evismaior komentáře u knih

85% - Trochu mě mrzí, že jsou definitivně pryč ty doby, kdy k nám autor promlouval v ich formě přímo ze Sharkovy hlavy a ještě k tomu používal (ve srovnání s jinými detektivními příběhy) neobvykle pestrou květnatou mluvu plnou přirovnání, čímž se v mých očích příjemně odlišoval od "konkurence". S objevením se Lucie Henebellové v předchozím románu Syndrom E, dělí vyprávění mezi Sharka a právě Lucii, a i když je náhled do jejich uvažování pořád nečekaně hluboký, už to v porovnání s prvními dvěma romány není ono. To je ovšem jen to málo, co mě na tomto thrilleru mrzí. Autor tentokrát zkoumá násilí napříč časem a prostřednictvím zločinů, které hlavní protagonisté vyšetřují, si klade otázku, zda lze násilí jakýmsi způsobem zakódovat už do samotné lidské DNA. Je patrné, že toho o tématu má autor hodně nastudováno - a to mě vždy baví, když se při čtení také něco málo dozvím. Jak souvisí kosterní pozůstatky kromaňonce nalezeného v jeskyni vysoko v Alpách společně s kostrami neandrtálské rodiny, kterou surově vyvraždil, s podobně agresivním vražděním, které se Lucie tak osobně a tragicky dotýká? A jak souvisí s tajemným amazonským kmenem? A proč jsou to všechno leváci, které zkoumala první z obětí studentka Eva Loutsová? A mají Sharko a Lucie poznamenaní na celý život obdobně tragickými událostmi, které je připravily o to nejdražší, vůbec naději na společnou budoucnost? Popravdě tihle detektivové, které pohání vpřed až patologická touha něco si dopadením pachatelů v sobě vyřešit, jsou v současné detektivní tvorbě už poněkud obehraní (a těžko věřit tomu, že by je dohromady svedla taková náhoda), ale jsou napsaní čtivě a člověk to s nimi prožívá ať už chce nebo ne.

4 27.09.2022

(SPOILER) 90% - Když se člověk pomalu pouští do čtení Vlků z Cally poté, co přelouskal pro mě ne až tak zajímavý předlouhý příběh mladého Rolanda a Susan Delgadové a prošel skleněným palácem, tak se to nezdá, ale kniha se brzy vyvíjí v jedno z nejzajímavějších pokračování série. Zápletka na první dojem působí trochu jak ze starého dobrého westernu ve stylu Sedmi statečných, neboť Rolandovo ka-tet příchází do městečka Calla Bryn Sturgis a je požádáno o pomoc v boji s Vlky, kteří z tajemné a děsivé oblasti Hromová tišina přicházejí jednou za generaci, aby si odvedli vždy jedno z dětských dvojčat (přičemž unesené děti se o něco později vrací jako nepoužitelní šmejdi s vymytým mozkem) a zdánlivě to vypadá, že se děj bude točit jenom kolem psychologického sporu vesničanů, kteří nechtějí přijít o své děti, a těch, kteří v zájmu zachování života, majetku a poklidu v jinak idylické vesničce dané status quo přijímají (koneckonců Vlci nikdy nevezmou všechny děti, slyšte mě velmi dobře a říkám díky).
Jenže se z toho brzy stává psychologická bitva na úplně jiné úrovni - jednak kvůli sílícímu rozvratu Rolandovy skupiny, jejíž jednotu ohrožují nevyřčená tajemství nejen o Rolandově zhoršujícím se stavu, ale i o podivně "jiném" stavu Susannah, kterou dohnala oběť, již podstoupila, když přiváděli Jakea z New Yorku. A pak je tu otec Callahan pocházející ze stejné Ameriky. A hrozivá věc, kterou skrývá ve svém kostele a která má na svědomí občasné ne úplně snové výlety Rolanda, Eddieho, Susannah, Jakea i Ocha zpět do New Yorku roku 1977. Zpět do knihkupectví Calvina Věže i na parcelu s růží, v jejímž středu se skví všechny světy. A třebaže je nám autorem trochu záludně předkládán jako ústřední zápletka, je boj za vesničany a jejich děti vlastně nakonec jen takové líbivé pozadí. Pro Eddieho, který konečně definitivně dospěl v muže a přejímá svůj díl odpovědnosti za dění v Calle i v New Yorku. Pro Susannah, která možná v bitvě s Vlky vybojuje svůj poslední boj. Pro Jakea, který nachází opravdové dětské přátelství a zažívá bolest, když pochopí, že o něj dřív nebo později musí přijít. A pro Rolanda, který zas a znovu zjišťuje, že ačkoli čím dál víc věří ve svá nová přátelství, Věž je pro něj nade vše. Ze série se tak definitivně stává jedna z nejúplnějších studií přátelství, jeho síly a (ne úplné) bezvýhradnosti, s jakou se lze v literatuře setkat.
A tak se místa a časy začínají proplétat, příčiny i následky kroutit (a kniha se zároveň stává jakýmsi sequelem autorova hororového románu Prokletí Salemu, neboť nejen že otec Callahan skupině podrobně vypravuje svůj příběh alkoholika lovícího a loveného upíry poté, co opustil městečko Jerusalem´s Lot, ale krátce se dozvíme dokonce i to, jak dopadly další postavy Ben Mears a Mark Petrie a ostatně se s tímhle Kingovým románem nesetkáme naposledy) a mě k tomu ještě nesmírně baví, jak King pracuje s popkulturními odkazy (světelné meče ve stylu Hvězdných válek nebo hrozivá zbraň Zlá Tonka model HP JKR:-)). A konec vysloveně vybízí k tomu skočit po dalším dílu.

