eraserhead
komentáře u knih

Teda. Předchozí Evensonova kniha Doupě/Zhroucení koně mi vůbec nesedla. Přeci jen, weird mi úplně nezavoněl. Tady mě ale totálně rozsekala hned první dvoustránková povídka (aneb když vám vlastní představivost nařeže na prdel) a i dál to bylo hodně zajímavé. Jo, jsou tady slabší povídky, ale hodně jich mě bavilo a některé (SESTRY, DÍRA, BRÝLE) fakt hodně zaujaly. Tady mi Evensonova záliba ve vytváření vykloubené a mimoúrovňové reality a zažitých zvyků, postupů a vnímání hodně padla do noty.


I díky slovanským legendám, povídačkám a pověrám Ježibaba evokuje cosi pohádkového, sice mrazivého, temného a snad strašidelného, ale přesto jaksi úsměvného a zlehčeného. Ivan Kučera předkládá Ježibabu žijící v reálném světě. Krutou a nemilosrdnou jen tak, jak krutý a nemilosrdný je svět, který ji obklopuje, do něhož byla zplozena, svět, který ji sám zplodil. Kučera a lesy je ohledně žánru skvělé spojení. Kučera a různé bytosti rovněž. A to již nemluvě o Kučerovi, který nemilosrdně fackuje lidství, člověka jako takového a jeho podstatu a povahu. Příběh (se) zpočátku možná až (opájí) opíjí popisy, ale jakmile začne sekat, ostré třísky létají na správnou hromadu. Hodně mě potěšil závěr (poslední třeti/čtvrtina). Text/překlad by si však zasloužil ještě jednu redakci, až moc opakujících se/stejných slov a občas podivný slovosled poskytující nesené informaci zmatečný význam. U mě ale zatím nejlepší Ivanova kniha.


Jedna rodina, Detroit, bezmála čtyři desetiletí půle 20. století. Úhelný pohled do historie i života Spojených států. Obecně vzato, zvláštní a podivní lidé ve svým způsobem podivné době. Některá ohlížení prostě nejsou příjemná.


„Svobodná láska a svoboda ji projevovat byly uvězněny za slovy jako zlo a nepřirozené.“
Pornoland je bezesporu nejohmatanější knihou na prodejním stánku nakladatelství Golden Dog. Lidé nejvíce berou do ruky, prohlíží si ji a začítají se, právě tuhle. A dost často si ji pak i koupí. Ta kniha má auru, svým způsobem i příběh a dokáže navázat kontakt. Věděl jsem, co od ní čekat. Možná ale i proto mě lehce zklamala a po dočtení cítím jakési nenasycení. Chápu, že kdo podobnou literaturu nečte běžně, to je něco nového, neotřelého, nápaditého a svým způsobem originálního a zábavného. A bizarro fiction u nás pořád není dostatek. I tak mě kniha nedokázala úplně chytnout pro svou jednostrannost a žádnou snahu o něco více, než jen povrchní sled sexuálních praktik, názvů a nejednou dlouhých popisů. Jo, je to úletové odpočinkové čtení, když potřebujete vypnout mozek. Ale kdyby tam bylo alespoň více humoru, kdyby ty popisy nebyly tak suché a nepřekvapivé, kdyby ta zápletka nebyla tak jednoduchá, kdyby… Prostě potřebuju trochu více. V každém případě se mi ale líbí autorův životní přístup. Kniha mi možná úplně nesedla, ale se Shamelem bychom si asi rozuměli. Pokud chcete netypickou oddechovku, rádi se otevíráte (bez dvojsmyslu, prosím) novým věcem a zážitkům, pokud nejste puritáni, případně, jak píše autor v doslovu, „pokud si myslíte, že sex je špatný, porno je špatné nebo že lidé mluvící veřejně o sexualitě jsou špatní,“ jděte do toho. „Ať žije pornografie!“


Život a tragický osud autorův zajímavější knihy. První půlka je fajn, druhá už tak fajn není. Ale v poesii jde o subjektivní pocity, ty mohou být různé a odlišné.


Na rozdíl od předchozí autorčiny sbírky „Nechci se vrátit mezi mrtvé“ je tahle obohacena i několika humornými příběhy ze života, ta strašidelné/horrorové povídky jsou pak o něco syrovější a žánrově ráznější. Více se také týkají dětí.


Někdy se tak stane, že vás autor strhne a okouzlí povídkovou tvorbou a románová jde mimo vás. Tohle je sice o něco lepší a čitelnější než Ostrov Itongo, je zde více cítit Grabiński a témata, jimiž se zabýval (ať už v tvorbě nebo mimo ni) – tedy okultismus, tajemno a erotika, ale v románové tvorbě mi to prostě nepřijde on.


