Eidalon komentáře u knih

Třetí díl, původně trilogie, ale dnes víme, že ke knihám byl autorem napsán hned dvakrát prequel, takže vlastně co číst jako první knihu? Já začal popořádku, jak bylo napsáno, takže Labyrint Útěk (2014) jako první autorův počin této série a doporučuji pořadí dodržet i všem Vám, kteří se rozhodnete dílka přečíst.

Hned na úvod je třeba říci, že čtení popořadě, alespoň prvních třech dílů (Spáleniště – Zkouška - 2014, Vražedná léčba – 2015) je nutností, všechny tři knihy vyšly i jako jedna kniha, což je logické a nejspíše bylo i takto autorem myšleno.

Jestli v době psaní příběhu myslel již na dodatečný preguel jedna a dvě (Rozkaz Zabít a Kód Horečky) k trilogii, lze jen dohadovat, ale prostor si v trilogii určitě nechal a to „na obě strany“, neboť co bylo před i po strhujícím příběhu trilogie má hodně otevřených variant.

Dashner v žánru není žádným nováčkem, má za sebou celou řadu jiných knih napsaných dříve před sérií Labyrint, nic méně, já se s ním setkal poprvé právě v této dystopii – nebo přesněji řečeno příběhu odehrávajícího se někde v budoucnosti, kde lidstvo skomírá na základě přírodní katastrofy ze stran své mateřské hvězdy a zároveň čelí produktu své nabubřelosti v podobě viru, který byl vyvinut pro jiné účely a který se nakonec pro lidstvo stal osudným.

Přes všechny snahy o nové pojetí zničení planety Země a boj se situací ze strany přeživších, příběh svou hlavní myšlenkou sklouzává do zaběhnutých klišé podobných knih jiných autorů, nicméně první kniha – Labyrint útěk má zajímavý námět a čtenář dlouho tápe, o co vlastně jde.

Hlavními hrdiny jsou teenageři a pro ně je nejspíše kniha i psána jako hlavní cílový segment. Další dva díly jsou jen nadstavením akčního pokračování, kde hrdinové jdou z jedné ošemetné situace do druhé, aniž by se děj někam podstatně rozvíjel.

Tento postup autor v knihách „legalizuje“ jako testování vybraných jedinců pro něco, co je čeká dál, a nebere si žádné servítky.

Spočinutí v „ráji“ těch, co nakonec všechny útrapy přestojí je sice hezký happy end, ale již se moc nedozvíte, kam byli vlastně teleportováni a co se stalo se Zemí jako takovou.

Pro mě je trilogie akčním dobrodružstvím mladých lidí s podtextem scifi prvků a „tajemného“ vývoje lidstva po „katastrofě“, která ale moc logiky v sobě nemá. Ale čte se to dobře a jako zábava je to dost dobré. Být teenagerem, určitě si zde najdu své hrdiny a zcela se s nimi ztotožním.

Proto na sebe nedalo ani dlouhé čekání zfilmování prvních dvou knih, aby se knižní podobě vtiskly tváře hrdinů. (jen ti rmutové jsou cosi jiní, i když taky dobré).

Dávám dílku jako celku lepší tři hvězdy (první díl za 4, další dva díly za 3) a další dvě pokračování si určitě přečtu taky.

PS: Pro ty, co nemají dystopické vize moc v lásce doporučuji Verneovy Dva roky prázdnin (podobná parta, podobné problémy, logičtější vývoj i když té akčnosti tam není tolik)

1 13.11.2017

Druhý díl, původně trilogie, ale dnes víme, že ke knihám byl autorem napsán hned dvakrát prequel, takže vlastně co číst jako první knihu? Já začal popořádku, jak bylo napsáno, takže Labyrint Útěk (2014) jako první autorův počin této série a doporučuji pořadí dodržet i všem Vám, kteří se rozhodnete dílka přečíst.

Hned na úvod je třeba říci, že čtení popořadě, alespoň prvních třech dílů (Spáleniště – Zkouška - 2014, Vražedná léčba – 2015) je nutností, všechny tři knihy vyšly i jako jedna kniha, což je logické a nejspíše bylo i takto autorem myšleno.

Jestli v době psaní příběhu myslel již na dodatečný preguel jedna a dvě (Rozkaz Zabít a Kód Horečky) k trilogii, lze jen dohadovat, ale prostor si v trilogii určitě nechal a to „na obě strany“, neboť co bylo před i po strhujícím příběhu trilogie má hodně otevřených variant.

Dashner v žánru není žádným nováčkem, má za sebou celou řadu jiných knih napsaných dříve před sérií Labyrint, nic méně, já se s ním setkal poprvé právě v této dystopii.

Přes všechny snahy o nové pojetí zničení planety Země a boj se situací ze strany přeživších, příběh svou hlavní myšlenkou sklouzává do zaběhnutých klišé podobných knih jiných autorů, nicméně první kniha – Labyrint útěk má zajímavý námět a čtenář dlouho tápe, o co vlastně jde.

Hlavními hrdiny jsou teenageři a pro ně je nejspíše kniha i psána jako hlavní cílový segment. Další dva díly jsou jen nadstavením akčního pokračování, kde hrdinové jdou z jedné ošemetné situace do druhé, aniž by se děj někam podstatně rozvíjel.

Pro mě je trilogie akčním dobrodružstvím mladých lidí s podtextem scifi prvků a „tajemného“ vývoje lidstva po „katastrofě“, která ale moc logiky v sobě nemá. Ale čte se to dobře a jako zábava je to dost dobré. Být teenagerem, určitě si zde najdu své hrdiny a zcela se s nimi ztotožním.

Proto na sebe nedalo ani dlouhé čekání zfilmování prvních dvou knih, aby se knižní podobě vtiskly tváře hrdinů. (jen ti rmutové jsou cosi jiní, i když taky dobré).

Dávám dílku jako celku lepší tři hvězdy (první díl za 4, další dva díly za 3) a další dvě pokračování si určitě přečtu taky.

PS: Pro ty, co nemají dystopické vize moc v lásce doporučuji Verneovy Dva roky prázdnin (podobná parta, podobné problémy, logičtější vývoj i když té akčnosti tam není tolik)

13.11.2017

První díl, původně trilogie, ale dnes víme, že ke knihám byl autorem napsán hned dvakrát prequel, takže vlastně co číst jako první knihu? Já začal popořádku, jak bylo napsáno, takže Labyrint Útěk (2014) jako první autorův počin této série a doporučuji pořadí dodržet i všem Vám, kteří se rozhodnete dílka přečíst.

