Těžké melodično

Tohle si rozhodně zaslouží pět hvězdiček a klidně i více!

Upřímně jsem měl z tohoto dílu smíšené pocity před čtením. Hudba s kamením, nic pro mě, ale ve výsledku jsem se bavil od první strany až po poslední. Podařilo se mi rozluštit i narážky na většinu kapel, užil jsem si každý koncert, který byl v knize popsán a klidně bych vyrazil na jeden s paní Vidlákovou, ta do toho umí nejspíš dobře opřít...

Celkové "BUM" co hudba udělala se Zeměplochou je fakt skvělé!

Tady vlastně ani není o čem, neboť plný počet hvězdiček je zcela jasný jakmile se jedná o Pratchetta a jeho kouzelný svět Zeměplochy, kterou tak miluji!

Kdo by si nezamiloval Smrtě, který se utápí v depresi z rutiny v podobě odvodu duší zemřelých. Kdo by si nezamiloval Zuzanku, která jako jedna z mála může říct, že v dětství místo na xylofón hrála dědečkovi na kostnata žebra. Kdo by si nezamiloval Alberta sarkastického pomocnika samotného Smrtě. Kdo by si nezamiloval sebranku hudebníků ve složení trolla, trpaslíka a barda. A tak dále a tak dále..

Zkrátka tento příběh je od začátku do konce plný hudby, tance, pohody a smíchu, takže denní pohoda a radost ze života zaručena!!

Btw: Moment kdy si Smrť řekne o pusu na čelo (v jeho případě na lebku) od své vnučky je ta nejvíc mega nyny věc jakou jsem doposud četla!!!

Jakmile jsem se zorientoval v příběhu a postavách, užil jsem si tuhle parádní jízdu se vším všudy. Figurky, glosy, dialogy, vhledy, zamyšlení a neskutečný hlášky. Audiokniha excelentní. Vondráčka mám dost rád - tady jsem si musel chvíli zvykat, ale pak to bylo ještě o to lepší. Mám tyhle zeměplošské vedlejší linie asi ještě raději než tu hlavní. Zuzanka, krysí smrť, Howling Rocks - prostě absolutní pecka s velmi šťavnatou dužinou kolem.

Konečně další knížka se Smrtěm. A poprvé se nám tu objevuje Zuzanka. ;)

I když stejně jako Výsměšek nechápu posedlost ostatních s hudbou, tuto knihu o hudbě s kamenním jsem si velmi užila.

Nejvíce jako vždy však zazářil Vetinari, který hudbu pouze čte, protože tím, že ji někdo hraje, ji kazí...

Četl mi Jan Vondráček a rozhodně dal do díla kus srdce a hlavně hlasu. Což je dobře, protože chvílemi se mi děj (nebo postavy) zdál dost zamotaný a myslím, že bych se při čtení nerozmotala. I když ten pocit je možná způsobený tím, že tenhle díl je hodně o sebepoznání, o zpracovávání vnitřních prožitků a myšlenek za pomoci hudby, prostě těžké melodično. Ona totiž hudba uprchla ze své minulosti. Vtipné momenty tu jsou tak, jak jsme zvyklí. Tentokrát mě hodně bavil krysí smrtík. Když si ho představím, jak vrtí lebčičkou :-) Lord Vetinari projevil svůj dobrý hudební vkus. A slovní hříčky? To je prostě nejvíc. Písničce "Mamlásku" se směju ještě teď. A že Zábrnk Kobylka prodává hudební nástroje nikoho nepřekvapí, že ne. Pak je tu samozřejmě Zuzanka a její děda Smrť. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se Smrť jmenuje křestním jménem? Výborná diskuse. Zuzanka tu řeší svoji minulost a zároveň se snaží, aby se svět nevykolejil ze svého běhu. Obal ilustroval Josh Kirby a k tomu není, co dodat.

