Claudius komentáře u knih

(SPOILER) Autor se rozhodl opustit hlavní vytyčenou linku a vrhnout se na "boční" příběh, který chce odvyprávět. Trochu škoda, že z Dómu řetězů už se s Trullem Sengarem známe a víme, kde a jak nakonec skončí. Akorát nám autor na některé otázky odpovídá, proč. Taky je nám paradoxně odpovězeno na původ podivného "zaplaveného" světa, kam se dostane Karsa Orlong. Každá odpověď dobrá, ale tíží mě malinko jiné otázky.
Zaprvé je zde opět velmi evidentní propracovanost všech národů. Tiste Edur i Leder mají své zcela unikátní tradice, charakter, názvosloví a rituály. Některým může připadat zbytečné naučit se další specifická slova pro vojenské hodnosti, mně se to ovšem líbí. Každý národ se stává jedinečným.
Zadruhé je zde perfektní linie Tehola Beddikta a jeho sluhy Bugga. Obecně melancholický a temný příběh je skvěle odlehčen, nenásilně prodchnut humorem a ještě se místo věčného válčení soustředí na ekonomii.
Zatřetí a na závěr musím bohužel říct, že jsem malinko zklamaný z celé té války s Lederem. Proto taky ubírám hvězdu. Je to celé klasický scénář - podceňovaný protivník objeví novou temnou magii a zničí nepřipraveného favorita. Od Eriksona jsem asi čekal něco víc.

4 08.09.2020

Jako by slečně Merglové bylo líto, že v zaklínačské sáze je trestuhodně málo společných scén Geralta a Marigolda. A já souhlasím - jejich pichlavé rozhovory jsou mezi tím nejlepším, co příběh pana Sapkowského nabízí. A na vznešené tradici drsňák-bard tato kniha bravurně staví a vytěžuje z ní maximum.
Ovšem nejedná se o žádnou vykrádačku, jak by se mohlo z úvodu mého komentáře zdát. Je to pocta, milostný dopis všem hrdinským bromancím. O to zajímavější, že to napsala dívka. Dialogy jsou vyšperkované k dokonalosti, vtipné, uvěřitelné. Autorka si dokonce dala práci s Minangarovými básničkami a písničkami. Jenom je maličko škoda, že Kalvemína má vlastně málo prostoru a je upozaděna - původně to vypadalo, že bude mít mnohem větší roli.
A ono je to autorčina prvotina? No bravo.

8 28.07.2020

"Skvělý start pro nové čtenáře". Já jsem nový čtenář a ne, moc skvěle jsem se na tomto startu necítil. Ukáže nám to nějaké postavy, naznačí nějaké děje, odkáže na minulé události, které se jakože staly, ale vlastně nestaly. Nemusím vědět předchozí události, ale vzhledem k vysvětlivkám je na ně v průběhu příběhu bohatě odkazováno.
A propó, vysvětlivky. Koho napadlo dát vysvětlivky na konec komiksu a pak odkazovat na číslo strany, kterou vysvětluje. V komiksu, kde nejsou strany číslované. Geniální.
Taky se mi líbilo, jak vysvětlivky upřímně přiznají, že komiks odkazuje na událost, která se stala v komiksu, který vůbec v Česku nevyšel. Tolik k přístupnosti.

5 28.07.2020

Jako obvykle bych měl zmínit, že nejsem čtenář komiksů a čtu jen ty, které dostanu společně s Pevností. Nicméně tady jsem se bavil a opravdu jsem si tento komiks užil.
Určitě byl lepší druhý příběh - mimozemšťané, úvahy nad mimozemským uměním a vnímáním umění jako velmi subjektivní věci, mezi různými vesmírnými kulturami? Lahůdka. Taky mám rád Davida Tennanta, což je spíše na škodu - Doktor přímo v komiksu se mu opravdu moc nepodobá. Lidé navnadění krásnou obálkou mohou být zklamaní.

