charlizee komentáře u knih

Vždycky si strašně užívám, když se příběh odehrává na mně dobře známých místech. Detektivka z Brna mě proto vyloženě potěšila.
Je to čtivé, příběh má spád, ale zároveň je to tak přitažené za vlasy, že i Dan Brown místy nestíhá. :-D
A co mi teda dost pocuchalo nervy, byl velký skok v deníkových záznamech legionáře, které se prolínají s hlavní, současnou osou příběhu. Všechny zápisky se vztahují k jednomu období, jdou z jasného bodu A (fronta) do jasného bodu B (návrat domů) a pak k poslednímu vede nevysvětlitelný skok ?třiceti? let. V jednu chvíli prostě čtete o návratu domů z 1. světové války a najednou, o pár stránek dál, se mluví o účasti v odboji, nepropustných hranicích a politických výsleších…, takže se dovtípíte, že se odehrál posun v čase, ale v kontextu těch předchozích záznamů to působí strašně nelogicky… Skoro si myslím, že lidé, kteří se neorientují v novodobých dějinách, by vůbec nepostřehli, že jsou o pár dekád jinde. A takových lidí je, bohužel, až děsivě velké množství.

3 25.08.2021

Jako snad každý současník jsem nakrmená informacemi o Sýrii, tamějších konfliktech a uprchlících. Možnost přečíst si něco od Syřana, někoho, kdo tu situaci reálně každodenně prožívá, tu jsem dostala až teď a je to setsakramentsky dobré čtení. Taková opravdová literatura. Brutální a ryzí.
Celou knihu jsem četla nahlas, protože jsem ta slova potřebovala s někým sdílet a prožívat. Po přečtení některých úseků jsme zatajili dech a vyrazili ze sebe jen lakonické “no tvl”.
Často jsem se taky přistihovala při pocitu, že čtu literaturu faktu, ačkoliv to vyprávění je fiktivní. Protože prostě je a není…
V příběhu je také mistrně provázaná současnost s minulostí, která nám dává nahlédnout do osobností jednotlivých hrdinů a vykresluje jejich psychologii. Fakt je to mrazivě dobré.

3 14.07.2021

Občas jsem si úplně jistá tím, že “tohle” si teda nepřečtu... No a pak ta jistota dopadne asi tak, jako když se teď nedívám téměř každý den na SpongeBoba. :)))
•
Poslední dobou se v těch knížkách nějak nacházím... Anebo je to tím, že v určitém věku už všichni uvažujeme stejně? :))
Každopádně Tomáš Třeštík překvapil. Je to fakt dobře pojatý popis sebe samého skrze popis přátel, rodiny...lidí, kteří ho formovali... Uvažuju, jestli bych dokázala na pár stránkách tak trefně a barvitě vylíčit já ty svoje... Člověka to najednou motivuje k různým úvahám.
•
“Neumím hledat, ze kterýho profilu je holka hezčí, když se mi líbí, líbí se mi jakkoliv. Navíc se teď ty holky stejně nejlíp nafotěj samy.”
•
“-není nic, o čem bych věděl všechno. O všem vím něco, ale ve všem je někdo lepší, o všem ví někdo víc.”

3 08.06.2021

Kamila Hladká měla nápad s velkým N. Vyhledala vdovy po hornících a z povídání s nimi sestavila tuhle drásavou sondu do duše. Stránku za stránkou mi to víc a víc připomínalo Modlitbu za Černobyl od laureátky Nobelovy ceny, Svetlany Alexijevičové.
Koho tahle knížka nerozbrečí, ten má srdce z kamene.

