Claudius
komentáře u částí děl
Myšlenka dobrá, podání špatné. Na povídce mě velmi iritoval ten styl humoru, jak různé pubertální výstřelky, tak poznámky blíží se remcání nad novou digitální generací - závislost na tabletech, kočičí ouška apod. Všechny postavy Slavomírem počínaje, přes policii a konče Mengelem byly extrémně otravné.
Z vlastní pointy příběhu šlo dle mého vytěžit víc. Pan Kotouč zde pokládá zajímavé a nesnadné otázky o vlastní identitě, aby na ně následně odpověděl až příliš jednoduše. Akční část povídky je napsána dobře, detektivní část už méně - ocenil bych více toho pátrání v Argentině. Postava Chely mi do příběhu moc nepasovala.
Velmi dobré, akční, temné a krvavé. Logika nekulhá, povídka nemilosrdně pádí vpřed, a přitom je ukončena, což není vždy pravidlem. Propojeno se skutečnou historií, jak bývá u pana Lince zvykem. Jedna z lepších povídek sbírky.
Akční, napínavá povídka s představením světa, pravidel, s konfliktem a výsledkem. Oceňuji, že byť mnoho povídek má tendenci končit právě v konfliktu, nebo jakousi pointou, tady je příběh veden od začátku do konce a je tak kompletní.
Svět válčících duchů by si zasloužil větší prostor.
Trochu nevybalancovaná povídka, která v podstatě humornou, komediální "pekelnou" větev spojuje s akční, thrillerovou pozemskou větví, do čehož háže horovové prvky (zejm. již zmiňované soumary). Kvůli tomu tak povídka jako celek příliš nedrží pohromadě a závěr je takový prázdný.
Prostě Schink. Poslední věta úvodu povídku zcela vystihuje. Nechutné biotechnické stroje, jakýsi analogový technopunk. A bohužel někdy trochu pokulhávající tempo, způsobené střídáním dějových linií, a rovněž pokulhávající logika. Zejména nechápu, jak se technik s kontakty na podsvětí dostal s cizími lidmi do centra všech databází jen tak, že prošel přes ožralého hlídače. Každopádně závěr správně děsivý.
Oceňuji povídku psanou z pohledu německého vojáka. Je to příjemné osvěžení od zbytku povídek, kde jsou Němci zpravidla jen kanonenfutr. Vlastní popisy boje mrazivé, děsivé, velmi dobré, atmosféru pan Fritz umí, to vím už z Archy zrůd.
Hvězdičku ubírám za pointu, která je po budování napětí a gradaci spíše mdlá.
Začátek naprosto perfektní, podání, myšlenka, dynamika. Měl jsem za to, že mám před sebou něco geniálního.
Bohužel, autor to přehánění tak trochu přehnal. Zatímco začátek byl skvěle podivný, konec je už jen podivný. Příště prosím bez zapojování vesmíru.
Je z toho poznat, že Kotleta je Kotleta a, se vší úctou, tyčí se nad předchozí autory povídek poměrně vysoko. Povídka je čtivá, má spád, na Kotletu poměrně nepřestřelená. Hvězdičku ubírám jen za jistou nepřehlednost poté, co se nám začnou mixovat postavy mezi sebou.
Četl jsem podruhé v rámci Stínu. Poprvé přečtěno v Pevnosti v roce 2017, tedy jsem si akorát uvědomoval, že už jsem to jednou někde četl.
Povídka je dobře napsaná a čtivá. Vadila mi nicméně ta jistá... zavlasypřitaženost. Příběh se tváří realisticky, nicméně slečna Sára zapaluje domy. Což nám pan Kadlec řeší se stejnou naléhavostí, jako by řešil kapající kohoutek v kuchyni. Nemluvě o tom, že nám na tuto drobnost hlavní pár příhodně zapomíná.
"Sára vpadla do dílny v okamžiku, kdy stál zbrocený od krve nad hromadou zohavených těl. Sára našpulila rty a dala si ruce v bok."
Pasivní hlavní postavy mě rozčilují i normálně, ale na ploše nedlouhé povídky bez závažnějšího děje je to o to horší, neboť absenci charakteru doktora Kováče nemá kdo vyvažovat.