Hned na úvod je třeba říci, že čtení popořadě, alespoň prvních třech dílů (Spáleniště – Zkouška - 2014, Vražedná léčba – 2015) je nutností, všechny tři knihy vyšly i jako jedna kniha, což je logické a nejspíše bylo i takto autorem myšleno.

Jestli v době psaní příběhu myslel již na dodatečný preguel jedna a dvě (Rozkaz Zabít a Kód Horečky) k trilogii, lze jen dohadovat, ale prostor si v trilogii určitě nechal a to „na obě strany“, neboť co bylo před i po strhujícím příběhu trilogie má hodně otevřených variant.

Dashner v žánru není žádným nováčkem, má za sebou celou řadu jiných knih napsaných dříve před sérií Labyrint, nic méně, já se s ním setkal poprvé právě v této dystopii.

Přes všechny snahy o nové pojetí zničení planety Země a boj se situací ze strany přeživších, příběh svou hlavní myšlenkou sklouzává do zaběhnutých klišé podobných knih jiných autorů, nicméně první kniha – Labyrint útěk má zajímavý námět a čtenář dlouho tápe, o co vlastně jde.

Hlavními hrdiny jsou teenageři a pro ně je nejspíše kniha i psána jako hlavní cílový segment. Další dva díly jsou jen nadstavením akčního pokračování, kde hrdinové jdou z jedné ošemetné situace do druhé, aniž by se děj někam podstatně rozvíjel.

Pro mě je trilogie akčním dobrodružstvím mladých lidí s podtextem scifi prvků a „tajemného“ vývoje lidstva po „katastrofě“, která ale moc logiky v sobě nemá. Ale čte se to dobře a jako zábava je to dost dobré. Být teenagerem, určitě si zde najdu své hrdiny a zcela se s nimi ztotožním.

Proto na sebe nedalo ani dlouhé čekání zfilmování prvních dvou knih, aby se knižní podobě vtiskly tváře hrdinů. (jen ti rmutové jsou cosi jiní, i když taky dobré).

Dávám dílku jako celku lepší tři hvězdy (první díl za 4, další dva díly za 3) a další dvě pokračování si určitě přečtu taky.

PS: Pro ty, co nemají dystopické vize moc v lásce doporučuji Verneovy Dva roky prázdnin (podobná parta, podobné problémy, logičtější vývoj i když té akčnosti tam není tolik)

1 13.11.2017

Peter May je již můj velmi oblíbený autor. Mám za sebou jeho 12 knih v rozmezí necelých dvou let, každý další autorský počin očekávám v napětí. Je až k nevíře, kde se jeho knihy, tak skvělé, toulaly až do posledních 5 let zpět.

Peter má za sebou již 24 knih, první z nich byla napsaná již v roce 1978 (The Reporter). Na druhé straně mají čeští vydavatelé stále kde brát, neboť zdaleka ne všechny byly zatím přeloženy a vydány.

Ostrov Entry je román spadající do tzv. samostatných děl. Tedy mimo Akta Enzo či čínské Thrillery a nebo Ostrovní trilogii i když s ní má mnohé společného.

Román se dílům spadající do Ostrovní trilogie hodně přibližuje. Knihou se vinou opět dvě linie příběhů, které jsou pro autora již hodně charakteristické a čtenáři je postupně rozkrývána historie jedné nenaplněné lásky a jednoho zločinu, kde jsou hlavní aktéři konfrontováni zcela náhodně, ale postupně vyplouvá na povrch jejich společná minulost.

Detektivní zápletka s vraždou vlivného majitele a obchodníka stojí vedle působivého příběhu z devatenáctého století, který mapuje násilné vystěhování skotské planiny a osidlování velkého území Kanady. A tak zde ostrovy Vnějších Hebrid opět hrají vedlejší roli, co by území původních předků hlavních postav příběhu.

Zatím co detektivní zápletka je pomalými krůčky rozkrývána, je hlavní postava Sima konfrontována s postavou, která je hlavní podezřelou v případu, a to jak z role vyšetřovatele, tak s rolí, kdy si Sime vybavuje náležitosti ze svého dětství, z historie svého rodu.

Dva příběhy se postupně protnou v závěru knihy a čtenáři je předložen výsledek s koncem, který je smutný a dojemný zároveň, přesto je celé rozuzlení tak trochu neprofesionální a motiv činů až příliš jednoduchý.

Autor se zde opět ukázal jako skvělý vypravěč, příběhy Vás drží až do konce v napětí, jste vtaženi do děje a najednou je konec a Vy byste tak rádi četli dále . .

Ostrov Entry je dobrý počin ve stopách knih z Ostrovní trilogie, jen schéma knihy je již hodně podobné předchozím příběhům. Někomu by to mohlo vadit, ale já jsem si připadal jako doma, ve starém známém prostředí, které pan May tak dokonale pospal v řadě svých předchozích knih.

Dávám nakonec trochu vylepšené 4 hvězdy a doporučení, pokud Váháte, neváhejte a čtěte . . .

2 14.05.2017

Druhá kniha pana Jonassona, kterou jsem v krátkém sledu četl po Stoletém staříkovi a opět byl v napětí a očekávání . . . nic méně, Analfabetka mne trochu zklamala, možná proto, že to očekávání bylo příliš vysoké.

Ale popořádku. Analfabetka je druhou autorovou knihou a hned v úvodu mohu říci následovné. To co mne v první knize celkem uchvátilo a okouzlilo, onen situační humor, nadsázka a nadhled a bral jsem jako velmi originální se v druhé knize ukázalo jako autorův rukopis a styl psaní, Analfabetka je až šablonovitě stejná, což se může některým líbit, ale mne to trochu zaskočilo.

Stejné absurdní situace, stejné prvky (hlavní hrdina (nka) je opět geniální analfabet, který se řídí selským rozumem a svým vysokým IQ a dostává se do neskutečných životních situací se kterými se vypořádává až neuvěřitelně, opět je zde skupinka aktérů kolem hlavního hrdiny na neustálém útěku, opět je ústřední myšlenkou atomová bomba, která hýbe dějem, opět ve hře státníci na nejvyšší úrovni a opět dvě linie příběhu, které se ale v knize tentokrát střetávají mnohem dříve). No jakoby autor vykrádal sám sebe a to hned v druhé knize, což je jistě brzo a škoda . . .

