Claudius komentáře u knih
Seriál je srdcovka a je určitě lepší než kniha, ale ani tohle nebylo špatné. Sice bych osobně zkrátil linii halucinace, ale i ta měla něco do sebe. Překvapivě stravitelné a rozhodně velmi vítaný titul v seznamu povinné četby.
Tuto knihu mi doporučil kamarád Johnny. Známe se už dlouho. Kniha je dokonalá. Vím to, protože to ví Johnny. O knize spolu nemluvíme. První pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů. Koukali jsme se spolu na film. Film je skvělý taktéž. Vím to, protože to ví Johnny. O filmu taky nemluvíme. Druhé pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů.
Asi to bylo únavou z povinné četby, asi jsem jen na tento typ literatury neměl náladu. Nebo prostě jen nemusím Shakespearovy tragédie, jakkoliv mám rád jeho komedie. Někdy si to přečtu znovu mimo časový stres, ale v této chvíli mě to nebavilo, nudilo a otrávilo. V každém případě je to mnou.
Po předešlých Abercrombieho knihách docela zklamání. Málo akce, nezajímavé postavy. U Jehněte sice snaha o přenesení zavedené postavy do nové roviny, ovšem tak nějak nepovedená. Templ je asi nejzajímavější postava, ale na kvalit kohokoliv z hlavní trojice Prvního zákona tu nikdo nemá. Ani Jehně. První zákon uchvátil prostředím, Hrdinové mistrným vypravěčským umem, ale Rudá země zůstává neslaná a nemastná. Snad se v další knize objeví Glokta.
Tato kniha jen podtrhuje genialitu režiséra Jana Hřebejka, který dokázal z takové snůšky nudných příběhů a nepříliš vtipných momentů vykouzlit tak perfektní film. Ovšem přiznejme si, ono to s Pelíšky zase tolik společného nemá. Voda se šťávou je asi nejlépe stravitelná a nejvíce se podobá Pelíškům, jinak opravdu nic moc. Škoda.
Přečteno k povinné četbě, ale přestože je kniha poměrně čtivá, má smysluplný děj a není plná vyšších významů a čtení mezi řádky jako jiné klenoty z maturitního seznamu, nemůžu ji ke čtení k maturitě s klidným svědomím doporučit. Je totiž příšerně dlouhá. I zkušený čtenář jako já už toho měl kolem strany 700 plné zuby s tím, že stále mu ještě nějaké knihy ze seznamu chybí a ostatním, co vybírají zásadně oblíbené cca 150 stránkové knihy, přibývá na seznamu jedna kniha za druhou. Takže přečtěte si to, je to skvělá kniha, možná se k ní ještě někdy vrátím, ale čtěte až v dobách, kdy nebudete v žádném časovém presu.
Asi jsem od toho čekal trochu víc, ale co už, aspoň je to krátké. Začátek a konec celkem ujdou, ale ten prostředek, kde se vlastně děje to samé pořád dokola (den plný pochybností zakončený večerem plným pochybností u Ester) už mě místy trochu zmáhal. Ale kniha má své poselství a dává smysl, což je víc než má většina povinné četby, takže k maturitě vřele doporučuji.
Další kniha ze Zeměplochy, u které jsem se rozhodoval, jestli s dalšími knihami pokračovat nebo Zeměplochu přestat číst. A upřímně, kdybych se nerozhodl pro dvojknihu, tak se asi ani k Čarodějkám nedostanu.
Sekáč je totiž dost zklamání. Ačkoliv jsem se hrozně těšil na knížku o své oblíbené zeměplošské postavě, tedy Smrťovi, příběh mě vůbec nenadchnul. Smrť jako by ztratil část svého kouzla, navíc mi to celé přišlo strašně zmatené a dokonce jsem podezříval editory, že některé pasáže v knize jsou tam, kde být vůbec nemají.
Zato Čarodějky na cestách byly parádní. Ono to ovšem ale ani moc nepřipomínalo klasickou Zeměplochu. Čarodějky jsou takové temnější, méně veselé, málo absurdní, řeší se zde vážná a nezparodizovaná témata a celé je to na Pratchetta docela nezvykle podané. Mně se to tedy ovšem líbilo víc než leckterý jiný zeměplošský příběh.
U tohoto dílu musím chtě nechtě jednu hvězdičku ubrat, i když spíše proto, že první dva díly jsou prostě moc dobré a chci mít nějaký rozdíl v hodnocení. Série o Honor mě neskutečně baví a hodlám sahat po dalších dílech stále častěji. Doufám, že autor nezklame má vysoká očekávání a série nesklouzne k opakování.