4 23.07.2022

(SPOILER) 60% - Popravdě, kdybych dočetla třetí díl Temné věže Pustiny v době, kdy ho Stephen King teprve napsal, a musela bych čekat několik let, než se dozvím, jak to s Rolandovým ka-tet dopadlo, když za sebou po osvobození Jakea ze spárů Tikytáka nechali polorozpadlé město Lud plné mrtvol a nasedli do psychopatického vlaku Blaine Mono s nejasnou vidinou, zda z něj ještě někdy vystoupí a kde, tak bych asi autora docela proklínala. Naštěstí sérii čtu po letech už podruhé a teď stejně jako tenkrát jsem měla hned po ruce pokračování Čaroděj a sklo. A tak jsem si okamžitě znovu vychutnala nervydrásající hádankářskou soutěž, stejně jako postpandemický Kansas (pokud to byl vůbec Kansas, protože jak známo z prvního dílu "jsou i jiné světy než tento").
Bohužel pak se příběh uprostřed řidiny na dálnici přeruší a následuje jakýsi spin-off v podobě Rolandova vyprávění o jeho putování s přáteli do Mejisu a městečka Hamry, kam ho otec měl v úmyslu uklidit poté, co Roland přistihl svou matku s čarodějem Martenem a byl tak vyprovokován předčasně složit zkoušku dospělosti popsanou v předchozích dílech knihy. Vypadá to, že v zapadákově, kam oficiálně přijíždějí na jakousi obdobu sčítání lidu a majetku, který by se dal případně využít v konfliktu s "Dobrým mužem" Farsonem, dávají ledatak brumláci dobrou noc. Jenže tenhle dojem končí, když Rolandovo tehdejší ka-tet kromě vesničanů narazí i na pěkně ostré hochy, zdejší naleziště nafty zdaleka nevypadá tak opuštěně, jak by mělo s ohledem na to, že už prakticky neexistují stroje, do nichž by se dala použít, a taky je tu jedna pěkně nechutná čarodějnice, která má pro Dobrého muže v úschově jistou cennou věc, která může ovlivnit vše a všechny. A Roland tu navíc potkává Susan Delgadovou - a láska k ní mu změní život.
Když jsem před lety četla Temnou věž poprvé, docela mě tenhle příběh působící trochu jak z Divokého západu bavil. Teď napodruhé to ale bylo čiré trápení. Jeho vypovídací schopnost pro celou ságu zkrátka není natolik podstatná, aby bylo nutné s ním zaplácnout 450 stran. S výjimkou akčního závěru navíc probíhá úporně pomalu, popisy a rozhovory se vlečou, děj (i sám Roland s hlavou v oblacích) často dlouze přešlapují na místě, a jelikož Rolandovým nynějším přátelům je hned zpočátku jasné, že tohle vyprávění nemá dobrý konec, nedokážu se jako čtenář dostatečně nadchnout ani pro milostné vzplanutí mezi Rolandem a půvabnou Susan. Taky už po těch letech příliš nemusím ten Kingův oblíbený typ postavy schopné zfanatizovat dav a přimět ho k hrůzným činům, kteréžto postavy a zápletky už podle mého názoru píše málem jak přes kopírák. Je ale pravda, že se toho hodně dozvíme o Rolandovi, jeho mládí, kamarádech a povětšinou smutných zkušenostech, jež formovaly celý jeho následný život, a můžeme tak lépe pochopit jeho občas podivné reakce, neschopnost navázat přátelství i to, proč tak neústupně putuje k Temné věži.

4 30.06.2022

(SPOILER) 60% - Ač jsem už od začátku fanouškem této knižní série s podivnými lidmi (a líbil se mi i film Tima Burtona, který mě vlastně kdysi přivedl k prvnímu dílu), tento pátý díl byl pro mě docela zklamáním. Ono se tam toho totiž podle mého názoru zas tak moc neděje. Na začátku Jacob a spol. prchají se zachráněnou dívkou Noor (která pěkně pracuje se světlem a má být stěžejním prvkem proroctví o záchraně světa podivných) z reálných USA zpět do Ďáblova akru a tam se tak nějak mluví, pátrá a chodí sem a tam a občas se i naštve slečnu Peregrinovou pokusem dojít trochu dál. Noor a Jacob se sbližují a Emma na to divně kouká, ale zas to není nic, co by člověka vzalo moc za srdce. Pak se během jednání o míru mezi americkými klany ztratí jedna dívka a Jacob s pár dalšími se vydají busem po stopě netvora. A zjistí, že asi stvůry chtějí osvobodit hlavního záporáka ze zhroucené smyčky a shánějí na to podivné ingredience (včetně dávno oplakané Fiony), postavy se proběhnou po pár smyčkách, velmi mírně si zabojují, Jacob ukecá jednoho netvora a konec je spíš takovou ochutnávkou, čím se zřejmě naváže v dalším dílu, než že by skutečně alespoň něco ukončil. Zkrátka bylo to takové nemastné neslané povídavé a pobíhavé, pro mě se žádný odvaz nekonal. Podoba nových drobných vedlejších postav průběžně uváděných do děje se pak jako už tradičně odvíjí od starých fotografií, které autor někde koupil na blešáku nebo mu je někdo půjčil, přičemž by tam tyto postavy vůbec nemusely být a také by se nic nestalo. Ovšem tímto podle mě série trpí už od minulých dílů, kde se z tohoto zprvu převratného nápadu postupně vytratil ten původní efekt překvapení. Ještě musím dodat, že předchozí díl jsem četla dva roky zpátky a měla jsem dost problém rozpomenout se, co se tam stalo, a vyrozumět, jak na to tento díl navazuje. Určitě by tedy nebylo na škodu, kdyby to pár slovy na příhodných místech víc připomněl sám autor.