Ne, že by se to četlo špatně, ale příběh otce Holgerů a jeho ženy a pak jejich života, to je mnohdy nastavovaná kaše (do okamžiku narození Holgerů), kterou jsem byl nucen hodně rychle projít, chvílemi již nudila. Tato linie příběhu ze začátku byla zbytečně rozvláčná, pak se to trochu zlepšilo, ale za půlkou knihy zase příběhu „spadl řemen“. Roky běží, hrdinové stárnou a nic nového se již neděje, nepočítáte-li shořené peníze a majetek, či zmařené studium, také těch zázračných výpočtů ubylo, jen atomová bomba stále leží na provizorní paletě či korbě náklaďáku a přežije téměř vše, stejně jak Holger 1. Jeho pád z vrtulníku do vystlané stodoly je přece jen trochu moc . . .

Ale za tou pomyslnou ¾ knihy to opět nabralo grády a závěr je zase plně v duchu autorova humoru a glos.

Nakonec dávám 4 hvězdy, mohu doporučit, pokud budete číst před Staříkem, pak se Vám bude moje hodnocení možná zdát až příliš tvrdé, ale je to tak . . .

3 24.01.2017

Všechno je tak, jak je, a bude tak jak bude . . .

Knihy pana Jonassona se stačily již proslavit, než došlo na mou první, Stoletý stařík. Začal jsem číst s očekáváním, které se vrchovatě naplnilo . . .

Dva příběhy hlavního hrdiny Allana Karlssona, ten současný i ten životní se vzájemně doplňují a svou nadsázkou a plným situačním humorem Vás vtahují do děje. Vskutku bláznivý děj, který dovede zlehčit jakoukoli situaci, od vyrobení atomové bomby a předanou Západu a následně Východu, až po požár Vladivostoku a nebo smrt zasednutí slonem. Peripetie neberou konce a v hledáčku jsou snad všechny zásadní situace světa 20 století (a postavy s nimi související – chybí snad jen Matka Tereza) a ta jedna odehrávající se právě teď.

Allan je člověk, který celý život používal jen selský rozum a řídil se svým citem a přímočarostí a dožil se sta let (práce a kořalka, pokud možno bez paraplíčka a žádný ženský, tedy až na Amandu). Autor si s postavou opravdu vyhrál a to jak při průřezu Allanovým životem, tak při jeho poslední eskapádě, která začala tak nevinně . . . oslavou jeho stých narozenin (bez kaše a sestry Alice).

Kniha v závěru graduje, a pasáž kde jsou předchozí fakta předkládána státnímu zástupci Ranelidovi jako vysvětlení všech těch trablů . . . to je fakt čtenářský gurmánský zážitek, směji se ještě teď. Allan Karlsson je novodobý Švejk . . . jak prosté a přitom geniální.

Určitě mohu doporučit, skvělá čtenářská mana Vás nemine. Za mne úžasná práce, dávám plný počet hvězdiček a klobou dolů pane autore.

A propos Einstein . . .

6 12.01.2017

Michal Sýkora, jako autor českých detektivních románů, toho nemá v této oblasti literatury zas až tolik za sebou. Nic méně jako pedagog Filozofické fakulty University Palackého v Olomouci má za sebou řadu vědeckých publikací, které se literatuře přímo věnují.

Knih s detektivní tématikou – to jsou tři kousky (Případ pro exorcistu, 2012; Modré stíny, 2013; Ještě není konec, 2016; připravuje knihu – Pět mrtvých psů) – nic méně zaujaly natolik, že jak první, tak druhou knihu přejala Česká televize a připravila minisérie do TV tvorby, Pět mrtvých psů naopak přetváří autor až nyní do knižní podoby.

Vzniká nový vyšetřovací tým, nový detektivní představitelé (Vitouš, Výrová a další) a především se vše odehrává ve specifickém prostředí olomouckého regionu.

Ještě není konec je příběhem – promlčenou vraždou – ke které se vrací major Výrová na popud jednoho z aktérů. Rozběhne se před Vámi vyšetřování zcela neobvyklého zabití novorozence, které se zdálo být jasné, uzavřené – akt šílené matky reagující na své selhání.

Při znovu rozkrývání všech skutečností se však před Vámi otevře zcela nový příběh a rozkryjí jak praktiky předrevoluční spravedlnosti, kde se vedle práva uplatňovala i stranická linie, ale především je Vám předložena sonda hluboké sociologické studie kdysi úspěšné rodiny, kterou vnitřní rozbroje o peníze, moc a stranická linie doplněná rodinnou tragédií zcela vykořenily a daly vzniknout vztahům nenávisti a zloby mezi jednotlivými členy – bratry, dětmi, partnery táhnoucí se celá desetiletí.

Kniha má dle mne zcela opačný průběh podobných románů. Start je impozantní a do ¾ se čte velmi dobře, pak se však autor nechává vtáhnout do filozofických rozprav o morálce doby a jednotlivých aktérů natolik, že to působí (alespoň na mne) již rušivě.

A i když je závěr dotažen a vysvětlen, přeci jen za ¾ knihy pro mne příběhu spadl řemen, který se již nepodařilo nahodit.

Zcela náhodná situace přináší knize nové rozuzlení, takže čtenář nakonec nemusí knihu odkládat s pocitem, že vlastně neví, jak to skutečně bylo, ale gradace románu mne chybí.

Byl jsem původně odhodlán dát poctivé 4 hvězdy, nakonec mne to vychází na tři. Ale i tak je to na české poměry slušné, potenciál a věk pana Sýkory slibují, že se dočkáme dalších kousků a určitě si je rád přečtu, neboť předchozí dvě knihy a stejně tak i TV zpracování do filmové podoby mne víc, než zaujaly.

4 27.12.2016

Peter May je dnes již můj velmi oblíbený autor. Mám za sebou jeho 12 knih v rozmezí necelých dvou let, každý další autorský počin očekávám v napětí. Je až k nevíře, kde se jeho knihy, tak skvělé, toulaly až do posledních 5 let zpět.

Peter má za sebou již 24 knih, první z nich byla napsaná již v roce 1978 (The Reporter). Na druhé straně mají čeští vydavatelé stále kde brát, neboť zdaleka ne všechny byly zatím přeloženy a vydány.

Umrlčí cesta je román spadající do tzv. samostatných děl. Tedy mimo Akta Enzo či čínské Thrillery a nebo Ostrovní trilogii. S tou má však Umrlčí cesta společné prostředí – ostrov Harris.

Kniha začíná, na scénu přichází hlavní hrdina, autor ho ale hned staví do nezávidění hodné role. Téma, kdy se hlavní hrdina, vyplavený mořem se ztrátou paměti nedovede rozpomenout na to, kde je a kým je, je již tak trochu vyčpělé, nic méně funguje.

Jste vtahováni do děje, kniha má ale pomalejší rozběh zabalený do mýtů a samoty, ale s dávkou napětí a tajemna.

