Ctv komentáře u knih

Upozorňuji, že můj komentář obsahuje spojler.
Vlastně ani nevím, proč a jak se mi tahle kniha dostala do knihovny. Musím říct, že se mi četla dobře, mám ráda knížky popisující zajímavé zážitky zajímavých lidí. Prožila jsem s Josefem celý jeho život, který opravdu nebyl nezajímavý. Asi by nebyl nudný sám o sobě, ale kniha popisuje druhou světovou válku, problém židovství, návrat do vlasti po válce, problém komunismu. Proto nenudí a mě bavila hodně.
Byla jsem celou dobu zvědavá, jak se bude život hlavního hrdiny vyvíjet. Doufala jsem třeba ve větší rozvedení výsledků jeho vědecké práce, těšila jsem se na popis života na místě, kam musel utéct před válkou, ale to se nekonalo. Asi ani nemohlo, protože by to muselo být na úkor jiných událostí a přijde mi, že každá část knihy / Josefova života musela být napsána. Jinak by to celé nebylo kompletní. Život po válce po návratu zpět do Československa byl také zajímavý, partnerské problémy, Josef původně plný komunistických ideálů a později bojující s těmi samými ideály poté, co z nich vystřízlivěl. Ale .... ale ve chvíli, kdy se začal příběh odvíjet okolo důležitého pacienta, už to pro mě nebylo tak dobré. Bylo jasné, že Ernest G. nebylo jen krycí jméno hlavního hrdiny během války, ale že velká část knihy se bude točit okolo Che Guevary. A ten příběh už mi pak přišel přitažený za vlasy. Báječné je, že autor pracoval s historickými informacemi které jsou podložené, ví se, že Che opravdu v Česku byl, umístění vily bylo také správné, ale vykreslení povahových rysů Che Guevary a jeho opravdová a upřímná láska k Josefově dceři ... nevím. To už asi ne.

1 14.02.2019

Než jsem si pořídila tuto knihu, o existenci Josky Smítka jsem neměla ani tušení. Knihu jsem četla už před delším časem a jako román se mi líbila a pozitivní je, že mě inspirovala v tom, abych si vyhledala dostupné informace o Pepovi Smítkovi. Upozornění na začátku knihy o pouhé inspiraci osobou Josky Smítka je důležité. Sama mám raději, když se podobné knihy v maximální možné míře drží reálií o popisované osobě. Tady to tak úplně není, byl to spíš milostný román, ale nevadilo mi to. Považuji za přínosné, že taková knížka člověka někam nasměruje, inspiruje ho a donutí hledat a číst třeba další materiály, aby se dozvěděl o postavě víc. Někdo, kdo má zásadní vliv na rozvoj jakékoliv činnosti (v tomto případě horolezectví), si zaslouží pozornost. A autoři podobných knih pak asi mají tendenci je trošku idealizovat, což je právě případ Josky (jak jsem pochopila z dalších dostupných internetovýh zdrojů). Rozhodně je knížka dobrá jako vhled do rozvoje horolezectví pro neználky jako já. Pokud jste horolezec druhou generací, tak vám ta knížka v tomto směru asi moc nedá. Naštěstí jsem si dojem z knihy nikdy nezkazila filmem, který má špatné recenze.

2 13.01.2019

Podle mě v oblasti kresleného humoru není nad pana Kantorka. Knížka pro kočku je už v mé knihovně léta, je to salátové vydání, listy z lepené knížečky s měkkými deskami častým prohlížením vypadaly, ale má své čestné místo. To, jak dokáže pár jednoduchými tahy vyjádřit výraz obličeje naštvané kočky, manželky, psa nebo myši, nechápu.
... já ji cítím, tu bestii bakteriální ..... děti, pojďte se podívat, blbost kvete .... :-D

10 10.01.2019

Najednou se to přečíst nedá, ale ležela na stole a čas od času byla chuť do ní nahlédnout a přečíst dvě, tři básničky. Líbila se mi a překvapila mě. Čekala bych od Jiřího Schmitzera maximálně tak říkanky na úrovni veršíků pana Plíhala (které mám ráda), ale realita je trošku jiná. A toto je zrovna jedna z knih, kde se mi opravdu hodně líbí kniha nejen obsahově, ale i fyzicky. Skvělé ilustrace od Jana Grumla.