4 14.05.2022

80% - tato série má zatím vzestupnou tendenci. Důkazem je i čtvrtý díl série Královna stínů, v němž se Celaena, tedy královna Aelin vrací do Zlomuvalu, aby porazila krále Adarlanu, vyrovnala se se svou minulostí, zachránila své přátele a vlastně minimálně i celý světadíl.
Doporučuji si před tímto dílem přečíst soubor novel Krvavé ostří, který sice časově předchází celé sérii Skleněný trůn, ale s ohledem na to, že tyto příběhy jsou o Celaenině působení v Tvrzi vrahů u mistra Arobynna Hamela a ten se ve Skleněném trůnu objevuje poprvé právě až po Aelinině návratu do Zlomuvalu (a v obou případech se jedná o naprosto zásadní postavu se stěžejním vlivem na osud hlavní hrdinky), tak mi připadalo, že na sebe obě tyto knížky parádně navazují.
Jinak jsem moc ráda, že autorka konečně upustila od svojí potřeby psát Muzikál ze střední odehrávající se v partě nájemných vrahů a hlavní hrdinka se tak konečně nejeví jako namyšlený spratek hovící si v luxusu, který se vyžívá v tom, že na všechny dělá bububu jako největší vražedkyně všech dob. Nyní je Aelin napsaná jako skutečný člověk, který má za sebou tragické dětství a nelehké dospívání, zažil spoustu bolesti a spoustu jí i způsobil, zažil přátelství i zradu, lásku i nenávist, otroctví i svobodu, i když to poslední zatím spíš jen ve snech.
Oproti další autorčině sérii Dvorů se mi pak konkrétně v této knížce hodně líbilo také to, že se ohledně vztahů mezi postavami nemotala v nekonečných opakujících se kruzích, naopak jednotlivé postavy procházely uvěřitelným a pestrým vývojem - Aelin, která pozvolna přijímá svoji roli královny, vývoj jejího vztahu s věrným vílím Jeřábem, nalezeným bratrancem Aedionem (a oba mezi sebou hledají rovnováhu coby základ Aelinina dvora), kurtizánou Lysandrou, která pod domnělým pozlátkem ukrývá mnohem víc, než by se zdálo, Chaolem, pro kterého je Aelin zprvu jen lhářka a zrůda nadaná magií (a tady je jeho prozření napsané opravdu poutavě), je tu i princ Dorian ovládaný démonem, s nímž bojuje ve své mysli. A někdejší mistr Arobynn, s nímž má Celaena nevyřízené účty, ovšem i v jeho případě lze mít pochybnosti, zda nakonec nesledují stejný cíl. A dokonce i někdejší dvorní rivalka Kaltain se objevuje na scéně s pár novými prvky do děje.
Což už se dostáváme ke druhé dějové lince v Morathu, kde se cosi odporného děje kolem čarodějnic a kdysi nezlomně kruté velitelce Manon taktéž začíná leccos docházet a musí řadu věcí přehodnotit. Tahle dějová linka mi v předchozí knize přišla nadbytečná (stačilo by ji na pár stranách zkrátit do této knihy) a i zde to zprvu bylo jen jakoby zbytečné natahování příběhu a odvádění pozornosti od Zlomuvalu, naštěstí v poslední čtvrtině knihy se to konečně změnilo a začalo mě pokračování čarodějnického příběhu zajímat stejně tak jako toho zlomuvalského - a tak by to mělo být, když už kniha takhle skáče z jednoho do druhého, že by se čtenář měl těšit na všechny části. Tak snad v dalším dílu už se podaří co do vyváženosti i toto a budu moci hodnotit ještě výše.

4 21.04.2022

80% - Naprostá klasika, dětské must-read, tuším, že kniha byla svého času vyhlášená jako nejpopulárnější dětská kniha na světě. Neopakovatelný jazyk, pestrá skvadra postaviček, jimž museli být předlohou skuteční lidé, jak je to věrné (obzvlášť vztahovačný a věčně mrzutý Ijáček je nezapomenutelný, stejně jako Sova, která spíš jen předstírá moudrost, ustrašené Prasátko, pečující Klokanice s neposedným Klokánkem, upovídaný Králíček, poskakující Tygr a samozřejmě Pú, který si vždy najde čas "na něco menšího" k snědku). Mně se u dětské knížky ovšem trochu příčí, jak si zvířátka (a nejsem si jistá, zda pořád v dobrém) navzájem i sama sobě často říkají, že jsou hloupá. A pak je tu samozřejmě ta pachuť, kterou pro mě knížka získala po zhlédnutí filmu Sbohem, Kryštůfku Robine, kde byl hezky popsán ten vztah otec-syn, který dal knížce vzniknout, ovšem pak se z příběhů pro autorova syna stala nejen populární kniha, ale především výnosný obchodní artikl, jehož rozsáhlý marketing skutečného Christophera Robina docela dost semlel (včetně šikany ve škole) a přiměl ho drsným způsobem hledat si vlastní místo ve světě.

