Ellinek komentáře u knih

Dlouho mi trvalo, než jsem se k nějaké knize paní Mornštajnové dostala. Jsem ráda, že jsem začala právě Hanou. Obratem se díky ní autorka stala mou hvězdou mezi českými autory. Její styl je jednoduše dechberoucí. Krásné popisy, bohatá slovní zásoba, nádherně formulované věty, je v tom jistá jednoduchost, ale zároveň preciznost. Autorka je mimořádná vypravěčka.

Smekám za takto složitý příběh, který autorka dokázala s grácií a půvabem sepsat a předložit jej čtenářům. Hrůzy nejen války, ale také všeho, co jí předcházelo, vykreslila opravdu bravurně. To tiché zlo, které se pomalu blížilo k jednomu malému městečku, ve čtenáři vzbuzuje tísnivý pocit, který je ještě umocněn tím, že dnes už ví, jak to všechno skončilo. Hana je ukázkou mimořádného vypravěčského talentu, stejně jako citlivého předávání hrůzných událostí čtenářům. Uměla bych si představit, že se zrovna Hana dostane do seznamu doporučené literatury k maturitě, protože má rozhodně co nabídnout nejen ze stylistického hlediska, ale především příběhově. A samozřejmě fakticky.

Skutečně mimořádná kniha od mimořádné autorky. Na Hanu budu ještě hodně dlouho vzpomínat. A takové knihy, které se do vás otisknou, jsou nejlepší.

38 19.11.2020

Já tento příběh nemohu nemilovat. Zamilovala jsem se do něj už na střední, kde jsem si zoufale přála, abych mohla o Větrné hůrce povídat u maturity - tolik bych toho nakecala! Tohle přání se mi sice nesplnilo, ale samotný román už má nezaměnitelné místo v mém srdci! Nyní jsem se k němu po několika letech vrátila a nebyla jsem zklamaná. Trochu jsem se bála, že další roky mého života a nová míra vyspělosti mi nakonec ukážou, že příběh není zase takový skvost, ale mé obavy byly zcela liché! Zamilovala jsem se do příběhu snad ještě víc!

Ano, pro někoho to může být příliš popisné, příliš ukecané, protože jedna postava ze sebe dokáže vyloudit monolog klidně i na tři strany, ale já to jako mínus nevnímám. Popisy krajiny byly tak živé, že má láska k anglické přírodě při prvním čtení ještě vzrostla a přes svou ponurost a melancholické dojmy je to pro mě zkrátka to nejkrásnější místo na světě. Už jen kvůli té krajině stojí za to se do příběhu ponořit.

Co se postav týče, každá byla jedinečná. Nahlížením do jejich myslí se mi zdálo, že se více přibližuji samotné Emily a ze slov její sestry, jež si uzurpovala dvě předmluvy ve vydání, které jsem četla, jsem pochopila smýšlení, povahu a křehké nitro autorky a během čtení jsem si všechny tyto aspekty ještě více uvědomovala. Žádná postava není stejná jako předešlá. Z původně oblíbené paní Deanové jsem přesedlala na Haretona, z něhož se vyklubala má nejmilejší postava. I přes svou hrubost, kdy rostl jako dříví v lese, v sobě dokázal díky mladé Cathy najít špetku citu a tu poté živit a získat zpět hrdost, jaká mu jako Earnshawovi náleží. Přestože mě nikdy nepřestane fascinovat milující, spalující a zároveň nenávistný vztah mezi Catherine a Heathcliffem, stejně fascinujícím se pro mě stal vztah Cathy a Haretona. Myslím, že sám Heathcliff je postava, která snad nemá v literatuře obdoby. Komplikovaná, drsná, zapšklá, pomstychtivá, přesto milující, ovšem tak brutálně a nelítostně, až se sama láska přetaví ve spalující nenávist. Přesto snad nakonec jeho život skončil šťastně, když se setkal se ženou, již tolik miloval i nenáviděl zároveň. Dokázala bych o něm mluvit snad věčnost.

Kniha je samotnou esencí temné melancholie zasazené do příhodné krajiny a samotný příběh by se snad ani nemohl odehrávat jinde. K autorce chovám hluboký a upřímný obdiv. V mysli křehké ženy se zrodil příběh tak brutální a temný, který, byť byl jediný, dokázal chytnout za srdce spoustu generací.

25 25.03.2020

Já jsem tedy moc ráda, že taková kniha u nás vznikla. Přestože je její téma tak těžké. Přečetla jsem na jeden zátah za necelé dvě hodiny, nemohla jsem odložit.

