Claudius komentáře u knih

Krásná silvestrovská pohádka. Máme tolik vánočních příběhů, tak proč Silvestr už nepatří pohádkám, ale oslavám a alkoholu? Není to trochu škoda?
Příběh je milý a vtipný, samozřejmě plný poučení a boje proti zlu. Básničky a písničky jsou možná malinko slabší - je mi jasné, že překládat takové věci není nikdy snadné, ale některé působí trochu šroubovaně.

8 24.06.2021

Browna jsem měl vždycky rád pro jeho šifry, sledování vodítek a postupné odhalování tajemství. To se v Počátku bohužel skoro vůbec neděje.
Kniha od počátku vlastně jen dokola a dokola zdůrazňuje a čtenáři opakuje, jak je to jakési odhalené tajemství neskutečně důležité, převratné a změní to celý svět. Tajemství, které Langdon odhaluje, je většinu knihy tak jedno. Jakmile je toto první tajemství konečně vyřešeno (po půlce knihy), naši hrdinové hledají místo, kde jej uplatnit, No a to je celé. Kdo je "záporák" je tak strašně jasné a očividné, až to je nudné. Ten scénář je totiž vždycky stejný - někdo, kdo vypadá hodný na začátku, pak vlastně hodný není, a to je pořád dokola a pokaždé. Naopak na koho kniha ukáže, že je zlý, tak vlastně za nic nemůže. Do toho pobíhá nějaký ten vyšinutý zabiják, který dostává pokyny od nějakého "učitele" nebo jiné tajemné přezdívky. A to je vše.
Tak prosím podle toho natočte film s Hanksem a krásnými exteriéry, aby z toho bylo aspoň něco.

13 24.06.2021

Tato kniha je něco jako fanfikce - autorka vzala známé, byť omezené informace jako základ a založila na nich příběh tak, aby jim co nejvíce odpovídal. A tak musela nastudovat stohy knih, aby správně vystihla, jak její postavy vypadaly, mluvily, myslely, oblékaly se, co a jak jedly, jak se oslovovaly nebo o čem se bavily ve volném čase.
Autorka se snažila napsat knihu tak věrně, jak jen se ji to mohlo za současného stavu poznání římské historie podařit. Čtenáře tím pádem vůbec nešetří. Je to kniha trochu pro pokročilé - musíte mít aspoň základní přehled a vůbec se nestyďte před samotným románem strávit nějaký čas vzadu v glosáři. Ale až se do toho trochu dostanete, budete odměněni znalostí historie a úchvatným příběhem k tomu.

13 28.04.2021

Na netradiční "V rukou nepřítele" navazují pochopitelně taktéž netradiční Ozvěny cti. Dohromady je to takový dvojpříběh - to, co se obvykle odbyde na ploše jedné knihy, od vzniku problému až k drtivému vítězství Honor, je tady zkrátka rozloženo na knihy dvě.
Honor zde má překvapivě málo prostoru - většiny pozornosti se jí dostane až v závěru. To nicméně vůbec nevadí. Jak linie Minotaura, tak všechny liďácké linie stojí za to. Jen ty bitvy bohužel nebyly nic moc - vždycky měla jedna strana na své straně nějaké eso v rukávu nebo nějaké překvapení, a díky tomu přesvědčivě vyhrála. Většina bitev proto nebyla vyrovnaná a tedy ani moc zajímavá.
Na závěr jedno (spoiler free) zamyšlení. Zarazilo mě, jak v jedné bitvě ztratila flotila PN vlajkový můstek i s admirálem a kapitán vlajkové lodi si povzdechla, že neví, kdo je teď ve velení, a že na tom ani nezáleží. To je trochu divné, ne? Víme, že na každé lodi je záložní velín. Podle této logiky by i flotila měla mít na jiné lodi záložní vlajkový můstek s admirálovým zástupcem. Ale asi bychom pak přišli o dramatický efekt.