4 28.07.2020

Epická, velkolepá, a přesto v podstatě komorní fantasy. Většina děje se odehrává v uzavřeném prostředí - buď je to izolovaný ostrov, nebo ještě více izolovaný klášter. Protože nejenom Malazskou knihou je člověk živ, méně rozsáhlý a více přímočarý příběh byl velmi osvěžující. Navíc do hlavních dvou linií příjemně vstupuje linie hlavního města, která odhaluje rozsáhlejší hru na pozadí a přináší politiku, intriky a více informací o světě, kultuře a historii.
Brian Staveley píše velmi příjemně, poutavě a všechny tři linie jsou svým stylem a vyzněním originální. Jen tak dál.

7 28.07.2020

První povídka - Nádherné přátelství - je asi nejhorší. Zaprvé je jasné, co se stane, zadruhé to působí, že se v celé Mantichoře nikdy nic nestane bez nějakého Harringtona.
Velmi mě potěšil Velký výlet - konečně trochu civilního života, poznávání cizích kultur, historie. Lahůdka.
Výbuch šrapnelu je asi nejlepší číst před V rukou nepřítele, jinak budete vědět, co se stane. Ovšem ani to nevadí, aspoň si doplníte mezeru v příběhu.
Závěrečný výklad je zajímavý - autora už asi začalo nudit vsouvat všechny ty informace o pozadí světa do myšlenek postav. Byť mnoho z informací se dá pochytit z hlavní série, hlavně v prvních dílech je např. technologie mezihvězdného cestování a plachet Warszawské docela podrobně rozebrána.

6 09.07.2020

Kniha o to zajímavější, že se odehrává v prakticky neznámém prostředí. Pro všechny nelékaře je to příjemný vhled do fungování nemocnice, nemluvě o historické hodnotě, neboť se děj odehrává v 50. letech. Prakticky všechny postavy jsou lidé profesionální a zasvěcení záchraně životů, takže jim zákonitě musíte fandit. Snaha vést nemocnici Three Counties co nejlépe je velmi sympatická a řečená nemocnice vám zkrátka musí přirůst k srdci. Arthur Hailey je skvělý romanopisec.

17 02.07.2020

Aktivní olovo je skvělé akční béčkové čtení. Zcela nevážné, odpočinkové, plné brutality a skvělého De Klerka, který z formálního žargonu dělá geniální hlášky. Vyzdvihuji perfektní scénu s prodáváním zmrzliny.
Bohužel to kazí Aktivní rtuť, která sice není špatná, ale k Aktivnímu olovu se vůbec nehodí. Tam, kde je Olovo vtipné, ironické, přehnaně brutální a hlavně zcela odlehčené, je Rtuť zcela nepochopitelně depresivní, vážná a zoufalá. Byť je zde stále mnoho přestřelené akce a brutality, tak výběr protivníku je omezený a jednotvárný (šupináči) a hlavní zápletka a motivace hlavního hrdiny se snaží působit moc seriózně. Jako by se autor snažil dokázat, že nepíše jen blbiny; bohužel tak činí na místě, kde čtenář blbinu očekává a chce. V kompletu s Olovem působí Rtuť disharmonicky. Škoda.

5 02.07.2020

(SPOILER) Bohužel, jedna ze slabších, ne-li dosud nejslabší, z knih o Honor Harringtonové. Je taková víc roztáhlejší, upovídanější a rozvleklejší. Celá první polovina knihy shrnuje současnou politickou situaci v Lidové republice Haven, technický vývoj zbraní a dodávek technologií ze Solárního svazu a samozřejmě podrobnou analýzu lodí Osmé flotily. Veškeré tyto doplňující informace čtenář nedostane formou samostatných úvah jednotlivce, jak bylo zvykem na poli předchozích dílů a většinou docela dávaly smysl, ale jsou mnohem častěji obsaženy jako úvahy doprovázející rozhovor. Někdy už to začíná být absurdní, kdy si v sedmé kapitole v rozhovoru řeknou hrabě White Haven a velkoadmirál Matthews dohromady asi šestnáct replik, ale do toho v myšlenkách dlouze analyzují současnou situaci aliančního námořnictva.
Dále bych vypíchl to nemístné vzplanutí mezi Honor a hrabětem, které nikam nevedlo a bylo zatím jenom pochybnou a zbytečnou odbočkou; každopádně snad autor v dalších dílech toto téma nějak rozumně uchopí.
No a největší chybou knihy je její název, který obsahuje největší spoiler. Až je mi stydno značit tento komentář příznakem spoileru, protože co nezvládne prozradit název, to dorazí anotace. Ano, když už se začne něco skutečně dít a Honor vyrazí za nějakým úkolem, zcela očekávaně upadne do rukou nepřítele. Až (skutečný spoiler) samotná fáze útěku přinese skutečnou akci, ale, na tuto sérii naprosto bezprecedentně, skončí kniha neuzavřeně. Žádné další povyšování komodora Harringtonové, žádné další šlechtické tituly hraběnky Harringtonové, problém není vyřešen a bude se řešit v dalším díle. Výsledný dojem z této knihy tedy jednoznačně ovlivní přímo navazující Ozvěny cti, které mají, naštěstí, v názvu opět nicneříkající (a v češtině nepřítomnou) slovní hříčku se jménem Honor.

