eraserhead komentáře u knih

Zábavné, romantické, humorné. Hodně pobavilo. O hře jsem měl jen to ponětí, že sluhu v Národním Divadle hrál Donutil. Teď mám o to větší chuť to představení zhlédnout.

Zde o fous španělského dona a prsa španělské dony vítězí forma nad obsahem. Ta skladba romancí je prostě úchvatná a pohlcující. Obsahově zajímavé příběhy z (dobového) života. Romantické, dramatické i humorné. Kniha možná ne k přečtení od začátku do konce, na jeden zátah se do toho asi nedá tak ponořit a nechat se kochat. Možná tu a tam otevřít a na chvíli se začíst.

I když dnes již značně zprofanovaná hláška, na Manéži jsem vyrůstal. Mám ji v paměti vrytou natolik, že jsem byl až překvapený, když jsem v knize zjistil, že první díly vycházely jen jeden každý rok. Bolek je jeden z tvůrců, který zvládá člověka doprovázet od dětství až po dospělost a pořád mu dělat radost. Kniha se snaží odhalit Polívku hlavně coby tvůrce, ale samozřejmě se to nevyhne a přidá k tomu i něco z něj samotného. Dnes je to třicet let, kdy kniha vyšla, tedy v období, kdy byl ještě s Chantal. A je to zajímavé ohlédání se nejen za manéží, ale i za jeho tvůrčími kolegy, jeho zahraniční prací. Část knihy se zabývá jeho filmy, jsou zde úryvky ze scénáře Kurvahošigutentág. Bolkovy vzpomínkové úseky jsou paráda, vážnější rozhovor už zaujme méně a závěrečné psaní Polívkových kolegů a známých, snad pro tu jejich niternost, nezasvěcenému moc neřekne. Spousta (krásných) fotek. Příjemné osvěžení dílem jednoho (přidrzlého) umělce. Hezky jsem si zavzpomínal a mám chuť dát si manéžovský maratón.

Každý cíl, těžce dosažen,
slibuje chutný plod,
leč marně pokouší se ten,
kdo nebyl štěstím obdařen:
pro málo lije hojný pot.
Rozbíjí kameny i kost
a dává nikdy nezhynout
námaha, máš-li síly dost;
chtít ale štěstí dosáhnout
bez štěstí – marnost nad marnost.

Zajímavý výběr „poststředověké“ poezie. Většina kousků se dotýká buď hezky pojaté až melancholie a smrtelné nevyhnutelnosti (Camões umí být krásně nihilistický) nebo (nenaplněné či neopětované) romantické zamilovanosti. Nechybí ani díla odkazující k historickým událostem. Básně jsou řazeny podle jejich stylu, což vnímám jako skvělou ukázku pro ty, co chtějí vědět, jak vypadají redondily (nejkrásnější část knihy), sonety (největší, ale zároveň pro svou nevýraznost a neustálé opakování téhož nejslabší část), ekloga, óda, elegie, oktáva, sextina či kanzona. Knize paradoxně lehce škodí její „rozsáhlost“, což s sebou nese právě onu stopy opakování téhož (ne ve smyslu přímé doslovnosti a obsahu – v tomhle ohledu je Camões mistr slova i rýmu, alegorií a slovesnosti – ale tématu). Asi to není kniha k přečtení od začátku do konce na jeden zátah, ale spíše k opakovanému nahlédnutí a tu a tam přečtení nějakého (náhodně?) vybraného kousku. Takhle může autorovo dílo vyniknout asi nejlépe. Tuto edici charakterizují často velmi ideologicky zabarvené úvodní předmluvy a medailonky, najdou se však i takové, které přes svou nutně a dobově pokroucenou obsažnost přináší i zajímavý obsah. Tohle je přesně ten případ. Camõesův život se jeví být velmi dobrodružný a zajímavý. Pochvalu zasluhuje i přebásnění Kamila Bednáře.

Už jsem se přesvědčil
tak důkladně a tolikrát,
že nemohu se radovat,
když vůbec jsem se narodil.
tak s bolestí jsem spoután byl
a nikdy se jí nezbavím,
že sám jsem nebezpečím svým.