"Já ale vím květina celý rok nekvete
rád posloužím paletou snů jen si řekněte"

3 10.01.2019

Tři knihy pana Hájíčka jsem četla v pořadí, ve kterém vycházely. Selský baroko (čekala jsem víc), pak Rybí krev (napravení reputace a čtení s chutí) a nyní Dešťová hůl. Kdybych nevěděla, že toto je kniha z roku 2016, řekla bych, že ji napsal na začátku své kariéry. Třeba ve dvaceti, když ještě nevěděl jak napsat dobrou knihu a o čem, nevěděl co sám se sebou. Během čtení jsem si často vzpomněla na knihu od Knausgårda Můj Boj - Smrt v rodině (kterou jsem označila v hodnocení jako odpad). Jsou si totiž hodně podobné. Spousta, ale opravdu spousta plků o nesmrtelnosti brouka. Neustálé omílání věcí, které už byly na předchozích stránkách mnohokrát napsány, neustálé filosofování o ničem. Přeskakování z vyprávění v první osobě do vyprávění v třetí osobě. Nechápu proč.
Osoba hlavního hrdiny mi nebyla symaptická snad vůbec ničím. Nebyla mi sympatická ani jeho Tereza s pomalou chůzí a rokokovým malíčkem. Snad jedině Bohuna mi nelezla na nervy. Vadil mi ale ten protiklad obou žen. Krásná, štíhlá, upravená, éterická a vzdělaná Tereza (město) a hloupá, přízemní, neupravená a přibírající Bohuna ve vaťáku a holinách s vidlemi v ruce (vesnice).
Co se týče zápletky čachrování s pozemky se autor jen sklouznul po povrchu. Příběh tam v podstatě nevidím žádný. Kniha pro mě byla 90% zbytečných plků a úvah, pouze 10% příběhu.
Kniha je v podstatě o tomto:
"Povědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny jako střepiny, jako špony ze soustruhu zalétaly k jeho uším přes zavřené okno v obýváku a zvonily a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí. Trýznivá bdělost se ohlašovala, rozjížděla se jako miniaturní elektromotorek napájený neúnavně odněkud z vesmíru, z hlubokého tmavého nebe, které Zbyněk tušil nad jejich domem, nad tím činžákem v centru města, postaveném ještě za Rakouska-Uherska."

Velké zklamání.

5 06.01.2019

Po Selském baroku si u mě autor napravil reputaci. Rybí krev se mi líbila, čte se to velmi příjemně. Některá témata jsou společná se Selským barokem, ale tady se doby padesátých let, kolektivizace a vyvlastňování, autor jen občas dotkne vlastně jen proto, aby ukázal kostlivce ve stříni některých postav. Aby tím ozřejmil jejich povahu a chování.
V Rybí krvi je nosným tématem osud několika vesnic, které vzaly za své kvůli budování jaderné elektrárny Temelín. To bylo zajímavé a ráda bych věděla, do jaké míry autor vycházel do domněnek a do jaké míry z reality. Muselo to být pro obyvatele domů hrozné a pan Hájíček dokáže jejich pocity popsat tak, že má člověk chuť sednout a napsat také dopis prezidentovi. Líbil se mi úsek s popisem toho, jak tehdejší vláda (ne)prezentovala Černobyl. To je z dnešního pohledu něco neuvěřitelného.
Způsob, jakým autor popisuje lidi a život na vesnici, se mi líbí, protože v mnohém sedí, ale zároveň nelíbí, protože v mnohém podporuje stereotypy v nahlížení na lidi ze vsi (primitovové; jediná zábava večerní hospoda a pivo; nikdo nenosí nic jiného než zástěru, montérky sváteční či pracovní nebo seprané džíny; kostelní báby; srdnaté prodavačky s oplácanými růžovými pažemi).
Určitě ale o životě té doby píše tak, že mu musíte všechno věřit. "Dostaly jsme každá turka do skla ....". Vzpomněla jsem si na doby dávno minulé, kdy se člověk návštěvy vždycky zeptal, jestli chce kafe do hrnečku nebo do skla. Čekala jsem, jestli se při nějaké příležitosti v hospodě objeví téma piva ze zelené nebo z hnědé lahve :-).
Nemůžu se zbavit dojmu, že knížka mohla být kratší. Období, kdy Hana žila v čp. 11, psala dopisy, jezdila na demonstrace a dojímala se nad místností s kolébkou mě po chvíli nudilo. Také mě zamrzelo, že jsem se nedozvěděla o tom, jak Hana zvládla setkání s pár lidmi ze seznamu. A nemůžu se rozhodnout jestli mi vadí, že jsem některá rozuzlení tušila dopředu, nebo ne (autonehoda, Anna).