Autorka skvěle vykreslila charaktery všech postav, jejich vztahy i smýšlení pubertálního dítěte. Ovšem při čtení mi bylo hrozně úzko, protože takhle by se zkrátka nikdo k dítěti chovat neměl. Jistě, já jsem taky kolikrát dostala pár výchovných, ale ne že bych měla modřiny. To byla prostě jen výchova. Tady už si rodiče vylívali svou frustraci na nevinném člověku. Ubližování dítěti je to nejodpornější, protože chudák dítě se nemůže bránit. Musím vyzdvihnout postavu výchovné poradkyně, protože byla velmi necitelná a už jen kvůli jejímu přístupu se dítě prostě šprajcne a nic nepřizná. Autorka v tomto skvěle vystihla myšlení malého dítěte, pro které je spousta věcí normálních, protože si je ještě neumí vysvětlit, bojí se, dává si za vinu problémy okolo sebe...opravdu výborně napsané.

Ke každé postavě bych měla hodně co říct, ale to bych tady psala hodně dlouho. Tak aspoň ta matka mě šíleně vytáčela. A že se žádná postava nijak nevyvinula, jak se psalo v jednom komentáři? No, v životě to tak chodí. Semetrika zůstane semetrikou, frustrovaný otec v jejím područí to bude ventilovat na dítěti a...nic se nezmění. Takových případů je dnes a denně spousta, zrovna nedávno jsem pročítala kazuistiku matky, která chtěla děti znovu do péče a opravdu se snažila, ale nakonec stejně spadla opět na samé dno. To jsou zkrátka příběhy všedního života. Všechno nekončí vždycky dobře, lidé často neprozřou. Bylo by krásné, kdyby ano, ale je to utopie.

Já jsem opravdu velice ráda, že autorka takovou knihu napsala, dala nahlédnout pod pokličku v podstatě mnoha domácností, protože takto žije opravdu spousta dětí a to je na tom nejsmutnější. Právě to, že tento příběh se možná právě teď někde děje. Ovšem není to čtení pro každého, to uznávám.

20 04.11.2020

Neuvěřitelné. Jedním slovem neuvěřitelné. Mornštajnová je Paní Vypravěčka a Les/ž v domě to jenom dokládá. Chytí vás na začátku a pustí až na konci. Je to temné, syrové a brutální, v tomto směru to jistým směrem vybočuje z autorčiny tvorby. Je to jiné a přitom stejné. Dýchne na vás celá škála emocí. Já na konci zůstala naprosto rozložená. Je to takový....životní příběh ve své nejsyrovější formě. Alespoň pro mě. A já před autorkou smekám, že něco tak silného a temného dokázala napsat s takovou grácií. Je to brutální knížka, ale zároveň naprosto úchvatná, byť to zní docela zvláštně. Tuhle knížku prostě musíte zažít, jinak to nejde.

18 13.04.2023

Strika s Robin miluju už od našeho prvního setkání a za ty roky se na tom nic nezměnilo. I když zvyšující se počet stran může působit děsivě, já jsem vždycky ráda, že můžu se svými oblíbenci pobýt co nejdéle, až mi to na konci cesty přijde zase málo. Nemá cenu rozebírat spisovatelské kvality Rowlingové, ať s ní má kdokoliv jakýkoliv problém, nedá se jí upřít, že prostě umí. A dokazuje to s každou další knížkou, ačkoliv pro mě jsou její detektivky nad celou její tvorbou. Propracovaný děj, uvěřitelné, živé charaktery, pořád je o čem mluvit a číst, nejsou zde hluchá místa, jedním slovem paráda. Čtení si moc užívám a už se těším na další seriálové zpracování s mým oblíbeným Tomem Burkem. A budu se modlit, abychom na ni, stejně jako na další díl, nemuseli čekat zbytečně dlouho.