Tahle série asi nutně vyvolává nějaká očekávání. A musím říct, že dosud dvě přečtené knihy z ní ta očekávání vlastně nenaplnila a zanechala mírné zklamání. Každá trochu jinak. Jestliže mě u Lesa sebevrahů fakt zklamal závěr, zde to byl příběh obecně. Přišel mi na to, co se snaží vytěžit, mírný až slabý. Postavy a jejich interakce jsou v pohodě, i ten rozmach a informační hodnota knihy je uspokojivá, ale… prostě… Čekal jsem trochu více a možná trochu něco jiného.

Z toho, co jsem od tohohle Murakamiho dosud přečetl (a moc toho teda není), asi nejlepší kniha. Zajímavá, přemýšlivá, poetická, smutná, pronikavá. Je zajímavé, kolik se toho dá odvodit od jedné nebo dvou událostí. K čemu to může přimět a přispět. Těchto pět příběhů mi docela rozjelo představivost a mysl. Což vždycky hodně ocením. Japonská literatura má prostě své kouzlo.

Zvláštně odlehčeně a neobyčejně pojatý drama thriller o putování dvou zločinců. Ta kontrastní kombinace je poměrně zajímavá a poutavá. Občas jsem se až zamýšlel, co by z toho udělal Tarantino nebo Rodriguez.

Zpočátku trochu trvá, než obsah a hlavně styl osloví, ale pak se dveře pootevřou, čtenář (většinou) pronikne a nechá se unášet. Další rozměr a dosah básně dostanou, přečte-li si člověk o pestrém a dobrodružném autorově životě. Tohle mám na básních rád, když někam zavedou, natáhnou ruku, ukážou prstem a řeknou: „Koukej.“ A já můžu koukat a chápat. Člověk tak cestuje nejen po světě, ale i po myšlenkách, obrazech a situacích.

Před pěti lety mě na knižním festivalu v Ostravě zaujala nejen formátem netypická kniha. Zalistoval jsem, objevil jednu z fotek mého rodného města, kterou jsem vůbec nepoznával a dal se s autorkou do řeči. Nakonec jsem si knihu pořídil, protože se mi myšlenka přečíst si něco o rodném kraji, hodně zamlouvala. Ke knize jsem se dostal až s odstupem. A je to opravdu zajímavé čtení, o zajímavém kraji se zajímavou a v nejednom případě až pohnutou historií. Slezsko je prostě rázovitý kraj.
Jestli je mi něco opravdu cizí a vzdálené, je to vlastenectví a patriotismus (v podstatě i lokálního charakteru). Za svůj život jsem žil na různých místech a vždycky jsem měl vztah k tomu místu, kde bydlím, kde jsem v (danou chvíli) doma. Vždycky ale (hurá) vlastence rád prudím ve stylu: „Vždyť jsi Čech, ne?“ „Ne, já nejsem Čech.“ No, jo, tak Moravák.“ „Ne, já nejsem ani Moravák.“ „Tak co kurva jsi?“ „Jsem Slezan.“ Když jsem dostal svou první občanku (ještě papírovou knížku), zeptali se mě, jakou tam chci napsat národnost, že si můžu vybrat. Z hecu jsem odpověděl, že Slezskou. Pak jsem s tím měl na učilišti problémy, protože si mysleli, že mám občanku padělanou. Byl jsem možná zřejmě jediný člověk v republice, který měl v občance napsanou Slezskou národnost. Slezsko je své, zajímavé a krásné, jako spousta jiných koutů na světě. Rád na něj vzpomínám, rád se do něj vracím. Mé „slezanství“, stejně jako mé „moravství“, když jsem žil v Moravské Ostravě nebo mé „češství“, když teď žiju v Čechách, pro mě jako takové nikdy nic neznamenalo.
Kniha ve mně vyvolala spoustu vzpomínek, odhalila věci o nichž jsem dosud vůbec nevěděl, dala tipy na mnohé budoucí výlety a odhalila mi, že jsem si celý život mylně vykládal význam hanlivého označení (a nadávky, jak jsme to používali) „prajzak“., Inu, člověk se učí pořád. Pokud vás podobné knihy, nebo tento kraj zajímá, mohu vřele doporučit. Kniha by si zasloužila pečlivější redakci textu.

