elenai komentáře u knih

Obdobně jako Evaho73 jsem snad až masochisticky toužila naplnit se tématem, které nám předložila Alena Mornštajnová ve své poslední knize. V Poupátkách jsem na rozdíl od předešle jmenované necítila tak šílenou beznaděj, ale i tak jsem se přistihla při okamžicích, kdy jsem zadržovala dech a v duchu křičela na hlavní hrdinku, ať se sakra probere a zdrhne. Ta postupná smyčka, kterou kolem mladých nevinných holčiček stahoval ten úchylný psychopat, byla paralyzující. Co mi ovšem přijde nejděsivější je fakt, že se jednalo o veřejné tajemství, ale NIKDO s tím nic nedělal. Kdyby nedošlo k té nahodilé náhodě, kdoví, jestli by to nepokračovalo dodnes... A děkuji Cori za zmínku o Miroslavu Slavíkovi. To mě rovněž úplně zmrazilo, když jsem zjistila, co se s ním nakonec stalo. Zapůsobilo to jako facka do tváře všem těm dívkám, kterým bylo ublíženo. A co se týče autorky jako takové, věřím, že jako spisovatelka má obrovský potenciál. Kromě velmi čtivého textu nabídla v knize také zcela neotřelou formu, která velmi korespondovala s tématem. 90%

15 30.07.2023

Takový bizárek, ale vskutku originální. S dcerkou jsme se bavily a určitě se chystáme také na další díl s touto zajímavou rodinkou plnou smradlavečků. 80%

7 24.07.2023

Taková jednohubka, kterou jsem začala číst dětem ve školce. Jsem ráda, že jsem ji nedočetla. Poslední dva příběhy byly docela kruté. Upřímně, moc nevím, jak knihu uchopit. Nabyla jsem dojmu, jako bych ji nedostala kompletní. Pár řádků o jednotlivých indianských kmenech zdaleka nenasytilo moji touhu se dozvědět víc. A co prosím znamená ta obálka s vystřihovánkou? Nejspíš jsem něco nepochopila. Škoda. 50%

7 08.07.2023

Tahle kniha stojí a padá na hlavní hrdince a jejím umu vás zaujmout či nikoliv. Petra je vystudovanou umělkyní v oboru malba, ale není zřejmě na umělce dostatečně nekonvenční, aby se uměním mohla živit. Zároveň ve svém zaměstnání neskutečně trpí a je ubíjena každodenní rutinou a šedí všedního dne. Co jí pomůže? A může vůbec něco? Postupně se s Petrou vracíme do minulosti, odkrýváme kostlivce ve skříni, do toho se Petře do života přichomýtne její ex, což je docela hustej psychopat. Hned bych ho vzala po hlavě mečem. Nakonec, když už si říkáte, jak tohle vlastně skončí, je konec. Ale budu hodná a neporozradím ho. 78%

10 08.07.2023

Zaujala mě ihned, jakmile vyšla, taková krásná barevná... Vsadím se, že to byl záměr a zde přísloví nesuď knihu podle obalu dostává nový rozměr. Vtipnost a kontrast obálky koresponduje s vtipností textu, v němž nám ovšem autorky předkládají velmi aktuální a důležitou problematiku. Jak již ale psala alzbeta4340 přede mnou - ti, kdo by si tuto knihu měli přečíst, si ji nikdy nepřečtou. Bohužel. Já si ji přečetla k potvrzení či vyvrácení svých úvah a došla jsem nakonec k velmi prostému závěru. Je to o respektu. Respect people, respect gender. 90%

10 29.06.2023

Při čtení na mně dýchla vůně lesa a touha nazout boty, nahodit krosnu a vyrazit do lesa. Pokud máte doma malé dobrodruhy, určitě si s nimi knihu přečtěte a klidně i několikrát za sebou. Je plná užitečných poznatků pro přežití v lese, mimoto předává hezké poselství a ilustrace se mi taky moc líbí. 95%

7 27.06.2023

Velmi vtipné a milé dobrodružství koho že to? Co jsou ti Kůstci vlastně zač? No, doufám, že se o nich dozvím víc v dalších dílech. Tento první byl příjemné civilní, plný netradičních postav, záporáků a brouků a taky jednoho... draka. Jednoznačně u mě ale vede babča Ben. 85%

8 27.06.2023

V knihovně mě hnedle zaujala, tak jsem ji vzala domů dceři na čtení. Moji milí, dcerka teď nechce číst nic jiného. Je to krásně zpracovaná, barevná, velmi vtipná knížka s prima nápadem, který jsem ocenila i já jakožto dospělé přerostlé dítě. :-) Moc mě
totiž baví se vžívat do rolí jednotlivých voskovek.95%

