eraserhead komentáře u knih

Evidentně pro mladší čtenáře, ale dost povídek bavilo i mne. Povídky propírají snad až moc klasická témata, hlavně tedy děsivé předměty (vana, fotoaparát, počítač, fotobudka - docela mě bavilo nahluchlé opičí ucho plnící přání) ale činí tak svěžím a akčním stylem. Také většinou svou pointu staví na poslední větě, i s tím se ale perou dobře. Některé jsou spíše zábavné ale z jiných zase docela mrazí, třeba z Vražedného fotoaparátu mi na konci až přešel mráz po zádech. Tohle je skvělé čtení do vlaku nebo na onu místnost, trávíte-li tam delší dobu.

12.05.2018

Možná paradoxně se mi z celé knihy nejvíce líbil autorův doslov na závěr. Občas nějaký autor napíše knihu, která se trochu vymyká z toho, co od něj již čtenář četl. U Koontze bych u sebe za takovou knihu označil právě Oči soumraku. Přijde mi, jako spíše od jiného autora než od něj, podstatně odlišná od všeho, co jsem od něj zatím četl (a není toho nějak zvláš moc). první část, odehrávající se na pouti mě docela bavila, ta druhá na mě byla až moc akční.

2 10.05.2018

Šmarjá... Prý 20. století, století pokroku... Jak pro koho. Ale i z dnešního pohledu, kdy se lidé chovají stejně, se vlastně není moc čemu divit. Podobné věci určitě znechutí, naštvou, ale co bude člověk člověkem, tak mě nepřekvapí. Vždyť se stačí i dnes podívat okolo sebe, čemu jsou lidé schopni věřit, za kým jít a od koho si nechat vykládat lži a přikyvovat jim. Ano, působí to neskutečně ale zdá se, že to zde bude pořád. Naneštěstí. V případě této knihy jasně vyhrává obsah nad formou, doufám že editor s korektorem vydání z roku 1996 (Baronet) nedostali zaplaceno, protože tolik hloupých, nesmyslných a špatných formulací a překlepů, které v knize zůstali, to už ani nepobaví.

1 02.05.2018

Ač čtyřicátník, poprvé jsem tuhle knihu četl až dnes. A tak nějak jsem za to rád. Nikdy mi nikdo tuhle knihu nenutil, ani "tehdy". Věděli jsme o ní, ale nikdo po nás nechtěl, abychom ji četli. Takže jsem k ní dnes přistupoval sám a dobrovolně (a někde ve své knihovně mám ještě nějakou Fučíkovu knihu). Trochu mě mrzí, že jsem četl staré vydání z roku 1949. Určitě si budu muset vyhledat nějaké komentované vydání nebo nějaké informace k tomuto jistě proslavenému dílu. Míru propagandičnosti nepopírám na druhou stranu mě tak trochu "pobavilo", že Fučík technicky napsal takového rádce či milého přítele pro pozdější vězně jeho politických a ideových soudruhů. Že sám Fučík nevěděl, co bolševici sami dělali s vězni pochybuji, jako novinář měl jistě sám dost zkušeností a informací nejen ze SSSR, ale i českých bojovníků ze Španělska, takže pochybuji, že by vězeňsko-výslechové praktiky bolševických papalášů neznal. Možná byl ale jen naivní a jeho idealismus tuhle pravdu zastíral, nebo ji zastáral sám, vědomě. Podobně jako polským bolševikům nijak nevadilo, když jim kominterna zrušila jejich stranu a mnozí z nich to ještě vítali jako uvědomělý krok. Nic z toho však neubírá na tom, že sama o sobě je Reportáž psaná na oprátce čtivě napsaná kniha z ne zrovna moc veselého období.

