Eremites komentáře u knih

Zcela náhodné čtenářsko-knižní setkání a to díky Čtenářské výzvě. Pořád mi chyběla kniha s názvem ročního období a doma, ani v širém okolí nebyla jiná, jen tahle. Tak jsem se tedy odhodlala, přestože politické romány skutečně nečtu a tématu druhé světové války se celkem úspěšně vyhýbám.

A rozhodně nelituju! Kromě rozšíření historicko-politicko-válečných obzorů jsem v tomhle nenápadném svazku našla napínavý špionážní román (v dnešní hantýrce by se asi řeklo špionážní thriller), bravurně napsaný, bez nadbytečné ruské propagandy, který by bez ztráty písmenka slušně obstál i v současné nemalé konkurenci.

Mimo napínavý příběh ruského špióna lze v knize najít i hodně zajímavé dialogy, ze kterých je patrno, jak lze objektivní skutečnosti upravovat, ohýbat či přetvořit k obrazu svému. Mezi jinými například jeden mezi knězem a příslušníkem SS:

"- Ale když církev vystupovala proti kacířství, které počítalo s násilím, nedopouštěla se také násilí?
- Dopouštěla. Avšak neučinila si z něho svůj cíl a nesouhlasila s ním v zásadě.
- Násilí proti kacířství bylo přípustné, nemýlím-li se, osm devět století, ne? Tedy osm devět století se znásilňovalo ve jménu toho, aby se vymýtilo násilí. My jsme se dostali k moci v třiatřicátém. Co po nás tedy chcete? Za jedenáct let jsme zlikvidovali nezaměstnanost, nasytili jsme všechny Němce - ano, s použitím násilí proti lidem odlišných názorů!"

33 29.12.2018

Velmi krásná kniha, ke které jsem se dostala až díky letošní čtenářské výzvě, což je na jednu stranu trochu ostuda a na druhou stranu velká škoda. Věřím, že v dětském věku bych si ji užila mnohem více. Netuším, jak mne mohla minout ...
Z počátku mi valašské nářečí trochu drhlo v uších, ale po pár kapitolách jsem si ho zamilovala a několikrát se už přistihla, že v duchu občas "kleju" po valašsky :-) Četla jsem příběhy hezky pomalu, před spaním a dělalo mi to moc dobře.

36 29.12.2018

Přiznám se, že díky první větě z anotace (které už raději nečtu, ale první věta prostě praští do očí) jsem kolem téhle knihy kroužila se značnou nedůvěrou a skepsí.

Jakoby se s nezletilými a současně nadprůměrně inteligentními hlavními hrdinkami roztrhla peřina - viz. Elsa z Backmanovy Babička pozdravuje a omlouvá se, a Paloma z Barberyina S elegancí ježka. S oběma jsem měla (bohužel) přímou čtenářskou zkušenost a ani v jednom případě pro mě dotyčné postavy nebyly věrohodné ani sympatické, naopak - i při letmé vzpomínce na ně se mi pořád ježí bodliny.

O to větší překvapení mi de Vigan přichystala. Lou je sice rozumově vyspělejší než její vrstevníci, nicméně zcela uvěřitelně, bez hysterických a afektovaných projevů (tak častých u Backmana i Barbery), bez zbytečné pompéznosti a namyšlenosti. Její životní peripetie jsou čtenáři předkládány beze snahy o citové vydírání, stylem úsporným, jednoduchým, a přitom precizně vystihujícím veškerý děj, pohnutky mysli, emoce...

Uznávám, že je to kniha velmi subjektivní. Spadá do toho ranečku knih, které (alespoň částečně) pracují s autobiografickými prvky a dokáží mimořádně silně oslovit právě ty duše, které to mají (nebo měly) podobně. Nejsou a nikdy nebudou "univerzálními trháky" oslovující většinu. O to je mám radši a tyto poklady si pak schraňuji ve svém imaginárním srdečním šuplíku označeném štítkem "to jsem já".

Až tak úplně nesouhlasím s mnohými názory (zde v komentářích či přímo v doslovu knihy), že jde primárně o střet dětské naivity a idealismu s dospěláckou realitou života. Částečně ano, ale tohle je dle mého příliš zjednodušené vidění světa...
Ano, také jsem se poznala v bezmezně idealistickém nadšení mladé Lou, v přesvědčení, že lze cokoliv, třeba pohnout světem, jen když se dostatečně snažíme a chceme. Také mám za sebou období, kdy jsem zachraňovala s neuvěřitelnou naivitou všechny a všechno v mé blízkosti (často proti jejich vůli). A také to posléze nabralo nečekaných (leckdy značně dramatických) obrátek.

