draka komentáře u knih

Sbírka mě doslova provází životem. Od útlého dětství, až doposud. I když mě o půlnoci probudíte, Kytici a Polednici Vám odříkám nazpaměť, a k tomu s jistotou i první dvě sloky Kolovratu a Vodníka.
Přiznám se, že si verše čtu nahlas. Mám celkem tři knížky v různých vydáních. Dvě jsou doma v knihovně, a třetí mám na chatě, abych vyloučil, že ji zapomenu vzít s sebou. Mám známé, kteří říkají, že nikdy žádné básně nečetli. Když jim ale připomenu Kytici, tak se přiznají, že je to asi jedině tahle, kterou kdy četli, a to na základce nebo při studiu. A dokonce se rozpomenou i na počáteční verše Polednice.

53 20.07.2020

Knihy s podobnou tématikou ve mně vždy zanechají smutek. A tento příběh jen potvrzuje, že lidské utrpení nezná mezí. Je to moje první setkání s tvorbou autorky a určitě ne poslední.

43 29.07.2021

Netradičním pohledem je nám představen život několika rodin na okraji Mnichova v průběhu 2.světové války. Je to pohled zvláště odsuzující nesmyslnost válek, genocidu, krutost, násilí a potvrzení, že nejvíce vždy trpí děti a nevinní. Kniha mi byla doporučena a byl jsem jí tak silně zasažen, že jsem ji musel několikrát odkládat, obávaje se tragického konce. Obavy byly oprávněné, závěr mě úplně odrovnal, nemohl jsem zastavit slzy. Neobyčejně krásná kniha, silný příběh.

41 05.04.2022

Neskutečně krásně napsaný příběh životní pouti mladé ženy, střídající šťastné období s velmi těžkými a smutnými obdobími. Nemohl jsem se odtrhnou od čtení, velmi dojemný příběh. Myslím, že jen ženy dokáží takové útrpné zkoušky života přežít bez nenávisti a ztráty naděje, citu a lásky.

38 29.11.2021

Knihu jako kluk jsem četl několikrát, stále dokola, zvláště některé pasáže. Neskutečně krásná kniha. Objednal jsem si ji ve škole v KMČ. Dnes jsem ji měl rukách, prolistoval a znovu připomněl, jak jsem si knihu nesl ze školy domů a začetl se do ní. Ale jak?
Toho podzimního odpoledne šla máma na rodičovské sdružení, zkontrolovat moje školní výsledky s tím, že se staví na nákup a přijde o něco později. Nakázala, abych byl doma a udržoval oheň v kuchyňském sporáku.
Sám doma, v kuchyni. Kolikrát se to ještě opakovalo, kolik knih jsem zde přečetl. Bylo a je to moje oblíbené místo ke čtení dodnes. Vzal jsem novotou vonící knihu a začetl se. Od stránek mě odtrhla až tma, přestával jsem vidět písmena. Kouknu z okna, tma. Podívám se do kamen, tam také tma tmoucí. Vyhasly, zapomněl jsem přikládat. Propadl jsem panice.
Máma už tu vlastně měla být, ve škole se určitě dozví něco, co ji nepotěší a k tomu navíc ještě vyhaslý sporák. To bude mazec. To bude výčitek, kárání, zákazů, … . Maminka byla moc hodná, nikdy mě neuhodila, ale dovedla neskutečně vyjmenovat a pojmenovat všechny moje nectnosti a s patřičným důrazem připomenout staré prohřešky. Vždycky jsem ji prosil, aby mě radši seřezala, třeba vařečkou, ale nehubovala. A co když mně sebere knížku!
Napadla mě spásná myšlenka. V komoře máme denaturák, líh do starého vařiče! Přiložil jsem do kamen polínka a horním víkem nalil do sporáku líh z lahve. To byl nápad! Líh okamžitě vzplanul a já lahev leknutím upustil nebo spíš odhodil. Přitom se líh vylil na čalouněnou židli, na které jsem při čtení seděl a také koberec na podlaze. V mžiku byla kuchyň v plamenech. Vletěl jsem do obýváku, tam strhl přehoz z gauče a přikryl plameny. Uhašeno! Nic neshořelo ani neohořelo, ale ten smrad!! Chtěl jsem otevřít okno a vyvětrat. V tom se však otevřely dveře a maminka vešla do kuchyně. Nenadávala, přivinula mě k sobě. Byla šťastná, že se mi nic nestalo a nevyhořeli jsme. Větralo se však několik dní. No, řekněte, dá se zapomenout, jak se rozdělává oheň?