4 01.04.2022

(SPOILER) 85% - tenhle díl svým námětem docela překvapil, takže pozor, trochu spoiler! - asi každý už slyšel o tom, že se v Číně jako dárci orgánů využívají popravení vězňové a samozřejmě jsme nejednou uvažovali o tom, kolikrát bylo pravým důvodem takových poprav to, že ta či ona vlivná nebo bohatá osoba potřebovala nutně nějaký nový orgán a konkrétní vězeň byl zrovna bohužel kompatibilní. Jenže, když se vrátím k románu, kdo by kvůli orgánům vraždil mladé ženy (a pouze ženy)? Při čtení jsem si vzpomněla na jinou detektivku, kterou jsem kdysi četla (jak se to jenom jmenovalo?), kdy laboratoř analyzující krevní odběry, která působila po celém světě, si takto vytvořila rozsáhlou databázi, z níž pak na objednávku stačilo jen vybrat vhodného dárce. Dodnes mi to připadá jako dost děsivá představa... Sál smrti se mi líbil i proto, že se tentokrát z Pekingu přesunul do Šanghaje, takže jsme měli příležitost poznat zase úplně jiný kousek Číny. A také jiný kousek Margaret a Li Jena, kteří si k sobě pořád obtížně hledají cestu a do toho se jim tentokrát plete ještě šikovná šanghajská vyšetřovatelka.

4 10.12.2021

70% - Po viru ukrytém v geneticky upravené rýži se autor vrací s tímto tématem, které je dnes tak aktuální, ačkoli to před lety, kdy kniha poprvé vyšla, stěží mohl předpokládat. Tentokrát jde o virus španělské chřipky, který kdosi z neznámých důvodů očkuje Číňanům, kteří se pokoušejí dostat do USA. A to je na tomto dílu asi to nejzajímavější, protože po prvních třech dílech, kdy jsme sledovali působení Američanky Margaret v Číně a její snahy vyrovnat se s tamními kulturními odlišnostmi, tentokrát je to ona, kdo se ocitá při vyšetřování na domácí půdě, a naopak její staronový přítel Li Jen působí mezi americkými vyšetřovateli jako zjevení. A samozřejmě i téma nelegální imigrace z ekonomických důvodů je aktuální nejn v USA - a to jak autor rozkrývá jeho zločinecké pozadí, je hodně čtivé. Nemluvě o prostředí laboratoří zkoumajících ty nejnebezpečnější viry na planetě. Snad proto pak působí poněkud naivním dojmem, když je např. Li Jenova nakažená sestra propuštěná do jeho opatrovnictví s tím, že se jí věří, že nepozře nic, co by mohlo být oním tajemným spouštěčem viru, a neroznese tu smrtící nemoc po celé zemi (a že to náhodně neudělá žádný jiný Číňan). Napětí snižuje i to, že z několika poznámek na začátku knihy lze dovodit, co oním spouštěčem je, stejně tak jako kdo za tím vším stojí, i když jeho motivy mi přišly s ohledem na předpokládaný děsivý následek dost nevěrohodné. Zjišťuji, že mě na téhle sérii zkrátka víc než konkrétní zápletka baví ten vhled do čínských reálií.

4 13.11.2021

80% - Moje první přečtená detektivka s Franckem Sharkem a Lucií Henebellovou. Kniha je dost povedená, hlavně tím, že se v ní prolíná hned několik dějových linek a několik zdánlivě nesouvisejících zločinů a jejich motivy jsou tak netypické a literárně neotřelé, že je čtenář po celou dobu v očekávánání, jak autor tenhle spletenec příběhů nakonec vyřeší. Protože jak spolu může souviset mrtvý novinář nalezený v mrazáku, jeho pohřešovaná kolegyně, dávné případy nálezů žen v mrazivých jezerech na jihu Francie, nemluvný chlapec s podivnými chorobami a tetováním? Stopy zavedou detektivy až do Ameriky do míst, kde se vyvíjely jaderné zbraně, na Ukrajinu do vylidněné radioaktivní oblasti kolem Černobylu a na Ural k úložišti radiokativního odpadu. Co všechno je šílený vědec schopen udělat při výzkumu hypotermie? A budou někdy moci lidé ve fungující hibernaci cestovat daleko ke hvězdám? Jediné, co mi nesedělo, byla ta tragika hlavních hrdinů. Představa, že se zrovna potkají dva lidé, kteří v souvislosti s prací přišli o rodinu, děti... To by snad u té policie raději nikdo nepracoval, kdyby to tam bylo takhle drsné. Připadá mi, že to autor takhle poněkud lacině pojal, aby měli větší motivaci pátrat po zlotřilcích a čtenáři to s nimi více prožívali. A tohle je naopak od hlavní zápletky knihy to, co už je v detektivním žánru docela provařené. Jakoby běžný detektiv se smyslem pro spravedlnost nemohl fungovat i bez toho, že mu někdo vyvraždí rodinu...

4 23.09.2021

75% - čekala jsem podle anotace nějakou lehce brakovou literaturu pro teenagery, a tak jsem byla příjemně překvapená. Prostředí zajímavě poskládané rodiny žijící v kostele, který otec zakoupil jen proto, aby se zbavil přítomnosti otravného farářovic psa, bylo zajímavé a zábavné, stejně jako dvě naprosto odlišná dvojčata a jejich matka s fobií z prostoru žijící v suterénu, nemluvě o přehlížené biomaceše. Hlavní hrdinka Merit byla správně trhlý a svérázný outsider, jejíž patálie byly celkem neotřelé. Trochu mě pak tedy zklamalo rychlé a růžové zakončení. Já mám happy endy ráda, ale to, že tajemství členů rodiny i jejich sebereflexe následovala až po tom, co hrdinka udělala, a navíc s tím většina z nich byla celkem v pohodě, bylo docela děsivé. Stejně jako to, v kolika položkách onoho depresivního dotazníku se člověk může najít.