Pak vstupuje na scénu druhá linie příběhu a v polovině to dostane ty správné grády, čtete a nemůžete přestat. Potenciál románu je hodně vysoko a slibuje famózní závěr, možností jak se děj může vyvíjet a kam dospět je spousta.

Ty se ale nakonec bohužel nenaplní. V tom nejlepším se vše ubere nejkratší a nejsnazší cestou, záveř je dle mne již příliš jednoduchý, zkratkovitý. Tajemno zmizí, na několika stránkách vás vede pan May k závěru až příliš jednoduchému.

Škoda, potenciál příběhu měl mnohem navíc. Ještě za polovinou knihy jsem byl rozhodlý dát lepší čtyři hvězdy, nakonec končím na třech.

Kniha se mne přesto líbila, bohužel si ale neudržela nastavenou kvalitu. Pomalý začátek se stupňuje a slibuje mnohé, pak ale rychlý pád do konce příběhu. Vše je vysvětleno, objasněno, kniha končí k Vaší spokojenosti, ale . . .

Myšlenka a příběh měl mnohem navíc . . . dávám 3 hvězdy

3 20.12.2016

Sova
. . . stačí, když si přečtete prvních pár stran a hned poznáte, jak dobré to je . . .

Pan Frode Sander Øien alias Samuel Bjørk je pro mne opět velké příjemné překvapetí. Pod citací se plně podepisuji.

Co se pro českého čtenáře jeví jako objev severské detektivky, je pro norskou veřejnost renomovaný spisovatel, hudebník, výtvarník a vedle divadelních her a hudebních CD má za sebou dva vysoce hodnocené romány. Pro milovníky detektivek přinesl tento nesporně nadaný autor další počin, který hned zaujal – V lese visí anděl se již zapsal do povědomí českým fanouškům detektivního žánru, Sova je jeho druhým počinem.

Začal jsem Sovou a asi to nebyl nejlepší krok, pár základní info mi stále uniká . . .

Do myslí milovníků detektivek se dostává další nesourodá dvojice vyšetřovatelů, která opanuje jak první, tak druhou knihu a určitě není Samuel Bjørk u konce s dechem. Vyšetřovatelé tvoří složitou dvojici, každý si nese své vnitřní trauma, takový neustálý etalon detektivních vyšetřovatelů, který ale naopak již začíná trochu vadit.

Sova je ale tu - Holger Munch a Mia Krügerová vstupují na scénu ihned po krátkém prologu a odskoku čase – to pro navození atmosféry a sondy do nitra zla.

A rozbíhá se příběh, kde Vám autor předkládá nejrůznější indicie k vraždě mladé dívky, které se postupně rozplývají a končí ve slepých uličkách, vždy když se již zdá, že je jasno, vše se otočí.

Jste ve ¾ knihy a jste stále na začátku, mnoho podezřelých, ale nakonec žádný z nich není ten pravý.

A pak se před Vámi otevře další příběh, krutý, syrový, neskutečný, neuvěřitelný . . . fandíte novému hrdinovi, je vám smutno z jeho osudu a zároveň čekáte, kam se jeho životní příběh vyvine.

V okamžiku nejvyššího napětí však kniha negraduje, ale jde tak trochu dolů a to jak dějem, tak i kvalitou pointy, škoda, závěr mne trochu zklamal, příběh měl navíc, než udělat z oběti nešťastného osudu bezcitného vraha, kterého zajímají jen peníze . . .

Vždyť pár stránek před tím Bjørk nabízel úplně jiný motiv všeho toho dění, pro mne mnohem přijatelnější a po tom všem pochopitelnější.

Dočetl jsem knihu jedním dechem, přesto mne v závěru nesedí technické nesrovnalosti prostředí, tak především skrytý charakter hlavního záporáka, příliš jednoduše a rychle se převtělil z osudem stíhaného na chladnokrevně vypočítavého.

Dal bych plné hodnocení, závěr mne ale trochu zklamal a tak zůstávám u 4 hvězdiček.

Kniha má ale několik otevřených příběhů, tak se lze těšit na další pokračování . . .

6 14.12.2016

Peter May je dnes již můj velmi oblíbený autor. Mám za sebou jeho 11 knih v rozmezí necelých dvou let, každý další autorský počin očekávám v napětí. Je až k nevíře, kde se jeho knihy, tak skvělé, toulaly až do posledních 5 let zpět.

Peter má za sebou již 24 knih, první z nich byla napsaná již v roce 1978 (The Reporter). Na druhé straně mají čeští vydavatelé stále kde brát, neboť zdaleka ne všechny byly zatím přeloženy a vydány.

Kritik je román spadající do série Akta Enzo, které bych zařadil pod nálepku příjemné čtení na letní dovolenou. Hlavní hrdina série je skotský „přistěhovalec“ do Francie, Enzo Macleod - forenzní vyšetřovatel na volné noze, bystrý, tvrdohlavý a cílevědomý, který má za sebou těžké životní trauma, ale který se stále neohroženě žene za záhadami s přesvědčením jejich rozluštění.

Zatímco Vyjímeční lidé (první díl serie ENZO) jsou letním lehkým čtením ve stylu Pevnost Boyard, kde předkládané indicie vedou neodvratně k cíli a vyhrané sázce, byť s trpkým dovětkem, je Kritik (druhý díl serie ENZO) posazen do malebných francouzských vinic a místy máte pocit cíleného Product placementu na téma francouzská vína a vše co s tím souvisí.

Kniha je ale psaná lehce a děj Vás neustále tlačí kupředu, setkáváme se zde se všemi hlavními aktéry prvního dílu a přibudou mnozí další.

Nález macerované mrtvoly dva roky pohřešovaného předního světového kritika vín Gilla Pettyho rozběhne příběh plný emocí, konkurenčního boje i skryté historie. Enzo se případu ujímá ze zájmu odhalit záhadu a jako vždy musí v závěru tvrdě bojovat o vlastní existenci. Nechybí ženská krása, tajemná minulost a tvrdá přítomnost, vše zabaleno do krásného kraje se všudy přítomnou skleničkou skvělého vína.

Příjemné čtení, lehčí než ostrovní trilogie, srovnatelné s čínskými thrillery. Za mne slabší 4 hvězdy, neboť ostrovní trilogie a kniha Útěk na mne zapůsobily mnohem výrazněji a řadím je k tomu nejlepšímu, co jsem od autora zatím četl.

Doporučuji všem, kteří si chtějí odpočinou při četbě příjemné detektivky bez syrových obrazů a litrů krve, či sofistikovaných zápletek s depresivním podtextem vyšinutých jedinců . . .

