eraserhead komentáře u knih

Velké a tajné show bych označil za literární esenci Cliva Barkera. Barker román napsal ještě v době, kdy byl považován za jednu z nejzářivějších hvězd nejen literárního horroru, přesto v něm lze najít stopy Barkerova dalšího směřování – fantasy. Barker možná kdysi byl, slovy Stephena Kinga, budoucností horroru, během objevování a pronikání do tajů jeho díla mi však došlo, že Barker je spíše fantasy autor, než horrorový a toto jeho směřování nakonec i převážilo. Já jsem u Barkera skončil u jeho podivně mysteriózního fantasy románu Mysterium [Sacrament], po této knize jsem další jeho tvorbu nečetl, ale jednotlivé zmínky o jeho dalších románech mě jen utvrzují v tom, že nechal volný průchod svému fantasy směřování. Což nemyslím jako nějakou výtku. Barker vždycky fantasy prezentoval po svém a i v případě takřka pohádkového Zloděje duší si neodpustil svou brutální, hodně temnou a „nenormální“ verzi fantasy. V Barkerově podání by se Harry Potter minimálně poléval horkým voskem a potajmu sledoval své spolužačky při vyměšování a Narnie by byla oázou naprosto neomezených bezuzdných sexuálních hrátek, o nichž nikdo nemluví nahlas ale každý o nich sní.
A právě v tomto je Barker naprosto vynikající. Nijak se nebojí odhalit a zabrnkat na vaše skryté touhy, představy či polohy vašeho vědomí. Dokáže do něj proniknout, pevně jej chytit a držet ho. Dělá to tak sebejistě, sugestivně a dobře, až se čtenářům a čtenářkám jeho četbou odhalené skryté myšlenky a fantazie, nemusí zdát příjemné. Barker prohlédl to, že v každé/m z nás se skrývá něco utajeného, něco, co se zatím neodhaleno skrývá samo, nebo co se snažíme skrýt sami/y a vědomě. On s tím pracuje, založil na tom (minimálně v počátcích) své dílo, hnětl kolem tohoto základu těsto konečného požitku. Barkerovy příběhy jsou často o tom uvnitř, i když pojednávají o tom venku (jako zde).
Velké a tajné show napsal ještě v době, kdy se věnoval horroru a fantasy stránku své představivosti začal teprve objevovat. Román je čistým horrorem se silným fantasy pozadím. Nad klasickým horrorovým příběhem souboje dobra se zlem (nejen nadpřirozeného dobra a zla, ale dobra a zla i v lidech samotných) se klene nepřehlédnutelný opar fantasy pozadí. Barkerovi se však povedl naprosto unikátní, a dle mého názoru výborný, krok – tu fantasy stránku svého románu jen lehce naťukává a nikdy ji neodhalí naplno (což se o jeho dalších románech, např. Imagika) říct nedá. O onom tajemném, mysteriózním a silně fantasy Umění se jen tu a tam mluví, děj ani pořádně neodhalí, co přesně to je, Moře podstaty, do něhož se dostat je vlastně Jaffovým cílem neboť je přesvědčen že to je účelem a prostředkem získání Umění, je jen lehce načrtnuté a i když nejen do jeho vod, ale i na jeho pobřeží v závěru románu nakoukneme, o moc chytřejší také nebudeme. Ona fantasy linie příběhu tedy zůstává neustále jakoby v přítmí, za oponou, která se tu a tam, v závanu větru, poodhalí a umožní nám nakouknout jen na krátký okamžik, což jen více nabudí naše smysly, fantasii a představivost. Pravdou však také zůstává, že ono největší poodhalení, návštěva Moře Podstaty, je nejslabší a nejnudnější částí knihy.
Tolik tedy k fantastičnosti románu. Zbytek je, jak jsem již řekl, takřka klasický horror přelomu osmdesátých a devadesátých let 20 století. Sledujeme bizarní proměnu Jaffa v takřka bezcitného nadčlověka, který se vidí na piedestalu lidstva a všichni ostatní lidského druhu jsou pod ním. Sledujeme urputný a i díky nunciu nerozhodný boj mezi ním a prozřivším Fletcherem ale hlavně, sledujeme osudy jejich dětí (včetně jejich geneze) a jejich spoluobčanů malého městečka Palomo Grove, kde má dojít ke konečnému souboji dobra se zlem a zúčtováním. Jenže kromě toho také zjistíme, že tohle všechno je jen jakýsi vedlejší produkt/projev mnohem většího nebezpečí, které lidstvu, či jeho dimenzi, vlastně hrozí.