4 23.07.2020

55% - Od Dívky ve vlaku už jsem si zvykla, že k postavám Pauly Hawkins si prostě nedokážu najít cestu a není tam jediná, se kterou bych se v reálném životě chtěla, co já vím, třeba skamarádit. Tentokrát jsem se ale dopracovala dokonce k tomu, že jeden den večer jsem knihu dočetla a druhý den ráno jsem se musela jít přesvědčit, kdo že to byl nakonec, ten vrah. Tak moc mi to totiž v závěru knihy po všech těch stovkách stran přehazování příběhu z jedné postavy na druhou, bylo jedno. Zápletka mi nepřipadala zas tak zajímavá, aby kolem ní tolik lidí (v nichž jsem ještě ve dvou třetinách knihy neměla stoprocentně jasno, kdo je kdo) muselo tolik vyšilovat, a ani šťourání v minulosti tomu příliš nepomohlo. Na rozdíl od Dívky ve vlaku si ale myslím, že by z toho mohl být celkem slušný psychologický thriller, pokud se toho chopí někdo, kdo umí pracovat s depresívně hutnou atmosférou a využije všech výhod filmových zkratek.

4 24.07.2017

(SPOILER) 90% - po perfektních Dopisech ztraceným, které ve mně zanechaly dojem, že takhle dobře napsanou knížku jsem už dlouho nečetla, jsem vlastně ani nevěřila, že by autorka zvládla napsat pokračování na stejné úrovni. Ale ona snad dokonce tu vysoko nastavenou laťku ještě dokázala přeskočit.
Především mě potěšilo, že pokračování Na co slova nestačí se věnuje Declanovu nejlepšímu kamarádovi Revovi, zasmušilému týpkovi v mikině s kapucí, kterého jsem si už v předešlé knize oblíbila. Nechybělo ani pokračování Declanova příběhu (otec ve vězení, matka těhotná s novým manželem), snad jen Juliet, hrdinka z předchozí knihy, mohla mít trochu víc prostoru. Rev je čerstvě plnoletý, ale žije dál se svými adoptivními rodiči, kteří si ho jako malého vzali do pěstounské péče poté, co byl odebrán svému otci náboženskému fanatikovi, který Reva týral. A právě on se mu začne ozývat, což spustí lavinu protichůdných pocitů (hněv, strach, nenávist, ale i zakořeněná poslušnost a touha se otci zavděčit a obavy z vlastních násilnických genů), se kterými se Rev nedokáže vyrovnat (a to bylo možná jediné, co mi připadalo, že to autorka trochu uměle natahuje - proč tak dlouho otálel se svěřit svým nynějším rodičům, kteří mu nikdy nezavdali příčinu, proč by neměl věřit, že s jejich pomocí mu půjde lépe se s otcovým vpádem do jeho života vyrovnat).
Nicméně ve stavu vlastní rozervanosti narazí na Emmu Blueovou a to je po Juliet rozhodně další zajímavá hrdinka, kterou autorka napsala. Emma vytvořila počítačovou hru, kolem hry vznikla komunita, kterou spravuje pod nickem Azure M, a v ní se vyskytl Horor, jenž Emmu ve virtuálním světě dost nechutně pronásleduje. Její otec sice také tvoří hry, ale na Emmu nemá čas. Její matka je doktorka a jejich zálibu v IT světě neuznává. A tihle dva se navíc rozvádějí. Možnost vídat se s Revem se tak pro Emmu stává jediným světlým bodem v životě (neboť na rozdíl od čtenářů tahle obeznalá dívka svého kamaráda z netu Ethana kupodivu vůbec z ničeho nepodezírá).
Děj je tedy podobně hutný jako v prvním dílu, postavy jsou prokreslené a pro příběh nezastupitelné, dialogy děj logickým způsobem posouvají vpřed, žádná zbytečná vata a já si lebedím nad v rámci tohoto žánru perfektně zvládnutou řemeslnou prací autorky. Obdivuju třeba i to, jak dokázala podat pěstounskou péči se vším krásným i smutným, co Revovým rodičům přináší. A pevně doufám, že ještě vznikne další díl o Revově novém "bratrovi" Matthewovi, zneužívaném chlapci, který přišel od jiných pěstounů. Do té doby rozhodně nevynechám ani její další knížky.

"Bylo by divný, kdybych se tě zeptal, jestli si to nechceš zopakovat?"
"Jako sejít se za kostelem a psychicky se zhroutit? Nejspíš jo. Bylo by divný, kdybych souhlasila?"

"Máme tě moc rádi. Se vším všudy."
"I když na tebe řvu, ať vypadneš z mýho pokoje?"
"I tak. Všichni někdy odstrkujeme ostatní, jenom abychom viděli, že nás jistí."