3 20.04.2018

"Stud je hloupý předsudek. Záleží právě jen na zvyku. Příroda, jež stvořila muže i ženu nahé, nemůže žádat od nich, aby se proto styděli."
Markýz de Sade je jeden z mých oblíbených filosofů. Je obrovská škoda, že prvorepublikové překlady jeho díla (které jsou i dnes asi nejběžněji k mání), právě tuhle stránku De Sadova díla opomíjeli, obcházeli a orientovali se jen na pornografickou stránku. Podstatně tak autora i dílo samotné deformovali. JUSTINA, příběh o dívce, která měla prostě hrozný pech, ještě dost filosofických stop obsahuje. A ať už s autorovými názory a pohledy souhlasíte nebo ne, musí se jim nechat jistá logika a schopnost zaujmout a alespoň donutit zamyslet se nad vyslovovanými myšlenkami. JULIETTA je pak již spíše čistší pornografií, hodnotných myšlenek obsahuje méně. Zaujme ale jistě obsahová či formální až kontrastní rozdílnost obou děl. Justina utrpení přijímá nedobrovolně, Julietta jej rozdává a působí jako projev rozkoše. Ke cti díla budiž fakt, že i v dnešní době představitelného i nepředstavitelného internetového porna, kdy se během pár kliků dostanete k věcem a "prasárnám", které by vás v životě ani nenapadly, jak Justina tak i Julietta obsahují prvky a pasáže, které dokáží vzrušit a zaujmout. A to nemusíte být ani nějak vysazení či zaměření, prostě to jen dokáže strhnout. A možná to odhalí i nějaké ty vaše skryté stránky. V každém případě, obě díla jistě potěšila Salvadora Dalího. A já pro to mám pochopení.

1 20.04.2018

Před více než dvaceti lety mé první setkání s tvorbou Petera Jamese. A taky důvod, proč jsem dlouhá léta po jeho dalších knihách nesahal. Je to trochu paradox, v Příšeří totiž takřka k dokonalosti přivedl svou zálibu v posmrtném životě, spiritualismu a mimotělních zkušenostech. Dokázal je do příběhu vtělit na tak realistickém a vědeckém základě, že napsal spíše horrorově laděný lékařský thriller než syrový horror jako v případech Posedlosti, Srdíčka nebo Proroctví. A možná proto ten odstup, protože lékařské thrillery mě moc neberou. Musím ale uznat, že prolnutí dvou počátečních dějových linií a zasazení příběhu do prostředí, je perfektní.

3 16.04.2018

Konečně se bizarro fiction dostalo i na police českých nakladatelství. Už bylo na čase. Bizarro má jako žánr jednu velkou výhodu, může se v něm stát naprosto a úplně cokoliv. Z vaginy vaší přítelkyně se mohou pzývat divné zvuky a poté, co z ní vyleze kostlivec, se vy můžete vydat do její vaginy na průzkum. Můžete jen natáčet pornofilm doprostřed oceánu a zjistit, že všichni kolem vás jsou jen plní vody. Váš penis při erekci může jako radiový přijímač chytat a vysílat proslovy Tomia Okamury. Tohle všechno se děje ve třech příbězích obsažených v této knize. STRAŠIDELNÁ VAGINA (3.5*) je snad i díky svému chytlavému názvu jedno z nejznámějších a nejzmiňovanějších Mellickových děl. Má skvělý rozjezd, slabší střední třetinu a slušný závěr. Jako ukázka toho, zač je bizarro loket slušná práce. Znalce Mellika a jiných jeho děl ale může trošičku zklamat, respektive jejich očekávání. Tolh ejistě není jeho nejlepší dílo. PORNO V SRPNU (*****) je naprosti tomu ultimátní nářez. Surrealisticko-psychedelický trip na mořské hladině, strašidelný, mrazivý, temný. FANTASTICKÉ ORGIE (*****) pak jsou bezychbnou ukázkou Mellickových schopností a představ. Z naprosto nepředstavitelných věcí je schopen poskládat příběh, v podstatě vážný. Mellickova shcopnost nahlížet neočekávaně na různé věci je úžasná. Jaká by byla vaše oblíbená pohlavní choroba?

13 12.04.2018

Takřka dokonale pojatá duchařina. Napínavá, mrazivá, tajemná. je zajímavé, že zatím všechny Jamesovy horrory, co jsem četl, měly za hlavní hrdinku ženu. Asi to nemá žádný význam, ale přesto. Možná je škoda, že se James uchýlil k jinému žánru.