Závažná filosofická otázka: „Jaký zvuk vydává jedna ruka“ konečně rozřešena! Díky myslitelé Zeměplochy. (Když jsem Vaše geniální řešení prezentovala svému kolegovi, zarputilému příznivci východního duchovna, strašlivě se urazil, nazval mne západním barbarem a již se mnou, krom pracovních povinností, slova neprohodil.) Spolu se zásadním rozšířením mých poznatků mi „Těžké melodično“ poskytlo perfektní zábavu. Přesně to jsem zrovinka potřebovala - zábavu, humor laskavý, humor černý, až teprve v druhém sledu nějaké to lámání si hlavy s humánními či nehumánními (původ u entit nelidských) moudry. Věděla bych, že má potřeba pobavit se bude knihou naplněna, i kdybych ji nečetla již podruhé. Smrťovy příhody (obdobně jako příběhy máka Mrakoplaše a jeho mágovských kolegů) především povzbuzují k úsměvu, ku smíchu, občas k řehotu; a to i při svém druhém (třetím) čtení. Na rozdíl od příběhů Noční hlídky; tam se sice také usmíváte, ale je to povětšinou úsměv hořký. Ještě jedno zobecnění. „Těžké melodično“ je, jako všechny Smrťovy příběhy, ve své kvalitě vyrovnaný, jeho protagonisté neztrácejí dech (obrazně; i když konkrétně zde Smrť, respektive jeho záskok, příliš práce nemá) a příběh si pěkně sviští stálou rychlostí bez kodrcání a zbytečných zajížděk. A já si užívám, já se bavím. Při poslechu Zeměplošské hudby s kamením, si zavzpomínám na dobu, kdy mi oblékání a podobu pokoje ovlivňovala „moje“ hudba (jen černé dveře - pak „sekec mazec“ od nic nechápajícího rodičovstva). Pak se „moudře“ pousměji nad Pratchettovým mistrným vystižením fanouškovské posedlosti hudebními (hereckými) idoly. Mám tudíž pochopení jak pro hudbě s kamením propadlému děkanovi (toho času rebelovi), tak pro z jeho posedlosti (a totožné posedlosti většiny mágovského sboru) zhnusenému arcikancléři. Ach ano, praktický, lov a pohyb na čerstvém vzduchu milující, arcikancléř Vzoromil Výsměšek ze starostí, které mu připravují jeho podřízení, nevybředne a nevybředne. Nepřekvapí, že možnosti finančního zhodnocení existence hudby s kamením nezůstanou skryty před nepostižitelným obchodníkem Kolíkem A.S.P.. A již vůbec mne nepřekvapí, že co se hudby obecně týče, je vkusem nejvytříbenějším obdařen svrchovaný vládce Ankh-Morporku, lord Vetinari. Uspokojí mne, že výchova k čiročiré logičnosti selhává a likvidace pohádek a vůbec fantasie se nekoná (alespoň na Zeměploše ne). Jen ať věda a víra, včetně víry v pohádky, nažívají v našich myslích pěkně pospolu (i zde na Zeměkouli pěkně prosím). Nejoblíbenější postavy, vedle lorda Vetinariho, který u mne boduje vždy, jsou jednoznačně krysí Smrť alias Pochmurný kvíkal a Havran, co nikdy neříká tu hlášku od N. Se Smrťovou vnučkou plně sdílím její náhled na školní přístup k poesii, a ač mám historii na rozdíl od ní v oblibě, pod její názor na selské rebelie se klidně podepíši.

Budu se opakovat, ale opět naprosto geniální dílko. Jakmile jsou někde mágové, zábava zaručena, ale ani další postavy rozhodně nezaostávají. Čtení mě (opět) naplnilo radostí, pozitivní energií a tentokrát i chutí poslechnout si nějakou dobrou pecku, zřejmě taky nějaký druh magie. Největší mág byl stejně Terry.

Těžké melodično – rockově laděná jízda po Zeměploše

Tento díl patří mezi knihy zaměřené na Smrtě a jeho příhody, což je jedna z mých nejoblíbenějších linií v celé sérii. Měla jsem velkou radost, že jsem se dozvěděla víc o Mortovi a Ysabell – kniha Mort byla totiž úplně první, kterou jsem z Úžasné Zeměplochy četla, a mám pro tyto postavy slabost. (Ačkoliv přiznávám, že některé nové informace mě trochu zaskočily.)