3 07.06.2024

(SPOILER) 85% - Neodolala jsem a po letech začínám číst Úžasnou Zeměplochu pěkně od prvního dílu. A je to nostalgický návrat - vidět opět Mrakoplaše s Dvoukvítkem prchat z hořícího Ankh-Morporku (to je tak, když nedostudovaný mág, jemuž v podvědomí dříme prastaré mocné zaklínadlo, dělá chůvu naivně romantickému turistovi z Vyvažovacího kontinentu s hromadou zlata ukrytého ve věrné cupitající truhlici z Myslícího hruškovníku, který s místními hospodskými sjednává pojí-štěnic).
A bohové Zeměplochy dál hrají v kostky, Smrť si brousí kosu (protože pro mágy si chodí osobně), blíží se okamžik závěrečného střetu Osudu a Dámy a čtenáři sledují další osudy Mrakoplaše a Dvoukvítka (a chvíli také Hruna Barbara) mezi dryádami, v Bel Shamharothově chrámu, v obrácené dračí hoře Wyrmu (a autor i jeho postavy popustí fantazii do té míry, že se s nimi krátce podíváme třeba i do obyčejného lidského letadla), až nás přivede až na samý Okraj Zeměplochy, kde moře přepadá do hlubin a kdesi tam dole jsou čtyři obrovští sloni a želva Velká A´Tuin, která si brázdí cestu nekonečným Vesmírem. A také zvídavé království Krull připravující vesmírnou loď Mocný poutník k poznání míst, kam se dosud nikdo nevydal.
Kouzla mají své barvy, a i když je tahle knížka spíš takový rozjezd, už se nemohu dočkat, až budu číst dál.

3 15.05.2024

20% - Tak tohle mi vůbec nesedlo. Podle anotace jsem očekávala nějakého fajn nerda typu Sheldon Cooper, se kterým budu prožívat jeho porozchodové lapálie na cestě přes USA. Jenže Colin Singleton je napsaný jako dost otravný a sebestředný přechytralec, který to s rádobyvtipným kámošem Hassanem zapíchne hned v prvním zapadákově a začne pracovat na teorému, proč se s ním rozešlo 19 Kateřin.
A nefunguje vážně nic z toho - brigáda spočívající ve zpovídání starousedlíků Gutshotu zní zpočátku zajímavě, jenže slouží jen jako nepodstatná vedlejší dějová linka. O Colinově teorému si toho přečteme naopak nechutně mnoho, zkoukneme množství nicneříkajících grafů a rovnic (jakože vymyšlených autorovým kamarádem matematikem, ovšem těch náhodně dosazených proměnných je tam tolik, že to prostě nemůže dávat smysl), abychom nakonec bez překvapení zjistili, že budoucnost se předvídat nedá. Hassan funguje jen jako přicmrndávač přidaný asi v zájmu jakési pokroucené korektnosti, s níž se nás autor snaží přesvědčit, že muslim meloucí často o tom, že by jeho kámoš měl pro vlastní klid začít věřit v Boha, je vlastně úplně v pohodě, protože občas klukovsky poruší zásady své víry, vypije půl piva a políbí holku (poté, co pronese obligátní "já nejsem terorirsta").
Devatenáct Kateřin bych raději zkrouhla tak na pět, pokud by byla šance, že se o nich dozvím něco víc, než jen umrněných pár odstavců v jedné z posledních kapitol. A pak je tu nový objev hlavního hrdiny Lindsey, která by měla být zajímavá, když se dokázala vyhrabat z pozice šikanované chudinky v místní princeznu, jenže je stejně nezáživná jako všichni ostatní. A tak tu hvězdu dávám snad jen za tu Lindseyinu matku Hollis a za to, jak se jako místní továrnice vyrábějící šňůrky do tamponů (haha) snaží udržet městečko a jeho obyvatele nad vodou. Jinak to ale vtipné není vůbec, děj klouže po povrchu bez jakéhokoli náznaku něco prozkoumat víc do hloubky, vlastně si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsem se musela tak moc nutit obrátit na další stránku.

3 01.05.2024

70% - poté, co jsem četla řadu oslavných recenzí na příběh Americy a Maxona a následně mi ty první knihy ze série Selekce zas tak úchvatné nepřišly, jsem se po vlažných recenzích na pokračování o princezně Eadlyn docela děsila, jestli to vůbec bude ke čtení. Ovšem musím říct, že mě knížka Dcera bavila z celé série zatím nejvíc.
Hlavní hrdinka mi přijde o dost zajímavější než její matka, která v podstatě řešila jen to, jestli princ Maxon nebo strážce Aspen. Eadlyn vyrostla v paláci, celý život ji připravovali na převzetí vlády, je si vědoma svého postavení (a někdy to s až nesympatickou nadřazeností dává najevo) a je přesvědčená, že přesně ví, kam v životě směřuje. A rozhodně k tomu nepotřebuje žádného chlapa. A pak ji zhoršující se situace v zemi a nutnost zajistit pro bouřící se lid "chléb a hry" dostane do nové selekce.
A tady bylo zkrátka zajímavé to pozorovat z druhé strany - u Maxona jsme moc nevěděli, proč tu či onu dívku vyřadil, ale tentokrát všechny ty nesnadné volby mezi chlapci ze strany té, která si má vybrat, sledujeme z první řady, vnímáme její důvody i marnou snahu zůstat stranou a citově nezainteresována, jak původně zamýšlela. Protože jedna věc je říct si "vyřadím všechny nebo je donutím odejít a tím to pro mě hasne" a druhá věc je to skutečně udělat, vnímat celou škálu reakcí od chlapců od lítosti, přes uraženou ješitnost až po vztek a pomstychtivost a zůstat pořád nad věcí, zvlášť když díky interakci s ostatními sama postupně zjišťuje, že je všechno trochu jinak, než si myslela - se vztahy, s jejími rodiči a sourozenci, s Illeou a jejími obyvateli i s Eadlyn samotnou. Takže na poslední díl se ve finále nečekaně dost těším.