Nicméně v tomhle příběhu vnímám ještě mnohem hlubší přesah, než "dospělácké" suché konstatování "tak to prostě je a nic to nezmění; všichni na to jednou přijdou, že to nemá smysl;, někomu prostě nelze pomoci". Tenhle příběh je i o hloubce lidské duše, o tom, že některá zranění a traumata lidských duší mají takovou sílu a takový přesah, že i když bychom se jich chtěli zbavit a nechat si pomoci (jako No), není to vždy úplně možné. Jsou to dlouhá chapadla minulosti, která znovu a znovu dorůstají, i když člověk vyvine nesmírné úsilí na jejich odřezávání; zaútočí obvykle znovu ve chvíli, kdy se vše zdá vyřešené, zahojené, uzavřené. A někdy už člověk prostě na další boj nemá sílu.

"Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné."

Je to příběh o tom, že i když už jsme dospělí a leckdy citově otupělí a cyničtí a "už konečně moudří", někdy stojí za to to znovu zkusit - podat pomocnou ruku tam, kde se to zdá už úplně zbytečné a zkušenostmi "ověřené", o tom, že i když si člověk stokrát rozbije pusu, je pořád lepší riskovat, že si ji rozbije po stoprvní, než že už nedělá raději vůbec nic.

45 29.12.2018

Jak už zmiňují komentáře níže, Martin Selner dokázal na pár stránek zdánlivě lehkým stylem vměstnat podstatnou část světa autistických dětí, a to bez přílišné sentimentality, plačtivosti a lístosti, zato s pořádnou dávkou nadhledu a humoru, který ovšem zůstává nesmírně laskavý a nesklouzává k laciným vtipům.

Smekám před autorem, před jeho schopností vcítit se do těchto složitých duší a hlavně před jeho odhodlaností a odvahou těmto dětem pomáhat.

"Autismus je sexy - tedy pokud ho zrovna nemáte. Kdybyste měli sestavit žebříček atraktivity různých postižení, autismus by byl díky Rain Manovi zcela jistě v čele. Všichni si myslí, že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou zvláštní schopnost - nějaký dar. Ale nemusíte. Můžete být prostě jen postižení."

"Pokud pracujete s autisty, je vaším pracovním nástrojem váš charakter. Lidé se mě ptají, zda se tahle práce dá naučit, nebo se pro ni prostě musíte narodit. (...) Nejlepšími pečovateli jsou lidé, kteří sami měli život dost na hovno, a díky tomu dokážou hovna rozpoznat u druhých. Nemusíte třídit odpad a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout v tramvaji, i tak můžete být pro autistu výhra."

44 13.12.2018

Nelehké čtení o nelehkém putování Ingrid, obyvatelky ostrova Barroy. Jak už zmínily komentáře níže - je to méně o životě na ostrově, více o putování a mezilidských vztazích v těžké poválečné době.
"Jdeš cestou lemovanou špatným svědomím, milé děvče".

Ingrid se vydává na dalekou cestu, aby našla - co vlastně? Naději?
"Ingrid usoudila, že přetrvávající naděje pramení z toho, že jde, v pohybu je život, ať je člověk Rus nebo Nor."

Myslím, že hledala především sama sebe.

"Ale je tu také vzdor, Ingridin vzdor vzešlý z oceánu a namířený proti všem těm lidem, kteří jí nepřejí dobro, anebo ho nepřejí sobě, těžko říct, vzdor je tvrdý, jen zaobalený v bavlnce, zbývá však otázka, stačí-li to."

Pro toho, kdo četl předchozí dva díly, bude tohle pokračování o něco stravitelnější, ale nevím, zda by mohl příběh tak hluboce zarezonovat i ve čtenáři, který o Ingrid a jejím životě na ostrově dosud nic neví. Přesto hodnotím velmi vysoko, já si odnáším z téhle knihy hodně a bude zaujímat hrdé místo v mé knihovně, vedle dvou předchozích.

28 13.12.2018

Mistrovské dílo... Malé komorní drama s nesmírně velkými a hlubokými myšlenkami a mnohými otázkami.