3 08.09.2020

Měla jsem tentokrát chuť na něco odpočinkového...
Karanténa a všudypřítomný virus v příběhu plní funkci jakéhosi fantastického prostředí, které už si ale v roce 2020 dokážeme naprosto živě představit. Příběh je standardní, dobře vystavěný, kroky detektiva jsou logické, ale ten tlak na strunu napětí, ten je přehnaný a často vyloženě pro efekt á la Hollywood (závěrečná scéna na London Eye byla dokonalou parafrází na úvodní scénu Mission: Impossible II).
Co mi ale nakonec vadí úplně nejvíce, je mediálně omílaná story o tom, kterak “Peter May před 15 lety předpověděl budoucnost”. Všichni vydavatelé jeho příběh tenkrát odmítli, protože byl prý těžko uvěřitelný, nerealistický.
Čím to, že to na mě působí jen jako dobře promyšlený marketingový plán?

3 04.08.2020

Souběžně se čtením knihy jsem se dívala na film. U každé kapitoly jsem si představovala, jak by to asi mohlo být natočeno a pak jsem zkoumala výsledek. Bavilo mě to moc. Příběh mi neskutečně sedl, knížka je výborně napsaná, přeložená. Oceňuji ten paradox témat - dovolená, lázně a pohodička na povrchu, pod nimi ale spousta hořkosti, přetvářky a každodenní reality.

3 07.05.2020

Když jsem zjistila, že vydání od Sofia books je “jen” převyprávěním, vnímala jsem to jako takový trochu podvod. Podvod čtenáře na autora. Kdybych si nepřečetla i toto vydání od Ikaru (standardní překlad), tak bych snad ani nemohla klidně spát...

Převyprávění je přístupnější, čte se velmi snadno, tedy je rozhodně vhodné pro mladší čtenáře. Děj je zkrácen, ale nezměněn (rozuměj - jsou vynechány sáhodlouhé popisy), jsou vypuštěny některé postavy a část hlavních postav je pojmenována (přeložena) jinak.
Oproti tomu tento překlad, který se drží původního amerického vydání, je místy rozvleklý, takže se vůbec nedivím těm, kteří knihu nikdy nedočetli (přiznalo se mi k tomu docela dost lidí). I proto si pro sebe přirovnávám Malé ženy k Babičce - ta je naším národním pokladem, zároveň je ale jednou z nejčastěji nedočtených knih.

Tuto krásnou knihu jsme si nadělili se synem k MDD. Beníka bavily fotbalové obrázky a mě to bavilo komplet celé... Člověk by nevěřil, že se z dětské knížky může dozvědět nové informace o počátcích naší vlasti. Za mě ideální spojení literatury a historie. Zasloužená Magnesia Litera.

3 28.07.2019

Tak tohle mě hodně bavilo! Trošku jsem se děsila těch bezmála 500 stran, ale uteklo to jako nic. Po delší době vyloženě odpočinková knížka, na kterou jsem ale myslela pořád a pořád bych ji i nejradši četla (prostě ideální kniha, když pracujete a máte dvě malé děti :D ).
Knihu jsem dostala darem a výběr musím opavdu pochválit, protože bych si ji sama nekoupila. Nedá se snad ani spočítat, kolik v té knize bylo zvratů, resp. co dokázal autor dál a dál vymýšlet. Skoro bych řekla, že by se na tom dalo postavit několik detektivních případů, ne jen tento jeden... Ale o to asi u masového vraha jde :)

3 06.06.2019

Další z knih, kterou mě můj manžel obdaroval, aniž bych si ji přála :) Po zběžném přečtení několika komentářů tady jsem se čtením otálela..., navíc se mi kniha nehodila do čtenářské výzvy..., no ale protože se další narozeniny blíží, a protože bych s takovým vděkem nepochodila a nemusela už taky žádnou knihu dostat, nadešel její čas. Ze začátku jsem byla nadšená a svoje pocity jsem s vděkem posouvala směrem k manželovi, neboť se zase skvěle trefil! Bylo mi líto, že na čtení teď nemám dost času, cítila jsem takové pěkné tetelení, kdykoliv jsem se začetla, prostě mě to bavilo. Ale pak najednou...mě to bavit přestalo. Nevím, jestli se tak stalo, když bylo odhaleno, kdo za všemi pohromami stojí, anebo už někdy dřív. Ale od určité fáze už mi to přišlo úplně bez děje, bez nápadu, nebavila mě ani jazyková složka. To, co mě bavilo, byl barvitý popis Londýna, jeho ulic a staveb - v něčem mi to připomínalo Michala Sýkoru a jeho Olomouc. Stejně jako u něj, funguje i tady město samotné jako by bylo další postavou. A to se mi líbilo víc, než zlidštěné, jednající řeky. Obecný nápad příběhu je originální a zábavný, ale vše okolo něj nějak vyprchá. Pro mě to zůstalo někde na polovině cesty.