18 08.06.2022

Z první knihy od Petry Dvořákové jsem nadšená. Autorka umí bravurně vykreslit charaktery, nikdo není černý nebo bílý, každý má své dobré stránky, stejně jako chyby. A přesně takoví lidé jsou. Něco udělají s dobrým úmyslem, ale skončí to katastrofou. Snaží se, seč jim síly stačí, ale nakonec je okolnosti stejně pohřbí a oni zahučí do bahna.
Pro mě byl Hynek sympatický. Měl své chyby a mít ho za manžela, beztak bych ho hnala, ale jako nestranný pozorovatel jsem s ním sympatizovala. Vlastně mě nakonec i mrzelo, že v tom špitále zůstal. Jinde by mu možná bylo líp.
Nemocniční prostředí bylo vykresleno naprosto bravurně. Každá sestra jiná, každý doktor jiný. Staniční jako přes kopírák, co jsem slyšela od holek ze zdravky, jejich staniční byla taky pořádná stíhačka. Asi se to na té pozici nějak dědí. Je vidět, že si na knize dala autorka záležet, nepíše žádné blafy, naopak, všechno je psáno s přesností a jistotou, každá operace vám probíhá před očima. No a že je nemocnice jeden velký byznys, to není žádné překvapení. Je skvělé, že autorka nic, o čem píše, neodsuzuje. Tak to zkrátka je, předkládá skutečnost čtenáři, ale nepodsouvá mu žádná stanoviska, ať si na to každý udělá názor sám.
Po dlouhé době nějaký obyčejný příběh ještě obyčejnějšího člověka, který mě stáhl k sobě a nepustil. Knihu jsem musela dočíst během jediného dne, autorka píše velice čtivě. Přestože se nejedná o žádný převratný příběh s mimořádnou zápletkou, právě takové obyčejné příběhy skutečných lidí potřebujeme. A Petra Dvořáková je psát umí.

17 05.08.2020

Paní Mornštajnová je úžasná vypravěčka. Zatím jsem se dosud nesetkala s autorem, který by byl natolik obdařen talentem nádherně vyprávět příběhy. Autorka by mohla psát o čemkoliv a já bych každé slovo doslova hltala.

Nejinak tomu bylo i u Hotýlku, který, ačkoliv zobrazuje v podstatě život jedné rodiny v několika provázaných generací, jsem nedokázala odložit a musela jsem ji stáhnout prakticky naráz. Autorka umí skvěle vyobrazit danou dobu, na jakou se právě zaměřuje, do detailů ji i v těch nejmenších nuancích vykreslit, takže všechno prožíváte s postavami a děsí vás, jak pravdivé to vlastně všechno ve skutečnosti je.

Já si u Hotýlku nemůžu na nic stěžovat, paní Mornštajnová umí nádherně vyprávět a až vyjde Listopád, budu první, kdo ho zhltne.

15 06.01.2021

Nádherný a půvabný příběh, který mi díky námětu válečných restitucí připomínal Dámu ve zlatém, ale tohle byla ta krásná romantika, kterou si čas od času potřebujete přečíst a díky níž získáte zpátky špetku naděje, že jednou může být zase dobře. Moyesová psát umí a každý její příběh je hlubokou sondou do lidské duše. A všechno v jejích knihách vás vždycky rozmetá. Zamilujete si všechny postavy a jejich příběh zhltnete na posezení. Ono se k tomu vlastně ani nedá moc co napsat, ty pocity a tu hloubku celého příběhu si prostě musíte prožít. U této knihy nemusíte váhat. Přečíst je to takřka povinnost!

14 30.07.2021

Fascinující. Jako kdyby psala úplně jiná autorka. Oproti Griši je to neuvěřitelný skok vpřed a já nemůžu být spokojenější. Šest vran je neuvěřitelně komplexní příběh, nad kterým mi skoro zůstává rozum stát.

Nevím, jestli jsou hlavními tahouny příběhu postavy, nebo samotné vloupání, protože oboje je naprosto geniální. Postavy mají hloubku, jsou rozmanité, každá má ke svému konání důvod, všechny se vyvíjejí a každá si pořád uchovává to svoje speciální jádro, které je činí tak specifickými. Samozřejmě za mě vede Kaz, protože kvůli tomu, abych se k němu dostala, jsem absolvovala Grišu. :D A nezklamal mě. Je to neuvěřitelná postava, svým myšlením, genialitou, schopností za pochodu přizpůsobovat jednání situaci. I když si myslíte, že prohrál, je to vlastně jen přestává, ve které upravuje strategii, protože bitva ještě nekončí, ne pro Kaze Brekkera. Jesperovo tajemství tedy bylo překvapením, možná trošičku zbytečným...ale jo, proč ne, chci vidět, jak to do něj Nina bude hustit. :D V těsném závěsu za Kazem je pro mě Matthias, protože na něm autorka nádherně vykreslila změnu, kterou si prošel, od zatvrzelého druskella nenávidícího griši, až po znovuzrozeného bojovníka, který poznal, že nikdo není jen dobrý nebo špatný a každá mince má dvě strany. To se mi moc líbilo a autorce za to tleskám.

Tak jako jí tleskám za skvělou vloupačku, která byla prostě grandiózní, promyšlená a neskutečně realistická. A její vyústění, kdy člověk dokonce spatří i uculujícího se Kaze, to je prostě třešnička na dortu. :D Všechno dávalo smysl, mělo to své místo a za tuhle uvěřitelnost se autorce klaním.

