eraserhead
komentáře u knih
Alien Sex
* antologie
Editorka Ellen Datlow je pro mě takřka sázka na jistotu. Má skvělý cit pro zajímavé a poutavé povídky. ALIEN SEX je primárně prezentována jako antologie sci-fi povídek, ale nebyla by to Ellen, aby to ní neprotlačila hned několik více méně horrorových povídek. Kniha, která potěší svou pestrostí přístupu k tématu, tak i mile překvapí tím, co v roce 90 dokázala obsáhnout a čemu dát prostor. Je potěšující, že už v osmdesátkách se dokázaly ve fantastice probrat zajímavá i (z dnešního pohledu?) lehce kontroverzní témata. 4,5*
Maryčka Magdonova
Vladimír Vašek
„Jak se směje horská matka,
když chlop v tmavých dolech zhasí.“
Kdysi před lety jsem se náhodou dostal ke knize KŠAFT, v níž Lubomír Lichý ilustracemi doprovodil (a v podstatě do svým způsobem svérázného komiksu) převedl dvě strašidelné balady Jaroslava Kaliny (kromě titulní ještě úchvatnou a mrazivou HADRNICI). Bylo to pro mě nejen první setkání s tvorbou J. Kaliny (a okamžitá láska na první pohled), ale i zjištění, že podobných knih Lichý vytvořil více. A tak, když jsem na ně narazil, dlouho jsem nepřemýšlel. Toto je výběr z několika básní Petra Bezruče (jmenovitě IDYLA VE MLÝNĚ, ONDRÁŠ, OSTRAVA, titulní MARYČKA MAGDONOVA a BERNARD ŽAR). Nutno říci, že Lichého ilustrace pointou a obsahem lehce monotematický výběr povyšuje do velmi sympatických výšin. Obsahově i temnějším zabarvením kreseb se odlišuje snad jen OSTRAVA a částečně IDYLA VE MLÝNĚ. Přes to všechno, nejen básníkův jazyk, ale právě i Lichého kresby s knihy dělají až nádhernou věc.
Autopsie (pitva režiséra)
Jan Drbohlav
Filmy Juraje Herze mám rád (pokud je nějaký špatný, většinou ne jeho vinou – o čemž vypráví i tato kniha), natočil dosud nejlepší český horror, a považuji ho za jednoho z nejkreativnějších domácích režisérů (a mých nejoblíbenějších), schopných bravurně kličkovat různými žánry a styly. Žádný větší režisér u nás nerozuměl horroru jako on. Koncem roku 2012 mi bylo dopřáno té cti strávit s ním u něj doma výborné tři hodiny v družném rozhovoru. Nevěděl jsem tehdy, že žije s Martinou Hudečkovou a tak když mi dveře od nich otevřela ona, já jen překvapeně vyhrkl: „Jé, já vás znám!“ Ona se mile usmála, gestem mě pozvala dovnitř a pronesla: „Já vím.“ Prostě vidlák vyrazil do kulturního světa. S Jurajem Herzem se hrozně dobře povídalo, respektive, hrozně dobře se poslouchalo jeho četné historky. Nakonec mě před odchodem na vlak počastoval pár panáky nějakého nóbl alkoholu a tak jsem na nádraží šel v dost podroušeném stavu. Můj delší úvod směřuje k tomu, že díky tomu povídání a pečlivým rešerším, které jsem si před rozhovorem udělal, jsem se této knize kvůli tomu, že jsem si myslel, že mi toho moc nového nemá co říci, vyhýbal. Ale nakonec jsem si ji s odstupem času pořídil a dozrál čas. A jsem prostě nadšenej. Herze mám fakt rád, líbí se mi jeho lehce tvrdohlavý přístup, schopnost jít si za svým a snažit se vyhýbat zavedeným postupům a cestě „takhle se to prostě dělá“, navíc máme hodně věcí společných. Větší formát pěti set stránek jsem dal za dva dny, protože se to dobře čte. Je to zajímavé, humorné, má to spoustu fotek a odhaluje to spoustu zajímavých informací. A část z války a koncentráků je prostě šílená. Krátce řečeno, tohle pro mě byla radost.