13 01.01.2019

Od knihy, která získala ocenění Magnesia Litera, jsem měla větší očekávání.
Neříkám, že se mi to četlo špatně. Hlavně poté, co jsem se smířila s tím, že autor chvílemi píše ve stylu nejlepšího zedníka pana Lorence (V tomašické hospodě hluboký stín, zaprášené parkety, modro od cigaretového dýmu.).
Hlavní hrdina mi časem začal dost lézt na nervy tím, že když on otravoval lidi na vsi a potřeboval o nich informace, tak byl vlezlý a času měl dost. Když ale někdo měl potřebu vysvětlit něco jemu, tak používal výrazy jako bába, stařena a někam spěchal.
Daniela mi tam přišla jako postava naprosto zbytečná (celkově to hezky popsala Eremites ve svém komentáři) a teprve konec dal její přítomnosti nějaký smysl, i když ten smysl byl takový laciný, jako do béčkového filmu.
Knihu jsem si koupila proto, že mě zajímá téma kolektivizace a doufala jsem, že se k tomu autor, ač píšící prózu, postaví stylem Kateřiny Tučkové. Tj. do prózy zasadí historii tak, že se o ní mnoho dozvíme a jen aby byla stravitelnější, bude opředena nějakým příběhem. A cítíme, že autor(ka) věnoval(a) hodně a hodně času studiu historických pramenů. Tady to bylo obráceně. Autor psal příběh a aby byl zajímavější, oplácal ho nějakou historií. O které jsem doufala dozvědět se víc. Ale to je venkoncem můj pocit a problém - za to, že jsem od knížky měla jiná očekávání, těžko můžu autora obviňovat.

10 30.12.2018

Knížku jsem četla s chutí a s obdivem.
Začátek, kde čteme zápisky deníků legionáře Vladimíra, byl hodně zajímavý. Šest let vykořeněného života, v podstatě nový život, první válka. Občas, když koukám na mé oblíbené filmy pro pamětníky, říkám si, že lidé nemohli být tak (z dnešního pohledu) strašně patetičtí. Ale úryvky z deníků sotva dvacetiletého kluka byly snad to nejpatetičtější, co jsem kdy četla. Líbí se mi, že Michael Třeštík dokázal nahlížet na povahu a chování svého táty kriticky. Nebo možná spíš racionálně, a viděl i jeho slabé stránky.

Potom vstoupila do hry Libuše. O ní jsem četla velmi ráda. Obdivuhodná žena, krásná, ušlechtilá, inteligentní, náročná, vzdělaná a sympatická ve své nelásce k uklízení :-). Úplně jsem se viděla jak tiše poslouchám někde v koutku v pokoji, kde se za první republiky schází lidé jako Třeštíkovi a jejich přátelé, debatují o literatuře, umění a kultuře.

Je úžasné, co všechno se dá stihnout za jeden život, když k tomu hrají (a zároveň nehrají) do karet dějinné události.

Na knížce mi vadila jediná věc - absence fotografií. Mrzelo mě, že jsem se nemohla podívat na tváře žen a mužů, o kterých jsem tu četla.

9 28.12.2018

Ač nemám ráda knihy, které jsou z oblasti fantasy, tak Zahrady bohů se mi četly hezky a příběh se mi líbil. Téma rajské zahrady se mi líbí. I citát v úvodu knihy: "Nedovol nikomu, aby vstoupil bez pozvání do tvé zahrady."

1 26.12.2018

Geniální kniha od geniální autorky, u které mne opravdu hodně mrzí, že kvůli nemoci odešla příliš brzo. Mohla napsat ještě další knihy. Spolu s Co život dal a vzal to jsou stálice a poklady v mojí knihovně. Jasně, není to Čapek nebo Dostojevský, ale proboha, jak tady někdo může dát méně, než plný počet, to mi hlava nebere :-). Krásně napsané, čtivé, vtipné, ze života. Betty berete jako kamarádku, nebo jako sebe samu. Uznávám, že tyhle knihy nadchnou spíš ženské čtenářky. Pokaždé, když jsem šla ke slepicím pro vejce, vzpomněla jsem si na vejcoražku kuřomoří a musela se smát.