3 06.12.2023

(SPOILER) 60% - Po natahovaném a ufňukaném druhém dílu se série vrací alespoň k náznaku nějakého děje. America si konečně připouští svou lásku k princi Maxonovi, ale také to, že o něj bude muset bojovat, protože se zdá, že je to on, kdo je nyní tak trochu nerozhodný. A jeho otec navíc Americu po jejích několika akcích hraničících se zradou režimu nemá úplně v lásce.
Ten hlavní náznak děje tady zajišťují vyostřující se spory s militantními rebely z jihu (zatímco ti umírnění severní naopak chtějí Maxonovi pomáhat s reformami země). Jenže ty boje nikdy tak úplně naživo neuvidíme, protože hlavní hrdinka se vždycky někde schovává nebo před rebely utíká a celé to bohužel spíš působí jako vata, aby "se něco dělo", všichni to vždycky odbudou úvahou, že Jižané by nastolili hrozný režim, a tak je třeba je zarazit, a zajímavým zápletkám, které se občas vysloveně nabízely (Americu by mohli rebelové unést a použít ji jako rukojmí a byla by tak příležitost poznat jejich uvažování a jejich svět přímo z první ruky nebo by se k nim např. ona sama mohla přidat, pokud by ji princ nebo král vyhodili ze selekce a pak by nastalo jednou to nevyhnutelné setkání v boji, další zvrat se potom nabízel, když zjistila, že k nim patřila její blízká osoba, to už jsem fakt věřila, že se do toho autorka obuje a nechá Americu prožít odvrácenou stranu Iley na vlastní kůži, ale zase nic...), těm se autorka důsledně vyhýbá a klouže jenom po povrchu. Na mě to dělalo silný dojem, že rebelové jsou jen jakési křoví pro tu hlavní milostnou linku a že o nich odmítá jakkoli hlouběji uvažovat a jejich příběh rozvádět. Moment, kdy hrdinka dojednává financování zbraní se zahraniční návštěvou pak byl vysloveně naivní a stěží uvěřitelný. Ráda bych si myslela, že je to dáno předpokládaným věkem cílové skupiny čtenářů, ale na to už jsem četla příliš mnoho propracovanějších příběhů.
Ovšem hlavní dějová linie Popelky a prince byla zdárně završena a nezbývá než se podívat, co autorka přichystala pro jejich dceru...

3 29.11.2023

50% - s touhle sérií jsem začala čtvrtým dílem Doufat znovu, a protože byl oddychově a vcelku romanticky čtivý, vrátila jsem se k tomuto prvnímu dílu, že by třeba mohla být fajn celá série. Ale teď nevím, jelikož mi to přijde tak trochu jak přes kopírák. Zase je tu dívka s problémy, které dusí v sobě a má z nich trauma (čerstvá studentka Allie, která prchá na "venkovskou" vysokou školu od zámožných rodičů z Denveru, kteří si jí všimli jen tehdy, když ji chtěli v dokonalé úpravě předvádět před obchodními partnery) a podobně problémový spolubydlící sexy týpek Kaden, o jehož skrytých traumatech se dozvíme až ve chvíli, kdy mu Allie připomene minulost, protože něco podobného, co prožívá s ní, už kdysi prožil s jinou (a tenhle motiv fakt byl v tom čtvrtém dílu taky). A ten jejich vztah opět prochází zdlouhavým vývojem, pořád k sobě a od sebe, chtějí se a nechtějí se a on její problémy nechce slyšet a pak zase chce, ale o svých jí neřekne, a tak musí oba hrozně trpět a to všechno na vcelku úmorném počtu 400 stran.
Allie mi přišla trochu pokrytecká (pohrdá rodiči a jejich bohatstvím, ale bez jejich peněz by ani nedojela do Oregonu, natož aby tam mohla studovat - skutečnou snahu o osamostatnění, jako že by si třeba našla práci a odřízla se od nich úplně, to jsem tam neviděla) a Kaden se zase často choval tak hnusně, že bych se osobně rychle odstěhovala z jeho bytu pryč (nejčastější forma přesvědčování, když s ním dívka nesouhlasí, je zjevně hodit si ji přes rameno a odnést pryč nebo ji pevně držet tak dlouho, dokud se nepodvolí - divila jsem se, že to Allie s jejími předchozími špatnými zkušenostmi nevadilo). Tihle dva mi povahově nepřišli moc uvěřitelní a ještě si rozmyslím, zda zkusit další díl série.

3 19.11.2023

60% - Je to takové nenáročné Farmář hledá ženu šmrcnuté postapokalyptickým světem Hunger games. Až na to, že Farmářem je tady princ Maxon, který si má vybrat manželku mezi 35 dívčinami vybranými z nižších kast a ze všech oblastí království Illea, což je něco jako bývalé USA poté, co projely válku s Čínou, Ruskem a navíc ještě zkrachovaly. A hlavní hrdinkou je půvabná America Singerová s prořízlou pusou a přítelem z nižší kasty Aspenem, kterého musela zanechat doma.
Dost jsem se potýkala s okolnostmi, které mi nepřišly zrovna uvěřitelné - hned v první kapitole America peče rodince k večeři kuře v baráku s elektřinou a telefonní linkou, kde každý má svůj pokoj, po večerech sledují s popcornem televizi a dokonce je tam na zahradě domek na stromě, a ona přitom dramaticky popisuje, jak její rodina (z páté kasty z osmi, přičemž osmá už jsou jen bezdomovci) občas trpí hladem. Tak na tu zahradu aspoň prsknu pár slepic a záhon se zeleninou, ne? Nebo: dívčiny jsou do selekce vybrány na základě fotky a dotazníku - to, jestli odpovídaly pravdivě, se řeší, až když už jejich foto proletí celonárodní televizí, stejně jako jejich zdravotní stav (co takhle předchozí vyšetření plodnosti a genetické testy?) - a co se týče požadovaného panenství, tak tam se dokonce věří jejich čestnému prohlášení :-)) A pak mě taky bavilo, jak vždycky královské sídlo napadli tajemní rebelové, panstvo někde v úkrytu pár hodin poslouchalo bitvu, načež po skončení vyběhly komorné, aby poklidily, kuchaři se vrhli do kuchyně vařit a všichni se spokojeně rozešli do svých pokojů. Jako vážně?
Ovšem America a princ Maxon jsou docela roztomilí, takže pokračování jejich namlouvání dám ještě šanci.