Pan doktor se nechá vláčet osudem, aby to nakonec skončilo tím, že... neovlivní doslova nic. Není zde nějaká myšlenka, doktor Kováč ani nemoralizuje z pohledu lékaře (což by mu dodalo aspoň špetku osobnosti). Zbytečná postava, a nic jiného povídka nemá. Bohužel.
Ošklivá, až nechutná zrůdnost monster moc nesedí vlastně komediálnímu vyznění celé povídky. Hrdinové stále nějak vtipkují a hláškují, zatímco se pohybují v podstatě v hororovém prostředí. Chápu, že se jedná o autorův styl, mně bohužel příliš nesedl. Jeho dřívější fantasy povídky se mi líbily více, než tento sci-fi výlet.
Ano, také jsem nečetl v Mlokovi, ale v Pevnosti. Melancholická atmosféra velmi podmanivá. "Omylem" nahraná část nahrávky, kterou se autorce povedlo dostat do Bílého města zvrat z venku, už malinko přitažená za vlasy. Závěr jednoduchý, až optimistický. Slušná, prostá, a atmosférická povídka.
Jednou z nejatraktivnějších součástí Honorversa jsou nepochybně stromové kočky. Každý by nějakou chtěl mít, a pokud ji nemůže mít, chce si o ní aspoň napsat povídku. Proto se nedivme, že se kočkami zabývá více či méně většina povídek.
Malinko mi vadilo, že adopce zas proběhla jako takové klišé - kočka zachrání člověku život. Já vím, že je to asi nejjednodušší způsob, jak mezi druhy vytvořit pouto, ale autorka mohla vymyslet něco zajímavějšího.
Závěr byl divný, nicméně klasický - autorka vyklidí pole pro nesporné a absolutní vítězství hlavní postavy. Opět, mohlo to být originálnější, ale nevadí - takový konec je ostatně v Honorverse pravidlem.
Kladně hodnotím, že v tomto tématu se nabízí velké množství klišé, kterým se autor úspěšně vyhnul. Závěr začnete tušit, ale i tak je poměrně zajímavý. Dokonce by to chtělo nějaké pokračování, kdy vypravěč nově nabytou schopnost začne využívat.
Zařazena jako poslední, byť vyšla ještě před Přejdesmíchem. Zde bohužel ubyly vzájemné interakce hlavních postav, kdy si Emancipor i Bauchelain jdou příběhem vlastní cestou a Korbal v tomto příběhu nedělá tak nějak nic.
Souhlasím s tím, že z výborného nápadu na zdravím kypící despocii šlo vytěžit víc, ale i tak je to velice originální.
Tuto povídku doporučuji přečíst před V rukou nepřítele, neboť zmíněná kniha hlavní série na ní překvapivě přímo navazuje a veškeré dění v Lidové republice je událostmi popsanými v této povídce poměrně dost ovlivněné. Děj je překvapivě dost drsný, nicméně povídka je velmi kvalitní.
Paradoxně jsem byl rád za tuto povídku. Poprvé něco, co nenapsal Weber, poprvé zde není žádný Harrington, poprvé to není čisté millitary, poprvé se dostáváme na planety Solárního svazu. V rámci série je tato povídka naprosto unikátní a velmi osvěžující. Snaha o poznávání galaktické historie je sympatická a poskytuje čtenáři informace o tomto vesmíru, které se netýkají tonáže těžkých křižníků. Do budoucna by bylo skvělé, kdybychom se do Svazu podívali častěji.
Bohužel celkem zklamání. Zaprvé to působí dojmem, že v celé Mantichoře se nikdy nestane nic, za co by nemohli Harringtonové. Zadruhé je celou dobu tak nějak jasné, co se stane mezi Stephanií a Rychlešplhajícím. Zatřetí se na konci stromové kočky, do té doby velmi opatrné a vyčkávavé, nějak rychle rozhodnou pro odvážnější přístup k dvounožcům a zčistajasna vymyslí celý politický plán adopcí a soužití s dvounožci v budoucnosti. Ve srovnání s dalšími povídkami sbírky je tato nejslabší.