4 17.06.2020

Od Dne draka dostanete přesně to, co asi čekáte. Postavy zajímavé, propracované, byť samozřejmě do jisté míry archetypální. Působivý a rozmanitý svět Azerothu, který hraje v příběhu nemalou roli. A samozřejmě samotný příběh, místy předvídatelný, ale dostatečně epický, aby v žádné části nezklamal. Bonusem samozřejmě je, že knížka doplňuje střípek historie vesmíru WarCraftu.
Jedině bych vytkl poměrně obvyklou chybu. Podle mě by Vereesa neměla být pro trpaslíky přitažlivá - jejich ideál krásy by měly být malé, podsadité trpaslice, o nichž přímo v knize padne zmínka, že si nechávají narůst vousy; a ne vysoká, štíhlá (a samozřejmě zcela bezvousá) elfka plavných pohybů.

3 17.06.2020

Velké překvapení. S přihlédnutím k tomu, že jsem od Pevnosti už jednu hororovou sbírku dostal, a ta byla s odpuštěním otřesná, měl jsem trochu strach.
Mé obavy se naštěstí brzy rozplynuly, protože pan Fritz se ukázal jako překvapivě dobrý spisovatel. Byť některé povídky jsou velmi jednoduché, a některé zase kazí velká předvídatelnost a snadno odhadnutelná pointa, je to řemeslně velmi dobře odvedená práce a velmi příjemně se to čte. Edice Pevnost nikdy nepřestane překvapovat tím, jaké nečekané klenoty se v ní dají vyhrabat.

9 21.05.2020

Hned na začátek musím zmínit, že ta kniha je hrozně divně napsaná. Časté jsou dlouhé a nepřehledné pasáže, které obsahují jen přímou řeč, a to bez uvozovacích vět. Člověk musí počítat řádky, aby udržoval krok v tom, kdo zrovna mluví. Navíc postavy často bezdůvodně mluví v krátkých, krkolomných větách. Dokud tak mluví Arťom, budiž, přeci jenom už mu tak trochu hrabe. Ale když tak mluví všichni, není to Arťomem, ale stylem psaní. Nebo překladu. Upřímně nevím, jestli to tak pan Glukhovsky napsal, nebo to jen někdo blbě převedl do češtiny. Ten překlad je totiž sám o sobě někdy docela úsměvný (vstal místo vystoupil apod.).
Příběh je trošku lepší než rozpačitý druhý díl, je zase tak nějak úplně jiný než předchozí dva, ale pořád tak docela nefunguje. Metro je najednou úplně jiné, nikde nejsou mutanti, v tunelech nejsou halucinogenní plyny, na povrchu je podezřele bezpečno, Kreml je... normální. Asi si budu muset zase někdy přečíst první díl, protože tu atmosféru se už podruhé zopakovat nepodařilo ani v '34, ani v '35.