Vskutku, nikdy bych neřekla, že mne tak dokonale vtáhne a zaujme kniha, jejíž děj se odehrává v jednom pokoji při dialogu (častěji spíše monologu) dvou starých mužů, kteří se neviděli jedenačtyřicet let a třiačtyřicet dní. Přesto, že byla kniha napsána už v roce 1942, dialogy (tedy spíše monolog) jsou nesmírně živé, aktuální, platné napříč místem a časem. Vyvstávají otázky, které si kladou lidé už věky věků - jaký život má smysl? A má vůbec život nějaký smysl? Kdo jsem?

"Na důležité otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu jsi se zpronevěřil?... Vůči čemu nebo komu jsi byl zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem."

"Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská...? A snad ani není určena osobě, jenom touze."

A jako milý bonus má tahle knížka nádhernou obálku, která dokonale vystihuje atmosféru příběhu.

36 13.12.2018

Tak já nevím... z téhle knížky jsem nějaká rozpolcená... docela ve mě evokuje známé být či nebýt... dočíst či nedočíst, zmizet či nezmizet...

Není to špatné čtení. Soukupová má dobrý pozorovací talent, vhled do lidí a jejich každodeního pachtění na téhle modré kuličce. Ale zaznamenává vše s takovým chladem, hraničícím až s nezájmem, že leckdy od čtení spíše odrazuje.

Úplně nejvíce to ve mě evokovalo všechny ty prapodivné reality show, kdy se diváci se zvrácenou radostí a škodolibostí nechávají pohltit bahnem a špínou jiných (ale skutečných) rodin, osudů a dramat, jen proto, aby na konci mohli dotyčné (rodiny, osudy a dramata) náležitě rozebrat, zkritizovat a následně si ulehčeně oddechnout, jak jsou na tom vlastně sami dobře.
Na přebalu knihy je mimo jiné uvedeno: "kniha (...) neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života." - což by si leckterý čtenář opravdu mohl shrnout do úlevného "díkypánubohu, že jsem na tom ještě tak dobře". No nevím, já při čtení skutečně nad svým životem neměla moc chuti ani času přemýšlet, spíše jsem si kladla otázku, zda tohle opravdu chci číst. Protože tyto tři příběhy Soukupové nikam nesměřují, negradují, nepointují - jen popisují bolesti, traumata, smutky, nepochopení, hádky....
Takže jako popis je to fakt dobré, ale přece jen, od literatury já osobně čekám něco více.

30 13.12.2018

Lahůdka. Pěkně mražená předvánoční lahůdka.

Moc pěkně to přede mnou okomentovali Chytuš a amorito, není moc co více dodat.
Jen bych jí opravdu doporučila číst v adventním čase, získá tím rozměr navíc - člověku se dostane pořádně pod kůži a více si čtení tohohle, na první pohled jednoduchého a krátkého, ve skutečnosti nesmírně hlubokého, příběhu užije. Když venku sněží, mrzne až praští, člověk se s Benediktem tak nějak více propojí a mnohem snáze se nechá vtáhnout do hlubin.
A jak píše amorito - tohle čtení chce čas, hodně času.

32 13.12.2018

Velmi zdařilé pokračování Pana Mercedese. Tentokrát čteno klasicky (nikoliv jako audiokniha), možná i proto se mi to líbilo ještě o chlup víc než první díl.
Téma nalezeného pokladu se sice může zdát lehce naivní až dětské, nicméně příběh okolo je zpracován mistrovsky, tak jak to umí snad jen King. Nechybí gradované napětí, občasné potoky krve a černý humor, originální hlavní záporák.
Skvělá oddychovka.

25 22.08.2018

Moje první detektivka od Kinga, první kniha od Kinga poslouchána jako audiokniha.

Jak píše níže v komentáři uživatel DoDidDone, King je prostě mistr pera, ať už se pustí do jakéhokoliv žánru. Tudíž se čtenáři dostane vše, čeho si žádá - napětí, příjemně uvěřitelných hlavních postav s jejich občasnými slabostmi a nedokonalostmi, drsnokrutěhustý záporák a gradace tempa na konci příběhu, která vám bezpečně zvýší tlak i tep a nenechá vás knihu odložit, dokud nedočtete.

Pro mne byla navíc jakousi formou terapie po vlastním traumatu, kdy jsem se díky potřebnému soustředění na děj vracela zpět do života.

32 22.08.2018

Úplně jiná Joanne Harris, než jak ji znáte z Čokolády či Krysařových střevíců. Pokud jste si tyto její romány zamilovali a líbí se vám na nich opojná letní voňavá atmosféra - tak tuto knihu rozhodně nečtěte...
Vážně ne, tohle nemá s ostatními knihami od Harris vůbec nic společného, snad jen námět tarotových karet, které v tomto příběhu uvozují jednotlivé části, v jiných Joanniných knihách se sem tam mihnou.