3 01.10.2023

(SPOILER) 65% - Po téměř deseti letech se May vrací k postavě Skota žijícího ve Francii Enza Mcleoda a jeho kroužku rodiny a přátel Enza. Takže se dozvíme, co nového u samotného Enza a jeho manželky Dominique, s níž se seznámil v jednom z předchozích dílů, jak se daří jeho dceři Sophii s Bertrandem a druhé dceři Kirsty s manželem Raffinem, novinářem, jehož kniha nevyřešených případů kdysi odstartovala šňůru Enzova pátrání. Mihne se i Nicole, jeho někdejší studentka a asistentka, a dokonce se dozvíme i jak je na tom zlotřilá a toho času uvězněná Charlotte, matka Enzova dítěte. V těchto pasážích je kniha zjevně věnována čtenářům předchozích dílů, kteří si rádi počtou, jak to bylo s Enzem dál (navíc tentokrát v době covidové pandemie, jejíž důsledky na život běžných lidí jako jsou roušky, dodržování odstupů a různá omezení autor opakovaně zmiňuje, jako kdyby to byla fantazijní část jeho příběhu a ne něco, co jsme všichni zažili - byť mě tedy zaujalo, že podle jeho popisu to všechny jeho hlavní, vedlejší i zcela epizodní postavy úzkostlivě dodržují, což by mě docela zajímalo, jestli to tak ve Francii narozdíl od Česka doopravdy bylo), protože nečtenáři předchozích knih se v těch charakterech musejí ztrácet.
S množstvím postav jsem i já měla ze začátku problém, přestože mám sérii celkem čerstvě načtenou - tím víc, když se do příběhu přidala dějová linka v minulosti s dalším množstvím postav - George, dívkou pověřenou ochranou obrazu Mony Lisy před nacisty za druhé světové války, Paulem Langem, obchodníkem s uměním pověřeným Hitlerem jeho získáním pro jím zamýšlené muzeum umění v Linci, a Karlheinzem Wolffem, pověřeným týmž, ovšem pro Göringa a jeho soukromou sbírku. Tenhle příběh ze 40. let 20. století byl mnohem zajímavější a napínavější než ten odehrávající se v současnosti a umím si představit nadmíru čtivý román věnovaný jen těmto událostem, bez Enza a pochybně vykonstruované vraždy z roku 2020, kde jsem i přes propojení do minulosti nevěřila ani motivu, ani způsobu provedení ani pachateli.

3 26.07.2023

(SPOILER) 70% - Což o to, je to Colleen, takže se knížka čte sama. Tentokrát mám ovšem větší problém s uvěřitelností postav i samotné zápletky než u ostatních young adult románů této autorky - ano, jsem zvyklá na její narušené charaktery a baví mě o nich číst, ale tady hlavní hrdinka Beyah žije celý život s matkou feťačkou v přívěsu, nemá přátele, ve škole i mimo ni s ní všichni opovrhují, je vlastně úplně sama, a přesto úspěšně dokončí školu a získá stipendium na univerzitu? Pokud vezmu v úvahu, že nás utváří nejen geny, ale z poloviny i prostředí, ve kterém vyrůstáme, tak tomuhle prostě bohužel nějak nevěřím. Ostatně ani té dějové lince s otcem, který je vykreslený jako celkem normální starostlivý chlap, u nějž hlavní hrdinka trávila v dětství vždy pár týdnů v roce - a on si fakt nevšiml minimálně toho, jak musí podle jejího vlastního popisu působit podvyživeně a zanedbaně? A nebylo mu pak divné, proč tak najednou za ním přijela? Plus ta klasika, kdy ona nikdy nic neřekne, ale je naštvaná, protože to všechno sám asi tak nějak jasnovidecky neuhádl... (ano, hlavní postava mi místy přišla dost sebestředná a ublížená, až jsem se divila, že její nevlastní sestra dokáže být tak zlatá). A to už ani nemluvím o "tajemném bohatém synkovi" Samsonovi a jeho zápisníčku poctivých skutků...
Docela mě ale s knihou smířila poslední část, kde se hrdinové zachovali příjemně dospěle, i když ten naivní přeslazený konec byl nakonec spíš tak k pousmání.

"Vlastně se mi líbilo, že Samson je taková zavřená kniha. Nemůžete mít neradi knížku, kterou jste ještě nezačali číst."

"Možná má Samson pravdu. Možná jsme si nechali narůst kosti v srdci. Co když člověk tohle pozná jen tehdy, když ucítí bolest z toho, že se mu ty kosti zlámou?"

3 22.07.2023