Na tomhle příběhu nemám co nemilovat. Kromě toho, že má autorka neuvěřitelnou fantazii, tak pak hlavně umí. Všechno dovede prodat a i když někomu vadí nimrání se v minulosti postav, já tohle nahlížení do jejich minulosti a hlav zkrátka miluju a tady toho bylo vrchovatě. Trošičku mě mrzí ta romantická linka, protože za mě nemusí být všude, ale naštěstí se autorka drží charakterů postav a do ničeho je netlačí, naopak jim pomalu všechno podsouvá, nenápadně a uvěřitelně, takže nakonec mě to zase tolik nebolí, ale...stejně, nemuselo to být. :D Ještě jedním mínusem je pro mě věk postav, protože jsem jim to zkrátka nevěřila. Když z Matthiase vypadlo, že je mu osmnáct, hrklo ve mě, že to je už snad trochu úchylné. :D Vidím je jako lidi, co mají za sebou minimálně dvacítku, ne jako puberťáky protřelé těžkým životem. Jasně, v Ketterdamu musí každý rychle dospět, jinak by nepřežil, možná o to jde, ale i tak...to věkové rozložení, nad tím zůstává rozum trochu stát. :D

Tak jako tak, Šest vran jsou mimořádnou knihou, která ve mně ještě dlouho zůstane a autorku si začnu nejspíš hodně velebit, protože mi dala všechno, co v příbězích miluju a většinou tolik postrádám. Tleskám a chci více podobných příběhů z temných uliček a zločineckých gangů. :D

14 08.05.2021

Tragický, smutný, svým způsobem děsivý příběh ne o tom, co by se stalo, kdyby tehdy, ale především o tom, co se i teď může stát, pokud. Pokud to dovolíme. Knihu jsem četla v době, kdy nás dva politici se srdcervoucími výrazy dramaticky informovali o tom, co se ve skutečnosti stalo před sedmi lety, o čemž poté zákonitě mluvil každý. A každý, kdo to velmi dramaticky dokresloval, až se člověk pomalu začal cítit jako ve válečném stavu, způsobil, že se mi nakonec Listopád četl hodně špatně. Protože to, co autorka sepsala, vlastně ani nemusí být fikce. Nemusí to být otázka minulosti. Může se to stát i dnes. A je jedno, jaký režim se pro takový převrat rozhodne.

Za mě se Listopád řadí o malilinkatý stupínek výše než Hana, která nám připomíná, co se dělo a co bychom neměli opakovat, ale Listopád nám toto nastiňuje mnohem blíž, protože je to v podstatě ještě velmi nedávná minulost. Týká se nás a měli bychom se z ní poučit, přestože vidíme, v jak dezolátním stavu už dnes svět je. Listopád je zase ne tolik fiktivním svědectvím o tom, co všechno se může stát, jak by to vypadalo a jak nás to může ovlivnit.

I přes tragickou stránku závěru příběhu jsem na konci knihy přeci jen viděla nějakou tu naději. Protože žádná tyranie netrvá navěky. A možná i to, že člověk jen zapálí svíčku a postaví se po boku podobně smýšlejících lidí, může odstartovat vlnu změn. Nakonec i ta svíčka se může stát pomyslným světlem na konci tunelu a příslibem lepších zítřků.

14 18.04.2021

Colleen má mimořádnou schopnost, kterou jsem nezaznamenala u žádného jiného autora - umí se dotknout duše KAŽDOU knihou.

Námi to končí je opravdu mimořádná kniha. Polovinou knihy jsem proplouvala jako obyčejným milostným příběhem a čekala na ten zlom, čekala jsem, kdy to Ryle podělá. Věděla jsem, že mě čeká ponoření se do něčeho vážného. Ale jako vždy, jakmile ten zlom přišel, byl to neskutečný nával emocí! Na tohle je Colleen expert.

Usmívala jsem se, zároveň brečela, svíralo se mi srdce, soucítila jsem s Lily, věděla jsem, že dělá dobře, ale zároveň jsem spolu s ní cítila, jak moc je to stejně špatně a jak moc to bolí. Colleen zde sama řekla, že nic není černobílé a to je motto, který já se řídím už dlouho. Colleen to každou svou knihou už jen dokazuje, potvrzuje a dělá z toho platný zákon. Začarovaný kruh, natolik devastující, se musí ukončit, ale ne každá žena na to má sílu. Colleen opravdu krásně rozkrývá myšlení ženy v tak tíživé situaci, která miluje a zároveň nenávidí, hledá sílu, padá a odpouští, zvedá se a snaží se vytrvat. Nastavuje čtenáři tak kruté zrcadlo, že to nemůže nikoho nechat chladným. Po přečtení knihy nejde nepřemýšlet nad jediným řádkem.