„Ty nejhrůznější nelidskosti nevzešly z pouště Gobi nebo z deštného pralesa v Amazonii – mor se šířil ze samotného nitra evropské civilizace a civilizovanosti. Křik mučených a vyvražďovaných lidských bytostí zazníval nedaleko univerzitních poslucháren, k naprosto zvráceným násilnostem a nelidskostem docházelo prakticky před branami divadel, operních domů, galerií.“
Páni. Patrně nejlepší kniha, co jsem letos dosud četl. Je překvapivé, jak jedno obecné téma dokáže prolnout tolika různými a pestrými oblastmi. Dalším milým překvapením je, že ač byly všechny eseje napsané koncem 50. a během 60. let, jsou v mnoha případech tak moc současné a stále platné. Filosofický, myšlenkový a kritický výlet po holokaustu, židovství, humanitní gramotnosti, Kafkovi, Homérovi, Trockém, Shakespearovi, Meriméem, marxismu atd.
„Poznali jsme, že člověk je schopen jeden večer číst Goethovu či Rilkovu poezii nebo hrát Bacha či Schuberta a druhý den ráno rozdávat rozkazy v Osvětimi. Námitka, že mohl číst, aniž by cokoliv pochopil, je navýsost pokrytecká.“
Kniha, plná přemýšlení a zamyšlení, z níž by se dalo citovat až do alelujá. Její jedinou chybou je odfláknutá korektura. A fakt, že české vydání z toho původního vypustilo některé eseje, např. tu o Günteru Grassovi bych si moc rád přečetl.
„Tradiční pojetí kultury – platné od dob starověkého Řecka, ale směrodatné ještě pro Marxe nebo Freuda v jejich představách utopického historicismu či stoického autoritarismu (oba lze označit za pozdní souputníky řecko-římské civilizace) – stavělo na předpokladu, že kultivace ducha vede automaticky ke kultivaci lidství. Pro nás je tento postulát stále obtížněji obhajitelný. Moderní, technologiemi obklopený člověk, který se ukazuje být snadno náchylný k politické nenávisti a sadismu, se mimo jiné vyznačuje i obrovskou destruktivní silou.“


Velmi milá sbírka mysteriózních až horrorových romských příběhů plných pověr, přízraků, kleteb, duchů, kouzel a strastí hlavních hrdinů a převážně hlavních hrdinek. Příběhy psané jednoduchým, ale působivým stylem. Mnohé jsou smutné, překvapilo mě, že některé ne přímo explicitně ale významově a pocitově poměrně drsné.


„Žádný zákon nezmění to, co si uvnitř myslí poserové a panbíčkářský fanatici.“
Hodně zvláštní, byť se odehrávající během čtyř dní hodně epizodický (a flashbackový) román, odhalující rozdíly mezi naším životem a životem ve Spojených státech (navíc černošského hrdiny). Nevím, možná jsem už fakt boomer, který současnému životu nepřivykl (proč taky?), ale představa, že musím během čtyř dní sehnat 12 000 dolarů (nevím kolik to bylo v době vzniku románu, ale teď mi kurz píše 273 381 Kč), protože je na tom existenčně (školné, bydlení) závislá moje rodina, mi přijde naprosto šílená. Navíc, hlavní hrdina není tak úplně sympaťák, což je vlastně v podstatě nakonec fajn, protože je realističtější a dá se k němu lépe přilnout (např. tím, kolika nadávkami byste jej v určitých okamžicích častovali). Zcela nepochybně (jak dokazuje i doslov), jde částečně/inspiračně o autobiografické dílo. Na můj vkus je to ale moc dlouhé a některé události/scény/části mi přijdou zbytečné a zbytečně zpomalující tempo.
„Thomasův příběh však ukazuje, že staré stereotypy přežívají a že teorie sice může být všeobecně akceptována, leč cesta do běžného života je zdlouhavá.“


Technologicko-karmický horror brouzdající po temných stránkách lidského života. Okamžitě se mi zalíbila počáteční premisa příběhu a byť se nakonec ubíral trochu jiným směrem, než jsem čekal, jsem velmi spokojen. Povedená ukázka moderního horroru. Úplně jasně jsem si ho vizualizoval coby půlhodinový příběh mých oblíbených filmových povídkových horrorů, tam by sedl jako… jako oběť nehody na přední masku auta. V této žánrové pestrosti a všelikém rozpoložení jsou Zrnka temnoty milým nakladatelským příspěvkem.