8 25.06.2023

Velmi pěkná, stručná a srozumitelná knížečka o semenaření, kterou rozhodně doporučuji každému zelenáči. Člověk by neřekl, kolik užitečných tipů se do ní vlezlo a netýkají se jen hlavního tématu! Text je doplněn také mnoha fotografiemi, které mi leccos doujasnily. Opravdu moc povedené. Už se nemůžu dočkat vlastních semínek ze zahrady a ke knížce se budu pravidelně vracet. 90%

9 22.06.2023

Náročná četba do rozsahu i obsahu a vyžadující od čtenáře veškerou pozornost. Příběh zpočátku plyne pomaleji, místy je téměř zastaven, aby byly dostatečně popsány děje minulosti řeholnic a zároveň i přítomnosti, do něhož se vplétá také příběh Leny Lagnerové. A tak jako zatím u všeho, co jsem od Kateřiny Tukové četla, ani tato kniha mě nenechala klidnou. Měla jsem nutkání hodně si dohledávat, sama si doplňovat obrázek skutečnosti oproti fikci, protože jsem do této doby byla žalostně nevědomá. A proto si dle mého kniha zaslouží 90%, vzbudila ve mně totiž zájem a vyžadovala činnost a v neposlední řadě samozřejmě velmi oceňuji mravenčí práci autorky. Jsem velmi zvědavá, zda někdy toto své literární dítě něčím překoná.

23 17.06.2023

No, já jsem jak v Jiříkově vidění. Ale to je tím, že jsem do toho šla s nějakým očekáváním. Chtěla jsem se o Perninku něco dozvědět z hlediska historického, protože jsem se mylně domnívala, že je to román psaný obdobně jako Chaloupky. Knihu bohužel odkládám. Nějak jsem nemohla skousnout ta navrstvená klišé, ploché postavy, popisy i děj.

Velmi úderné, pronikavé, rozhodně poučné a každopádně by si to měl přečíst každý muž i každá žena. Krásný vzhled je pomíjivý, fotografie jsou jen odrazy minulosti, naše druhé já, za kterým ukrýváme naši pravou podstatu, stejně jako pod vrstvou šminek a falešného úsměvu. Rozhodně jsem tento počin nečetla naposledy, je třeba se k němu vracet, byť mě po výtvarné stránce příliš nezaujal.90%

10 20.05.2023

Trošku mi trvalo se začíst, ale nakonec jsem objevila ten opakující se vzor a ponořila se do četby. Knihu bych označila za literárního Urobora, poplatného všem dobám, věčně se opakující minulost, přítomnost a vlastně i budoucnost. Jako ženu mě samozřejmě zaujala ženská stránka knihy, která byla velmi osobní a odhalující, v kontrastu s odosobněným popisem doby, v níž jsme se zrovna nacházeli. Vida, už taky používám plurál. Při čtení jsem měla pocit, že je autorka mými ústy, kterými říká, co si já myslím (mluvení mi moc nejde, haha), a to nás rozděluje padesát let života. Rozcházím se s ní v politice, kterou se odmítám nechat pohltit a která kolem mě jen tak proplouvá. Celkově to byla kniha těžká na čtení, ne všechno jsem bez vyhledání dodatečné informace dokázala vstřebat. Zábavné bylo zjištění, že v mnoha věcech bych si troufla tvrdit, že se právě to kolektivní myšlení (děkuji, tereza0319) lidí v různých dobách a časech zase tolik neliší. 95%

9 18.05.2023

Hned od počátku čtení na mě dopadala tíseň, cítila jsem to plíživé a všeobjímající zlo. Zároveň jsem si kladla otázku, jaká žena může vyrůst z dítěte, které žije v prostředí bez citu, v prostředí, kde jsou hádky, výčitky a hněv užívány jako naprosto běžné a samozřejmé. Tu odpověď jsem dostala. Snaha o nápravu byla, ale vyzněla kvůli omezenosti společnosti jako slabý vzdech. Zároveň mě strašně, ale strašně vyděsil konec. Ne, tohle se opravdu dít nesmí a nemůže. Pokud jsem si z knihy něco vzala, tak to, abych se měla na pozoru, byla otevřená vůči ostatním a neignorovala signály, které by mohli někteří vysílat jako prosbu o pomoc. 85%

17 13.05.2023

Jen víc, víc finských autorů! Knížka je nejen poučná a poetická, ale také překrásně ilustrovaná a má moc pěknou pointu obestřenou legendou. 90%