11 16.05.2020

Velmi příjemné překvapení. Ze světa DragonLance jsem už četl Draky podzimního soumraku a ti mě těžce zklamali, znudili a znechutili. Naštěstí místo rozhádaných protivných archetypů se mi dostal poměrně originální příběh, který se překvapivě úspěšně vyhýbá klišé a není ani moc černobílý. Tři hrdinové jsou dostatečně různorodí, jejich linky příjemně odlišné a všichni tři jsou srovnatelně zajímaví a sympatičtí.
Musím bohužel zmínit i pár negativ. Tak zaprvé, český vydavatel tu knížku trestuhodně odfláknul. Obálka je hnusná a rozmazaná, mapka na začátku je nepřehledná, nelogická a hlavně se nikdo neobtěžoval ji přeložit do češtiny, tedy se nad ní skví nadpis "The Continent of Taladas". Zadruhé, práce s magií není úplně tragická, jak u podobných textů bývá zvykem, ale do detailu promyšlená taky úplně není. No a zatřetí, hlavně na konci je pár nelogičností v ději. Jedna z postav je v závěru poměrně vážně zraněná, včetně řezné rány do nohy, a následně bez problému běží několik mil. Pobavila mě scéna, kdy postava škrtne mečem o kamennou zeď, čímž vytvoří jiskry, kterými pak zapálí pochodeň. Nikdy jsem to nezkoušel, ale nejsem si úplně jistý, zda by to fungovalo.
Chápu, že obálka k této knížce moc lidí nepřiláká, proto je zde v podstatě nehodnocená, a když už, tak nízko. Možná i proto se nakonec přikloním ke čtyřem hvězdičkám.

4 28.04.2020

Na této databázi mám ke dni psaní tohoto komentáře přesně 420 hodnocení. Z těchto 420 bylo do dnešního dne pouze jedno hodnocení tím nejnižším. Píšu to sem, aby bylo jasné, že nehodnotím knihy nikterak přísně, odpady neplýtvám a myslím si, že ke knížkám slovo odpad nepatří.
Tahle kniha si bohužel nic lepšího nezaslouží. Tato kniha si nezaslouží ani papír, na kterém je vytištěná. V úvodu jsem myslel, že to je tak špatné, až to bude vtipné. Pak mi došlo, že je to dokonce tak špatné, že už to zase vtipné není. Hlavní hrdinka je tak strašně protivná, otravná, sebestředná a sobecká, že se to nedá vydržet. A kniha to celou dobu podává jako dobrou věc. Ona se tak přece chová, protože ji nikdo nebude říkat, co má dělat.
Ale vážně, představte si napínavou pasáž, plnou mafiánů a kočkovitých šelem, hlavní dvojice je zřejmě v nebezpečí. Alessandro, ve snaze vyváznout naživu, dá Rose jednoduchý pokyn, jako "počkej tady" nebo "pojď za mnou". Následně čtenář musí vytrpět napětí zcela ničící odstavec, ve kterém se Rosa v duchu vzteká, že ji někdo říká, co má dělat. Kniha je napsaná nudněji než fanfikce třináctileté dívky, ale hlavně že autor vždy nezapomene popsat, co mají hlavní hrdinové na sobě. Na ploše tohoto komentáře nedokážu vyjádřit vše, co je s knihou špatně. Vlastně souhlasím s kritikou všech ostatních v komentářích níže. Akorát na rozdíl od Yokolobuny jsem to nevydržel a knihou opravdu mrštil o futra (obrazně, knihy se neničí).
Angličtina má pro podobné případy krásný výraz, který si zde vypůjčím - cringe. Knihy se vždy snažím dočíst do konce, dneska udělám výjimku.