Netuším, co za temné období autorku postihlo, ale vypsala se z něho skutečně řádně - jak již v komentáři níže zaznělo - je to příběh temný a hutný jako dehet, plný různých opiátů, divokého sexu, závislostí, nenávisti, šílenství... A co je zajímavé . všechny mužské postavy tohoto příběhu jsou neskuteční záporáci - ať už je to ústřední postava malíř Henry Chester či prohnaný sukničkář Mose, případně psychiatr.
A i přes to všechno se mi to líbilo, je to taková sonda do temných hlubin některých (taky) lidských duší.

23 21.08.2018

I díky téhle knize jsem si (poněkud nechtěně) oživila vzpomínky na dětství a dospívání v době totality v komunistickém Československu, pod všemocným dikátem Sovětského svazu. A jak příznačné, že se mi čtení této knihy volně propojilo s výročím okupace.

Ač autor popisuje své dětství na Ukrajině (tehdy součástí SSSR) a následnou emigraci přes Rakousko do Ameriky jazykem lehkým a čtivým, s velkým nadhledem, bez patosu a plačtivosti, ba naopak s humorem až sžíravě cynickým a drsným, lehce mi při čtení nebylo. V živých barvách se mi připomněla tehdejší všudypřítomná propaganda a vymývání mozků (které se dělo na Ukrajině stejně jako u nás). Vzpomínáte si, Vy dříve narození?:

"Po vzoru všech úspěšných diktatur rozpoznávala komunistická strana význam indoktrinace mladých jedinců. Jakmile začalo dítě první třídu, skrmili ho v dobře naolejovaném stroji propagandy, v něm první kolečko představovala organizace říjnových dětí, okťjabrjata. (...) Pionýr představoval nadstupeň okťjabrjat a členství bylo vážnou záležitostí (...) pionýři vykračovali vpřed a začínali doopravdy sloužit rodné zemi. Člověk se mohl připojit od třetí třídy a účast byla volitelná. Nechtěli na nás tlačit. Chtěli, aby rozhodnutí šlo od srdce, a když byl sem tam nějaký jedinec příliš natvrdlý či dětinský na to, aby se do spolku nepřihlásil, většinou ho k tomu nepozději v páté třídě dokopali."

"Žádný příčetný člověk by nevzdoroval SSSR, znělo oficiální stanovisko diktatury. Takže jinak řečeno, protože: a) komunismus představoval vrcholnou formu humanitní společnosti; b) normální lidé přirozeně tíhnou k ideálům; a pak c) kdokoliv zavrhuje ideální řešení, je očividně choromyslný. Choromyslný lidé patří do blázince, a proto disidenti často končili právě tam."

V lepším případě.

Tento román (respektive jeho první část) by měla být povinnou četbou pro mladší ročníky, jimž občas nějak nejsem schopna vysvětlit, cože se to vlastně u nás (a nejen u nás) tehdy dělo, protože "lidé se snadno přizpůsobují, obzvláště když na ně někdo míří zbraněmi".
"Sotva se komunisté chopili moci, začali likvidovat inteligenci. Zabili kněze, zabili rabíny, zabili učitele, zabili soudce, zabili kohokoli, kdo sloužil jako zdroj vědomostí a inspirace. Odvedli umělce a spisovatele, neboť rozptylovali dělníky; inženýry sebrali kvůli výpadku proudu. Zavraždili znalé zemědělce, protože nastal nedostatek jídla. Zabíjeli s veškerou pílí, zabíjeli s hrdostí, zabíjeli a zabíjeli (...) zničili svatostánky a předělali je na tělocvičny a pionýrská mládežnická střediska, lidské duše zůstaly obnažené a roztřesené a komunisté dosáhli svého cíle. Bolševici tomu rozuměli: zničte kulturu a zbytek odumře sám."

Neměli bychom zapomenout, nikdy. Protože historie se ráda opakuje, když je zapomenuta.

Druhá a třetí část knihy je poněkud optimističtější, společně s autorem se čtenář ocitá nejprve v uprchlickém centru v Rakousku, posléze ve vytoužené Americe. Obdivuji autora za otevřenost a upřímnost, s jakou dokázal popsat obrovskou rozpolcenost, kterou zažívali mnozí emigranti ze zemí bývalého východního bloku. Na jedné straně ohromení z nadbytku a konzumního stylu života, prostupující velký vděk, na straně druhé pocit vykořeněnosti a hlubokého smutku, provázející nelehké začátky v cizí zemi, kdy jazyková bariéra byla pouze jedním z velkých problémů nového startu.