3 11.11.2018

Zvláštní smutek jako by sálal z celé knihy. Když jsem četla delší dobu v kuse, dostala jsem regulérní depku a nebylo snadné se jí zbavit. Netradiční schopnost má nejspíš právě i ta knížka..., dokáže osamělost postav přenést na čtenáře. Styl vyprávění mi připomínal Jako zabít ptáčka (možná kvůli tomu "dětskému" pohledu na svět), a ačkoliv chybí významnější linka napětí...motiv, který by čtenáře nutil číst dál..., tak prostě čtete, protože přese všechnu tu zvláštnost a smutek se to čte fajn :)

3 07.07.2018

Hledáte-li životní čtenářský zážitek,
sáhněte po románu Nejzasutější vzpomínka na lidi.
Protože pokud existuje dokonalost,
zosobňuje ji pro mě právě tato kniha.
Nejzasutější vzpomínka na lidi narušila veškeré mé pořádky. Po dlouhé době je to kniha, která mnou prostoupila, absolutně mě naplnila, nadchla mě a upoutala, a dostala se na vrchol pomyslného žebříčku knih, se kterými bych chtěla uvíznout na opuštěném ostrově.
Jedna kniha, přitom jako byste dostali knihy dvě, tři, deset...
Jako by ukrývala samotnou esenci literatury - lásku ke knihám, vášeň k psaní, vhled do literárních krádeží…

»Vždycky jsem si myslela, že každá vydaná kniha je sumou všech knih, které spisovatel zničil, než dospěl až k ní, nebo výsledek všech těch, co vydržel nenapsat.«
»Já se nikdy nestanu spisovatelem, protože chovám k literatuře přímo posvátnou úctu a bázeň.«
»Literatura se nedá zjednodušit ani vykrátit, literatura zůstává a zůstane vždy; výsledkem je literatura, provokativní literatura, která je zároveň odpovědí, problémem, vírou, hanbou, pýchou, životem.«

2 26.05.2024

Nestává se mi často, abych (si) řekla,
že jsem nic podobného ještě nečetla,
pro Vyhoření to ale platí rozhodně.
Na české literární scéně upřímně obdivuju každé vybočení z rodinných traumat.
Zabalit problém vysoké intenzity městské dopravy do příběhu kurýra na kole mi přijde jako mimořádně povedený a originální nápad. Co víc, mám dojem, že Petr Šesták dokázal uspořádat chaos.
Ačkoliv ve Vyhoření vrství změť myšlenek a střídá mluvnické osoby klidně větu od věty,
pro orientaci v ději to není přítěží, naopak jej dynamizuje.
Vlastně mi to dost připomíná právě jízdu na kole,
při té se v hlavě mísí témata jedno přes druhé stejně tak, a přesto pojem o tom, kde se zrovna nalézáme, a kam směřujeme, neztratíme.
Pokud hledáte něco svižného a nového, touto volbou chybu neuděláte. Nominace na Literu za prózu budiž důkazem.