Mé hodnocení je pravděpodobně zkreslené tím, že je to víc než měsíc, co jsem naposledy četl normální beletrii, a tak jsem se začetl rychle a četlo se mi to pohodlně. Jedná se o moje druhé setkání s autorkou, přičemž to první dopadlo neslavně, tedy jsem neměl žádná očekávání a byl jsem jen příjemně překvapen.
Předně se to velmi dobře čte, postavy jsou skrz naskrz kladné a rozhodné, ale tato černobílost se jim dá odpustit, protože jsou většinou nebývale sympatické. Kniha na čtenáře dýchá jakýmsi přátelským staromilstvím.
Bohužel autorka místy komentuje technologie a moderní společnost a často balancuje na tenké hraně mezi sarkasmem a otevřeným brbláním nad novými pořádky. Přitom je v knize místy poznat, že autorka vývoji technologií moc nerozuměla. Telefony v knoflících? V době, kdy je trend co největších mobilů s co největšími displayi? Nemyslím si. Že nikdo v budoucnosti nechodí do lesa a do přírody? Když na horách jsou každý trochu teplý víkend davy a Adršpašsko-Teplické skály musí kvůli náporům turistů zavírat? Ne, ani tohle nezní pravděpodobně. Máme společnost s umělou inteligencí obdařenými androidy, ale mladé dívky čtou papírové noviny, které byly archaismus už v roce 2017, kdy kniha vyšla? Taky asi ne. Navíc se tam objevuje provařené konspirační "všichni politici jsou zkorumpovaní a lidská práva v realitě nic neznamenají", což je úsměvné, a když je to představené jako dogma, moc to v příběhu nefunguje. Autorka se snažila svou budoucnost vykreslit špatně, aby se staromilství jevilo jako ten správný a lidský způsob života, ale moc dobře se ji to teda nepovedlo.
Naštěstí moderní svět mimo Dům a Jámu v druhé části knihy ustoupí do pozadí a tyto přešlapy přestanou rušit vyprávění. Jedná se tedy jen o nepatrnou chybu na jinak pohodovém příběhu.

6 12.04.2020

Třetí díl hodnotím subjektivně jako nejlepší, a to hlavně z důvodu, že pokrývá události, které znám z her. Příběh tedy pro mě byl méně zmatený a tolik jsem v tom neplaval, jako v předchozích dvou dílech Kroniky.
Kronika velmi inteligentně pracuje s příběhem obsaženým v MMORPG, který zákonitě nemá zrovna časovou posloupnost, a hlavním hrdinou jsou svým způsobem všichni hráči obou frakcí. V závěrečné části, věnované Kataklyzmatu, je bohužel patrné, že autorům docházel čas a místo, protože jinak poměrně podrobné popisy událostí zde najednou nahradí strohost, stručnost a zkratkovitost.
Ovšem má-li čtvrtý díl pojmout zbytek, včetně dosud nevydaných Shadowlands (na jehož vydání nejspíše autoři čekají a zahrnou jej do čtvrté Kroniky), tak bude i tak obsahovat pět datadisků a Cataclysm by se už asi nevešel, tedy jej horko těžko nacpali sem.
Rozhodně to vyvolává chuť znovu si zahrát Wowko.

5 03.04.2020

Toto hodnocení není příliš objektivní, je to spíš projev fanouškovské nostalgie. Tento komiks bych stejně nedoporučil nikomu, komu se knižní "Hustej nářez" nelíbil, je to spíše takový doplněk, než samostatné dílo. Ale co já vím, určitě se najde někdo, kdo si na základě komiksu zpětně přečte knížku. Mně to poté, co jsem byl lehce zklamán Lovci, Vlky a Vietnamem, připomnělo, jak dobrý umí Kotleta být.
Příběh je do komiksu převeden velmi zdařile a kresba je opravdu krásná. Nevím, jak by hodnotil někdo, kdo nečetl Hustej nářez, protože některé události jsou shrnuté jen velmi zkratkovitě. S přihlédnutím k tomu, jak jednoduchý příběh ta kniha vlastně má, je to asi jedno. Doufám, že slečna Kilianová kreslí Fakt hustej nářez, bylo by hezké mít kompletní trilogii v obrázcích.