7 05.12.2016

Kniha by snesla podtitulek . . . dokonalý zločin dneska již neexistuje, sebelepší scénář vždy ovlivní náhoda, lidský faktor, nesprávné načasování . . . .

Peter Swanson, americký spisovatel, je pro mne opět novým autorem. Jeho zatím tři knihy, které vydal, jsem doposud neznal. Na Zabití je knihou prostřední, napsanou v roce 2014 a posléze vydanou a patřičně oceněnou, český překlad včetně audio knihy je i na českém trhu (2016) zajímavým příspěvkem nové vlny psychologických thrillerů, které se nyní dostávají do módy ( Zmizelá a další ).

Swanson sám je velkým obdivovatelem Alfréda Hitchcocka a Na zabití připomíná Cizince ve vlaku, s nímž má Swansonův příběh mnoho společného.

Autor využívá sílu vyprávění příběhu v první osobě a celá kniha je vlastně jeden příběh viděný „očima“ hlavních protagonistů, mezi kterými Swanson „přepíná“ dle potřeby a vyvíjejícího se děje (Ted, Lily, Miranda atd.), kde hlavní roli hraje Lily. Stávající příběh je ozvláštněn výletem do minulosti, v nichž sledujeme osudy mladé Lily a její pouť, za tím, kým je teď.

Odvíjí se před Vámi krátký časový úsek nabitý událostmi a doplněný odskoky z minulosti hlavní hrdinky Lily. O zvraty není nouze a ve vyprávění Vás autor drží v napětí až do samého závěru. Situace viděné očima různých protagonistů se sice opakují a trochu „brzdí spád děje“ - především v poslední třetině knihy, ale nakonec každý úhel pohledu přináší vždy něco nového a posouvá čtenáře neustále kupředu.

Způsob podání děje je tak trochu jiný, nezvyklý a tím pádem zajímavý. I když čtenář má celý příběh pod kontrolou a v každé chvíli ví, kdo je kdo a co se děje, drží Vás u knihy stejný pocit jako i jiných thrillerů – jak to nakonec vše dopadne.

A když se zdá, že vše je jasné a vývoj předvídatelně ukončen, přichází poslední překvapení, které je nevyhnutelně konečné . . .

Pro mne byla kniha příjemným překvapením, tak trochu jiná, dávám 4 hvězdy a uvidíme, co autor přinese ve své další tvorbě. Dle mne určitě lepší, než Zmizelá, ale k úplné dokonalosti ještě cosi chybí. Přesto, dle mne, dobře investovaný čas, kniha zaujme, pobaví a možná přinutí i k přemýšlení, kde se všechen onen pohled na život tak zásadně mění . . .

3 20.11.2016

Michael Connelly patří k mým oblíbeným autorům a jeho dílko, byť čítá přes třicítku knih, mám načteno do poslední řádky. Užil jsem si nejdelší sérii s Harrym Boschem a losageleskou policií, s Harryho nevlastním bratrem advokátem Mickey Hallerem a pozadím americké justice, ale i Jacka McEvoye či Terryho McCaleba.

Všem jeho knihám je vlastní prostředí losangeleského zločinu, dobrý příběh, čtivost, mnohačetné zápletky a několikeré zvraty v rámci popisovaného příběhu. Jeho knihy nejsou předvídatelné a proto pro milovníky detektivního žánru tolik zajímavé.

Mickey Haller je velmi schopný právník, který ale jako advokát trestního práva stojí na straně „zatčených a obviněných“ a hledáním chybiček a kliček ve vyšetřování se snaží tyto své klienty osvobodit bez rozdílu jejich účasti viny. Tím si vysloužil nevraživost a ne-popularitu jak u samotných policistů, tak i u kolegů právníků – státních zástupců, kteří naopak stojí vždy na straně obžaloby, ale především u své bývalé ženy (státní zástupkyně) a dcery, která ho za jeho postoje obviňuje nejvíce.

Kniha Bohové viny (označení 12 porotců, kteří nakonec stanoví verdikt obžalovaného) patří do řady s Mickeym Hallerem, je proto třeba počítat, že se dostanete do mašinerie amerického práva a převážná část děje se odehraje v soudní síni. Pátá kniha v sérii s Mickeym si udržuje vyšší nadstandard, ale tentokrát zůstává ze předchozími knihami trochu v závěsu.

Mickey se ujímá obhajoby člověka, který byl obviněn z vraždy jeho bývalé klientky, prostitutky Glorie Daytonové. S tou pojí Hallera nejen vztah profesionální, když ji obhajoval, ale i emocionální. Mickey věřil, že se mu podařilo šikovným manévrem dostat svou klientku z osidel vězení, ale především ze spárů jejího „zaměstnání“.

Ve svém novém případu ale zjišťuje, že tenkrát bylo všechno jinak, byl zneužit a manipulován a to stejnými lidmi, kteří se snaží i nyní navléci zločin na jeho nového klienta. Mickey je brzy plně přesvědčen o klientově nevinně a to ho žene ještě více kupředu. Konečně může dokázat, že se obhajoba nemusí snažit osvobodit jen vinné, ale i nevinné.

Postupně se svým týmem rozkrývá nitky starého i nového případu, získává důkazy a pro dosažení výsledku se spojí i s mužem, kterého kdysi poslal do vězení. A to vše jen proto, aby odhalil nekalé praktiky federálních agentů a lidí, kteří mají stát především na straně práva společně s verdiktem pro jeho klienta - nevinen.

Příběh graduje a závěr je opět překvapivý. Stane se Mickey vítězem či poraženým? Ale je-li jedno či druhé skutečným vítězstvím či porážkou, to si již musíte přečíst sami.

Knize dávám 3 hvězdy a doporučuji všem, kteří máte rádi dobrý příběh a přitom Vás nenudí se hrabat mezi soudními rozhodnutími. I já spíše preferuji akci v terénu, kterou u Connellyho představuje Harry Bosch, ale dané 3 hvězdy jsou opravdu silné.

1 13.11.2016

Od autora moje druhá kniha (Ostrov Antrax byla první), ta první se líbila a tak, když jsem na knihu narazil, neváhal jsem.

Problematika terorismu v USA spojená s tragickými událostmi je propírána vždy ruku v ruce s konspiračními teoriemi. Atentát na Kennedyho, útok na Dvojčata v New Yorku, let TWA 800 a další, vedle oficiálního vyšetřování se vždy objevují temné teorie, které jsou mnohdy až na hranici science fiction a nebo záměrně odvádějí pozornost od samotného problému.