9 05.04.2021

Příběh Thralla by si měl přečíst každý fanoušek Hordy. Nejen, že je zde vlastně zformování novodobé Hordy jako takové, ale v částech, kde Thrall získává důvěru orských klanů, se čtenář dozví o pravých, původních orských hodnotách a tradicích, které odlišují orky od démony nasáklých barbarů ze staré, Blackhandovy Hordy.
Byť je tento příběh předvídatelný a v některých pasážích trochu nelogický (Thrall přece musel vědět, že jeho dopisy se dostanou k Blackmoorovi), jako celek funguje, jak má. Jen příběh bylo posléze nutné doladit tak, aby souhlasil se zbytkem - tak například v okamžiku, kdy jde na začátku Durotan s Drakou za Doomhammerem, je ještě náčelníkem Hordy Blackhand (na kterého se v knize tak nějak zapomnělo). A taky škoda toho utnutého závěru - knížka ještě mohla trochu pokračovat dál a těsněji navazovat s příběhem WarCraftu III. Ale to jsou detaily, jinak velká spokojenost.

6 07.03.2021

Důležitou ingrediencí špionážního románu je jistá paranoia, hra na kočku a myš, kdy nevíme, kdo z agentů a špionů je zrádce. Důležitou ingrediencí detektivky je hledání pachatele a typování mezi podezřelými.
Zpočátku to funguje docela dobře. Ne, že by bylo nějak moc kandidátů na zrádce, ale člověk si řekne, že třeba bude příjemně překvapen. Celé je to pohřbeno jednou jedinou kapitolou, kde se čtenáři (ano, jen čtenáři, ne postavě v ději) naprosto zbytečně, nelogicky a v nevyhraněném momentu odhalí pachatel a zrádce. A aby čtenáři náhodou nezbyla nějaká zajímavá tajemství k odhalení, pachatel nám v myšlenkách pro jistotu odhalí celou svou motivaci a důvody. Napětí je zabito a pohřbeno a čtenář už jen čeká na nevyhnutelné finále.

7 07.03.2021

Poslední dobou dávám samá pětihvězdičková hodnocení. Doufám, že mám prostě jen dobrou ruku na knihy a není to způsobeno degradováním vkusu vlivem zavřených knihoven.
Jak níže píše Boboking, je to celkem slušná Tarantinovka. Hutná atmosféra, málomluvné, ale skvěle napsané charaktery. A přitom je to kratičké - čtení na jeden večer. A i na ploše krátkého příběhu je čtenář vtažen do děje a okouzlen silou charakterů.
Jenom ta fantasy to moc není, spíš je to prostě western se zvířátky. Takový Rango pro dospělé.

8 19.02.2021

Plné hodnocení, protože mě nenapadá způsob, jak by tato kniha mohla být ještě lepší. Klidným, zajímavým a srozumitelným způsobem autor přednáší historii vnímání toho, co je to umění, k čemu by mělo sloužit a jak by mělo vypadat. Autor skutečně více pojednává o vývoji společnosti a umělců a o jejich názorech na výtvarné umění, než o dílech samotných - a to je jedině dobře. Není nutné seznámit se s umělcovým životopisem a socioekonomickým pozadím jeho díla - autor si je vybírá, aby na jejich obraze, soše či budově ilustroval nějaký posun, vývoj, který se v dějinách umění ukázal jako významný.
Reprodukce uměleckých děl pak tvoří podstatnou část knihy. Dovolím si toto zdůraznit - nenechte se odradit tloušťkou (a nepopiratelnou tíhou knihy), neboť to je způsobeno ani ne tolik zbytnělým textem, jako velikostí a množstvím ilustrací na kvalitním papíru. Byť (a to hlavně v úvodu) se kniha nedrží autorova předsevzetí pojednávat o uměleckých dílech, které jsou na stejné dvojstraně, po většinu knihy máte skutečně před očima přesně to, o čem si čtete, a nemusíte ani otočit list. Zároveň kniha velmi inteligentně odkazuje zpět - nové umění srovnává zásadně s díly v knize již uvedenými i s odkazem na konkrétní stranu.
Na závěr připojím doporučení, abyste si po dočtení knihu opětovně znovu prolistovali s tím, co víte, a tím si ujasnili celkový obraz.