1 10.04.2018

Tak tahle kniha mi ležela v knihovně snad více než deset let a já ne a ne ji vytáhnout a přečíst si ji. Za tu dobu jsem několikrát komunikoval s jejím autorem a snad jsme i trávili čas na stejných conech a setkáních. Až teď. A fakt milé překvapení. Mostecký jako by si napsal svou vlastní Knihu krve, Čára hrůzy je totiž v podstatě něco jako autorská antologie povídek propojených jedním spojovacím příběhem (který sice vyšumí docela do ztracena, ale co už). Povídky samotné jsou pestré, od klasických duchařin (povedená úvodní KAŠTANOVÁ NOC), po dobrodružně fantastické horrory tu kořeněné historickým a mytologickým ukotvením (velmi zajívá povídka DÁREK PRO CAESARA nebo až indianajonesovsky ztraceně-světovsky laděná V BAŽINÁCH DŽIUNDA), přes tajemstvím opředené strašidelné příběhy (do zjímavé doby i místa situovaná SVĚTLA LUCERNIČEK), mé oblíbené malířské horrory (VEM ČERNOU PASTELKU A NAMALUJ SVOU DUŠI) či nápadité kousky stojící na závěrečné pointě (NESTVŮRY). Paleta povídek je opravdu pestrá, nejen tématicky ale i spojováním různých žánrů - horror se zde mísí s fantasy, dobrodružstvím, mysteriózností a historií. Některé povídky zaujmou prostředím, jiné stylem, další pointou. Chtělo by to, aby se Mostecký horroru zase chvíli věnoval. Šlo mu to docela dobře. 3.5*

3 06.04.2018

Zajímavé, že hrdinkami všech Jamesových knih, co jsem dosud četl, jsou ženy. Srdíčko možná odradí názvem, ale netřeba se bát. James naservíruje skvěle napsaný a dobře vygradovaný příběh spojující klasickou duchařinu se spiritistickou zápletkou o převtělování duší. Jemný i drsný, klasický i překvapivý. Kdybych si od Jamese jako první přečetl tohle a ne "Příšeří", určitě bych se o jeho další knihy zajímal mnohem dříve a intenzivněji.

3 31.03.2018

Ze stránek knihy se sypaly konfety. Jo. Já si sice tu a tam u Ellisových knih nejsem vůbec jist, co přesně jimi chce říct (nějaké teorie samozřejmě spřádám a mám), nijak mi to ale nebrání, abych si ty knihy užil. Glamoramu mám doma dlouho, a stejně dlouho jsem pro její rozsah kolem ni chodil a odkládal ji, páč jsem si nebyl jistý, jestli tolik stránek Ellisova specifického stylu a formy zvládnu. Já vůl. Už během několika stránek mě kniha měla zcela v moci a o pár stránek dál se z ní vyklubala zatím nejlepší Ellisova kniha, co jsem četl. Ten jeho styl prostě miluji, zcela jsem mu propadl a rochním se v něm jako hlavní hrdina v klínech svých souložníků a souložnic. Navíc, z žádné jiné knihy nepadají konfety. Jsou všude. Kdekoliv ji čtete. A nvíc, ten pocit, když čtete její šestistránkový popis soulože dvou mužů a ženy ve vlaku a někde na její čtvrté stránce zjistíte, že paní, co sedí vedle vás, ji přes vaše rameno čte s vámi a pohlcuje ji stejně, jako vás. Ellis je prostě machr. Nevím, jak to dělá, že zvládá psát knihy v podstatě o ničem tak poutavě a zajímavě, snad právě proto, že to nic dokáže tak skvěle vystihnout a svět, kde mnohem více než funkčnost dané věci je důležitější to, kdo ji vyrobil nebo čí jméno nese, podat tak sugestivně. Chce se vám z toho zvracet, ale nemůžete přestat to chtít dál. To je prostě na oslavný déšť konfet.

5 18.03.2018

No to mě... Musím říct, že po přečtení jiného románu a několika povídek od Laymona jsem tedy čekal něco brutálnějšího, nechutnějšího a perverznějšího. A dostal jsem "jen" obyčejný mysteriózní fantastický thriller s letmými náznaky očekávaného a čehosi horrorového. Ale sakra neskutečně strhující a pohlcující. Jko by si Laymon řekl, ukážu, že se umím věnovat i příběhu. Ano, ten příběh je svým způsobem brakový, jednoduchý a narazíte v něm na několik fakt neuvěřitelných a okatě náhodných věcí, ale co na tom, když vás to strhne, dojme, sežvejká? Ta kniha má přes 500 (pět set) stran a já ji přečetl v podstatě za dva dny. Horror je tady omezen na minimum, pár náznaků Laymonovy obliby bezuzdného sexu a brutálního mučení zde je, ale je to spíše napínavý než děsivý příběh. Ač díky tomu román nabobtnal hned o několik scén, které v něm vlastně ani nemusí být, potěšilo mě Laymonovo rozhodnutí trochu se věnovat i povaze onoho náramku, jeho fungování a dovolit si několik příběhových odboček (část s Karen). Jsou svým způsobem zbytečné, ale pořád fungují. Možná bych měl být zklamaný, že jsem nedostal to, co jsem čekal, ale já jsem spíše rád, že jsem si prošel strhujícím příběhem a zjistil, že Laymon když chce, dokáže napsat i něco poutavého, co vás vtáhne a drží.