20 26.12.2018

Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Betty MacDonaldovou miluji. Zcela nekriticky. Takhe kniha je u mě už hodně ochmataná, protože jsem ji četla asi tak 20 krát. Život v tuberkulozní léčebně, který určitě nebyl žádný med, popisuje tak, že máte pocit, jako by byla na dívčím letním táboře. Je jen málo knih, u kterých jsem se tak nasmála. Od doby, kdy jsem četla tuto knížku, vím, že "nejlepší dobroty jsou vždycky v malých balíččích". I když ji tam řekla protivná fouňa, tak tuhle větu si pamatuji. Nevím proč. Možná proto, že měřím 165 cm :-)

14 26.12.2018

Nejde dát místo pěti třeba šest hvězdiček? Tahle knížka je mou oblíbenou ... taková ta kniha, kterou si sebou rozhodně zabalím, pokud budu muset jít ležet do nemocnice. Obdivuji um překladatele. On v podstatě napsal sám další knihu, protože taková spousta vtipných jazykových zkomolenin - to musel vymyslet, to nešlo přeložit. Mňam. Samosébně a šišbardon používám i ve svém životě a ta slovíčka miluju :-)

21 26.12.2018

Šabacha miluju a mám doma všechny jeho knížky. Hovno hoří je prostě klasika, ke které se i ráda vracím - stejně jako v televizi k Pelíškům, jejichž řada hlášek pochází z této knihy.

9 26.12.2018

Tuhle knížku je možné číst buď jako erotickou oddychovku, nebo tam občas najít mezi řádky hlubší vzkaz. Zvolila jsem tu druhou možnost a knížka se mi líbila.

1 26.12.2018

Po Necudné, která mi něco (mezi řádky) dala, byl druhý díl na mě už moc. Moc porna.

26.12.2018

Přijde mi nemístné psát jakkoliv kritické hodnocení na všechny knihy, které se věnují podobnému tématu. Zejména když se popisované věci skutečně děly. Takže snad jen tolik, že z mého čtenářského pohledu mohla být kniha poloviční a nic by to neubralo na váze jejímu obsahu. Bylo to občas zbytečně zdlouhavé čtení. Annu by chvílemi člověk politoval. Ale argumenty typu "plnila jsem jen rozkazy, nevěděla jsem o tom, co se tam dělo" mi vždycky otvírají kudlu v kapse. Na druhou stranu nikdo z nás nechodil v jejích střevících ....

1 26.12.2018

To mě umrtvilo. Vážně. Jestli něco nesnáším, tak jsou to knížky, kterým neporozumím. A tahle knížka to byla, vážně. Vadí mi to asi tak stejně, jako když někdo v muzeu napíše na sklo červenou tužkou "KU*VA". Vážně. Já asi nejsem konzument pro tento typ knih. Mám z toho nervy v tahu. Vážně. Všichni kolem mě jsou ignoranti a imbecilové. Tomu nerozumím. Já vám to začala chvílemi i nenávidět :-).

12 24.12.2018

Po Bábovkách moje druhá Třeštíková.
Bylo zajímavé začít koncem, i když jsem se k tomu konci a začátku musela po chvíli vrátit a přečíst si ho znova, protože bez znalosti pozdějších událostí mi moc smysl nedával.
Četlo se mi to hezky, ten vztahový zapletenec byl rozmotávaný postupně a to mě udržovalo v napětí. Musím uznat, že paní Třeštíková tohle velmi dobře ovládá. Je to jako u mého starého francouzského buldočka, kterého není možné dostat ven do zimy aby se vyvenčil - lákám ho na piškot, on za ním jde a dostane ho až venku. Se čtením Osm to bylo podobné. Autorka vždycky naznačila něco, co se stane dál v knize a ten náznak byl tak dráždivý a já se tak potřebovala dozvědět, co onen náznak znamenal, že jsem prostě knížku nemohla odložit a musela číst dál - jako pes za piškotem jsem šla za pokračováním příběhu. Možná to bylo zbytečně dlouhé, takové natahované. Také jsem si z toho odnesla pocit, že polovina lidí jsou svým způsobem magoři.
Chtěla jsem dát čtyři hvězdičky, ale nedám, protože mě vytáčí, když kniha nemá konec nebo ho má tak blbý, že vlastně žádný nemá. A Osm je přesně ten případ. Takže za tři :-)

6 15.12.2018

Můj šálek kávy to není. Zkusila jsem to, ale nenadchlo. Nevyhledávám kategorii knih "romány pro ženy", protože to jsou podle mého většinou plytké věci plné citových výlevů a nereálné romantiky a mám dojem, že tohle k tomu nemělo daleko. Obejmul ji a políbil ji, ale ó ne, nemohu tě líbat, nezapomeň, že jsem minorita ... ta detektivní zápletka mě na tom bavila, ale to okolo moc ne.

3 15.12.2018

Možná pro někoho chvílemi nevkusné, trochu přisprostlé, košilaté, ale to je prostě pan Plíhal a pro mě to vždycky bude umělec v práci se slovy. Miluji jeho písně, které jsou často poetické, snivé a vážné. A miluji i tyhle jeho říkanky, které jsou jim svěžím protipólem.

14 09.12.2018