Jednoho podzimního dne v roce 1977 jsem přišel domů z odpolední směny. Ohřál si nachystanou večeři od maminky, a protože mám zlozvyk číst u jídla, vytáhl jsem si z knihovny dlouho opomíjené „Tři kamarády“. To jsem ale neměl dělat. Tak jsem se zabral do čtení, že jsem četl a četl až rodiče vstávali do práce. Bylo půl páté ráno, já sedím v kuchyni na židli, opřený zády o zeď, s nohama na stole. Chvíle kázání o ponocování, tak jsem šel raději spát, ale ne a ne usnout. Málem jsem zaspal na odpolední směnu.
Byla nekonečná. Práci jsem měl rád, v té době jsem pracoval jako automechanik v dopravní firmě. Nemohl jsem se však dočkat konce směny. Deset minut cesta domů a pak jen knížka do ruky. Té noci jsem ji dočetl a byl jsem příběhem uchvácen, a tak silně zasažený, že jsem si utíral slzy. Bylo mně smutno. Bylo to moje první setkání s E.M.R..

Sestra: „Už přečetls Sinuheta?“ „Ne !“ zněla moje odpověď.
„A proč, vždyť je to tak nádherné, bude se ti to určitě líbit“.
Vzal jsem knihu z knihovny, rozevřel, přečetl první stránku, zase zavřel a vrátil zpět na místo. Několik roků stále stejný rituál.
„Co si povezeš na dovolenou za čtení ?“ ptá se jednoho dne moje milovaná sestřička. „Sinuheta“ odpovídám.
„Ha ha ha“, směje se nevěřícně.
Vzal jsem si ho a přečetl jedním dechem, úžasná, krásná, překrásná kniha. Byl jsem nadšený. Při čtení jsem v duchu děkoval sestře, že mně ji vytrvale připomínala.

33 31.07.2020

Moje první verneovka, kterou jsem četl v šesté třídě. Četl jsem ji několikrát po sobě, stále dokola. Obdivoval a doslova jsem prožíval a dobrodružství a každodenní boj o přežití na pustém ostrově i proto, že někteří z chlapců byli v mém věku. Silný a neopakovatelný čtenářský zážitek.

31 24.08.2020

Zase ten Klub mladých čtenářů. Ještě na ZŠ jsem si v něm, za nemalého pochopení svých rodičů, pořídil spoustu krásných knih. Tato je jedna z nich. Se slzami v očích jsem četl strhujícího závěr příběhu. Jedna k tisíci, tak zněla optimistická předpověď k záchraně těžce zraněného Bílého Tesáka. Vyrůstal jsem od plen v přítomnosti nejlepších přátel člověka, a to přetrvalo dodnes.

27 30.07.2020

Jedna z knih, kterou jsem dostal od Ježíška, moc a moc mu za ni i ostatní děkuji. Bez knížek pod stromečkem bych snad ani neměl Vánoce. Je to zároveň poslední kniha, kterou jsem četl v roce 2021 a věru, skvělé čtení, krásný čtenářský zážitek na poslední dva dny v roce.

26 14.01.2022

A já mám rád celou tuto krásnou knížku. Mám rád pana K*A*P*L*A*N*A, mám rád celou "čídu" a profesora Parkhilla. Těšil jsem se na jejich mluvnická a slohová cvičení, jejich řečnění a musel jsem se při čtení tak smát, že mě slyšeli ostatní, přišli proč se směju. Nakazili se a smáli se zase mně, a pak jsme se smáli jeden druhému dohromady, smích s námi lomcoval až jsme slzeli a popadali se za břicha. Děkuji a vděčím této knize za dobrou náladu a prý i prodloužení čtenářského života.

26 20.08.2020

Přišla vnučka, po prázdninách jde do první třídy. V ruce smartphon, sedne a čučí do něj.
„Chceš něco vidět ?“ ptám se. „A co dědo?“ „Poznáš co je na obrázku!“ odpovídám.
Nepoznala vlka skákajícího do studny na ilustraci od J. Trnky. Nic neříkám a čtu. Měním hlasy, koulím očima, cením zuby. Po očku po ní pokukuji. Poslouchá ani nedutá. Chce vidět a ukázat, kde je to napsané, jestli prý opravdu čtu, co je napsáno na stránkách. Ukážu na nějaké písmenko a je spokojená. Takhle přečtu ještě Perníkovou chaloupku a Smolíčka.
„Já budu taky číst, dědo“, říká a prohlíží si Špalíček. Jo jo, děti umí být vděčnými posluchači.
„Co dáme knížečce za známku ?“ ptám se. „Jedničku.“ říká a směje se.
„Dobře, od tebe jedničku a ode mě pětku !“

24 24.07.2020

Ženy a ženy matky, hluboce se před nimi klaním, vzdávám velkou úctu před jejich nezměrnou sílou a obětavostí. Nádherný příběh plný lásky a sebeobětování, úžasné čtení.