Pro mne mimořádný zážitek.

36 21.08.2018

Pršeli ptáci.... a napršeli mi až do duše a do srdce. Nezapomenutelná, lehce snová, drsně něžná, svobodymyslná, lásky plná, bolesti plná, překvapivá, jiná....taková a mnohá jiná, je tato kniha. Jedno ztracené pírko z tohoto příběhu se už navždy stalo mou součástí...

Pett to opravdu vystihla dokonale, jen stěží k tomu více dodat.

"Svoboda je, když si můžeš vybrat, jak budeš žít. A jak zemřeš."

"Marie Sněžná mu seděla po boku, vždycky mu byla po boku, kamkoli šli (...) chodili spolu. Hodiny, dny, týdny i měsíce prožívala jako samostatné chvíle, jednu po druhé, nebrala zřetelna ubíhající čas. Kolik dní, kolik měsíců zbývá? Bezpředmětná otázka, dokud tu byl ten muž a držl ji svou velkou rukou na zemi. Byl její síla, její váha, její tíže, její zemská přitažlivost."

35 21.08.2018

Miluju anglický humor, miluju starou dobrou Anglii a povídky jsou mým oblíbeným žánrem - v této drobné, milé knížce se vše potkalo v dokonalém souladu.
Roald Dahl je mistrem příběhů, jejichž zápletky jsou vskutku originální, vtipné, leckdy až hororové, ovšem veskrze brilantně vystavěné.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že v téhle knížce autor lehce straní ženám - hned několik jich je naprosto dokonale škodolibě vtipných na úkor mužů ("Skopové na porážku", "Vzhůru k nebesům", "William a Marie"), takže dámy, hledáte-li návod na případnou sladkou pomstu, neváhejte :-)
I když, abych byla spravedlivá - povídka "Paní Bixbyová a kožich od Plukovníka" zase hraje do karet mužům, se kterými nehrají ženy příliš poctivou hru.

Z některých povídek se mi zježilo vše, co šlo - taková "Mateří kašička" či "Kůže" - mě dokázaly vyděsit stejně jako některé Kingovky.

Prostě - velice povedená záležitost.

28 21.08.2018

Pro mne trošku zklamání.
Zgustovou čtu velmi ráda, její Růže od Stalina na mne hodně zapůsobila a těšila jsem se na podobně příjemné setkání, tentokrát s Nabokovem. K setkání sice došlo, ale mám z něj rozporuplné pocity - bylo to příliš krátké, takové prchavé...Ano, dozvěděla jsem se mnohé nové o tomto ruském spisovateli, ale autorka jakoby opustila svůj krásný poetický jazyk, život Nabokova stěstnala do příliš malého prostoru, jakoby někam spěchala. Převažujícím dojmem celé knihy pro mne je - úspornost. A tu opravdu v knihách Moniky Zgustové nedokážu ocenit.

18 21.08.2018

Tak tohle se autorce příliš nepovedlo...

Což o to, příběh z léčebny pro duševně choré počátkem dvacátého století, kam se hrdinka Clara dostala, protože se vzepřela vůli svého panovačného otce, má všechny předpoklady být skvělý. Stejně jako film s takřka totožnou atmosférou a dílčí zápletkou "E. A. Poe: Podivný experiment" - https://www.csfd.cz/film/339828-e-a-poe-podivny-experiment/prehled/. Až se mi chvílemi zdálo, zda se autorka knihy tímto filmem neinspirovala trošku více.
Ale ani to by nevadilo, kdyby do tohoto slibného a poutavého námětu autorka nevložila paralelní příběh Izzy ze současné doby. Ten je totiž jako vystřižený z "Bravíčka" - dříve narození jistě chápou. Pro ty mladší tedy vysvětlení - přeslazené černobílé love story pro náctileté s naprosto bezchybným a morálně pevným hrdinou s havraními vlasy a sošnou postavou, opakovaně kárající své méně ušlechtilé a morálně vyspělé náctileté spolužáky větami typu: "Proč konečně nevyrostete a nepřestanete se chovat jako kreténi?", a rozpolcenou hrdinkou, která ho miluje i nenávidí současně, chce s ním být a nechce s ním být....až do happyendu sladkého jako turecký med.
Uznávám, možná už jsem se za ta léta stala přílišným cynikem a moje duše zrezivěla jako kotva Titaniku, ale tuším, že na tyhle cukrové kudrlinky jsem neměla chuť ani ve věku Izzy.