A právě na nejasných závěrech vyšetřování kolem skutečného činu - zřícení letadla společnosti TWA ze dne 17.07.1996 postavil pan DeMille svůj příběh. Hlavním hrdinou je externí vyšetřovatel FBI John Corey (autorův hrdina z řad policie a posléze FBI, kterého obsadil do série 6 knih), který se společně se svojí manželkou Kate vydá po stopách uzavřeného vyšetřování letu TWA 800.

DeMille se opírá o reálie případu i verze vyšetřování, což příběhu dává velkou sounáležitost se skutečností a uvěřitelnost, takže si čtenář skoro nevšimne, kde se příběh odkloní a stává se fixí. I když fiktivního je zde jen velmi málo, snad pouze další osa pohledu na tragédii, kterou kniha dokončuje v naprosto překvapivý závěr. Před Vámi se rozbíhá příběh o události, o které
si může čtenář najít řadu informací a autor s těmito verzemi pracuje a pasuje je na svůj příběh.

Dvojice hlavních hrdinů i náhodných svědků jsou sice postavy fiktivní, ale na zcela reálném pozadí. Velmi jsem čekal, jak svůj příběh pan DeMille ukončí (když závěry skutečného vyšetřování jsou známy??) a závěr mne zcela překvapil. Autor spojil dva tragické prvky, aby ukončil první a otevřel druhý se zcela otevřeným koncem, kde dále může pracovat již jen čtenářova představivost. Na rozdíl od jiných hodnotitelů přede mnou mne rozuzlení příběhu přijde přímo geniální, klidně se to totiž takto mohlo stát a poslední věta románu pak dává celému závěru zcela nový pohled (který přiživuje další konspirační teorie, tentokrát již o jiné události).

Poměrně rozsáhlé dílko jsem přečetl v pár dnech, kniha mne pobavila, poučila a závěrem zcela nadchla. Jestli jsem byl nachystaný dát 4 hvězdy, tak za ten závěr dávám nakonec plné ohodnocení.

Vzrušující thriller, který mohu jen doporučit . . . ne náhodou končí s datem 11.09.2001, hodin 11,15, severní věž. Mám ještě velmi silně v paměti . . .

3 14.08.2016

Kniha od autora, kterého znám především kvůli knize a filmu Purpurové řeky. Autor mne tímto počinem zaujal a tak je snaha najít další dílka a přečíst pochopitelná.

Kamenný koncil začíná dobře, děj má spád, hned zkraje trochu tajemna a postupně to graduje, do poloviny knihy mne příběh velmi bavil. Otázka chápání lidského vědomí jako součást kosmické energie, parapsychologické vnímání dějů a telekineze, to jsou prvky, které dnešní věda zná, v knize jsou základem tajemna a podstatou příběhu.

Posléze se však z příběhu stává již příliš velká fikce a tak se ze solidního základu dějové linky stává pohádka pro dospělé s koncem velmi zvláštním. To dle mne knize nepomohlo a strhlo ji do závěru spadající úplně do jiného žánru.

Dle mne je to škoda, námět to je dobrý, původní vyšší hodnocení spadlo do průměru tří hvězdiček.

2 10.08.2016

Čínské thrillery Petera Maye objevuji až po té, co jsem objevil autora v jeho trilogii z ostrova Lewis. Celkem šest příběhů napsaných v rozmezí 1999 – 2004 autor napsal 10 let před svojí ostrovní trilogií a na knihách je to znát.

Čtvrtá oběť je druhým dílem z čínské anabáze, a zatím co třetí díl lze číst bez znalosti prvních dvou, u druhé dílu v tom trochu na začátku plavete, pokud jste nečetli díl první. Ten si do druhého dílu přenáší všechny nedořešené věci a vysvětluje je hned v úvodu knihy. Druhý díl zcela navazuje na první knihu a to jak dějově, tak časově.

Margaret je zmítána situací vyvolanou stavem těsně po dopadení (viz první díl a jeho závěr), stejně tak Li Jen, pokud se týká hrozby pro lidstvo z dílu prvního, tak se ukazuje, že situace není tak vážná, jak se zdálo, ale vztah dvou hlavních aktérů je na mrtvém bodě. Li Jen je sice očištěn ze všech obvinění (díl první), Margaret se řadu týdnů brání zájmu médií, ale jinak jsou odloučeni jeden od druhého aniž by věděli proč.

Za této situace se rozbíhá příběh, který se zdá být ze začátku záhadnou rituální záležitostí, setnutí hlav obětí způsobem přímo historickým hned na začátku vede vyšetřování těžkou zkouškou. A hlavní roli posléze hraje zase Li Jen a Margaret.

Postupně se vše začne vyjasňovat a závěr je opět velmi překvapivý. Motivy a rozuzlení mají svůj prapůvod kolem dalšího čínského fenoménu a to je tzv. Rudá revoluce, která Čínu uvrhla do období jejíž traumata si nese celá generace dodnes.

Autor zde rozkrývá historii, která není zas tak známá, otvírá psychologický stres spojený s politikou jednoho dítěte a především opět předkládá příběh, který vedle kriminálních prvků nese prvky společenské.

Obchod s lidskými orgány či geneticky upravované potraviny nahrazuje téma čínské kultury a obchodování s artefakty, i když vše na pozadí neblahé čínské krátkodobé historie.

Konec je tak trochu již tradiční pana Maye, hlavní hrdinové jdou dále, vše kolem nich se propadá do závěru knihy a zapomnění.

Druhý díl se mne se zatím z dočtených prvních tří líbil nejvíce a tak velmi kvalitní 3,75 hvězdy.

17.07.2016

Richard Sklář alias Bruno Ligocki - Sklářovo alter ego, mne svými kriminálními romány dostal. S Brunem (Richardem), jako autorem, jsem se setkal v knihách Besceler a Selebryta a tak objevil kdysi i Rudu z Ostravy (Michal Kavalčík), který se dnes stal skutečnou Selebrytou.

Ale pan Sklář se do mého chatrného literárního povědomí dostal až jako autor dvou na sebe navazujících knih – Vila na Sadové (2013) a Anděl smrti (2015). Dvě dílka, která je dobré číst ve správném časovém sledu, i když bezpodmínečně nutné to není.

Návaznost tu ale je a pomyslným prvním dílem je román Vila na Sadové, na který časově a dějově navazuje i „druhý díl“ Anděl smrti, i když datum vydání obou knih nese rok 2015, Anděl smrti se do popředí dostává až počátkem tohoto roku.