Chilský autor Benjamin Labatut se se svým románem Strašlivá závrať dostal do finále Man Bookerovy ceny za rok 2021, ačkoliv mu označení román tak úplně nesedí.
Více se jedná o povídky, které vzájemně propojuje téma existenciální krize nejvýznamnějších světových vědců 20. století (z oblasti chemie, fyziky a matematiky) a jejich myšlenek.
Propagační text ke knize se táže, zda světu díky vědě lépe rozumíme, nebo ho naopak ztrácíme.
Od velkých objevů je totiž vždy jen krůček k jejich zneužití a absolutní destrukci.
Kniha je vystavěná právě na protikladech pokroku a zkázy, geniality a šílenství, biografický přístup se mísí s fikčními prvky, které se postupně zahušťují.
První polovina knihy mě bavila jako dlouho nic a zároveň ve mně probouzela silné pocity zoufalství Když ho totiž prožívají největší mozky v dějinách lidstva, co si pak máme počít my ostatní?
V druhé polovině pak ale vyprávění ztratilo jiskru, nebo jen možná autor téma vyčerpal dříve, než si připustil a zamýšlel.
Kniha nicméně rozhodně stojí za vaši pozornost a rozšíří vám obzory.
No jen považte, jak často se vám naskytne příležitost přečíst si prózu z Chile? :)

2 24.01.2024

Mohla bych napsat, jak je povídková kniha ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko hutná, plná metafor, různorodých ženských charakterů a literárních postupů,
jak je chytrá, plná sáhodlouhých vět, a jak moc mi dala,
místo toho ale napíšu, že už bych se fakt měla naučit odkládat knížky, kterým nerozumím, které mi nedávají smysl, a u kterých se trápím.
Za sebe můžu vyloženě doporučit jen povídku Pohádka o kalinové píšťalce,
která je postmoderním zpracováním tradiční pohádky, a kterou jedinou jsem četla bez pocitu povinnosti.
Prosím vás, ale hlavně si to přečtěte někdo vnímavější a vzdělanější, než jsem já, ať tohle nezůstane příliš zásadním zářezem českého vydání Sestro, sestro.

V roce 1961 proběhl v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, nacistickým funkcionářem a jednou z hlavních postav plánu na konečné řešení židovské otázky. V roli reportérky se tam vydala Hannah Arendt a ze statí původně určených pro The New Yorker vznikla kniha, která dnes patří k jejím nejznámějším dílům.
Ačkoliv sama židovského původu, k celému procesu přistoupila striktně nestranně a nesouhlasně reflektovala fakt, že bylo o Eichmannově vině rozhodnuto dávno před zasedáním prvního tribunálu. Zásadní kontroverzi pak ve své době vzbudil především její postřeh o banalitě zla, o tom, že byl Eichmann jen obyčejným úředníkem vykonávajícím rozkazy. Zatímco veřejnost byla přesvědčena o jeho nenávistném charakteru a přála si ho odsoudit coby absolutního ďábla, Arendt přišla se zjištěním zcela odlišným.
Kniha se zdaleka nevěnuje jen soudní reportáži, dotýká se mnoha dalších filozoficko-politických aspektů otázek viny a odpovědnosti, úvah o vítězích a poražených:
O porušování haagské konvence ze strany Spojenců nepadlo samozřejmě nikdy ani slovo, protože Mezinárodní vojenský tribunál byl mezinárodní jen podle jména; ve skutečnosti to byl tribunál vítězů.
Text je hutný, složitý, plný odkazů a citací. V žádném případě nečekejte 325 stran, připravte se spíš na trojnásobek. Ale všechny stojí za to. Její myšlenky jsou podle mě destilátem základního vědění vzdělané společnosti.

Mám teď jakoby archeologické období. Pátrám doma mezi haldami knih a objevuju zapomenuté poklady. :)
Některé byly zapomenuty záměrně - zrovna třeba Podivné město.
Předchozí díl Sirotčince slečny Peregrinové mě nenadchnul, ba naopak si vzpomínám, že jsem se nimrala v nějakých logických lapsech souvisejících s přechody v čase.
Ale Podivné město mě bavilo - a to napříč tomu, že se v něm vlastně nic moc neděje. Tedy ono se tam něco děje pořád, ale je to pořád dokola totéž. Nové prostředí, nové fantastické bytosti, útěk před zrůdami a cesta za záchranou slečny Peregrinové. Cut, repeat. Něco jako Hobit bez draka a s obsazením dětských x-menů namísto hobitů. Ale prostě mi to sedlo.
Dílem to bude i díky audioknize, kterou jsem poslouchala souběžně se čtením. Velmi oceňuju použitou hudební složku a přednes Viktora Dvořáka. Ten té knížce vyloženě sluší.

