budíček komentáře u knih

" Stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus." (Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.)

Moje srdcová záležitost a nejoblíbenější středověká detektivka. Jediné minus je nějakých prvních sto stran točících se kolem popisu místa děje a taky všedního života v kláštěře, ale pokud to čtenář překousne zahloubá se do spleti hádanek a symbolů, které musí odkrýt i hlavní hrdinové, tak knížku čte jedním dechem. Vraždy mnichů v klášteře jsou často kuriozní a nad tím kdo je vlastně vrah (respektive motiv i způsoby vražd jsou originální) stojí za to dumat. Lituju jediného a tím je konec důmyslného labyrintu (knihovny), opravdu bolestná ztráta tolika vzácných svazků. ;) Nicméně Vilém z Baskerwillu a Adson z Melku jsou společně s Sherlockem Holmesem moji nejoblíbenější detektivové a Vilém jasně díky své dedukci u mě vede.... Ponurá atmosféra středověkého kláštěra byla dokonale vykreslena, stejně jako doba (ponurý mlžný podzim pomalu přecházející v zimu), ve které se příběh odehrává. Musím uznat, že po zhlédnutí filmu se mé představy kláštera a jeho okolí o moc nelišily. Co dodat?! Zatím je to to nejlepší, co jsem od Eca četla (hned v závěsu je Foucaltovo kyvadlo) a jednoznačně doporučuju.

Styl knížky není pro každého, ale kdo má rád středověk, napětí, detektivky a luštění záhad si příjde na své...

10 08.06.2013

Plným počtem hodnotím velice málo, buď si to daná kniha zaslouží nebo se mi líbí prostě tolik, že jí podle svého subjektivního dojmu nemůžu dát míň. U této knížky je to od obojího trochu, strašně dobře se mi to četlo, styl psaní mi sedl, postavy taky. Pravda nevyjadřovaly emoce okatě a barvitě jako v jiných románech, ale to už bude asi tím, že v klidném tichu lesa a drsném kraji, kde často byl běžný den bojem o přežití, jim zas až tak do řeči nebylo a na ukazování citů a pocitů nebyl čas ani místo. A upřímně, než aby postavy za každou cenu něco říkaly a plýtvalo se prázdnými a bezduchými dialogy, tak radši ať mlčí, a je dán prostor jejich myšlenkám. Bavily mě popisy, ano nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale tady seděly. Neměla jsem pocit, že by byly zdlouhavé, rozvláčné a nudné, ne bylo jich tak akorát. Bavil mě příběh, plný zvratů, kdy autor neváhal některou postavu nechat zemřít, nebo jinou vystavit těžkým životním zkouškám. Nejvíc mě bavily zkazky a drobečky severských legend a mýtů, které se v příběhu zničehonic objevily a zase stejně tiše zmizely s další přečtenou stranou, ale byly skoro až pohádkově kouzelné a tajemné. Navíc se mi to strašně dobře četlo a nechtělo se mi knížku odkládat. Pro mě příjemné překvapení a nenáročné odpočinkové čtivo, které určitě za čas přečtu znova.

9 28.04.2016

Ani vlastně nevím, čím to bylo, ale neměla jsem klid, dokud jsem nedočetla poslední stránku… Něco mě nutilo číst dál a dál, i když byl obsah docela absurdní, a já kroutila hlavou, o co tomu Kafkovi vlastně šlo… Na druhou stranu musím uznat, že mě zase dostal a bavilo mě to. Zpočátku mě úplně pohltila atmosféra příběhu, divné místo, ještě divnější lidi a do toho vržený nic netušící zeměměřič, který se s dojemnou zarputilostí snaží dosáhnout svého cíle a zjistit, o co v té podivné vesnici vlastně jde. Často mě napadlo, že podobné pocity tajemství a chmuru jsem zažila při četbě Golema nebo Domu o tisíci patrech – a že to byla kvalitní četba! Nicméně nedalo mi to neustále přemýšlet nad tím o co tady vlastně jde?! Co jsou zač ti vesničané, nejsou to nějací tajní pracovníci zámku, že tak adorují úředníky za každou cenu, nebo jsou to vážně ti nejprostší, co je bez přemýšlení a slepě uctívají? Zámek sám o sobě mě zaujal, K. se k němu vydal a nedošel, doba ve vsi jako by neplynula obvyklým tempem… Řada postav jako by v příběhu byla jen nahodile, ale přesto by bez nich příběh nemohl fungovat... Tajemný Klamm – přelud nebo reálná postava - možná byl Klamm souhrnem všech úředníků, možná taky ne… Při popisu samotného byrokratického aparátu mě beznaděj opustila a musela jsem se smát – je vidět, že Kafka si úředničinu zažil…Já k ní mám také docela blízko, takže mě ta jeho nadsázka docela pobavila, i když jiného by to asi vyděsilo, pokud by ho bral doslova… Nechápala jsem, proč tam K. přesto všecko setrvává a nechává se sebou zametat. Možná už ho systém pohltil natolik, že toho nebyl schopný, nebo se stále zoufale snažil dohledat pravdy, těžko říct. No lituju, že to nedopsal, docela by mě zajímala pointa, i když u něho bych se jí stejně nemusela dočkat, každopádně mi tohle dílko, ani nevím proč, svým způsobem učarovalo.