17 18.02.2021

Byť mám ke knize své výhrady, stále je naprosto nádherná. Nejedná se o pár licencovaných obrázků a převyprávěný příběh knih nebo seriálu, který se mimo jeho hranice neposune. Naopak, Svět ledu a ohně posouvá hranice všemi směry a vy si jen říkáte, nakolik Martin jenom zasněně fantazíruje a nakolik si připravuje půdu pro další příběhy. Martin ať si nicméně hledí pokračování hlavní ságy samotné; ale pro filmaře a tvůrce je toto zlatý důl. Vím, že se připravuje seriál o Tanci s draky (který si všichni budou spojovat víc s pátou knihou a ne s občanskou válkou před Aegonem III., to garantuju). Ale je tu toho tolik, co by stálo za zpracování, a diváci by jim při pouhém spatření Martinova jména zobali z ruky (aspoň ti, co už zapomněli na příšernou poslední sérii seriálu).
Každopádně k mým výhradám. Zaprvé mi vadilo, že šaškovi Hříbečkovi, který je takto jmenován i v Ohni a krvi, je najednou někde za půlkou knihy říkáno Houba. Dále mi vadilo, že v přehledu erbů vazalů rodu Arrynů je uveden jako erb rodu Baelishů erb s drozdy, přestože sám Malíček kdesi v Hostině pro vrány vysvětluje, že erb jeho rodiny je hlava obra, ale protože se k němu takové znamení nehodí, sám se rozhodl používat radši drozda. Kolem erbu rodu Lannisterů je namalováno 12 erbů jejich vazalů, ale pojmenováno je jen 11 - chybí Paynové, paradoxně poměrně známý rod skrze Podricka Payna. A taktéž bych ocenil nějakou pořádnou mapku jak Západozemí, tak Východozemí, Sothoryosu a Ašaje, aby se lépe určovala poloha vzdálených zemí. Ano vím, jsem puntičkář a jsou to detaily, a proto se na dokonalém hodnocení neprojevily.
Na závěr připojím stejné doporučení, jako jsem psal u Ohně a krve - toto není pro letmé fanoušky seriálu, ale skutečně pro lidi, co ságu četli, mají povědomí o geografii Západozemí a o tom, jakou úlohu jednotlivé vzpomínané rody následně sehrály na ploše Písně ledu a ohně.

15 21.01.2021

(SPOILER) Překvapivě o něco horší než první díl, a to zejména kvůli Clayově lince. Co započne jako vítaná objevitelská linka směřující do neznáma, bohužel skončí v jakémsi podzemním dómu, který mi jako koncept moc nesedl a nedokázal jsem si vůbec představit, jak to tam vlastně vypadá nebo jak to sakra musí být velké.
Linie kapitána Hilemorea standardně velmi dobrá, jenom se bohužel nikam moc nehýbe a nic moc se v ní neděje.
Lizanne začne výborně, kdy se konečně dostane do Korvusu a ukáže nám další významný kus světa. I následný přesun do vězeňského města, ba i její pobyt tam s odhalováním záležitostí vězeňského systému gangů je velmi zajímavý. Bohužel následný útěk a celý ten jakýsi převrat je trochu umělý, křečovitý a člověk se diví, jak to může proboha fungovat. Banda trhanů bez výcviku porazí armádu jen za pomocí jedné lepší krvožehnané a vynálezce? Nepřátelští krvožehnaní se nechají vyřadit extrémně jednoduše?
Linka Zkažených je prostě divná. Se Sirusem nijak zvlášť necítíte, protože jeho působení v prvním díle je krátké a chová se v něm jako pitomec. Navíc zde není žádný zvrat, prostě Bílý dragg postupuje na sever, všechno ničí, je to hrozba, a to je vše.
Trochu mě to mrzí a doufám, že třetí díl nabídne nějaké pořádně strhující vyvrcholení.