Sbírka básní, ód a sonetů plných vyznání a hezkých alegorií z poloviny 16. století. Potěší obzvláště romanticky založené duše.
„Mlčím a prosím, doufám a mám strach,
hned led, hned oheň běží city všemi,
nade vším žasnu, všechno lhostejné mi,
hned sdílný jsem, hned upjatý mám vztah.“


Ve valné většině případů zastávám stanovisko, že by se dílo nemělo ztotožňovat s autorem potažmo autor s dílem. Meyrink je ten případ, kdy v hodně velké části svého díla v podstatě zpracovával to, co žil nebo si myslel (případně z toho inspiračně vycházel). Meyrink jako autor mě většinou baví, a bavila mě i povídková část této knihy, respektive zaujala nejvíce. Článková/esejistická část a část s dopisy Oldřichu Neubertovi… mi autora ukázaly v mně vnitřně ne úplně lichotivém světle. Nechci do toho zabředávat a už vůbec nechci dojít k nějakým posměškům nebo denunciování, každý si může myslet a zastávat co chce, ale tady se míjíme opravdu mílovými kroky. Hodnocení tedy převážně za tu povídkovou část.


Bylo by poměrně jednoduché, leč nespravedlivé a k dílu neuctivé, shrnout a zhodnotit to jistým dnes módním a dle mého názoru neoprávněně nadužívaným přívlastkem. Vodní hlubiny jsou snad jediná dosud zcela neprobádaná místa a proto se v nich může skrývat mnoho tajemného (a, přiznejme si, děsivého). Z toho se dá čerpat neustále a podobné příběhy mají jistě své kouzlo. Pořád ale záleží na zpracování a atmosféře. Sacculina (ne, nehledal jsem význam názvu vzhledem k příběhu) je zpracována dobře, má velmi nepříjemné scény a hladina atmosféry se houpá v příjemné výšce. Přesto si myslím, že by příběhu výrazněji sedla ještě kratší forma.


S tvorbou K. Le Guin jsem se setkal v mých mladých aktivních anarchistických letech prostřednictvím románu Vyděděnec a několika jejích volnomyšlenkářských esejích publikovaných v polských anarchistických časopisech. A okamžitě mi byla velmi sympatická. Její Levá ruka tmy mě naprosto rozsekala. A tak jsem rád, že jsem si mohl rozšířit obzory i ohledně její povídkové tvorby. Le Guin je velmi přemýšlivá a daleko jdoucí autorka. I v tom sebepřímějším příběhu je cosi v pozadí, cosi, co utkví v hlavě a rezonuje tam. Pravda, jak jde o časově i námětově v podstatě rozsáhlý výběr, něco zaujalo méně, něco naopak velmi. Takže nakonec vlastně spokojenost. A to i ohledně u Gnómu! tradičně hezky zpracovanému vizuálu. S těmi hodinami jsem strávil hodně času.


V několika debatách Miroslav Pech prohlásil něco ve stylu, že na dobrou knihu a vše nutné, co má příběh sdělit, stačí 150 stran. Všechno nad je navíc. Program Nosferatu se vešel přesně do 150 stran. A… Odpovídá Pechově předpokladům. Hezký, svěží, odsýpající horror od milovníka horroru pro milovníky a milovnice horroru. Pro Pecha až typické skvěle propracované mezilidské vztahy, svým způsobem až lehce absurdní zápletka (v tom dobrém smyslu), milé žánrové pomrkávání (i když, na můj vkus bylo toho Kinga moc), hned několik zajímavých a vážnějších myšlenek i humorných odlehčení. Je to prostě hezké. Z jednoho prostého důvodu, Pech je skvělý vypravěč.


Většinu komentářů ke knihám z této skvělé, úžasné, pestré, přínosné a mé nejoblíbenější knižní edice bych asi mohl prostě jen kopírovat. Zajímavé příběhy z doby, kdy selský rozum doslova a do písmene ubíjel lékaře a ležícím nemocným přál chcípnutí, aby neujídali pracujícím chleba. Kde postavy odmítají lékařské ošetření, protože jejich „tradiční“ pověrečné letité zvyky fungují lépe a některé z nich hlásají, že se rodí moc dětí. Sakra, tahle kniha se měla číst za covidu a karantény. Příběhy z lidu a o lidech, jejich zkušenostech a myšlenkách. Na závěr dvě pohádky.


Nejdříve mě udivilo, proč je antologie prezentována jako soubor sci-fi povídek (i když je fakt, že v roce vydání se horror prakticky vůbec nenosil a byl část označován jako sci-fi nebo fantasy), ale nakonec to vlastně i docela sedí. Protože kniha obsahuje (sub)žánrově pestrou směsku vesmírných, sci-fi, noir detektivních, historických, akčně fantastických i čistě military fetiš příběhů jejichž spojovacím, více či méně exponovaným, prvkem jsou zombie čili nemrtví. A směska je to opravdu pestrá, na své si přijde takřka každý, srší to vtipem, kýčem i tu a tam nápaditostí. Některé povídky mě bavily, celkově mě to ale tak úplně jako nenadchlo.


Ešte vždy mě tyhle hitchcockovské výběru hrozně baví. Ta směska temných, někdy až škodolibě černých kriminálek, mysteriózních dramat a syrových horrorů je jednoduše působivá. I ty slabší kousky mají svou úroveň a slovenština tomu přidává sympatický prvek.