3 11.03.2018

Kdysi jsem od A. N. Tolstého přečetl knihu Chléb. A udělalo se mi z ní až nevolno, takový nechutný propagandistický, historii upravující škvár to byl. Přesto jsem si ale říkal, že kvůli něčemu si musel takové jméno vybudovat, a nemohlo to být jen psaním "na objednávku". A tak jsem byl i rád, když se ke mně, v rámci kompletování této ediční řady, dostaly i Modravá města. Ono ideologicky to je zatížené taky, ale už méně a i ta propaganda z toho tak netrčí (mám na mysli dílo Tolstého, česká předmluva je fakt kovaná, tak ono kniha u nás vyšla v roce 1951, že jo...). A i přes všechno tohle zde Tolstého přeci jen nejvíce zajímala postava, charakter. A s ním se, i navzdory době a místu, v nichž se tři povídky odehrávají, Tolstý vypořádal dobře. Neb i v takto pohnutých okolnostech mohou mít postavy určité problémy. Kvalitatně jsou povídky vzestupné, první, psaná formou dopisu, mi přišla nejméně zajímavá, druhá už je dost akční, třetí je pak skutečný psychologický profil rozpadu osobnosti na pozadí velkých změn, s nimiž ne že by se mysl nebyla schppna ztotožnit, právě naopak, mysl začne trpět tím, že změny neprobíhají tak razantně a plošně, jak je ona nastavena. To mi přišlo hodně zajímavé a zajímavě a poutavě zpracované. Odpovídá tomu i forma, střídající klasické vyprávění s citováním policejních výslechů.

2 07.03.2018

Před A. Límanem smekám. Jeho kniha vám totiž řekne hodně nejen o filmech, ale hlavně o Japonsku samotném. Z probíraných filmů mám ještě dost restů k dohnání, ale i přesto kniha obsahuje zajímavé informace a pohledy. A líbí se mi, že jsou to pohledy dost často subjektivní, vycházející z vlstních zkušeností a znalostí. Líman je v tomhle ohledu prostě odborník na slovo vzatý. Napsat zajímavé eseje o filmech, které čtenář dosud neviděl je kumšt. A o filmech, které viděl, ještě větší. Límanovi se to povedlo. Okamžitě jdu své nedostatky napravovat. Kniha, která potěší nejen milovníky filmů, ale i milovníky Japonska, japonské kultury a historie.

3 05.03.2018

Jo, tak tahle kniha sedla jak nočník přimrzlý k prdeli. Jednoduchý a velmi stroze napsaný vskutku plíživě a hlavně mrazivě napsaný příběh. Brrr... Opět ukázka, jak k navození atmosféry a pocitu netřeba nabubřelých souvětí a nikdy nekončících odstavců. Stačí jen vhodná volba jasných a přímočarých slov v krátkých a pderných větách. Ten příběh plyne jako ledová kra na mořské hladině, kra, z níž vidíme jen pověstný vrcholek a to podstatné se ukrývá kdesi pod hladinou, neviděné, jen tušené. S pouhým minimem plně funkční záležitost - jen hlavní hrdina, mráz, pes a cosi venku ve sněhu. Pro čtení této knihy jsem si nemohl vybrat příhodnější dobu než právě tyto dny, kdy je okolí svíráno třeskutými mrazy. Když jsem musel na noční knihu odložit a jít ven do tmy a přítmí k vlaku do patnáctistupňového mrazu, to jsem se hned dokázal do hlavního hrdiny vcítit (i ti psi ze zahrad štěkali a vyli). A když jsem se pak ke knize vracel, ještě jsem cítil mráz na prstech.

5 01.03.2018

Všechny povídky mají svůj nápad a jsou dobře napsané, jen některé prostě nesednou svým zaměřením a obsahem. Od Henryho Kuttnera opravdu raději horrory. PLANETA SEDMI MASEK i Wydhamovo LUČNÍ KVÍTÍ nezaujalo. Naopak ale MIKROBOTIKA, OPAČNÝM SMĚREM (byť dnes již tuctová zápletka, zde výborně podaná), TRHÁK, ABSOLUTNĚ NEOCHVĚJNÝ a MECHANIKA jsou výborné povídky. Mám tyhle (socialistické) sci-fi antologie rád. Dodávají mi můj oblíbený styl sci-fi.