9 30.06.2013

Krásný a zvláštní příběh, který jsem četla už několikrát a baví mě od první do poslední stránky. Možná je škoda, že takový Krysař po světě už nechodí...

9 10.06.2013

Další velice příjemná knížka od paní Legátové, která pro mě byla místy snad více strhující než Jozova Hanule. V této knize se autorka nezaměřila na jednu ústřední dvojici a její příběh, kolem kterého se okrajově míhaly příběhy postav ostatních, ale zaměřila se ve svých povídkách na osudy samotných známých i méně známých Želarských postav. Tak se čtenář dozvěděl něco víc o osudech a povaze Lucky, Lipky, pana faráře, malé Helenky, učitele, také Jozy, ale i o mnohých dalších. Autorka vykreslila nelehký život v zapadlé horské vesnici, v místě sice krásném, ale těžkém pro život, v místě, kde muži často propadali alkoholu, bili své ženy i děti a byli nespokojeni se svým životem protkaným těžkou prací, a neméně výstižně se zaměřila i na život žen a dětí a tíhu jejich údělu. Popisy míst byly poutavé až poetické. Dokázala přesně vystihnout a popsat atmosféru místa i děje každého svého příběhu a stejně tak se i zaměřit na lidskou duši, která se často potýkala se svým nelehkým životním údělem. Autorka nechala čtenáře postupně nahlédnout pod pokličku osudů, radostí i strastí jednotlivých postav a taky mistrně ukázala, že nic není takové, jak se na první pohled zdá, a už vůbec ne samotná lidská duše. Místy mi u jejich povídek běhal mráz po zádech, zvláště pokud pointa povídky dala samotnému obsahu příběhu úplně nový smysl…

9 08.06.2013

„Podivně smutné odevzdání
zračí se v tváři básníka.
Má prostřelenou hruď a z rány
pramínkem život uniká.
Před nepatrným zlomkem času
to srdce prožívalo krásu,
lásku a naději a hněv,
kypěl v něm život, vřela krev.
Teď je v něm ticho - jako pustý,
starý dům - prázdné, samotné,
navždy je ponecháno tmě….“

Je úchvatné, jak dokázal Puškin celý příběh napsat ve verších. Zachytit v něm přátelství, neopětovanou lásku, zradu – nebo spíše nedorozumění, vystihnout ruský venkov a stejně tak i honosný život a přepych Moskvy… Některé verše byly úžasné a geniální, u některých mi zase nedocházely plně souvislosti, ale přesto to neubralo kráse příběhu a požitku z četby…

9 08.06.2013

Dokonalé... Je jen málo knížek, kterých si opravdu cením a ke kterým se vracím a Marťanská kronika je jednou z nich. Bradbury v ní nádherně vystihuje různé charaktery lidí jako jednotlivců ale také lidstva jako celku (byť jeho orientace na Ameriku je zřejmá). Když jsem ji četla poprvé asi před deseti lety běhal mi z ní mráz po zádech, teď ve mně zanechala zvláštní děsivý pocit z toho, co po nás vlastně zůstane a opět jako před lety mě donutila se zamyslet... Každá povídka je originální a svým způsobem geniální. Sci-fi, trocha antiutopie i napětí, ze kterého běhá mráz po zádech, ale také jeden pohled na lidskou civilizaci to je Marťanská kronika.

Že mě bude Sylvestr tak bavit jsem vůbec nečekala. Tušila jsem jen, že autorka má podobný styl psaní Jane Austenové, ale že se budu několikrát nad absurdními situacemi jejích postav smát nahlas, jsem fakt netušila. Bavila mě zápletka, bavily mě postavy (pravda Phoebe to občas přeháněla), bavily mě i vedlejší postavy a hlavně nečekané situace, do kterých je autorka neváhala poslat. Hodně příjemné překvapení. Jelikož jsem autorku dosud neznala, bála jsem se, aby to nebyla nějaká laciná červená knihovna, ale opak byl pravdou, a já se po chuti zasmála nad inteligentním humorem a svěžím příběhem.

8 09.11.2013

Kouzelná knížka, jedna z těch, co se chvílemi čte s úsměvem na rtech. Anniny myšlenkové pochody jsou občas lehce namáhavé, ale nádherně pestré a plné fantazie. Avonlea je místo, se kterým se spojují dětské vzpomínky a každá roční doba v něm má své kouzlo. A příběhy, které se tam odehrály zvednou náladu. Jednoznačně pět hvězd a nikdy nekupovat barvu od podomních obchodníků...