Země mlhy
Arthur Conan Doyle
Byť v beletrizované verzi, jde v podstatě o průvodce spiritualismem a cosi jako úvod do něj. Příručka, jak to ve své době, kdy byl spiritualismus a různé okultní vědy hodně v kurzu, fungovalo. Populární byl nejen v Anglii, ale i u nás, o čemž svědčí četné doplňující, vysvětlující a svou vlastní polívčičku si přihřívající poznámky pod čarou překladatele spiritisty. Kromě opravdu nádherných ilustrací je velkým kladem knihy to, že příběh je ve své beletrizované verzi zajímavý, přístupný a čtivý i pro ty, kdo zavání skepticismem (já jo). Prostě mysteriózní a tajemný příběh o mnohých setkáních s duchy, vyloženě strašidelnou atmosféru to úplně nemá, ale tajemné to je. Četlo se to fajn. 3,5*
Umírala mladičká
Frans Eemil Sillanpää
Zrození, život a smrt jedné mladé finské dívky. Popravdě zvláštní kniha. Nečetla se úplně dobře (ve smyslu plynule), ubíhalo to hodně pomalu, v první třetině jsem dokonce zvažoval, že to odložím. Nakonec jsem ale rád, že jsem to dočetl, protože to je zajímavý příběh (obzvláště ve třetí čtvrtině mě hodně bavil). Jen je psán trochu zvláštním stylem a někdy až lehce kostrbatě vrstvenými dlouhými souvětími, že to prostě neodsýpá, jak by člověk čekal. Takové finsky pochmurné, mrazivé a vlastně smutné drama.
Palác a barabizna
Bolesław Prus (p)
Krásný až hořkosladký, kontrastní a smutně satirický příběh o filantropické společnosti a jednom chudém vynálezci. Člověk by se smál, ale zároveň potlačuje slzy smutného dramatu.
Steny záhrobí
Veronika Fiedlerová
Záhrobní trilogie završena nejlepším dílem. Svižný, strhující, místopisně, charakterově, mytologicky a akčně natolik dobře propracovaný děj, že i ten závan kýče v závěru je jen mžitkovitý záblesk nepříjemného světla na jinak potemnělé knize. Jsem rád, že se domácí horror dopracoval k takovéto podobě, zde není prakticky co vytknout a srovnání se zahraniční produkcí (jsou-li někomu třeba) jsou zcela na místě.
Anekdoty pana vrchního
Jaroslav Štěpánek
„Povídali v hospodě, že jsi decentní dáma.“
„Opravdu? A co to je?“
„Nevím. Pro jistotu jsem jim dal pár facek.“
Většinou vyčpělé, jak ze čtvrté cenové, ale občas to zaperlí a zapění.
„Poslechněte, paní Bumbálková, ten jejich ale dnes v noci řval, co?“
„To se ví, že řval, paní Nazunkaná, když upadl přes toho vašeho, co tam ležel opilý.“
Slovenské temno
* antologie
Slovenské t(aj)emno. Spíše mystérium, tajemno, napětí a atmosféra, než syrový horror. Ale to bylo (splněným) účelem. Tradičnější postupy i zápletky. V mnohých případech však ukazující, že jsou pořád funkční. Nejednou odhalená krása slovenského jazyka. Zaujaly hlavně PRDIMUCHA, SESTRY, HELEMENT, MUŽ V MOKROM ODEVE a KRV NIE JE VODA. 3,5*
Legenda H + Z - První cesta
Jiří Hanzelka
Moc hezky zpracovaná kniha, zajímavá hlavně tím, že se odehrává z dnešního pohledu v historii, v době, kdy ještě nežili nebo se narodili mí rodiče. Hází to celému obsahu zajímavý odstup a případné srovnávání. Kniha místy zábavná, místy smutná. Trochu mi v ní chybí přesun z Afriky do Jižní Ameriky. Alespoň letmo tam ta cesta mohla být zmíněna. A ke konci už je to takové trochu zkratkovité, v samotném závěru až lehce zmatečné.
