Kdo pije potmě víno

VĚRNOST

Rok k roku vrší se a vráska k vrásce.
Do vlasů babí léto slétlo podzimně.
A ona v rozpacích a náhlé bázni ptá se:
"Máš ještě ....máš mne rád?
A neopustíš mě?"

On dlouze dívá se na známé rysy její,
v nichž plachý dívčí stud
zas vidí po časech,
a šeptá:
"Kdyby bylo stokrát podzimněji,
co lásce po mládí?
Co lásce po kráse?

Tak jako pták je zamčen
v modrém zvonu nebe
a nemá z něho kudy uletět,
tak já do tvého života jsem zamčen
a nemohu už nikdy zpět".

__________________________________________
__________________________________________

a co vám popřát pěkného
aby ten svět byl snazší
laskavá slova jsou vrabečci
ptáčkové drobní a plaší

Ostrovy

To k vlastní touze k svému zranění
naruby obracíme noc
pod hvězdným nebem vysvlékáme tmu

A kdyby se i potopila pevnina
naděje naší
a všechno odešlo a trochu také vy

zoufejme jenom málo

Za námi z moře času vynoří se
pro nové trosečníky nové ostrovy
-------
Také jsem si našla tu svou. Sbírka je plná snové, smutné melancholie a také naděje...

90%

Rosa Coeli, Jan Skácel

Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a pobořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout
________________________________________________________________________________
Znovu jsem si připomněla Jana Skácela a jeho obdivuhodné básně. Miluju je. Uvádím moji nejoblíbenější z knížky.
Tuto sbírku vřele doporučuji. Každý v ní najde tu svou báseň.

Kvalitní sbírka.

Jeden z mojich obľúbených básnikov.

Skácelova melancholická poezie dokáže pohladit, jindy z ní má člověk mrazení v zátylku.

"Lidé se probouzejí plní oděrků
bosýma nohama se dotýkají dna.
Košile zvyku leží přichystána
na židli vedle lůžka celá železná"

"... a odcházíme stranou krutých střelnic
zlých kolotočů jarmarečních bud
tohoto světa po staré jdeme cestě
odnikud nikam nikam odnikud"

... a co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout.

Další z nádherných "smutének" mého nejoblíbenějšího básníka.

... i balvany mají srdce
A prý je to ta nekřehčí část kamene....

Na prázdnej dlani s kamienkom, raz zovretej v päsť, raz otvorenej dokorán dočítala som a uvoľnila ten pohyb, nech ide s vôňou strnísk a lúk. Už kopnieť bude hruda, keď nadhodím ho občas v dlani ešte, raz s úsmevom, raz s vráskou vôkol úst.
Pán Skácel odišiel v roku, keď poézia zaklopala u mňa doma, zmoknutá a otrhaná, srdce takmer nečujné, strachom zovreté, aby som ju prichýlila, zabalila do deky a ponúkla ju čajom. Ešte cítim tú slzu ľútosti...

... a promiňte, že tak prerývaně čtu úryvky ze slepecké knihy života.
Mám poraněný prst a písmena mne bolí...

Krásná Skácelova sbírka, jeho verše mě nepřestávají fascinovat.

Místy surfujeme po společné melancholické vlně, místy mi však autor utíká na, pro mne neznámou, vzdálenou planetu.

K mému překvapení mě Skácelova poetika zaujala v pozitivním slova smyslu. Básně jsou krásně napsané, je vidět, že Skácel měl opravdu pro poezii smysl. I když jsem mnohým básním úplně neporozuměla, přesto jsem z nich cítila cit, naději a samozřejmě také zármutek.

Krása.

Stále jsem nepřišla na to, jak přistupovat k básním, kterým nerozumím. Mám je prostě přejít nebo se vší silou snažit o jakýsi jejich výklad? Tahle sbírka obsahuje jak to, co mě oslovuje, tak právě básně, které naprosto nechápu. Novotvary pana Skácela také mnohdy pochopení neusnadňují. „Tratidla, vročení, kolí či zátopolí.....“ jsou slova krásná, ale nejsem si jistá, zda si je vykládám tak, jak je pan autor zamýšlel. Nevím, zda je to podstatné. Prostě si myslím, že Skácelova poezie asi není pro mě. Ale nevzdávám to, a budu to zkoušet dál.

I když ho stále zcela nechápu, při čtení těchto veršů se mi svírá srdce a hrdlo...

Skvělá sbírka - formálně rafinovanější než předchozí, s novými důvody ke smutku...

Trochu pohody do duše:
aby tvá mince zněla v čase
tak neskonale tak jak zní
únava vody ve fontáně
a římské číslo vročení