5 21.01.2021

Poté, co mě Ryanův Pán věže zklamal, a Královna ohně znechutila, jsem k Ohni probuzení přistupoval jen opatrně a bez očekávání. Naštěstí, jak je patrné z hodnocení, se mé obavy nenaplnily.
Největší problém jsem měl s Clayem, jehož linie mě bavila zdaleka nejméně. Všechny dotčené postavy jsou nadšené hledáním tajemného Bílého dragga, dokonce i čtenář je nadšený hledáním tajemného Bílého dragga. Nicméně postava této "objevitelské" linie příběhu vůbec objevovat nechce, spíš chce z celé výpravy zmizet. Když čtenáře zajímá výsledek výpravy více než samotného účastníka této výpravy, je to možná trochu problém.
Lizannina linie je velmi dobrá a vytěžuje maximum z originálního konceptu krevní "magie". Bohužel se zde autor dopouští obvyklého klišé. Lizanne je nemilosrdná agentka, která nebere ohledy na nevinné civilní životy. Teda takovou byla - někdy v minulosti, před knihou. Autor si zřejmě uvědomil, že taková postava by nesklidila moc sympatií, a tak byla Lizanne krutou a bezohlednou někde mimo čtenářův dohled a v knize při první vhodné příležitosti prodělá jakýsi humanistický "přerod" a začne se zastávat slabých a bezbranných.
K linii poručíka Hilemora nemám výhrad - snad jen, že byla trestuhodně nejméně zastoupená. Nemluvě o tom, že k hlavní lince právě tato linie moc nepřispěla. Což její atraktivitě nijak neubralo - stále se jedná o nejlepší ze tří linií Ohně probuzení.

8 09.01.2021

Jestli jste se někdy dívali na bondovku, jistě jste narazili na tuto situaci - po scéně, kdy Bond zjistí, že jeho další cíl je (řekněme) v Alpách, následuje střih a v další scéně už Bond lyžuje na Großglockneru. Pokud jste si někdy položili otázku, jak se Bond dostal na letiště, jaký měl let, kde měl mezipřistání, kterým autobusem dojel na sjezdovku a kde si půjčil lyže, je tato kniha přesně pro vás.
Autor se snaží podat realistický obraz. To se projevuje zejména v tom, že si autor uvědomuje, že dostat se bez dokladů přes Atlantik není jen tak, a tak tomuto problému věnuje poměrně rozsáhlou část knihy (neboť Jet cestuje přes Atlantik oběma směry). Tento nepříliš vítaný realistický rozměr je ovšem narušen klišovitou dokonalostí hlavní hrdinky, která je nebývale krásná, smrtící, inteligentní, hovoří asi osmdesáti jazyky a zvládá hacknout skoro cokoliv. Takže akce jsou v knize tak čtyři, hrdinka je vše bez problému zvládne, a to i proti ohromné přesile, aby se poté rozvlekle přesunula dvanácti různými dopravními prostředky na místo jiného střetu.
Další díl si odpustím.

7 09.01.2021

Nádherná, lehkým jazykem a s laskavým humorem napsaná publikace mistra starověku, pana Zamarovského. Přináší jistou fascinaci, radost z objevování, kterou zejména v závěrečných kapitolách Zamarovský vykresluje tak dokonale, že čtenář má pocit, že je sám v Egyptě, prochází se ve stínu pyramidy v Sakkáře a pod nohami mu křupe písek.
Hvězdičku ubírám jen za úvodní kapitolu, kterou se musí čtenář nějak prokousat (edit: po dvou letech láskyplného vzpomínání na tuto knihu hvězdičku doplňuji). Výčet toho, kdo všechno u pyramid byl a co o nich napsal je jistě zajímavý a přínosný, ale někdy, bohužel, zbytečně zdlouhavý. Myslím, že čtenář knihy tohoto typu nepotřebuje znát všechna měření pyramid, která kdy kdo provedl, přičemž povětšinou nepřesná.
Dodatečnou kapitolu o pyramidologii a pyramidiocii by měli u pyramid vytesat do žulové stély. Bohužel můžete najít fantasmagorické knihy pyramidiotů i zde na databázi a u nich jak velkorysá hodnocení, tak oslavné komentáře plné "otvírání očí".
Jinak naprostá spokojenost, krása, a velké navnadění k dalším publikacím pana Zamarovského.