Vlhká místa
Charlotte Roche
„A tak jsem poprvý v životě pila po litrech cizí zvratky. Smíchaný s mýma. Střídaly jsme se. Až byl kýbl prázdnej. Takový dny asi odumře hodně mozkovejch buněk.“
Recenze na knihy, které bych si mohl nebo se chystám přečíst, prakticky nečtu a knihy si podle recenzí nepořizuji. Až, samozřejmě na výjimky. Na tuto knihu mě nalákala velmi, opravdu velmi negativní recenze. I přesto, že byla kritická a negativní, byla ta recenze napsaná tak dobře, že mi ukázala, že tohle by mohla být kniha přesně pro mě. Elitářství a snobství stranou, jako chápu, že na tohle musí mít člověk trochu vytříbenější vkus, ale už po nějakých dvou třech odstavcích mě kniha měla zabaleného a uloženého v patřičném oddělení spokojeného zákazníka. Příběh o cílevědomé holce, která ví, co chce a jde si za tím, to se prostě musí ocenit. Obzvláště, když její cíle, cesty a uvažování jde často proti obecnému myšlení společnosti (obzvláště některé postřehy o hygienických fanaticích mi přišly hodně podnětné a souzněl jsem s nimi). Jo, tahle kniha mi fakt sedla. Ke svému překvapení jsem těsně před jejím dočtením zjistil, že jsem před lety viděl filmovou adaptaci. A co myslíte, stejně jako kniha, za plný počet. Tohle je prostě cajk.
To nejlepší z poezie 19. století
* antologie
Něco sedlo, něco potěšilo, něco zklamalo.
„Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá –
a marno vše a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha,
ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.“
V temném zrcadle
Joseph Thomas Sheridan Le Fanu
Marná snaha, ale namlsán skvělou Carmillou mi cokoliv jiného, co jsem od Le Fanu četl přineslo více či méně zklamání. Jeho další věci mi prostě nepřijdou tak zajímavé a chytlavé. A tak i z této sbírky pěti příběhů, respektive tří povídek (v nichž hlavní hrdiny stíhá přízrak zvířete, podle všeho mrtvého člověka a někdejších činů/rozhodnutí) a dvou novel, Carmilla přijde jednoznačně nejlepší. Mysteriózní ty příběhy jsou, místy , v jednotlivých scénách i krásně napínavé, ale celkově… Ovšem, jak je u edice Alrúna zvykem, kniha je hezky zpracována a příběhy doplněny esejí odhalující reálné základy a události, inspirující právě Carmillu a hned několika fotografiemi. Carmilla tedy za plný počet, ostatní příběhy to knize stahují na tři.
Ve větvích Yggdrasilu
Tereza Kadečková
„Ani osud, protože je falešný. Jsou to jen slova lidí, kteří se vás snaží dovést na cestu, která se líbí jim.“ Když si autorka dovolí vyrvat severskou mytologii z osidel marvelovského strojku na sračky, za to si zaslouží uznání. Když tuhle cestu tam a zase zpátky pojme tak chytlavě a zábavně, že to baví i mě, tedy někoho, komu fantasy prakticky nic neříká, zaslouží uznání. A když se jí i přes tu zábavnost, svižnost a akci její knihy povede do ní nacpat spoustu přemýšlení, zajímavých myšlenek a postřehů, zaslouží uznání. Když autorka žánru, který se fakt musí snažit, aby mě zaujal a bavil, dokáže mít u mě každou svou knihou vzestupnou tendenci, zaslouží uznání. Takže tedy milá paní spisovatelko a soudr paní učitelko Terezo Kadečková, máte mé uznání.
Pan Amanuensis na venku
František Jaromír Rubeš
Krátký příběh o jednom putování, silný v dialozích, slabší v popisech.
Jaroslav Vojta vypráví anekdoty
Jiří Štuchal
Možná staré, jak se říká, ale nejednou pořád úsměvné až zábavné. Poměrně pestrá směska, zpočátku doprovozená kontextním komentářem. Hodně mě bavil začátek s nepochopenými, respektive pokaženými anekdotami.