6 01.05.2023

Jedním slovem tsunami. Je to román nabitý emocemi na každé straně, rodinná kronika prodchnutá velkými tragédiemi, složitými vztahy rodič-dítě, respektive matka-dcera. Chápu, proč autorka měla tu potřebu. Zároveň ji obdivuju za to obnažení života svého a svých příbuzných. Já bych na to neměla. Pro mě to byla naprosto nová zkušenost, hodně mě zaujal i doslov, v němž se vysvětluje pro mě dosud nepoznaný pojem autofikce. Delphine de Vigan, vy jste mě dostala, princezničko... Vaše tvorba už je v mém hledáčku. 95%

7 01.05.2023

Knihu jsem obdržela jako dárek. Pak mi kdosi řekl, že jo, to je jak Žítkovské bohyně. No, není. Bohyně a šeptuchy jako takové mají ledacos společného, ale příběhy samotných knih se ubírají každý svou cestou. Zde se jako dvě tenké nitky táhnou osudy dvou přítelkyň, které spolu prožívají své radosti, obavy, bolesti a smutky. Někdy hrají prim, jindy ustoupí do pozadí a dávají prostor postavám jiným a my se tak postupně dovídáme, jak se prolínají tradice a pověry s moderním světem a smýšlením. Kniha je relativně krátká, ale nedoporučuju ji přehrkat za dva dny. Člověk se jí musí nechat prostoupit a nějakou dobu ji nechat působit. Za mě je tato kniha velmi dobrá, protože do mně otiskla širokou škálu emocí a myšlenek. 90%

16 18.04.2023

Tak jako pokaždé, na novou knihu Petry Soukupové jsem se velmi těšila. Miluju její zpracování běžných témat, která jsou součástí života každého z nás. Díky stylu psaní a svižnému tempu si vždy odpočinu, ale přitom mi četba přináší pocit uvědomění, pozastavení se nad vlastním životem. Nikdo není sám pro mě bylo aktuálnější víc, než jsem si myslela. Veronika jako by zrcadlila dilema, které v sobě nosím už víc než rok, byť s pár odlišnostmi. Každopádně, jsem fakt moc ráda, že byly teď ty čtyři dny volna, jinak bych si asi okousala nehty do krve z toho, že bych nemohla číst. Byť mi někdy popis situací z pohledu více postav přijde jako vycpávka, u Petry Soukupové tomu tak není. Zde jsme vtaženi do příběhu prostřednictvím Veroniky a jejích dvou dětí a sledujeme, jak se jim jejich životy smrtí matky a babičky změní. Moc mě bavila postava Máji, asi proto, že mám dceru v podobném věku, byť ty dvě spolu mají společné jen to, že chtějí na gymnázium. Výborné jako vždy. 95%

13 11.04.2023

Podle mě je žánr uvedený zde na DB velmi zavádějící, nevím, zda se to odněkud přebírá, ale fakt to nemá s thrillerem co dělat. Za mě je kniha ukázkou moderního společenského románu s psychologickými prvky a musím přiznat, že jsem si čtení dost užívala. Úplně jsem si vzpomněla na ty okamžiky, kdy jsem četla třeba Neblahého Judu od Hardyho nebo Otce Goriota od Huga, tady to ale bylo o dost stravitelnější a příjemnější. Do New Yorku se téměř jistě nejspíš nikdy nepodívám, ale i přesto na mě dýchla atmosféra a vhled do té rádoby snobské newyorské smetánky. Wow! A teď něco ke Grace, hlavní protagonistce. Krásně pro ni platí pravidlo, že kovářova kobyla chodí bosa. Nechci tady příliš prozrazovat, ale bylo mi fakt nechutně úzko z toho, co se jí dělo, v jaké obří bublině žila. A když potom praskla... Uf! Za mě kniha určitě stojí za přečtení, pokud nehledáte nic zběsilého, ale naopak chcete takové pomalejší a klouzavější tempo. 85%

6 06.04.2023

Petr Stančík mi uhranul svou vytříbenou češtinou, on s ní tak krásně pracuje a mazlí se s každým slovem. A proto se vrhám do jeho knih a pomalu je prozkoumávám. Andělí vejce je mou druhou zkušeností a nemůžu říct, že jsem zklamaná, to vůbec! Jen mě mrzelo, že se válce věnovalo toliko prostoru na úkor jiných, epizodických, ale pro mě rozhodně zajímavějších momentů, které byly rozesety spíš v prvních dvou třetinách knihy. Konec byl jako rána bičem, rychlý, nekompromisní, palčivý. 85%

9 22.03.2023