11 13.11.2020

Před pěti lety jsem na této databázi v komentáři k prvnímu dílu zmínil, že si možná někdy, v "daleké budoucnosti", přečtu další díly. Tehdy jsem skutečně netušil, že mě do náruče druhého dílu v daleké budoucnosti roku 2020 vženou pandemií uzavřené knihovny.
Každopádně vlivem této "prodlevy" jsem si toho z prvního dílu mnoho nepamatoval. Naštěstí to moc nevadilo, stačí všeobecné povědomí o tom, co je Amber a o co se Corwin vlastně snaží. Prvnímu dílu se to ostatně ani moc nepodobá, Corwin cestuje těmi víceméně "středověkými" stíny, čímž se tento díl nese spíše v duchu klasičtější fantasy. Závěr je divný, ale vzbuzuje zvědavost, co bude dál. Možná zase někdy v daleké budoucnosti?

3 13.11.2020

Na začátku je to ještě takové opatrné. Jarvi se nechává vláčet ostatními, akorát se sebeironicky komentuje, což je sice sympatické, ale rychle se toho čtenář zají. Po velmi předvídatelném zvratu však Jarvi vezme život do vlastních rukou (pun intended) a pak už nemám žádné výhrady.
Neboť Jarvi je výborný - chová se logicky, rozumně, je vtipný a inteligentní. Nelpí na trůnu jen proto, aby měl vůbec nějakou motivaci (jak tomu občas u podobných postav bývá). Příběh je dokonce velmi příjemně uzavřený (s ohledem na to, že se jedná o první díl trilogie). Plus Abercrombieho styl vyprávění je standardně velmi kvalitní, chytlavý a čtivý. Tedy vzhůru k dalším dílům.

10 21.10.2020

(SPOILER) Velké zklamání. Mám z toho pocit, že autor po odevzdání perfektního prvního dílu dostal od nakladatele zadáno, aby další díl dopsal do jednoho roku pro lepší prodeje. Autor tedy věděl, kam chce postavy dostat, ale výsledné provedení není moc dobré.
Všechny postavy bezdůvodně nevěří těm, kterým by logicky věřit měly, a naopak zcela nelogicky a bez otázek důvěřují těm nejvíce podezřelým. Kaden se pochybně snaží o jakousi republiku a opomíjí asi tisíc věcí, které by na tom nejspíše nefungovaly. Skvělá linie Adare plná intrik, machinací a politiky zcela ztratí své kouzlo poté, co princezna uteče z Paláce úsvitu. Důležité momenty jsou poměrně rychle přeskočené - zejména celé to Adařino získávání armády a budování důvěry mezi Syny plamene. Důsledky toho, že je poznamenána bohyní, a že je zjizvená, taky vyzní tak nějak do ztracena.
Po výborném prvním díle tento působí nedomyšleně, nedoladěně a prostě to není ono. Třetí díl je prý lepší, tak snad.

5 21.10.2020

Toto je velmi kvalitní díl. Takových těch, na Zeměplochu bohužel běžných, nepřehledných momentů, kde není jasné, co se sakra děje, je zde naštěstí celkem málo. I tak by opět prospělo lepší odlišení odstavců.
Smrť je skvělá postava a je to jeden z tahounů Zeměplochy. Imp y Cilin je trochu divný, jak je většinu knihy úplně mimo, ale Zlota a troll Perm to skvěle vynahrazují. Mágové, Kolík, knihovník a celý Morpork jsou pak staří známí, kteří skvěle fungují i zde.
Hudba s kameny je slušnej odvaz.

