elfos komentáře u knih

Příčí se mi dávat knihám odpad, tak se pokusím neudělat to ani této, i přes velmi silné nutkání. Vždycky si říkám, že kniha přece jen dala autorovi i dalším lidem okolo nějakou práci.... Paulo Coelho se však snaží v téhle knize chladně a bezcitně manipulovat svými čtenáři, zneužít jejich hlad po lepším životě a vlídném slově.. zblbnout je a vymýt jim mozek. Děsivé. A smutné.
Nejsem na psaní komentářů a mnozí tady už to řekli výstižněji. Tak jen dodám, že je třeba bojovat.. sám nebo s pomocí svých nejbližších, rvát se s nepřízní osudu jak jen (a pokud) vlastní (!) síly dovolí, a nedovolí-li, nějak to vydržet, než to zas půjde.. ale nespoléhat na Všehomír, a už vůbec ne na autora téhle knihy.

Babičku jsem četla dřív než Muže jménem Ove, a líbí se mi mnohem víc. Hravostí, absurdností.... Těžko to vyjádřit, ale řekla bych, že rozdíl mezi nimi (aspoň pro mne) je v tom, že Babička pozdravuje je kouzelná, plná fantazie a neuvěřitelně uvěřitelná.. na nic si nehraje. Na rozdíl od Muže jménem Ove, který se tváří jako jakoby skutečný příběh, ale jsou tam místa hrající na city až příliš, všechno jde až příliš lehce, vztahy mezi lidmi se spravují a zlepšují náhle a taky příliš snadno.. je toho prostě až moc, až je to nepřirozené. Ale obě knihy se čtou krásně, je to fajn čtení, a v obou je humor, který - tomu věřím - vás minimálně jednou (ale spíš víckrát) donutí zasmát se nahlas.

Ove mě neláká přečíst si jej znovu (byť jsem jej přečetla ráda), Babička ano. I v tom jsou rozdílné. Na druhou stranu, jsou si podobnější, než by se na první pohled zdálo, což má svůj půvab.

60 13.01.2016

Geniální kniha geniálně přeložená. I jen potkat citaci z ní kdekoliv (a že jich potkávám!) je osvěžující a báječné. Natož číst ji celou. Ani opakovaným (mockrát opakovaným) čtením se neočte a nezevšední.
A ano, mám ráda obě verze.

Od samého začátku urputný pohyb vpřed, a bezmoc. Úplná a definitivní beznaděj snad - zatím - ještě ne, ale bezmoc ano. Jsem na straně 38:

Šli dál. Chlapec plakal a pořád se ohlížel. Když přišli ke kopci, muž zastavil, podíval se na něj a pak na silnici, odkud přišli. Spálený muž se převalil a na dálku se ani nedalo poznat, co to tam leží. Moc mě to mrzí, řekl. Ale nemáme mu co dát. Nemůžeme mu nijak pomoct. Je mi hrozně líto, co se mu stalo, ale nic s tím nenaděláme. Je ti to jasný, viď? Chlapec tam stál a hleděl do země. Přikývl. Pak šli dál a chlapec už se neohlédl.

47 05.08.2012

Krása nesmírná
SEDM SIMEONŮ


Nejmladší Simeon usedl pod okénko na lavičku a začal:
"Pěkně je tady u vás na ostrově Bujanu, na moři, na oceánu, ale v matičce Rusi je stokrát krásněji. U nás jsou louky zelené a řeky modravé! U nás jsou pole v šíř i v dál, u rybníčků bílé břízy svítí, louky plné blankytného kvítí. Ranní červánky se s večerními scházejí, měsíc na nebi hvězdičky pase. Rosa je u nás jako med a potůčky stříbrné na pohled. Ráno vyjde pastýř na louku zelenou, zahraje na píšťalku březovou a jdeš za ním, ani nevíš jak..."

46 17.11.2010

Moc pěkná, nezklamala mě. Minulou noc jsem se do ní začetla, a dočetla jsem ji včera ve 4.54 hod. ráno. Pak jsem šla spát, z jedné strany mlžný Měsíc, z druhé obdélník světla. Divná mi nepřišla vůbec, všechno bylo kouzelně popsáno, byla jsem tam na ostrově taky :-) .. A konec není ani tak k domýšlení, myslím si, nýbrž přijde určitě další díl s pokračováním příběhu, na který se už teď moc těším a který si nenechám ujít.

45 28.01.2013

Křehké, půvabné, laskavé.. nepopsatelně kouzelné. Skvostné.

39 10.05.2018

Na čtení téhle série jsem se těšila hodně a dlouho. Dnes konečně dozrál čas, i rozečetla jsem knihu první........

G. R. R. Martin - Hra o trůny 1:
Dechy mužů a koní se mísily, měnily se v chladném ranním vzduchu v obláčky páry. Jeho otec nechal muže odvázat od zdi a přivést před ně. Robb a Jon seděli vzpřímení a tiší na svých koních. Bran mezi nimi na svém poníkovi se snažil vypadat starší než na svých sedm let a pokoušel se předstírat, že tohle všechno už viděl. Branou tvrze profukoval mírný větřík a nad jejich hlavami se ve vzduchu třepetal praporec Starků ze Zimohradu: šedivý zlovlk běžící po sněhobílém poli.

