Claudius
komentáře u částí děl
U této povídky je velká škoda, že se jedná pouze o povídku, a to ze dvou důvodů. Zaprvé by bylo výborné zjistit víc - odkud se koule vzala, co jsou zač její tvůrci a jak to vlastně pokračovalo? Zadruhé, na malé ploše povídky je správná odpověď na hádanku dveří naprosto jasná. Z toho, jak autor jakoby mimochodem popisuje velmi podezřelé situace u každých dveří, je jasné, že tyto mají svůj význam. I přesto je to výborně napsané.
Tahle povídka je, ostatně jako všechny ostatní, velmi dobře napsaná a dokonce napínavá. Obrovským kamenem úrazu je ale ta osudová hádanka, která je nosným bodem celého příběhu. Odpověď je totiž očividná tak nějak hned.
U ostatních povídek této sbírky často píšu, že jsou předvídatelné, neboť dokážu odhadnout závěr aspoň v hrubých obrysech nebo ve dvou variantách. Tady jsem bohužel neměl žádné pochybnosti a odpověď bylo až moc do očí bijící. Číst pak o tom, jak postavy marně uvažují nad odpovědí, kterou už dávno víte, tak nějak ztrácí kouzlo.
Hezky napsáno a řečeno, ale nevím, co s tím vyzněním jako takovým. Pan Adler je neškodný úředník, nikomu zřejmě nikdy neuškodil, žil pilným, poctivým a pracovitým životem. A autor na jednu stranu naznačuje, že to vlastně nestačí, aby pak na závěr přiznal, že stačí, když máte rád zvířátka, a jste spasen. No dobře.
Autor geniálně zařadil titulní povídku až ke konci. Takové řazení není moc obvyklé, ale věřím, že autor věděl, co dělá. Některé z jeho povídek jsou bohužel předvídatelné, až to bolí, a tak když čtenář začne zase něco předpokládat, tentokrát se zmýlí. Za mě asi nejlepší povídka ve sbírce, omlouvám se Arthuru Brooksovi.
Jen škoda, že takových skutečně nečekaných point není ve sbírce více.
Povídka spíše úsměvná než hororová. Autor by udělal lépe, kdyby se nějak méně okatě vyhýbal pojmenování hlavní postavy. Protože když vám autor tají jméno, nejspíše bude jméno důležité. No a kdo důležitý bojoval v první válce za Němce, aha? Dokonce i ten Železný kříž II. třídy nakonec dostal.
Myšlenka je výborná, zajímavá, k zamyšlení. Je jenom škoda Arthurovi reakce. Jako takhle, on je vlastně chytřejší než většina postav v jeho situaci - všechny ty paranoidní myšlenky, které vás napadnou (co všechno ta věc umí? Čte mu to myšlenky?) ho dřív nebo později napadnou taky. Jenom na konci mu nějak nedojde ten potenciál, a akorát zpanikaří. Škoda. Každopádně to chce pokračování jako sůl.
Tahle povídka je zatím asi nejvíc předvídatelná. Vrak pod vodou a děsivá historka o příšeře, no co by se tak v hororové sbírce mohlo stát, hmm?
OK, závěr je dost očekávatelný, ale samotná myšlenka povídky je velmi dobře zpracovaná. Většinou tyhle cesty časem a dimenzionální prolínání nedává smysl, ale je vidět, že autor to má promyšlené. Výborně.
Zaklínačsky laděná povídka, tu bych v takovéto sbírce nečekal. Autor stále nepřestává překvapovat originalitou a dobře vypointovanou zápletkou. Tentokrát je i závěr víceméně překvapivý.
Tohle nedává moc smysl. Lidem se povede úžasný vědecký pokrok, vše nám profesor vysvětluje fyzikou, matematikou, technologiemi. A najednou do toho vpadne autor a řekne "špatně, protože nadpřirozeno". Autor za běhu mění pravidla hry a potom moralizuje. Je to trochu jako byste vynalezli automobil a najednou za vámi přišel bůh koní a byl na vás naštvaný. A mezi námi, profesor v závěru zahodil fyziku taky nějak moc rychle. Většinu by nejspíš napadlo si jít zopakovat výpočty a hledat chybu, a ne hned předpokládat, že se bavíte s personifikací smrti.
Povídka je napsaná hezky, zajímavě, ba dokonce napínavě, ale ta pointa působí dost křečovitě.
Autor mě hezky navnadil prvními dvěma povídkami, a třetí si to pak takto pokazil. Na tak malém prostoru rozehrál hezký úvod do zajímavě stvořeného světa, aby se nakonec ukázalo, že je to jen jakési obvinění lidstva z krvelačnosti a válkychtivosti.