22 15.03.2022

Knihu jsem četl ještě před vojnou, tištěnou na cyklostylovaném papíru. Mojí starší kamarádi se mohli uřechtat smíchy, když si o Terazkym a dalších povídali u piva v hospodě. Ale v té době to šlo trochu mimo mě. Po vojně se mi podařilo, už ale knihu, půjčit a pochopit děj a ocenit humor. Výborná kniha, později jsem viděl i filmovou verzi. Je to dobrý film, ale kniha je mnohem lepší.

22 18.09.2020

Knížka, kterou mám velmi rád. Četl jsem ji jako nepovinnou četbu, ale jak postupně dorůstaly, svým dětem před spaním. Děti poslouchaly a dodnes spolu vzpomínáme. Byly to krásné a nezapomenutelné chvíle.

22 24.08.2020

Jako záložák jsem byl v roce 1984 povolán na třítýdenní vojenské cvičení do kasáren, které náhodou bezprostředně sousedily s psychiatrickou léčebnou. Nastoupili jsme čtyři. Po příchodu na pokoj, kde jsme se měli ubytovat, se náš kolega, značně podroušený, vyzvracel na podlahu. Dozorčí, záklaďák, mu nařídil, aby si to ihned uklidil. No a ten mu vrazil pár facek s patřičným komentářem. Dozorčí odešel a co nevidět přišla lítačka, milého záložáka odvedla, víckrát jsme ho neviděli. My, zbylí tři kamarádi, jsme dostali od velitele roty veliké kázání před celou rotou. Potom jsme, prý jako preventivně, dostaly za úkol, v osobním volnu vysekat kolem naší budovy, drážku pro elektrické rozvody. Ručně, sekáčem a kladivem, do nesmírně tvrdých cihel. Byly snad protipancéřové. Celý týden jsme jen sekali a sekali a ostatní vojáci měli pohov. Odpor byl marný, měli nás v hrsti. Poslali by nás domů a my ženatí, bychom přišli o přídavky na děti, dovolenou.
Kolega, záložák a v civilu kovář, velký čtenář, mně vykládal o nějaké knize, kterou nakonec nechal donést z domova do kasáren. A půjčil mi ji. Každý druhý den jsem chodil do služby jako dozorčí autoparku. Po večerním hlášení jsem měl klid až do rána, a já si čtu knihu z psychiatrického prostředí. Náhoda?
Je to překrásná kniha, jedna z těch nej. Je tak silná, že kdo ji jednou přečetl, nemůže na ni zapomenout. Na film jsem šel ženou, ta pak prohlásila, že už nikdy, nikdy takový film nechce vidět. Dostala ji Velká sestra.

22 21.07.2020

Když jsem po mnoha letech vzal do ruky tento román J. Steinbecka, říkal jsem si, zda na mě zapůsobí stejně silně, jak když jsem ho četl poprvé. Dostala mě hned první kapitola, kde autor popisuje nádherným způsobem vysychající a vyhladovělou farmářskou půdu Oklahomy. Další děj, příběhem rodiny stěhující se za obživou, jejich otřesné cestě za novým životem, je pak už strhující. Opět jsem ji přečetl jedním dechem a s dojetím je doprovázel na jejich strastiplném putování a přemýšlel o nezlomné touze a síle člověka.

21 19.08.2020

Úchvatně napsaný román o španělském malíři. Jeho život a dílo je tak poutavě a zajímavě popsáno, že jsem se snažil na jeho obrazy dívat očima a pocity, které jsou popsané v románu. Velmi zajímavě je zde vylíčeno i mnohé ze španělské historie, života šlechty, a také lásky a intrik. Zaujala mě i výstižná přísloví vložená do úst Goya, jako například jedno z mnoha: „Rozum člověka opustí, když hněv do srdce připustí“.

20 27.03.2022

Příběhy žen, nastávajících matek, prožívající své těhotenství v nacistických koncentračních táborech a jejich boj za životy svých nenarozených dětí, je tak silný, že jsem pro slzy musel knihu odkládat.

20 15.04.2021

Po letech jsem vzal do rukou tuto tenkou knížku a neodolal znovu si přečíst příběh o lásce mezi dvěma souznějícími mladými lidmi, který v době válečné vřavy dojme svým tragickým koncem. Silné emocionální protiválečné dílo, odehrávající se v Paříži v průběhu I. světové války.

20 04.12.2020