Děkuji Colleen za to, že odkrývá tak těžká témata, jimiž se zabývá. Děkuji za to, že odkryla část vlastní minulosti, nebála se o tom napsat, byť ji to stálo opravdu mnoho úsilí. Tak jako Lily musela najít odvahu pro své rozhodnutí, musela autorka najít odvahu k napsání a zveřejnění této knihy, aby se dostala do povědomí čtenářů a odkryla tuto problematiku. Hluboce před ní smekám a vážím si jí zase o kus víc.

14 27.03.2020

Já jsem snad ještě nadšenější než u prvního dílu. Hned první kapitola mě upřímně rozesmála a chtěla jsem číst dál, i když to kvůli práci pořádně nešlo. Bylo to prostě boží. Joellen byla skvělá, zamilovala jsem se do její prořízlé papuly a Cam byl správný týpek, co jejímu sarkasmu dokázal čelit s grácií a ještě ji vytočit. :D Líbilo se mi celkové vyznění knihy - člověk by měl být spokojený se svým tělem a nejít z extrému do extrému, měl by se mít rád takový jaký je a takový je i nejlepší. S Jo jsem v mnoha takových situacích soucítila a kolikrát jsem v ní viděla samu sebe. Každý potřebujeme nějakého takového Cama. :D Je to skvělý, zábavný příběh, z něhož si ale odnesete i něco navíc. Závěry těchto knih jsou sice jasné, ale co na tom? Ta správná slow burn romantika, navíc tak skvěle napsaná, je přesně ten oddych, který člověk čas od času potřebuje, a já jsem v téhle autorce našla nového favorita. Těším se na další!

13 14.11.2021

Moje první kniha od Colleen. Zpočátku jsem byla vůči tomuto žánru skeptická, ale po přečtení To nejlepší v nás jsem doslova uchvácena!

Ženské romány nejsou zrovna moje parketa, ale námět mě zaujal, proto jsem se do toho nakonec pustila. Nemohla jsem se odtrhnout. Polovinu knihy jsem zhltla najednou, protože mě to tak bavilo, že se mi nechtělo až do rána.

Nejde o typický příběh, kde se dostáváte z akce do akce. Je to spíše psychologický popis manželského soužití, ale já zase na tu psychologii hodně slyším. Neposouváte se svižným tempem dopředu, jde spíše o zásadní úsek života dvou manželů. Střídání kapitol tehdy a teď pro mě bylo geniální, protože díky tomu krásně vylezly ty kontrasty mezi sluníčkovým začátkem manželství a jeho krizí v sedmém roce života. Autorka skvěle zachytila duši hlavní hrdinky a její motivy a názory. Líbilo se mi, že v podstatě nešlo o to běžné už tě nemiluji, jak to u rozvodů často bývá, ale šla opravdu hodně do hloubky a motivace Quinn k jejímu jednání byla zcela přirozená a uvěřitelná. A Graham. Ach, Graham! Takový chlap snad neexistuje, ale přesto mi přišel úplně skutečný a uvěřitelný. Jeho dopisy mě nakonec totálně rozložily a jsem za ně ráda, protože nám autorka dovolila vlézt také do jeho hlavy a podívat se na celou problematiku z jeho úhlu pohledu. A Graham opravdu nebyl nevšímavý chlap, kterému ujde třeba i jen změna účesu jeho manželky.

Opravdu půvabný, čtivý a hlavně lidský příběh, který podle mě dokáže zasáhnout toho správného čtenáře na tom správném místě. Ještě nějakou dobu po dočtení jsem sama hloubala, jaká jsem a jaké je moje jednání ve vztahu a že existují špatné věci, na kterých bych měla zapracovat, a naopak dobré věci ve mně, které bych měla více vynést na světlo.

Musím se hodně držet, abych nevzala útokem všechna knihkupectví a nekoupila všechny zbylé tituly od Colleen. :D

13 02.03.2020

Výborná kniha, konečně jsem z nějaké detektivky upřímně nadšená. Žádný krvák, který by táhl na zdeptaného hlavního detektiva, který musí řešit uřezané hlavy a jinak znetvořené mrtvoly. Sice zdejší způsob smrti taky nebyl žádný čajíček, ale to jsem se upřímně tetelila blahem, jak to bylo celé krásně zkonstruované, ale já jsem morbidní maniak. :D