Tváří se to jako sci-fi, má to prvky jako sci-fi, ale sci-fi to prostě není. Celá kniha na mě působila jako fanfikce třináctileté dívky, která pouze zasadila romantický příběh do sci-fi prostředí pro větší popularitu. Kniha sice obsahuje některé skvělé nápady, třeba samotná myšlenka Šeroprostoru je skvělá, ale lze poznat, že autorku tyto věci nezajímají a spíše se věnuje oblečení hlavní hrdinky. Dokonce sama Sirantha v jednu chvíli přizná, že se chce zeptat, jak funguje přeměna Vtírače v jinou osobu, ale protože se zmíněný Vtírač změní do podoby její bývalé lásky, psychicky to nezvládne a čtenář se nedozví nic, kromě dalších ufňukaných vzpomínek na božského Kaie.
Další příjemný brak od mistra Kotlety. Velmi mě potěšila změna stylu na povídkovou episodnost, protože konečně vybočila z Kotletova zaběhnutého stylu "hrdina s nadpřirozenými schopnostmi kosí hajzly s ještě nadpřirozenějšími schopnostmi", přestože i tak se zde toto schéma objevilo. Myslím, že hlavní téma všech povídek se dá odhadnout již z obálky a musím ocenit autora, s jakou nápaditostí si s tím vyhrál. Navíc poslední povídka naznačuje pokračování s původní sestavou.
Ano, je to klasika a ano, vyhrálo to Nobelovku i Pulitzera. Ale mě asi někde mezi řádky unikl nějaký úchvatný psychologicko-sociologický přesah. Ono to není špatné, ale podle mě je to jen záznam toho, jak starý pán chytá velkou rybu. Ano, chová ji v úctě, a ano, nakonec mu z ní moc nezbude a to vypovídá o pokoře, ale upřímně, četl jsem několik povídek současných autorů, a vybavuji si alespoň dvě, které také vypovídají o pokoře a jsou dokonce čtivější. Ale možná jsem jen barbar co to celé vůbec nepochopil.
Úžasná kniha. Vůbec nelituji toho, že jsem si ji koupil. Je dokonce velice pravděpodobné, že si koupím i druhý díl, snad i třetí. I když to nikdy nedělám, u téhle knihy dokonce připouštím, že si ji někdy přečtu ještě jednou. A navíc ta nádherná obálka!
Znáte ten příjemný pocit, kdy si v knihovně půjčíte knihu s myšlenkami, že to bude blbost, ale jakmile se začtete, tak vás ohromě překvapí, jak vás to vlastně baví? Přesně tohle se mi stalo u této knihy. Příběh je velmi poutavý, a jako velké plus slouží fakt, že přestože nejsem na svět WarCraftu nějak zvlášť velký odborník, dokonale jsem se orientoval. Docela se těším, až se dostanu k dalším dílům. Vřele doporučuji všem fanouškům herní série.
No, upřímně nevím, co si mám myslet. Kniha má spoustu skvělých, neotřelých myšlenek. Bohužel je podává tak trochu zmateně. Já sice chápu, že autorka se nechtěla zdržovat vysvětlováním a na všechno by si měl čtenář přijít sám, ale čeho je moc, toho je příliš. Možná bych radši uvítal, kdyby v tom skvěle vymyšleném světě raději rozvinula trochu jiné příběhové linie, než ty, které opravdu rozvinula.
Ono je to vlastně jen trochu kratší Bratrstvo krve. Sice se téma tak trochu přesunulo, ale pořád se hlavní nesmrtelný bijec pokouší rozsekat na krvavou kaši nějakou vyšší a silnější organizaci. A nakonec se vše vyřeší granáty. Prostě přesně, proč by někdo Kotletu četl!
Klasika všech klasik, dobře stravitelná povinná četba, příběh který zná každý. Myslím si, že všichni, kdo čekají klasickou vyvražďovací Shakespearovskou tragédii, musí být dost překvapení humornými pasážemi. Postava Juliiny chůvy celý příběh povznáší ještě výše.
Případy jsou dobré a zajímavé, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to není úplně ono. Možná jsem od toho pod vlivem seriálu čekal trochu něco jiného. Pořád se jedná o velmi dobré čtení, ale u přečtení mé již čtvrté Holmesovské knihy si nejsem jistý, jestli si přečtu i ty ostatní. Jestli by snad někoho zajímal můj názor na jednotlivé případy, všechny jsem důsledně ohodnotil i okomentoval.
Perfektní, milý a trefný návod na život. Funguje tím lépe, čím lépe se pamatujete na sebe sama, když vám bylo sedm. Nemůžu se obránit srovnání s legendárním Snoopym - komu se líbil ten, musí se mu líbit i Calvin a Hobbes. Takhle má vypadat komiks.
Petra Neomillnerová je skutečná královna české fantasy a tato kniha to dokazuje. Nejedná se o vykrádání Sapkowského, jak by se možná některým mohlo zdát. Je to osobité uchopení zaklínačské tématiky a upřímně, je to ještě drsnější a temnější než příběhy o Geraltovi. Jedna z knih, kterou jsem si na doporučení dokonce zakoupil - rovnou s Psí zimou. Jsem rád, že jsem nevyhodil peníze zbytečně a těším se na další knihy.