11 29.09.2020

Podmanivý výklad historie království na úrovni středověku, který by mohl být nakrásně reálný, nebýt těch draků, že ano. Začátek je trochu rozpačitý - Martin nás musí uvést do všech těch jmen, míst, vztahů a výrazů. Vláda krále Aeryse a jeho bratra Maegora je ještě taková nezáživná. Opravdu jsem se bavil až za krále Jaehaeryse I. Usmiřitele - konečně rozumný král, kterému se dalo fandit. Tanec s draky pak přinesl osvěžující akci a bojové scény. Už aby tu byl druhý svazek.
Překlad není až tak špatný, ale nechápu některé změny. Proč máme v hlavní sáze (a v seriálu) Pobočníka krále, v Rytíři Sedmi království zase královu Ruku, a tady je najednou místokrál? Žádný z těchto výrazů není lepší než předchozí, tak proč se některého nějak konzistentně nedržet? Aspoň jsem teda rád, že nechali konečně být lorda Vysokověžného a nechali nám lorda Hightowera.
Na závěr bych připojil doporučení, ať čtou opravdu jen zarytí fanoušci ságy, a ne každý, komu se jen líbil Jon Sníh v seriálu; a taky jednu poznámku k praporům. Během Tance s draky často někdo změnil stranu, a na důkaz své změněné oddanosti vyvěsil prapor protistrany (zlatý drak krále či čtvrcený prapor královny). Někdy i během okamžiku. Nemohl jsem se než podivit, zda mají všichni v Západozemí připravený prapor protistrany, kdyby se jim náhodou zachtělo přeběhnout, který pak jenom vytáhnou ze sklepa a slavnostně vyvěsí na hradbách?

12 29.09.2020

(SPOILER) Jsem asi rád, že jsem si tuto mezeru ve vzdělání doplnil až teď. Trocha humanitního vzdělání jistě pomáhá knihu správně vnímat a jen se zvyšuje dopad, který na čtenáře má.
Z první části jsem byl nadšený. Winston postupně čtenáři ukazuje zrůdně geniální podrobnosti Oceánie, odkrývá mu jednotlivé mechanismy Strany a postupně se osměluje v myšlenkové nezávislosti, díky čemuž svou situaci komentuje a glosuje.
Pasáže s Julií jsou s odpuštěním slabší. Milostná rovina měla podtrhnout zrůdnost celého Orwellem vytvořeného systému, ale moc se jí to nedaří. Winston se místo té hlavní hvězdy románu, totiž Straně, věnuje víc Julii - a to je přeci jenom trochu škoda.
Závěr na Ministerstvu pravdy je nevyhnutelný a docela očekávatelný. Optimistický konec snad nikdo nečekal, že?
Jenom doufám, že tato autorova imaginace z roku 1949 nebyla inspirací totalitním režimům v druhé polovině 20. století. Protože autor je ve svých předpovědích někdy až děsivě přesný.

21 08.09.2020

Příjemné překvapení.
První část s úvodními boji byla trochu rozpačitá. Jména gardistů jsem si nepamatoval, o jednotlivých postavách jsem nic nevěděl a tedy jsem se o ně na bitevním poli ani moc nebál. Ze světa Warhammeru jsem dosud nic nečetl a doufal jsem více v úvodní díl, kterým První a jediní spíše nejsou.
Další část je mnohem lepší. Už začne jít o víc, postupně se poznáváme s jednotlivými postavami Gauntových duchů a navštívíme i rozličné planety. Začne to být zajímavé a dokonce napínavé. Nějaká zrada a zvrat se najde taky. Jako seznámení s W40k velmi solidní, Gaunta budu určitě číst dál.

6 08.09.2020