Tohle byla krásná, poklidná, příjemná detektiva se spoustou skvěle vykreslených postav. Malebná lokalita plná na první pohled přívětivých sousedů, ale pod povrchem bují zášť, nenávist, závist a nakonec taky vražedné tendence! A vzhledem k tomu, že jde o sérii, nezůstane jen u jednoho případu! Z čehož budu nadšená ještě dlouho! K tomu je celý případ dobře a logicky vykonstruován, na konci přijde srozumitelné odhalení a žádná otázka nezůstane nezodpovězena. Snad jen ta, kdo na koho zaútočí příště. :D Vinston je navíc sakra příjemná postava, to je úzkostlivé dbaní na čistotu, správnou výslovnost, bylo to prostě kouzelné a kolikrát jsem se nad ním uculovala. :D K tomu všemu má ještě sympatickou rodinu, ve které naštěstí nebují zášť a vzájemná nevraživost, ale všichni spolu krásně vycházejí, i když se Vinston snaží mít Poppeho nerad, ale nějak mu to nejde. :D

Autoři si mě tímto příběhem naprosto získali, zamilovala jsem se do postav a prostředí a upřímně doufám, že jim další díl nebude trvat nijak závratně dlouho, protože tohle mě zatraceně baví. Moje nová knižní láska!

12 24.04.2022

Není to špatná kniha. O takových událostech je určitě potřeba otevřeně mluvit a předkládat je současnému publiku, které už leckdy nemá ponětí ani o té nejbližší minulosti.

Jizva předkládá příběh životické tragédie ve dvou rovinách, které za mě nebyly úplně šťastně propojené. Půlku knihy jsem dost bojovala s tím, kde zrovna jsem a u hlavně u které rodiny, protože se autorka dle mého zcela zbytečně snažila vytvořit napětí na tom špatném místě, a sice která to teda byla - Marta, nebo Tereza? Ale nakonec jsem si v tom našla svou stopu a už jsem jela, i když to pachtění bylo opravdu zbytečné.

Sama pocházím z nedaleké oblasti Životic, takže v tomto ohledu pro mě byla kniha mnohem živější. O tragédii jsem věděla, ale ještě jsem se k pomníku nedostala, což musím co nejdřív taky napravit. Zajímavá pro mě byla informace, že na každém místě, kde nějaký muž padl, je malý pomníček se jménem. A největší facka pro mě byla zmínka o veřejné popravě v Návsí, které je mou pravidelnou přestupní stanicí na cestě k rodičům. Dlouhé roky žiji v sousedství a nikdy jsem neslyšela o válečných událostech na tomto území, takže to pro mě byl šok i poučení zároveň.

Kniha rozhodně není špatná a stojí za přečtení, i když se toho nedovíte zase tolik, jak jsem si původně představovala. Stále s mnohem větším napětím očekávám knihu o této události z pera Karin Lednické.

12 04.10.2021

Hustý. Já snad nemám slov. Podle anotace jsem si říkala, že vím přesně, jak se to bude odvíjet a kdo bude kdo, ale nakonec mě autorka mile překvapila, že se vydala jinou cestou, přestože některá ta typická schémata tohoto žánru zachovala, ale to vůbec nevadí. Tohle je totiž tak sympatický příběh, který stojí za to, že byste mu odpustili všechno!
Všechny postavy byly totálně úžasné. A to se mi fakt nestává často, abych tohle psala. Uvěřitelné, milé, sympatické postavy, u kterých máte pocit, že jste s nimi v New Orleans a patříte do jejich velké rodiny. Nebylo to tak vtipné, jak jsem podle ohlasů čekala, v tomto ohledu byl větší prča Chlap snů, ale místy mě to opravdu pobavilo. Hlavně to byl strašně krásný a uvěřitelný příběh, já těm lidem věřila zkrátka úplně všechno. Inteligentní dialogy, z nichž si něco odnesete a místy vás pobaví. Tahle knížka se opravdu vymyká tomu, co v tomhle žánru běžně vychází, a je to tak příjemné osvěžení!
Chcete víc. A protože je to příběh první, dostanete víc. Už aby to bylo a abych věděla, o čem to bude!