37 01.08.2018

Po Haně jsem s určitým časovým odstupem a s ještě větší zvědavostí sáhla po další knize Aleny Mornštajnové. A znovu musím smeknout svou čtenářskou hučku - tahle autorka umí psát opravdu dobře. Její knihy plynou jako voda v řece, ale je to voda dostatečně hluboká, žádný plytký žabinec.

Slepá mapa na mne nejvíce zapůsobila zachycením několika generací (žen) a jejich osudů. Mám tuhle retrospektivu velmi ráda i v běžném životě, když se naskytne "vhodný" vypravěč. Je zajímavé pozorovat, jak rozhodnutí jednoho člověka může ovlivnit život i následujích generací.
Jak píše o komentář níže Monnyska - klidně by se v tomto duchu dalo přečíst dalších 800 až 1000 stran a pořád by mě to bavilo.

56 30.07.2018

Joanne Harrisovou mám ráda, její romány jsou svěží, příjemné, voňavé a přitom rozhodně ne hloupé čtení, které si člověk vychutná snad všemi smysly. Ráda po nich sáhnu při potřebě odpočinku a relaxace. I proto jsem natěšeně sáhla po povídkách této autorky.
Ovšem mé očekávání se tentokrát nenaplnilo. Povídky prostě Joanne nejdou.
A přitom má tolik zajímavých nápadů!

Hned první povídka Hope a Faith jdou nakupovat má šmrnc a je moc fajn, jen ten konec.... Jako by si zhruba deset stran před koncem autorka vzpomněla, že jí kamsi jede autobus a ve spěchu zalátala rozepsanou povídku pár rychlými stehy (větami).
Totéž se opakuje třeba u povídky Gastronomikon. Joanne zde rozehrává skoro hororovou atmosféru s velmi nápaditými ingrediencemi, čtenář se chytí, už cítí napětí v břiše, tetelí se napětím.... a konec, šlus, nazdar. Pointa nějak zmizela, čtenáři domysli si to sám (nebo nejlépe i dopiš).
Jiné útvary - zdráhám se už zařadit tyto pokusy jako povídky, jsou pro změnu ze sci-fi světa a tam jsem se nechytala pro změnu vůbec. Od prvních řádků se mi čelo zkrabatilo do vrásek ala šarpej a zůstalo tak do opět prapodivného konce.

Ach jo. Takže jedna hvězdička za skvělé nápady, druhá asi za odvahu a třetí - no prostě mám Joanne ráda :-) Ale povídky už by rozhodně zkoušet neměla....

21 30.07.2018

Návrat na ostrov Barroy, tentokrát především s Ingrid, která na konci války zůstala na ostrově úplně sama. Možná ne tak úplně sama, přesto nesmírně osamělá, přesto tak odvážná, odhodlaná a nezlomná.
Jacobsen si mne opět zcela podmanil svým drsným strohým stylem psaní, kdy v jedné větě dokáže obsáhnout celý lidský život a v jednom odstavci celý svět. Stylem, který mi i přes svou nesentimentálnost a úspornost dokáže vehnat slzy do očí i rozdrásat srdce. Styl, který je jako krystalky ledu, jenž na kůži současně mrazí i pálí.

Jsem si jistá, že se na Ostrov i k Bílému oceánu nejednou znovu a ráda vrátím.

26 30.07.2018

Snové putování starých manželů Axla a Beatrice mlhou zapomnění kdesi v dávné Anglii. Kniha velmi těžce uchopitelná a přec tak krásná. Byť mne asi tak do první třetiny nesmírně rozčilovaly dialogy v rádoby "archaickém duchu", nakonec jsem se jim podvolila a nechala se unášet po dávno vyšlapaných a zase zapomenutých stezkách, horských ubočích, temných lesích plných nebezpečí a obrů, po řece jen zdánlivě klidné a přívětivé.
Je to příběh přinášející plno zneklidňujících otázek a ještě úzkostnějších odpovědí. Příběh hledání, lásky, zapomnění, viny, odpuštění, prazvláštních setkání i hrdinských činů.

A měla-li bych si vybrat, s kterým hrdinou z této knihy bych putovala já, byl by to Sir Gawain se svým stařičkým koněm Horácem. Byl mi z nich tak nějak nejbližší...

38 30.07.2018