A tak jsem ve své nevědomosti zůstal až do přečtení Anděla smrti, a protože autor zaujal, dohledáním dalších informací jsem teprve prohlédl, a začetl se do dílu prvního. A tu řada nejasností druhé knihy přesně zapadla do vymezeného prostoru. Proto poznámka na úvod, můžete-li časový sled knih dodržte.

Vila na Sadové je prvním dílem a hned po začtení se do první třetiny knihy je jasné, že příběhy obou knih je vlastně pokračováním první knihy jen s jinou causou, klasický seriálový prvek přenesený do knihy, dneska zcela běžný zjev. Hlavní hrdinové jsou představeni, načrtnuty jejich charaktery, historie a vztahy a vše se dál jen pěkně rozvíjí vždy s novou zápletkou.

Druhá kniha hodně naznačuje, ale teprve první díl – Vila na Sadové vnáší do všeho jasno. Proto znovu apeluji na dodržení pořadí četby, hodně Vám to pomůže pochopit děj knihy druhé.

Ale jinak je styl psaní naprosto stejný, hodně akce, dějových zvratů, naturalistický popis scén je až na hraně, přínosem je regionální reálné prostředí. Jisté rozředění celého děje přináší druhý příběh – příběh točící se kolem historie domu, který zde hraje hlavní roli – Vila na Sadové, který je v knize veden kurzívou a naprosto v jiném čase (1940 – 1944).

Příběhy se v závěru knihy zajímavě protnou a jelikož jsem znal pokračování (Anděla smrti jsem četl jako první knihu pana Skláře) dává mne to celkový obraz a kruh se uzavřel.

Druhý příběh (hlavní hrdina je německý občan žijící v Ostravě, pracující pro Říši, ale duchem na druhé straně německého přesvědčení) je zajímavý pohled na určité historické události (neb ty jsme se v dějepise určitě neučili – zde převládala rozjásanost Rudé armády a krutost Gestapa), ale tak trochu si jej autor do knihy propašoval jako úlitbu, neb tento příběh by sám za sebe asi nikdo nedal.

Kniha je psána ve stejném duchu jako Anděl smrti, pokud Vám styl psaní pana Skláře vyhovuje a zaujal, pak doporučuji číst i druhou knihu. Mě se to líbilo, na českou soudobou původní krimi tvorbu dost dobré.

Dávám slušné čtyři hvězdy, já byl spokojen . . . pokud autor ubere pár litrů krve a oddělených hlav má u mne šanci na 100% spokojenost.

5 10.07.2016

Lapidusova čtvrtá kniha a údajně první z nové série, pro mne první seznámení s autorem, který je pokládán za zakladatele Stockholm noir a velmi nadějného autora, jehož dílka patří k žádaným a prodávaným. VIP je posledním nejnovějším autorovým thrillerem z roku 2014.

Kniha je poměrně obsáhlá (510 stran) a odráží autorovi indicie – právní prostředí a znalost stockholmského podsvětí ze své dlouhodobé praxe advokáta.

Řekl bych, že dílko je spíše společenským románem, pohledem na moderní společnost, kde kriminální pozadí je nezbytnou kulisou. Policie zde ale nehraje hlavní roli, hlavní hrdinové jsou z velmi odlišných prostředí. A pak klasické neduhy doby, drogy, prostituce, pedofilie a kriminalita a to jak ta hospodářská, tak běžná, pouliční. Vše zabaleno do pohledu horních deseti tisíc, luxusu a přemrštěné spotřeby, do pohledu zcela odlišného vnímání světa. VIP žijí své životy ve svém světě, jejich pohled na svět je pokřiven základní premisou, že peníze znamenají moc a moc znamená beztrestnost, ať se chovají jakkoli. A pak zcela asociální genetická vychýlenost, kde běžné životní situace jsou pro tuto skupinu fádní a hodně nudné, proto je třeba trochu „přitopit pod kotlem“.

Před Vámi se otvírají tři časové roviny a dva příběhy, jejichž dějové nitky se protnout v závěru knihy. Ze začátku může čtenářům dělat trochu problém správná orientace ve jménech a styl psaní (skoky od jedné skupiny děje ke druhé bez nějakého odlišení, jen nový odstavec) i když hlavní odlišný příběh je rozlišen kurzívou – za začátku knihy nevíte, tápete, pak se vše ustálí a závěr je již defilé, kde všechny dílky mozaiky zapadnou.

Přesto mne chování hlavních hrdinů a styl vedení děje knihy přijde dost amatérské z pohledu řešení kriminálního pozadí. Námět knihy taky není nijak nový, předem jsem si text zařadil k těm standardně průměrným (přečtete, odložíte a ke knize se již nikdy nevrátíte). Závěrem knihy si mne pan Lapidus přece ale jenom získal více a tak dávám lepší nadstandart cca za 3,5 hvězdy.

Pokud je VIP knihou nové série, určitě si další díly rád přečtu, knihu doporučuji na bezstarostné dovolenkové lenošení.

09.07.2016

Čínské thrillery Petera Maye objevuji až po té, co jsem objevil autora v jeho trilogii z ostrova Lewis. Celkem šest příběhů napsaných v rozmezí 1999 – 2004 autor napsal 10 let před svojí ostrovní trilogií a na knihách je to znát.

Ohnivý muž je prvním dílem z čínské anabáze, a mohu jen potvrdit, že i když číst knihy v časové sledu (šest kousků) je asi výhodnější, pokud to nedodržíte, zas tak moc se neděje. Sám jsem začal dílem třetím, nyní tedy díl první a již mám k dispozici díl druhý (Čtvrtá oběť), prostě tak, jak jsou knihy k mání.

V první díle se však více dozvíte o hlavních aktérech celého souboru a to detektivovi Li Jenovi a americké patoložce Margaret Campbellové. Jejich setkání a spolupráce zprvu nebyla nijak šťastnými, ale postupně se vše obrací.

Celá čínská anabáze je přímočařejší, autor zde vedle děje dává v kontrast střet dvou kultur, zvyků a názorů na život, předkládá čtenáři něco z orientálního pohledu na zločin a život v Číně. Tímto světem Vás autor provádí s lehkostí a jemně servíruje řadu poznatků dvou rozdílných kultur.

Dozvíte se o traumatu Margaret, o jejím rozhodnutí odjet do Číny, dozvíte se hlavní charakterové rysy protipólu v podobě čínského detektiva Li Jena.

Nosnou linkou příběhu je souběžné vyšetřování tří vražd, které Li Jen dostane za úkol hned první den do svého nástupu do nové funkce. Zdánlivě nesouvisející vraždy se propojí, aby se vzápětí rozešly, děj se rozvíjí a přelévá, konec knihy je dramatický a vlastně velmi otevřený a neukončený a dost nadsazeně až přitažený za vlasy. Osudy hlavní hrdinů dost nejasné, i když že vše dopadlo, jak mělo nakonec ukazují další díly seriálové četby.