Na svou dobu zajímavý milostný trojúhelník, podaný zajímavou formou (kombinace dopisů a klasické vyprávění). Zajímavé pohledy a přístupy k situacím. Hloubavé čtivo. Jen škoda toho tendenčního závěru. Jedna z ukázek, kdy se první autorovo dílo stane nejznámějším a v obecném ponětí „jediným“.

Kniha, která v mém „čtecím seznamu“ hned několik knih přeskočila. Prostě jsem si ji chtěl přečíst.
Až tedy na závěrečné „medailonky“ (s výjimkou toho od Jany Dvořáčkové), které šly zcela mimo mě, se mi líbil a zaujal mě koncept celé knihy. I když tedy jsem měl už za to, že se dneska nemusí vypichovat něčí/něčeho ženskost. Už např. i kvůli tomu, že už jen při prvním letmém pohledu na současný domácí horror se může zdát, že v něm aktuálně publikují více autorky než autoři. To ale jen tak subjektivně na okraj. On editorský doslov, zmiňující impuls k této knize, naneštěstí, ukazuje asi pravý opak.
Mám horrory od autorek poměrně rád. Obecně nejsou ani lepší, ani horší, než od autorů, jsou prostě jiné. A to se mi na nich líbí. Ukazují to i Bolestíny, které jsou jiné i v rámci svého obsahu. Tolik různých přístupů, pohledů, obsahů, témat, forem, nápadů (jako když v jedné z povídek v lese vyběhne jelen, fakt mi spadla brada) a zpracování. Až hned dvě povídky by subjektivně (!) mohly lavírovat na pomyslné hranici mezi horrorem a jiným (sub)žánrem (a minimálně jedna z nich je i tak dobře napsaná). Těšil jsem se na povídky Jany Dvořáčkové, jejíž tvorbu moc neznám a ono ejhle, má tady básně. Což mi v rámci celé knihy přijde jako skvělý krok (nejen protože jsou ty básně fajn). Bolestíny jsou prostě ukázkou nejen toho, že u nás píšou horrory i autorky, ale že ho píšou pestrý a zajímavý. Jak to tak u povídkových výběrů bývá, nemusí (úplně) sednout všechno, ale když je editorská práce odvedena dobře, vždycky se najde něco, co zaujme a pohltí natolik, že to obhájí knihu jako celek. Bolestínům se to povedlo. Co mě zaujalo nejvíce: VNITROBLOK, VÁŽKA, AŽ MĚ POVOLAJÍ K SOBĚ, STÍN KOUŘE, SMRTONOŠ a veršovaný medailonek Jany Dvořáčkové. Bolestíny jsou přilnavé, pronikavé, znepokojivé a dorážející. Mají hezkou obálku i vnitřní ilustraci. Vlastně svým způsobem mají i duši. Temnou, zneklidňující.

Čeština moc pěkná, barvitá a pestrá. Škoda, že takové nejsou i příběhy. Ty jsou poměrně jednotvárné a lehce v nich člověk ztratí nit.

Ono vlastně dlouho trvá, než se odhalí nějaká zápletka, která román řadí tam, kam patří. A ta zápletka vlastně není nijak originální ani komplikovaná. Přesto zajímavé charaktery a prostředí z toho příběhu činí poměrně příjemné čtení. Jako horror je to možná slabší a ne tak pohlcující, ale jako příběh několika osob to prostě funguje.