Stručně shrnu několik výhrad. Na vedení galaktické války o rozměrech nastíněných v povídce by lidstvo potřebovalo mnoho zdrojů, lidí, moci. Kde takové zdroje brát, když většina planety je v podstatě velmi mírumilovná? Máme OSN, máme kulaté stoly, velvyslance, máme zákony zakazující vraždy a mezinárodní smlouvy zakazující útočnou válku. Kdo by útočil na mírumilovné mimozemšťany? Já? Vy?
Velmi oceňuji promyšlený "svět" Vyvoleného, originální zápletku i poměrně, v kontextu tématu, logické zákonitosti. Trochu mi vadilo, že jsme se o dvoru Vyvoleného nedozvěděli něco víc - například netušíme, k čemu že tam vlastně mají ten senát. O čem může senát rozhodovat na takovém místě? Závěr byl pro mě docela nečekaný.
Velmi působivá povídka na úvod sbírky. Jednoduchá, inteligentní, přitom akční. Překvapivá pointa na závěr. Na ploše povídky velmi dobře odvedená práce.
Začátek je dost divný. Večírek s dlouhým humanisticko-filosofickým proslovem docela zajímavý. Cesta "do minulosti" je hodně přitažená za vlasy a některé nelogičnosti začaly vysloveně bít do očí. Každopádně jsem chtěl opravdu zjistit, jak tohle autor nějak logicky vysvětlí. No a ono vysvětlení, závěr povídky, je doslova směšné. Takovouto berličku na rychlé zakončení děje bez nutnosti vysvětlovat nic, co se stalo, jsme používali ve škole na závěr slohových prací, když už se nám vypravování zdálo dost dlouhé nebo nám došel papír. Škoda.
Příběh skoro jako z pera E. A. Poe a za mě i lepší, než lecco z pera E. A. Poe. Děj se točí kolem mapy pokladu ukryté v obraze umírajícího světce a je místy skutečně velmi napínavý. Nečekal jsem od knihy běžně patřící do povinné četby, že budu natolik napnutý a upřímně zvědavý na rozpletení záhady, že se budu snažit číst stránky co nejrychleji. Malinko to kazí ten závěr, který nerozřeší všechno (Xaveriova podoba), ale autor nejspíše chtěl zachovat nějaké to mystérium.
Zajímavá a překvapivě docela vtipná povídka, která nám ukáže zase další unikátní kousek nepředstavitelně rozmanitého světa Malazské Knihy padlých. Povídkový formát tomuto světu nečekaně svědčí - někdo může dokonce uvítat tu větší sevřenost příběhu a lehké uvolnění od monumentálního rozmachu základní ságy.
Dotřetice výborná povídka. Dotýká se to současné politiky Sedmi království i nedávné minulosti, ukáže nám velké hráče a opět se dostaneme na turnaj! Musím Martinovi přiznat, že jeho texty neztratily nic ze své čtivosti i ve formátu povídky a já se nesmírně těším, až ze světa Písně ledu a ohně vyplodí nějaký delší text, o Vichrech zimy ani nemluvě. Asi si přečtu i další povídkové sbírky, do kterých Martin přispíval. Podle Rytíře Sedmi království to stojí za to.
Druhá povídka, která má zde nejnižší hodnocení a očekával jsem, že bude nejslabší, vůbec nejslabší není. Kniha stále drží stejnou úroveň a i druhá povídka se serem Eustácem mě velmi bavila. Sice bych se být serem Duncanem na sera Eustáce a jeho malou věž vykašlal hned poté, co bych se dozvěděl, že mi lhal, ale Dunk to zvládl poměrně elegantně vyřešit. Jen tak dále.
Tak tohle se mi hodně líbilo. Historický rytířský příběh, který je navíc navázán na Píseň ledu a ohně - skutečný bonbónek pro fanoušky ságy. Dunka i Egga si čtenář oblíbí téměř hned (pravda, ten twist kolem Egga je do očí bijící, ale ok).
Osobně jsem čekal, že to půjde více kroky Písně a hlavního hrdinu bude ustavičně někdo podvádět, okrádat, vraždit a mučit. Jsem rád, že mé obavy se nesplnily a dostalo se mi tohoto veskrze velmi příjemného příběhu.
Na úplný závěr gentlemanské antologie úroveň nastavená panem Medkem naštěstí nijak neklesá. Závěrečná povídka je po všech těch politických dramatech výbornou třešničkou na jinak spíše podprůměrném dortu.