2 08.06.2023

Nejsem žádný odborník na poezii, posuzuji ji dost jednoduše jako baví - nebaví, nebo častěji možná rozumím - nerozumím.
A texty Alžběty Stančákové (včetně těch prozaických) mě baví a rozumím jim. Teda aspoň si to myslím a vzít si to nenechám.

2 01.06.2023

Tady ty populární thrillery jsou zkrátka mým guilty pleasure.
Narozdíl od ryzích čtenářů žánru je ale nečtu se zaslepeností, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by byla Šelma tak nekriticky přijímána.
Naprosto nezpochybňuju, že každá část příběhu, ba i každý použitý postup, je možný a proveditelný. Však taky údajně autor vše konzultoval s vědci a odborníky. Prosím vás, ale v tak koncentrované kombinaci je to pravděpodobné asi tak, jako že já poletím do vesmíru a potkám se tam s Elvisem. I v takových thrillerech by měla být zachována jakási míra realističnosti, nehledě na to, že když si na Šelmě uděláte jednoduchý rozbor autorova postupu, přesně se vám vyjeví veškerý záměr a manipulace se čtenářem. Podobně jako Brownův Langdon se i Theo Cray seznámí s novou, zajímavou ženou, aby neprodleně poté potlačil svůj pud sebezáchovy a v první řadě ochraňoval ji. Psychologie a charakteristika postav je tak nefunkční, že asi i sám autor zapomněl na armádní výcvik Theovy milé, když ji v závěrečném střetu se zabijákem vykreslil jako dezorientovanou, v akci nezkušenou osobu, která je bez Theových instrukcí bezradná.
Zůstává jediná jistota - i nadále budu tento žánr vyhledávat a číst, můžete být klidní. Na čem jiném bych si mohla tak zachytračit, že? :))

Bylo vydáno i jako audiokniha. Ta je výborná v tom, že ji zvládnete poslouchat u různorodých činností, nevyžaduje 100% soustředění. Nicméně interpretace Zdeňka Velena je nemastná, neslaná, až bych řekla zkostnatělá. A vůbec největší průšvih celé nahrávky je hudba. Podezřívám její tvůrce, že ji skládali po požití odvaru z lysohlávek. Nutno slyšet.

2 16.04.2023

Tesla, Edison, Ford, Kolben, Morgan. Každé z uvedených jmen je vám přinejmenším povědomé.
Lukáš Vavrečka tyto známé osobnosti použil coby postavy svého fiktivního příběhu a zasadil je do New Yorku alternativních 30. let 20. století.
Velmi dobře se mu přitom podařilo vystihnout žánr noir - od spiknutí, přes několik sledovaček, až k trefné femme fatale (mimochodem, k tomuto tématu doporučuji vynikající diplomovou práci Milana Haina Žena ve filmu noir).
Co se týče samotného příběhu, po slibném začátku došlo k postupnému vystřízlivění, až rozbřednutí. Možná je to příliš komplikovanou zápletkou, možná přehršlí postav, každopádně nesnadná orientace se pro mě po čase stala důsledkem toho, že děj neodsýpal.
V audioverzi to bylo ještě znatelnější v okamžicích, kdy jsem se 100% nesoustředila (např. při řízení auta), jsem se musela často vracet, aby mi neunikaly souvislosti. Audioknihu jinak považuji za velmi, velmi zdařilou. Jednak díky vhodné hudební složce, jednak díky fenomenálnímu přednesu Vasila Fridricha ten podle mě u nás momentálně nemá v roli předčítače konkurenci.
Umím si tento román představit jako výbornou předlohu filmu, jehož vizuální podoba zajistí dějovou přehlednost. Ale co já vím, možná jsem se v knize ztrácela jen proto, že nemám dostatečnou představivost. :)

2 14.04.2023