Mám za sebou dvě knihy, autor v nich propírá dva světové fenomény, které se opakovaně objevují v knihách či filmech – prodej lidských orgánů či geneticky upravované potraviny.
Dílka nejsou nijak vycizelovaná, ale čtou se velmi lehce a dobře, že May umí, je jasné již v této fázi jeho tvorby. Kvalit ostrovní trilogie knihy nedosahují, ale i tak za mne velmi slušné tři hvězdy.

Petr May se stal rychle mým oblíbeným autorem, a tak se postupně chystám na celou jeho tvorbu. A kterou knihu z jeho zatím 24 vydaných si ještě přečíst? Peter mne zatím nezklamal, myslím, že neděláte špatně, sáhnete-li po kterékoli knize. Ale vývoj je zde znát, proto bych volil začít knihami z pozdější doby, ty jsou zárukou autorovy vyzrálosti a oproštění se chyb rané tvorby.

1 03.07.2016

Čínské thrillery Petera Maye objevuji až po té, co jsem objevil autora v jeho trilogii z ostrova Lewis. Celkem šest příběhů napsaných v rozmezí 1999 – 2004 autor napsal 10 let před svojí ostrovní trilogií a na knihách je to znát.

Sál smrti je třetím dílem z čínské anabáze, kniha byla dostupná a tak jsem po ni sáhl´, i když bych možná měl číst v časovém sledu. Ale nakonec se zdá, že mne skok přímo na třetí díl zas tak moc neobral o historii předchozích dvou.

Každopádně je Sál smrti něco jiného. Kniha je přímočařejší, více detektivní, méně románu o životě, kde je detektivní zápletka jen okrajová příběhu – tak příznačné pro trilogii z ostrova Lewis. Je to zajímavé srovnání, jak autor postupně „dozrává“, neb ostrovní trilogie je prostě skvělá.

Sál smrti se mne ale také velmi líbil, od četby jsem jen nerad odcházel a knihu zvládl za pár dnů, byť mnoho času na četbu nezbývá. Určitě postupně zvládnu všechny díly, neb Peter May se stává mým oblíbeným autorem.

A ke knize samotné? Ústředními postavami jsou Margaret Cambellová a Li Jen, americká patoložka a čínský detektiv a dále Šanghaj a rozdílné kultury západního a východního světa. Tímto světem Vás autor provádí s lehkostí a jemně servíruje řadu poznatků dvou rozdílných kultur. A to vše s nosnou linkou temného příběhu a vyšetřování brutálních vražď mladých žen, které zdánlivě nic nespojuje . . .

Nakonec je ale vysvětlení vcelku prosté, tématicky nic nového, i když autor čtenáře zaváděním jiných indícií trochu šponuje do neznámého tajemna. Kniha končí, hlavní hrdinové se posouvají pošramoceni na duchu i těle dále, všechny mini příběhy knihy jsou ukončeny. Do tří čtvrtin jste celkem napnuti, pak se to celé rozběhne do rychlého konce s pouhým konstatováním, že zisk, peníze a následná moc je motivace, která nezná slitování a nezastaví se před ničím.

Slušná práce, za mne 4 hvězdy – na ostrovní trilogii to nemá, ale jinak velmi dobré čtení. Když si procházím dílo Petera Maye tak lituji, že jsem ho objevil teprve nedávno. Mohu jen a jen doporučit.

A kterou knihu z jeho zatím 24 vydaných si ještě přečíst? Peter mne zatím nezklamal, myslím, že neděláte špatně, sáhnete-li po kterékoli knize. Ale vývoj je zde znát, proto bych volil začít knihami z pozdější doby, ty jsou zárukou autorovy vyzrálosti a oproštění se chyb rané tvorby.

1 05.06.2016

Richard Sklář alias Bruno Ligocki - Sklářovo alter ego, mne svými kriminálními romány dostal. S Brunem (Richardem), jako autorem, jsem se setkal v knihách Besceler a Selebryta a tak objevil kdysi i Rudu z Ostravy (Michal Kavalčík), který se dnes stal skutečnou Selebrytou.

Ale pan Sklář se do mého chatrného literárního povědomí dostal až jako autor dvou na sebe navazujících knih – Vila na Sadové (2013) a Anděl smrti (2015). Dvě dílka, která je dobré číst ve správném časovém sledu, i když bezpodmínečně nutné to není.

Návaznost tu ale je a pomyslným prvním dílem je román Vila na Sadové, na který časově a dějově navazuje i „druhý díl“ Anděl smrti, byť datum vydání obou knih nese rok 2015, Anděl smrti se do popředí dostává až počátkem tohoto roku.

A tak jsem ve své nevědomosti zůstal až do přečtení Anděla smrti, a protože autor zaujal, dohledáním dalších informací jsem teprve prohlédl, a začetl se do dílu prvního. A tu řada nejasností druhé knihy přesně zapadla do vymezeného prostoru. Proto poznámka na úvod, můžete-li časový sled knih dodržte.

Anděl smrti je poměrně drsný příběh plný zvratů a dějových veletočů, na můj vkus až zbytečně morbidní a naturalistický. Mrtvol přehršle, a pitevní zprávy přetékají odhalenými sadistickými kousky vraha, kterému pouhé zabití nestačí, patřičně si to užívá a čím víc oběť trpí, tím lépe.

Ale příběh je to zajímavý, čte se dobře a napětí je až do úplného závěru, který ale vygraduje do neuvěřitelného vysvětlení, což dle mne knihu trochu sráží. Závěrečnou sekvenci raději při jídle nečtěte, je to opravdu naturalisticky konkrétní.

Pro mne je kniha příjemné překvapení, český čtenář ocení i české reálie – tajemná zákoutí Ostravy či veřejně známé kauzy české politické scény nedávné doby.

To vše je namixováno šikovně a dávkováno v několika příbězích hrdinů knihy, které zastřešuje Bo a Říďa co by středobody celého děje a které se v závěru knihy protnou a dají odpověď na všechny otázky. Mě se to líbilo, na českou soudobou původní krimi tvorbu dost dobré. Hned jsem si sehnal první díl, dokud mám hlavní hrdiny v paměti.

Dávám slušné čtyři hvězdy, já byl spokojen . . . pokud autor ubere pár litrů krve a oddělených hlav má u mne šanci na 100% spokojenost.

5 16.05.2016