Do jedné vinárny na Malé Straně přišla společnost mladých skotských delegátů v původních sukních a s patřičnými doplňky. Moc se jim tam líbilo a dlouho se jim nechtělo domů. Když však potom v noci přece jenom odcházeli do svých pražských domovů, byli vyprovázeni srdečnými pozdravy vrátného. Všichni Skotové vroucně opětovali zdravici, až poslední v řadě malebných delegátů se u vrátného zastavil a jal se prohledávat kapsy. Vrátný se cudně bránil, že ne, že to jako nemuselo být, ale Skot nedal jinak a neustával prohledávat kapsy. Hledal, hledal, až konečně vítězně vytáhl zpod sukně – pomačkaný sešitek, dychtivě v něm zalistoval a překvapil vrátného nadšeným provoláním: „Dobrou noc!“
Hladové hry
Dan Simmons
Ok, čas od času se to prostě stane i nám, notorickým a chronickým dočítačům. Se Simmonsem jsem se před x lety poprvé setkal v knize TEMNÉ VIZE, kde, byť vystřihl nejlepší povídku z knihy, mě vlastně nakonec zklamal už tehdy. Opěvovaný TERROR byl fajn, ale už tam na mě začalo vykukovat cosi, co mi na jeho tvorbě prostě vadí. Stejně opěvované TEMNÉ LÉTO pro mě bylo zklamáním neskutečným a popravdě se divím, že jsem to dočetl. Nejlepší Simmons, co jsem tedy dosud četl, je ZIMNÍ PŘÍZRAK. HLADOVÉ HRY mě zpočátku opravdu chytly, až jsem si říkal, konečně Simmons, který mě bude fakt bavit. Jenže pak se začalo roztahovat ono cosi, co mi na jeho tvorbě vadí – rozplizlost, rozlehlost, vlastně uondanost. Simmons má neskutečnou schopnost uondat vás i u zajímavého nápadu a tématu. Držel jsem se, fakt že jo, říkal jsem si: „Má to 900 stran, tam se musí něco změnit“, ale když se do strany 460 vlastně pořádně nic nedělo, jen se neustále opakovaly stejné věci a příběh se nikam nehýbal, najednou se mi v hlavě ozval hlas, který prakticky neslýchám. Řekl jen pouhá čtyři slova: „Neztrácej s tím čas!“ a já vlastně neměl chuť ani sílu oponovat. A tak jsem knihu zaklapl a odložil. Musím ale knize uznat poměrně zajímavé sociální ukotvení v době a prostředí. Simmons mi prostě nesedí. To se někdy stává. Nemám mu to za zlé. Podle hodnocení a komentářů sedí spoustě lidem. Co je proti nim nějaký Jenda z Pošumaví…
Nadaný žák
Stephen King
Když jsem koncem devadesátek četl knihu poprvé, NADANÝ ŽÁK mě bavil, TĚLO jsem nedočetl. Viděl jsem pak filmovou adaptaci Nadaného žáka a ušlo to, na filmovou adaptaci Těla pořád slýchám samou chválu, ale nějak se mi do ní nechtělo. Tak jsem si alespoň dal knihu znovu. A dočetl ji celou. Nadaný žák je skvěle mrazivý psychologický thriller až na okraji horroru, v tomhle se osmdesátkový King prostě nezapře. Tělo je… jako dočetl jsem to ale přijde mi to dost nesourodé a jako by King vlastně ani nevěděl, co chce pořádně psát. Ale myslím si, že tady někde se zrodil základ jeho pozdějšího TO, kde se s partou dětí stojících na prahu puberty a proti problémům, vypořádal mnohem lépe. Každopádně, do filmové adaptace Těla se mi nechce pořád. Nadaný žák (****), Tělo (**).
Black Metal. II, Předehra ke kultu
Dayal Patterson
„Pokud jedinou hodnotou, kterou v sobě dokážeš najít, je tvoje rasa, a nikoliv tvoje úspěchy nebo přesvědčení, pak nestojíš na ničem.“
(Ritual Butcherer, Archgoat)
Hodně povedený a zajímavý doplněk k první knize. Někdy je lepší slyšet/číst některé věci přímo od protagonistů a ne zprostředkovaně zpracované. V mnoha ohledech podnětné a k zamyšlení.
Ovidiova rodina
Eduard Petiška
Z hmyzu nejvíc připomíná člověka
noční motýl. Vrhá se tvrdohlavě vstříc světlu,
které ho zahubí.
Zpočátku (LIST Z VYHNANSTVÍ) jsem se vůbec nemohl naladit, ale PROMĚNY mě během chvilky pohltily, v určitých úsecích jsou neskutečně úderné a úchvatné. Závěrečný MILOSTNÝ LIST je pak jen hezkým dojezdem.
Člověk prchá
a zapomíná, že při tom útěku
musí brát s sebou
sebe.
3,5*