12 25.06.2021

Myslela jsem, že po Evvie Drakeové se jen tak nezamiluju, ale opak je pravdou. Letní sázka se stala snad mou nejmilejší knížkou na světě. Nádherné, citlivé, něžné, svěží čtení o dvou spisovatelích, kteří si prochází tvůrčí krizí. S January nemůžete nesympatizovat (a to mám s hlavními ženskými hrdinkami většinou spíš problém) a do Guse jsem se zamilovala hned jak se objevil. Jejich rozhovory byly citlivé a hluboké, nad jejich pošťuchováním a vtipkováním jsem se smála jako už dlouho ne (inteligentní humor aby v literatuře člověk pohledal) a zejména Gusovo vidění světa mi hodně připomínalo mě samotnou. Četla jsem v práci bez svého notýsku, takže jsem byla po chvíli už zoufalá z toho, jak se pořád musím vrhat po mobilu, abych si vyfotila další citát a mohla si ho zapsat. Tolik hlubokých, trefných a nádherných myšlenek jsem v jedné knize už dlouho neviděla! Zamilovala jsem se do toho příběhu, do jeho postav, do jeho hloubky a kam budu chodit, budu tuhle knihu doporučovat, protože to není jen obyčejné plytké romantické čtení pro ženy. Naopak, je to hluboká sonda do nitra lidské duše a ukázka toho, že i když každý vidíme svět jinak, neznamená to, že ho vidíme špatně. Především pak z Gusových úst pro mě plynulo opravdu hodně moudrosti a vždycky jsem musela knihu na chvíli odložit a přemýšlet nad tím, co právě řekl. Letní sázka je zkrátka úžasný balíček radosti, krásy, smutku, zoufalství a bolesti a s tím vším budete chtít oběma hrdinům pomoct, vyslechnout je a prostě jen být s nimi. Za poslední dobu mě Grada překvapuje samými úžasnými tituly, které mě chytnou za srdce. Takových knížek chci víc! A chci víc Guse!

12 06.06.2021

Opět jsem se pracovně dostala k dalšímu autorovi, který mě příjemně překvapil. O Shustermanově celkovém úspěchu jsem věděla už dávno, ale nikdy mě nelákalo si nějakou knihu od něj přečíst. Až teď mě mezery ve znalostech autorů přiměly podívat se na nějaké to dílko a musím říct, že se rozhodně podívám i na další.

Za mě to byla naprosto skvělá jízda. Connor a Risa mi byli hrozně sympatičtí, u Leviho jsem chvíli váhala, jestli mě jeho kapitoly budou posléze bavit, ale ani jeho linka nezůstala pozadu a dobrodružství se CyFym bylo skvělé, nabídlo to další pohled na rozpojování a co všechno z toho může vzniknout za problémy. Všechno bylo skvěle vykresleno a popsáno, legenda o akronském zběhovi taktéž poutavá a opět nám ukázala něco důležitého o společnosti.

Já jsem knihu opravdu hltala. Sice mi kvůli pracovní vytíženosti trvalo, než jsem ji přelouskala, ale to nebyla vina autora. Zbožňuji knihy s nějakým poselstvím, které se skrývá pod povrchem, schované tak, aby nad ním při čtení člověk přemýšlel a uvědomoval si ho, tvořil si vlastní názor a hodnoty. Takové příběhy mě oslovují nejvíce a já jsem ráda, že jsem zprostředkovávány mladým čtenářům, které třeba také donutí k přemýšlení.

12 19.12.2020

Milé a vtipné vyprávění o tom, jak bychom své děti měli zabalit do něhy (a nás by tam měl taky někdo balit), jak svým dětem rozumět a taky jak porozumět sám sobě. Pan Herman všechno vypráví s vtipem a lehkostí a nejde s ním nesouhlasit. Ještě se mi nestalo, abych se u knížky rozbrečela natolik, že jsem nebyla schopná číst dál, ale rituál pohřbu a autorův pejsek mě zkrátka dostali tak moc, že jsem musela pokračovat až další den, jinak bych knížku slupla na posezení. Krásné to bylo. A hlavně poučné. Pan Herman vypráví velké pravdy.

Nebo co myslíte vy?

11 03.12.2021

(SPOILER) Haleluja! Napotřetí jsem tu knihu dočetla do konce, letos už mě žádný takový heroický počin určitě nepotká! Standardně čtu při práci knihu tři dny, Lea mi i s volnem trvala týden.
Asi nemám žádný nový poznatek, kterým bych mohla přispět, ale…pár jich mám.

Neskutečně mě vytáčela hromada pravopisných i stylistických chyb. Chyběly čárky, tečky, písmenka, spousta vět začínala tak, jako kdyby ji autorka měla na mysli říct takhle, ale pak se to změnilo a dokončila ji úplně jinak, takže věta neměla vůbec smysl. Jednoduché věty, usekané, opakované. Stejně tak výrazy. Přísahám, že jestli ještě někde uvidím slova a spojení jako kobaltové, tyrkysové, indigové, terakotové nebe, vůně pečeného masa, pověděl, tak si nejspíš vážně něco provedu s očima. Nic jiného v knize snad ani neexistuje. Netřeba dodávat, že barvy nebe byly dokonce pospány ve špatnou denní dobu. Ale tak…no, nevadí.