Ne moc známá a poměrně utajená antologie znepokojivých, podivuhodných, mysteriózních, neobyčejných, duchařských, napínavých, lehce horrorových a magicko-realistických povídek z konce 60. let. Nedá s ejasně říct, tohle je horrorová nebo mysteriózní antologie. Namixováno je to opravdu jako všehochuť. Ale kupodivu soudržná a funkční. Najdeme tu čarodějnice, kouzelníky, tajemné zápletky, duchařiny, kanibaly, vrahy, únosce, ale i posednutí a vymítání (pár let před Exorcistou). Kladem antologie je jistě slovenský jazyk, který některým příběhům hodně přidává na zajímavosti a poetice, již zmíněná pestrost, opravdu vůbec netušíte, co vás čeká v dalším příběhu. Zaujaly povídky REČ KVETOV, SLEČNA SMITHOVÁ, HRA NA ŽIVOT, SKLENÍKOVÝ ŽIVOT. Dnes knize může uškodit, že na ni nenajdete žádnou anotaci ani letmé označení, že jde o antologii, takže dokud nezalistujete, vůbec nic se o ní nedozvíte.

Mám fakt rád horrory, různé strašidelné příběhy a bubákoviny všech mastí a barev. Ale jakmile je tam „podle skutečných událostí“ nebo alespoň náznak reality, začne mi v hlavě vřískat démonický hlas skepticismu. Na manžele Warrenovy a jejich práci si asi musí udělat obrázek každý sám dle dostupných informací. Já z nich, tak nějak kulantně řečeno, moc nadšený nejsem. K této knize? Čistě jen úsměvně (a ano, možná škodolibě) – někdo, kdo podle svých slov prakticky desetiletí zkoumá démonické projevy a setkává se s démonickými věcmi jen tak nechá několik dní až týdnů ve svém domě volně povalovat, opět dle jeho slov, opravdu démonickou a strašidelně nebezpečnou věc, volně přístupnou všem návštěvníkům? Oba svorně tvrdí, že by se s duchy a émonickými bytostmi nemělo mluvit, protože jim tím přiznáváte jejich status a současný status quo, v knize je ale hned několik citací záznamů, kdy Warren s těmito bytostmi dlouze rozmlouvá a ještě s nimi vesele vtipkuje? Chápu zkratkovitost kvůli rozsahu knihy, ale opravdu duchové a démonické entity vyvinou tolik i několikaletého úsilí, aby stačilo přijít, udělat prsk prsk svěcenou vodou, vytáhnout (samozřejmě křesťanský) kříž, pronést několik vět a oni se stáhnou a je hotovo (a sám Warren v knize prohlašuje, že většinou stačí provést jen první úkon)? Warrenům se musí uznat, že mají odpověď na všechno, jen to někdy zavání kličkováním. A jen tak mimochodem, řekl bych, že dneska se k této a podobným knihám o Warrenových dostanou lidi většinou hlavně díky sérii V zajetí démonů, o níž si myslím, že Warrenovým (jejich vykreslením) fakt ublížila. Mno, ale jako „sbírka“ strašidelných příběhů, které inspirovali několik filmových horrorů, to funguje.

Miluju knihy, v nichž děj kráčí trochu jiným směrem, než očekávám. Tohle je naprosto výborná cesta do temného nitra, kterou opravdu cítíte a vnímáte. Skvělé postavy, strhující vyprávění. Už dlouho se mi nestalo, že bych odkládal jinou práci jen proto, protože jsem chtěl číst. Obálka může působit trochu nevýrazně, ale je opravdu výstižná a trefná a za ní se skrývá jedna z nejlepších knih Golden Dogu. A anotace? To je jen začátek…

Před desítkami let čteno původní české „bichlózní“ vydání. Později jsem si, prakticky jen kvůli horrorové části (skvělý VÍTR, ZÁSTUP, EMISAR), protože ty ostatní fantasy/snové/sci-fi povídky mě tak úplně moc nebraly, pořídil tuto část rozděleného vydání. Ale i v ostatních dvou částech se najdou jak horrorově laděné (JEZERO), tak zajímavé příběhy. Například DRAK má naprosto skvělou a strhující pointu, LÉTAJÍCÍ STROJ je příběh nutící k zamyšlení a vždycky mě bavilo BURÁCENÍ HROMU (zapomeňte na zpackanou filmovou „adaptaci“) a titulní KALEIDOSKOP. Bradbury je ve svých povídkách hodně přemýšlivý, imaginativní, kladoucí otázky, předkládající příběhy k zamyšlení, ale také nejednou i lehce naivní, což ale vychází spíše z doby, kdy ten daný příběh vznikal.

