineslo.. ? Třeba poznání, že k české historické krimi musím ještě dozrát.
Série Duna je pro mě běh na dlouhou trať.
……………….
Malý ptáček tě z dálky volal k sobě,
zobáček do karmínu namáčel.
Zavolal jenom jednou v síči Tabr,
ty na Pohřební planinu jsi šel.
Tak snad to dám. :-)
S tím starým byl bych nerad rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.
………………..
Nu, toť Faust,
jenž v srdci mém si komůrku udělal.
Dlít tam bude vesměs tiše,
než znovu ozve se má duše,
chtíc další šprým a švár.