Bavila mě spousta vtipných narážek na slavné rockové kapely – Elviš, Kiš nebo Húú mě upřímně rozesmáli. Jelikož sama miluju rock, tenhle díl jako by byl psaný přímo pro mě. Představit si Buddyho, Zlotu a Cliffa na jevišti v Jeskyni i na turné je naprosto boží.

Velmi oceňuju i to, jak Pratchett mistrně propojuje dějové linky – Smrť a Zuzanka, Buddy a jeho kapela… všechno do sebe krásně zapadá. Tohle je prostě kouzlo Pratchettova vyprávění.

(SPOILER) Když si Smrť potřebuje vzít volno, jeho práci přebírá vnučka Zuzanka. Ta je dcerou Morta ze stejnojmenné knihy, kde Mort byl Smrťovým učněm, a Smrťovy dcery Ysabell. Zuzanka zdědila zvláštní schopnosti, přesto se ze všech sil snaží prostě chodit do školy a být obyčejná.
Mezitím do Ankh Morporku, přichází mladý muzikant Imp, aby se stal slavným. Poté co si tu omylem koupí magickou kytaru, spolu s trpasličím bubeníkem a trolím kytaristou založí hudební skupinu hrající magickou hudbu s kamenem („music with rocks in it“). To je zeměplošská obdoba rocku, která se valí jako lavina a mění svět. Imp, uměleckým jménem Buddy, zkříží cestu Smrťově vnučce, protože je prostoupen hudbou, která ho dělá nesmrtelným. Vychyluje tak svět z rovnováhy a tu musí Smrťova zástupkyně vrátit.
Zuzanka je pratchettovská ženská hrdinka – chytrá, tvrdohlavá a pragmatická. Uvědomí si, že pokud něco neudělá, svět se začne rozpadat. Vydává se na místo, kde má kapela hrát svůj velkolepý finální koncert, který má navždy změnit realitu, a spolu ze svým navrátivším se dědečkem jedná. Klíčové je vyjednávání s vším prostupující hudbou a hra na magickou kytaru.
Bavilo mě, když Pratchett postavil Pohyblivé obrázky, tedy jeden z předchozích dílů, na zrodu popkulturního fenoménu filmu. Rock mě ale už tolik nezaujal. Pohyblivé obrázky byly více situační, nápadité, rychlejší. Těžké melodično je spíš melancholické, introspektivní. I postavy mi připadaly v téhle knize nějak méně výrazné a ani moc nejsem zvědavá na to, jestli se v dalších dílech znovu objeví. S výjimkou Zuzanky, na tu se těším.

19.06.2025

Tahle kniha je pro mě jiná. Nemám Zeměplochu přečtenou, v mém případě spíš naposlouchanou, ani zdaleka celou. U každé knížky se vždy náramně bavím. U téhle taky - jen mi z ní zároveň bylo celou dobu trošičku úzko a smutno. Ale taky jsem se bavila a smála. Ten příběh mi nepřijde tak veselý - ačkoliv je zábavný. Dává to smysl?
Také je to jediná knížka, kterou mám podepsanou od Jana Kantůrka. Mé jediné osobní setkání s ním. Tehdy ho zaujal můj výběr - "Hmm, tak tuhle sis vybrala. No, já mám nejraději Čarodějky na cestách." A pak mi ji podepsal.
--------
Čarodějky na cestách to léto už Komár ve svém obchůdku neměl. Dívala jsem se. A k dalšímu setkání už nepřišla příležitost. Takže Těžké melodično pro mě už napořád zůstane výjimečné. I když ne nejoblíbenější. Rozhodně nezapomenutelné.

Smrť byl samozřejmě úžasný, jako naposledy, když jsem se s ním setkala v knize Sekáč. Narážkami na starý Rock’n’Roll se kniha jen hemží a určitě si tam najde své i ne úplný znalec tohohle období.
Jako vždy byla kniha vtipná a dobře se četla.