35 20.02.2013

Postscriptum
Ivan Diviš


Poezie není nic napsaného,
je to nejvýše něco rozepsaného nebo

nedopsaného,
ona není nic řečeného a vyslovovaného,
ale spíš říkajícího a vyslovujícího,
protože smlčeného nebo mlčícího anebo

umlčovaného.
Pak je to vyslovená věc!
Ale protože jsme taky prolezlé tělo
a naopak nejen prasklá duše, ale i jednolitý

duch -
Nesmí se to smlčet, ale musí se to říct,
nesmí se to nenapsat, ale musí se to napsat,
a nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit!

*


Čtěte, lidi, čtěte poesii Ivana Diviše, stojí to za to.

„Začni na začátku,“ pronesl král důstojně, „a běž, až dojdeš na konec; potom se zastav.“

33 30.11.-0001

Chvíli jsem váhala, jestli nedat o hvězdičku míň, ten drak si tohle nezasloužil.. nenarodil se takhle.. Ale kvůli tomu, že moje představa zacházení s draky (a dračího života) je jiná, bych asi neměla žonglovat s hvězdami.... takže opět za pět.

31 28.07.2017

Celý život mám ve svém seznamu Chci číst už roky. Na předních místech. Dnešek je dnem, kdy - lépe řečeno od kdy - mám konečně možnost si tyto deníkové záznamy úžasného Jana Zábrany přečíst. Na ukázku, a na oslavu:

*

1. listopadu 1948

Stál jsem dnes na hřbitově polorozsvíceném světýlky vzpomínání blízkých a snažil se promyslet se hlínou ke zbytkům mrtvých tam dole. Nemohl odejít všechen život z toho, co kdysi žilo. A tak věky odcházeli lidé, odcházejí, mění se v hlínu jejich těla; každého to čeká, a přece se nikdo nedovede oprostit strachu a hrůzy ze smrti. Je to ta nenávratnost a věčnost smrti, zmlknutí nekonečné – co děsí. Už před dávnými věky, za Ciceronových dob, říkali lidé, že není třeba se smrti bát; ale šel čas, zemřeli a nikdo nepoví naší bezradnosti, zda se skutečně nebáli. Nikdo nepoví.


(Jan Zábrana: Celý život)

31 17.09.2012

Jelikož žijeme mj. také v Absurdistánu, přikládám link o zrušení Filipa. Možná budeme chodit do divadla na Jak důležité je mít Vyvítekoho?

http://www.divadelni-noviny.cz/zakaz-filipa

Jinak dodám, tuhle hravou hru jistě většinou znáte z pohyblivých obrázků.. tak vězte, že i číst ji je zážitek.

Čte se to samo.. přesněji, ono se to nečte, prostě tam jste s nimi. Píšťalka mě od prvního okamžiku naprosto okouzlila. A je tam překrásná krajina. Ty cedry!

Doporučuji. Nádherný příběh, místo, lidi i jiná stvoření, a nálada.

28 22.08.2015

Docela malý kousíček z naprosto úžasné povídky "Někdy prostě prší":

První úvaha odshora byla od Fiony Perryové, té blondýnky s drobnýma ouškama, co nosila trička o několik čísel větší.

Naše škola se jmenuje Rothereyská základní škola. Má tři třídy, nejstarší děti jsou šesťáci a sedmáci a s těmi já jsem ve třídě. My už děláme ty těžký věci. Příští rok jdu na akademiji v Moss Banku. Naše paní učitelka říká, že teprv tam začne opravdická zábava. Naše paní učitelka už ve škole není. Když jsem jí viděla naposled, musela odejít domů, poněvadž brečela. Další den jsem zůstala doma, protože mně bolelo bříško (snědla jsem nějakou špatnou rybu). Ale moje nejlepší kamarádka Rachel tvrdí, že naše třídní tenkrát prostě ztratila hlavu a už se nevrátí. Máme novou učitelku a to jste vy, paní Strathiarnová, která teď čtete tuhle úvahu!

28 13.02.2012

Jan Skácel

JEDENÁCTÝ BÍLÝ KŮŇ



Jednou doopravdy mrzlo a přes naši ulici přecházela tříbarevná
kočička. Zvedala tlapky jako baletka.
Byl jsem za městem a díval jsem se, jak země odpočívá. Hlína
voněla ze sna a všichni ptáci byli černí.



(Nostalgická kurzivka na nový rok)

27 16.05.2011

Moc dobře se mi to četlo, dobrý dojem z knihy mi pokazila akorát poslední věta, hlavně a konkrétně poslední slovo poslední věty. To už bylo přehnané a jaksi navíc, nepasovalo mi to tam.

26 16.07.2015

Četla jsem vydání z roku 1965. Skvělá detektivka, vynikající Škvoreckého překlad, požitek Dámu v jezeře číst.
Central Detective Bureau je FBI? Podivné, to by mě nenapadlo..

25 30.09.2013

Jan Skácel
ROSA COELI

Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a pobořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout

*

Tato báseň, jakož i další básně úžasného Jana Skácela, patří k mým nejoblíbenějším.
Z plna srdce tvorbu Jana Skácela doporučuji všem.

25 26.01.2011

Kniha mě nadchla, přečtla jsem na jeden zátah v jednom dni, a doufám, že ji časem vyštrachám někde v antikvariátu a budu si ji moct vložit do Lesní knihovny. Že ji budu číst opakovaně, na to jed vemte.

24 15.06.2014