Nejpozoruhodnější na knize mi přišlo především to, že někdo dokázal napsat takový děj, kde byly ty vycpávkové a nedůležité pasáže tak rozvité, zatímco části, které měly potenciál skvěle zahýbat dějem, kdyby se jim autorka věnovala, byly shrnuty do dvou odstavců a sbohem. Návštěva Bellského království a čin královny Belly? Ach, to mohlo vyvolat nějaký velký spor, ale ne, my budeme jenom koukat, co se to vlastně stalo, a pak odtáhneme. Když se královně Lea pomstí? Zatímco Thomas královnu ignoroval, aby nerozpoutal válku, Lea se za ním hrne se svou trofejí s nadšenými slovy hele co mám? A on se nad tím smutně usměje. A je to v pořádku! Smutně se tam vůbec usmívalo pořád hodně lidí. Věštby byly taky povětšinou strašně nevyužité. Prostě tam byly, i u lidí, kteří vám byli vlastně putna. Jak k té své přišel Patrik a vůbec, jak přišel k té lásce, když jsme se do doby, než to čtenáři odhalil, nesetkali ani s jediným náznakem, že by k někomu choval vřelé city? Třpytící se město si odbudeme v jedné kapitole a posléze se vracíme domů, abychom se jako mávnutím kouzelného proutku najednou vrátili do Sluneční vesnice. V téhle zemi se vůbec cestovalo mimořádně rychle. Za den projdete tři země a nic vás to nestojí.

Co mě nakonec zarazilo nejvíc a uvědomila jsem si to až za dlouho, byla skutečnost, že Thomasova milovaná byla unesena a tento fakt před nás byl postaven buď jak buď. Když jsem Leu četla na internetu, alespoň se tam vyskytovala scéna, kde Thomas vyprávěl, možná vzpomínal, nejsem si jistá, jak vlastně zjistil, že jeho milá byla unesena. A přitom našel svůj milovaný šutřík. V knižní podobě tahle scéna ale úplně zmizela a já se poté ptala: jak to, že minimálně Lea přijímá únos jako fakt a ani se nezeptá, jak se to stalo? Přemýšlí nad únosem jako nad hotovou věcí, ale nikdy se vlastně nikoho nezeptala, co přesně se s Perlou stalo. Prostě je to láska jejího manžela, unesená, ano, v pořádku, je to tak, beru to. Vlastně se tím šulí i čtenář, protože ten taky nemá žádnou vzpomínku nebo myšlenku, která by podpořila tezi o únosu. Ano, máme si to myslet, myslí si to i Thomas, všichni víme, že nebyla unesena a byla to léčka, ale chybí tam ten zásadní moment, kdy nám aspoň Thomas vysvětlí, jak sám přišel na to, že to byl únos.

Pohádka o ledové krásce…celou knihu ji vnímáme jako pohádku, ale potom se najednou ocitneme v Zahradě smutku, zjišťujeme, že je to realita, načež zjistíme, že on tam někdo čekal na vysvobození. Přičemž jsme k tomu do té doby neměli jeden jediný náznak! Ale potom se objeví heroická hrdinka, která ani netuší, že má někoho zachránit, ale zachrání, pročež se rovnou málem zabije, to kdyby nám jí náhodou nebylo dost líto.

K postavám se ani nebudu vyjadřovat. Každá se věnuje jen jednomu základnímu rysu své povahy a tím to končí. Dovolím si poznámku pouze k Thomasovi: přestože to byl neuvěřitelně toxický vůl, jemu jedinému jsem jeho city alespoň věřila. Věděla jsem, odkud jeho láska pramení, na koho míří, proč právě na něho a jak a proč ho ovlivňuje. To mi u ostatních strašně chybělo.

Nedotažený svět bez vychytání základních logických prvků, ploché postavy bez jakéhokoliv vývoje. Smutné je, že autorce samotné dle jejích slov nešlo o ten svět, proto se mu prý tak nevěnovala, jako spíše o vývoj a vnitřní svět postav. To je strašně smutné, protože když poznáte na první straně jednu postavu, chová se úplně stejně i na té poslední. A tak to bylo u všech. Knihu respektuji především z toho důvodu, že se umístila ve své fyzické oficiální podobě na pultech knihkupectví. Za to ta jedna hvězdička. Kdyby si autorka dala říct, neodmítala kritiku, pomoc svých bet, redakční zásahy, které nakonec vlastně ani nebyly, více si s příběhem pohrála, věnovala se tomu opravdu podstatnému a pohrála si se vším jako dospělý člověk a nedělala vše pomalu na truc, tak by z toho nemusel být vůbec špatný příběh. Naopak, já v Lee vidím velký potenciál, jen kdyby si autorka dala říct a opravdu pořádně ten příběh překopala a dotáhla do konce. Protože ona by si to ta kniha vlastně i zasloužila.

11 22.01.2021