Na Zeměplochu prosakuje rock and roll, hudba která mění usedlé ctihodné mágy na duší mladé rebely a hospodské rváče na oddané fanoušky. Do toho se nějak zaplete Smrť a jeho krize středního(?) věku. Stejně jako u Sekáče, ani tady nechápu spojení dvou nesouvisejících vypravěčských linek. Terry Pratchett se je pokoušel protnout snaživě, ale nikdy se mu to až tak úplně nepodařilo. Větší smysl by dávalo spojit Smrťovu linii ze Sekáče a z Těžkého melodična do jedné knihy. Z těch zbylých by vznikl příběh o hudbě, magii a jednom dlouhém krásném snu.

Měl jsem z toho obavu, protože jsem nedávno viděl animované seriálové zpracování a navíc mě moc nenadchlo. Ale Pratchett je vážně vtipný a Smrť a Zuzana moje nejoblíbenější postavy.

Je mi ho líto. Vždycky je mi ho líto, zvláštně to bolí, vyvolává nostalgii po něčem, co se nikdy nestalo. Jo, je to
Pratchett, je to vtipný, má to reference kdečemu, ale za mě... saudades.

super kniha

Já se opravdu snažil, ale ani po několikerém přečtení mě Těžké melodično nebere takovým způsobem jako naprostá většina svazků se zeměplošskou tématikou. A při Slepém Io, nejsem schopen odhalit důvod, protože Terry Pratchett knihu naplnil mými oblíbenci, mezi něž jednoznačně počítám Smrtě, K. Smrtě, Zuzanu-vévodkyni Sto Helit, mágy, knihovníka, Kolíka A.S.P. i Chrysoprase. Líbila se mi navíc i hudba s kamením, kterou mám rád i v reálu, takže fakt nevím, proč mi kniha nepřirostla k srdci jako ty ostatní. Musím dokonce pochválit dokonalou kritiku takových organizací jako je naše OSA, vsadím se, že by její pracovníci také rádi vycházeli na vybírání výpalného vybavení obušky s natlučenými hřeby. Jednu hvězdičku jsem tedy ubral jen za jakýsi svůj neurčitý pocit; přesto jde o výborné počtení, které mohu s klidem doporučit (jen ne jako knihu, která by měla být pro čtenáře úvodem do tohoto cyklu).

Smrťova série je taková best of kompilace pro lidi, co už mají v Zeměploše trošku načteno. Potkáváte lidi a místa co už znáte takže se z toho lehce vytvoří vtipy pro zasvěcené.

Také cením, že se zde znovu objevuje parta mágů, ti jsou vždy mí favoriti. A o Tračníkovi a Nobym nemluvě.

Je až s podivem jak Terry zvládl napsat dokonalý kontrast Smrťova charakteru. Snaží se chovat a vytvářet věci jako člověk a nejde mu to, ale když se o nic nesnaží je vlastně nejvíc lidský. Zuzanka je skvělá postava k tomu, aby těmto momentům byl dáván průchod.

A celý hlavní příběh s ,,hudbou s kameny" je samozřejmě skvělý. Kniha nemá ani žádného záporáka, postavy se o své problémy postarají samy.

Má to všechno - rokec, Elvise, knihovníka, moje milované mágy v koženym ohozu, Smrťě na hárleji a krysáčka Smrťáčka!

Ačkoliv je tohle všechno nadmíru kromobyčejné, nejvíc mě dojal výrok Zloty (nejen pro skoro shodu jmen): "Já mám nejraději ty obyčejné věci. Ty vydrží nejdýl."

Drogy, sex, Zeměplochááá!!!

KVÍK!

Smrťovy knížky jsou moje oblíbené, každopádně tady hraje spíš druhé housle. Příběh je hlavně o hudbě s kameny, kterou jsem si hodně užil. Šlo však cítit, že originální verze v angličtině a určitá hudební znalost tomu dodají ještě na líbivosti. Anarchie v Ankh-Morporku je jasný odkaz na Sex Pistols, kapela Kiš je zase Kiss, takže ten český překlad je dobře udělaný, ale angličtina bude asi lepší. Líbily se mi reference na různé kapely a filmy (Smrť na motorce, který chce bundu od rockera je jasný Terminátor), ty jsou v knize dost okaté narozdíl od minulých knih, kde je inspirace dobře zakrytá. Nicméně super kniha, moc jsem si to užil. Jdu si pustit Elviše.