Clive Barker je skvělý povídkář, která na několika stránkách několika krátkými větami dokáže přesně vykreslit to, co má v úmyslu, veškerou svoji pohnutou a dost vyšinutou fantasii. Velké a tajné show je důkazem, že to dokáže i v románové formě. Děj se odehrává v několika časových liniích a místních rovinách. Nejzajímavější na něm je jakási neexistence/absence hlavního hrdiny. Tu román prostě nemá. Ač by se to mohlo zdát, není jim Jaff, ani Fletcher a už vůbec ne jejich děti. Z celé, zhruba 7-8 členné skupinky postav, jejíž prostřednictvím se děj ubírá kupředu každá z nich na jistou dobu vystoupí do popředí, stane se hlavní postavou dané části příběhu, aby zase nakonec ustoupila, nebo se ukázala pro další odvíjení příběhu nedůležitá. Jaff, který nás do celého příběhu uvede a rozhýbe jeho kola k pohybu se po čase ukáže být jen jakýmsi prostředníkem pro další děj bezpředmětným, aby se nakonec ke konci na krátkou dobu vrátil a veškerý tento dojem jen a jen potvrdil. Jaffovy a Fletcherovy děti, dvojčata Jo-Beth a Tommy-Ray a Howie, které mají v jejich smrtonosném boji pokračovat, se ukážou být jen pouhými figurkami na šachovnici, které lze kdykoliv obětovat pro konečný cíl. Až někde v půli, zpočátku jen jako bezvýznamná vedlejší postava, se objeví charismatická postava Tesly, která nakonec sehraje důležitější roli, než by se vůbec mohlo zdát. Stejné se dá říci o Barkerově zřejmě osudové a oblíbené postavě detektiva Harry D'Amourovi (mnohem větší prostor dostane v pokračování tohoto románu Everville a je hlavním hrdinou Barkerova filmu Lord of Illusion), který se najednou objeví až v samotném závěru příběhu, je však (ukáže to hlavně závěrečný rozhovor) velice důležitý. Jednou z nejdůležitějších postav se pak nakonec jeví tajemný Kissoon, který se objeví na začátku románu, pak dlouho, dlouho nic a jeho pravou podstatu a důležitost v příběhu odhalíme až na konci. Všechny tyhle postavy, jejich vzájemnou a proměnlivou důležitost, Barker dokázal skvěle a poutavě ukočírovat.
Měl-li bych Cliva Barkera charakterizovat dvěma slovy, mé znalosti jeho díla mě nutí konstatovat (bez jakéhokoliv negativního zabarvení), že je to bizarní úchyl. Nikdy se ve svých románech a povídkách neštítil jakékoliv bizarnosti, nechutnosti, úchylky či nenormálnosti (v mínění některých zřejmě i nelidskosti), která by však nepůsobila jednostranně, prvoplánovitě a jaksi sebestředně. Všechny prasárny, které ve svém díle popisuje jsou kompaktní s celkem, slouží mu, jsou jeho nutnou součástí a děj jako takový jen popohánějí kupředu. Ve Velkém a tajném show silně prokazují svou sílu. Klasický, až se mi chce opravdu napsat kingovský, horrorový román, relativně přístupný, plný zla (Jaff), podivností (Kissoon), mystéria (Moře Podstaty), lidských tragédií (Legie Panen), kouzel, iluzí a tajemna, Vám najednou nafackuje ženou souložící se psem, Kissoonovými nestvůrnými pobočníky, které vyrábí ejakulací na své výkaly nebo silnou incestní zápletkou (Tommy-Rayův narůstající a neovladatelný vztah k sestře) či sexualitou obecně (Legie Panen). Barker prostě dokáže zabrnkat na vaše citlivé stránky, respektive dokáže je odhalit a povzbudit. Můžete se tomu bránit, ale on prostě ví, jak na to. Přemýšlení, proč je mou nejoblíbenější a z celého románu nejlepší a nejčtivější (čte se jedním dechem) kapitolou hned druhá nazvaná Legie Panen, mě nepřivádí na uspokojivým a příjemným odhalením.
I přes počáteční slabší rozjezd (Jaffova prozření a proměna) se román nakonec rozjede, postupně zrychluje a minimálně drží stabilní rychlost.
Velké a tajné show je nejlepší Barkerovou knihou, co jsem četl. Dodnes vzpomínám, jak na mě působila, když jsem ji četl poprvé. Byl jsem strašně nadšený a hltal každou další stánku. Je literárním výtažkem toho nejlepšího, co přelom 80. a 90. let 20. století v horroru přinesl. Je jen škoda, že zrovna tuhle jeho knihu nikdo ještě nezfilmoval.

9 26.11.2010

Květy zla mi po dlouhé době opět připomenuly, proč vlastně mám rád poesii a proč se k ní pravidelně vracím.

6 24.11.2010