Fotografie je na tom stejně jako poesie. Lidi o tom můžou povídat hodiny a vlastně každý může mít pravdu, nebo se o tom nemusí říct ani slovo a jen prožívat. Tento průřez fotografickou tvorbou jednoho z našich nejznámějších fotografů zaujme jak černobílým provedením, tak smyslem po kontrast, světlo a stín a (vnitřní) promluvu. A co si budeme, Stiborův přístup k aktům je prostě úchvatný. Z cyklů, z nichž byly vybrány fotografie, zaujaly Protisvětlo, Černé myšlenky, Prosté motivy a Zimní motivy. Kapitolou samou o sobě jsou portréty žen (naše babičky a matky byly opravdu krásné) a akty. Obzvláště Akt 36, Miller 7 a Disco jsou skvělé. A proslavený Akt 25 Hák je naprosto úchvatný.

Jedna z prvních domácích (socialistických) horrorových antologií. Zároveň náhled do historie a základů žánrů napříč světem (ani jeden z autorů se nedožil 20. století). Strašidelné povídky ze vzdálené antiky, staré Číny, Ruska/Ukrajiny, Spojených států, Francie a Anglie. V některých případech od klasiků žánru (E. A. Poe), v jiných od i jinými příběhy proslavených autorů (Balzac, Dickens, N. V. Gogol, Maupassant. Prostě možnost nahlédnout do toho, jak se hrůzná a horrorová literatura utvářela. Velmi milé vydání se zajímavými ilustracemi. Hodně zaujala překvapivě drsná a brutální povídka SOUDCE ZEMŘELÝCH, miluju Gogolova VIJe, neméně skvělý je Dickensův HLÍDAČ. Nechybí ani klasika HORLA. Jen Bulwer Lyttonův STRAŠIDELNÝ DŮM by nemusel být tak roztahaný a dlouhý. Jestliže se zajímáte o horrorový žánr, tahle antologie by vás neměla minout.

Jestliže Ve spárech múzy Marton ještě nejistě tápal a přešlapoval (což je v podobě debutového průřezu počáteční povídkovou tvorbou pochopitelné), v Králi beznaděje vyskočil na tvůrčího oře a hnal se zdatně kupředu, dál a odhodlaně směrem k zapadajícímu slunci a spokojenosti čtenářstva. Král beznaděje je milý temný, pohádkový příběh s nutným/nezbytným poselstvím. Sebejistě napsaný příběh nořící se hodně hluboko a nastavující pomyslné (i skutečné) zrcadlo, který svým hustě temným a lehce horrorovým zabarvením jen rozšiřuje (sub)žánrovou paletu horrorové edice Zrnka temnoty. Horror a hrůza prostě mají mnoho podob, někdy si jen tak lehce vanou, jindy mrazivě bodají přímo do obličeje, někdy jsou přímé a jednoznačné, ondy lehce fabulují a maskují kostýmovým hávem, ale když se jim dostanete do hloubky a nitra, povede se jim chytnout vás za… ruku, dokáží vás odvést do temných zákoutí a přinutit pohlédnout do zrcadla. A zrcadla nelžou. Abych jen (zaslouženě) nechválil. Více péče by jistě zasloužily verše. Je jich zde dost na to, aby měly (mít) formální sílu. V jejich případě bych česal. Korektury zamrzí. Epilog mi přijde naprosto z/nad/bytečný, v rámci celého předchozího děje je bezobsažný, nic zajímavého a nového nepřináší (jen ve své doslovnosti rozplizává skvělý předchozí dojem z náznaku), vlastně přímo kazí a ředí dojem z povedeně napsaného závěru a skvělé (předepilogové) poslední věty. Ale to jsou jen pomyslné pihy na kráse. Příště epilog prostě vynechám.