8 02.04.2020

Předně bych se chtěl omluvit, že jsem "pokazil" dosavadní dokonalé, stoprocentní hodnocení, a jedno procento jsem svým hodnocením ubral. Jak popisuji níže, kniha bohužel nebyla ve všech ohledech perfektní, a upřímně, jít nekriticky proti svému přesvědčení jen pro ten ideál dokonalosti je rozhodně proti vyznění této knihy.
Proč teda ubírám hvězdičku? Předně je to pro naprosto tragické množství stylistických chyb. Ačkoliv jsem si nevšiml jediného překlepu, je tam požehnaně špatně vyskloňovaných slov, nehodících se přípon, kostrbatých vět apod. Působí to dojmem, že to editor akorát prohnal levným korektorem (ve stylu MS Word 2003), opravil, co bylo podtrženo červeně, a víc se o to nestaral. Na odbornou publikaci naprosto tristní.
S výše popsaným souvisí do očí bijící chyby v letopočtech. Já na tom nijak nebazíruji a většinou se na letopočty dívám jen orientačně, ale když je letopočet přestřelený o padesát (!) let, člověk si toho všimne. A to několikrát. Všechny ostatní letopočty, které nejsou mimo tak očividně, pak ztrácejí na důvěryhodnosti.
Kniha po většinu své úctyhodné délky funguje výborně jako nestranný svědek doby, který vám předloží paměti a názory různých lidí z různých společenských skupin a je jen na čtenáři, jaký si udělá vlastní názor. Proto mi přišlo velmi nemístné, když se mi autor občas (hlavně v závěru knihy) snažil podsouvat hodnotící komentáře. Nic takového do literatury faktu nepatří, navíc ještě takovéto.
Každopádně ve výsledku jsem velmi rád, že jsem si to přečetl a myslím, že takovýchto vzpomínkových knížek by mělo vznikat víc. Sám Stalin údajně řekl, že smrt jednotlivce je tragédie, ale smrt milionu je statistika (při psaní komentáře jsem krátkou rešerší na internetu zjistil, že je tento výrok připisovaný Stalinovi neprávem, tak nechci šířit propagandu). Nicméně je to pravda, člověk truchlí po jednotlivci, ne po nějakém abstraktním číslu. Knihy, jako je tato, za tu nepředstavitelnou statistiku dodávají jména a příběhy, dělají ze statistiky jednotlivce. Soucítíte víc s nepředstavitelnými dvaceti pěti miliony obětí pronásledování stalinistickým režimem, nebo s reálnými lidmi jako byli Golovinovi, Vladimir Gromov, Anna Dubovová, Laskinovi, Pavel Drozdov, Zinaida Bušujevová nebo třeba Veronika Něvská?
Nejpřínosnější pro mě ovšem paradoxně nebyly příběhy obětí, ale pohled na druhou stranu. Názory a pocity hrdých komunistů a komsomolců, obyčejných stalinistů, takových lidí, co měli obrázek Stalina na stole ještě dvacet let po jeho smrti a odsouzení. Zejména linka Konstantina Simonova byla asi tím nejzajímavějším, co kniha přinesla.
Na závěr připojím souhlas s uživatelem jprst. Četl jsem to v kuse a bylo to velmi tíživé a náročné čtení. Není špatný nápad to prokládat něčím lehčím.

8 26.03.2020

Až překvapivě velmi, velmi temné a nihilistické. Možná jsem od toho čekal i hlubší myšlenku, než depresi, beznaděj a nicotnost a nesmyslnost veškerého života v kontextu vesmíru a jeho nevyhnutelné smrti. Pravda je ovšem ta, že po pár stránkách jsem se nevyhnutelně začal tlemit a nejspíš to pošlu dál, ať si užene depresi i někdo jiný.
Strefování se do náboženství mi vždycky přišlo malinko laciné, ale přiznávám, že to ke stylu a naprostému nihilismu těchto stripů docela pasuje.

8 26.03.2020

Svatý Xaverius za čtyři hvězdičky. Mám rád motiv hledání pokladu a tedy byl poměrně hezky zpracován s nějakou tou záhadou navíc. Ukecaný styl vyprávění 19. století už k tomu patří, i když je občas otravný a zdržuje děj od nějakého odhalení.
Newtonův mozek za tři hvězdičky. Zejména mě zklamal závěr a "rozuzlení", který působí neobyčejně odfláknutě a směšně. Celá povídka je přitažena za vlasy, ale funguje a má myšlenku, dokud ji konec zcela nezabije. Asi panu Arbesovi došel papír nebo nápady.

9 03.03.2020