6 25.02.2018

Fíha, kdy já jsem měl naposledy u Kingovy knihy tak blažený pocit? V roce 2001 u Pytle kostí? Na jednu stranu je škoda, že jsme si na Danse Macabre museli počkat bezmála 40 let, na druhou stranu si myslím, že ono zpoždění má i své výhody. Ta kniha dnes znovuobjevuje určité filmy i romány, plně seznamuje s fenomenem radiového horroru. I přes své stáří pořád přináší platné a univerzální myšlenky a vyjádření. její obsah se mi dělí do tří částí - o horrorech konkrétně a obecně, o horrorech od jejich autora (asi nejzábavnější část, v níž King zesměšňuje kýčovité až trapné otázky a "předsudky" ohledně horrorových autorů - sám to znám) a o horroru do hloubky, o jeho významu, pozadí, smyslu, postavení v literatuře. Což je druhá nejzajímavější část. První část možná fanoušky Kinga ale (ne)fanoušky (nebo vlažné fanoušky) horroru bavit nebude, druhá část možná nebude bavit fandy horroru ale nefandy psaní, třetí část možná řekne nejvíce právě fanouškům horroru. Vychází z toho, že je to v rámci Kingovy tvorby trochu nezvyklá kniha. Pro mě po mnohých letech (v rámci českých vydání) zase Kingova kniha, která mě fakt vzala. Jen by mě zajímalo, jak by tu knihu napsal King dneska, zda si určité věci myslí pořád.

7 20.02.2018

Některé povídky jsou až nádherně tajemné, mrazivé a horrorové (RAPPACCINIHO DCERA, STARÁ PANNA V BÍLÉM, MATEŘSKÉ ZNAMÉNKO) ty se mi líbily nejvíce, jiné zase skvěle vystihují dobu, v níž byly napsány nebo v níž se odehrávají, poodhalují roušku americké kolonizace, mezilidských vztahů té doby a nejednou i náoženských půtek. Hodně mě např. zaujala povídka MŮJ PŘÍBUZNÝ, MAJOR MOLINEUX a její závěr mě fakt dostal. Své kouzlo má i závěrečná HLAVNÍ ULICE. Některé povídky naopak již trochu ztrácejí na kouzlu, jiné jsou na můj vkus moc popisné, rozvláčné a přepálené v popisu. Obecně se mi však Hawthorneho styl zamlouvá a rád bych si od něj přečetl něco románového.

2 06.02.2018

Ryzí horrorová sbírka ze Slovenska. Jo! Dušan Fabian se jeví jako žánrově vyspělý a "sečtělý" autor. Dvanáct povídek nás provede hned několika žánrovými (od)stíny, od klasických přímočarých záležitostí, až po mystické pří běhy plné elementálů (ty mě bavily méně, páč se některé z nich - např. poslední TŘI NOCI NA ZÁMKU - až moc rozpíjely ve fantasy). Ovšem hned úvodní MIGRÉNA je skvělá žánrová povídka, ANDRÁŠIOVSKÁ PIVNICA je výbornou ukázkou literární obdoby found footage (a v literární podobě je tento subžánr mnohem přijatelnější než ve filmové). Nejvíc se mi líbila povídka ŠŤASTNÁ GULOČKA, mrazivý, atmosférický dětský příběh o hře v kuličky. Fabian má za sebou nějaké ty romány, já jen doufám, že zase někdy vydá podobnou sbírku povídek.

6 26.01.2018

Rozhodně bych se neoznačil za gotha, myšlenkově mi to moc neříká (ač také vycházím z punku) a rozhodně se tak neoblíkám, ale poslouchám spoustu kapel v knize zmíněných, mám tu subkulturu docela rád, byl jsem na několika akcích, mimo jiné zmíněných v knize a ty hadry co nosí, se mi hrozně líbí. Kniha mě velmi zaujala, přinesla několik neznámých kapel, po nichž je třeba se podívat a fotografická příloha je úžasná. Skvělá kniha jak pro zasvěcené tak i pro temnotou nepolíbené.

2 21.01.2018