8 24.08.2013

„ Musel se asi dívat na neznámou oblohu nehoře mezi děsivými listy a zachvět se, když shledal, jak groteskní věc je růže a jak hrubě vypadá sluneční světlo na sotva stvořené trávě. Nový svět, hmotný, aniž byl skutečný, kde ubohá strašidla, vdechující sny jako vzduch, přelétala bez cíle z místa na místo…jako ta popelavá fantastická postava, která se k němu blížila mezi beztvarými stromy.“

Váhám nad tím, jak vlastně hodnotit Velkého Gatsbyho. Na jednu stranu první polovina příběhu plynula pomalým, téměř lenivým tempem nudící se bohaté smetánky dvacátých let minulého století a ukazovala právě tuto vrstvu s jejími prioritami, zájmy a zábavami a taky její izolací ve vlastním světě ukrytého stranou očím běžných smrtelníků. Na druhou stranu to byla sonda do této vrstvy společnosti hodně zajímavá a knížka je psána čtivým stylem. Druhá polovina a zvláště konec mě zaujal a byť směřoval k nevyhnutelnému konci příběhu, tak na mě působil mnohem víc. Kdyby byl Velký Gatsby psán takhle jako celek a ne jen posledních třicet stran, tak by to bylo pěti hvězdičkové dílo. Postavy byly vykresleny celkem věrohodně a Gatsby toho v sobě ukrýval podle mě mnohem víc, než autor v knížce naznačil (ať už se jednalo o jeho dobrou či horší stránku). Za přečtení rozhodně stojí, ale nemůžu se ubránit pocitu, že je to spíše jen lehce nadprůměrné dílo a ve světové literatuře se dá nalézt zásadnějších děl většího významu než Gatsby mnohem víc, nicméně neupírám této knize její kvality a to i v rámci toho nač jím chtěl autor zacílit...

8 14.06.2013

Na Fantoma opery jsem narazila náhodou v obchoďáku před pár dny, a protože ho mám už delší dobu na čtecím seznamu tak jsem nezaváhala. A nemohla jsem v tomhle deštivém počasí udělat líp, protože na četbu tohoto druhu je jako stvořené. Ještě ji umocní a dodá atmosféru. Samozřejmě, že jsem brala tuhle klasiku trošku s rezervou vzhledem k době, kdy byla vydaná a také tehdejším podmínkám a povahám lidí, takže mě nepřekvapily např. některé charaktery postav jako naivita Christiny, nabubřelost ředitelů Opery, či až hrdinská povaha vikomta Raoula. A přesto má toto dílko své kouzlo a atmosféru. Zvláště podzemní říše Fantoma pod Operou, s jeho domem u jezera, které střežila jeho důmyslná Siréna, burcovalo fantazii. A hlavně Fantomova genialita, která velmi často překračovala úzkou hranici šílenství byla výrazným prvkem, který se často jen v náznacích a ke konci s plným vysvětlením táhla celým příběhem. Co dodat - Francie 19. století, láska křehké zpěvačky k mladému vikomtovi a její soucitný obdiv k hudebnímu géniovi skrývajícímu se v podzemí budovy Opery, jenž ji fanaticky obdivoval, samotná atmosféra Opery se vším ruchem umělců, a také tajemný svět Fantomovy podsvětní říše, dodávaly této knize své kouzlo. Pravda, občas mi přišel styl knížky lehce naivní a jednoduchý, ale vzhledem k tomu, o jaký se jedná žánr a k době, v níž byl psán, nad tím klidně přimhouřím oko.

8 08.06.2013

"Blaze těm, kteří dovedou být někdy dětmi, zvláště o Vánocích, vždyť na jejich začátku bylo také dítě."

Kouzelná knížka, která dokáže opravdu vánočně naladit a přičarovat atmosféru pravé a nefalšované zimy aspoň v myšlenkách, i když za oknem to zrovna zimně nevypadá. Nad jejími řádky se nedá nezamyslet. Příběh samotný občas vyčaruje úsměv a dojme.

8 08.06.2013

„Des Grieux:
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
Nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…“

Manon, že je motýl?! Manon, že je včela?! Manon, že je růže hozená do kostela?! Ale kdepak, Manon je potvora a možná přece jen i trochu naivka, která to s muži umí, zahrává si s nimi a díky její kráse jí to vychází. Její rytíř byl bohužel nezkušený mladý muž, kterého původně čekal seminář a dráha kněze, ale osud mu do cesty poslal právě lehkovážnou Manon a on jejímu kouzlu podlehl. Marné byly rady jeho přítele Tibergea. A i když se sám několikrát přesvědčí, že Manon má do „svatého obrázku“ daleko, přesto je jeho láska natolik silná, že ji nedokáže opustit (alespoň ne na dlouho). Na druhou stranu si za spoustu trápení taky mohl sám, když její výstřelky dobrovolně snášel a ještě ji omlouval. Ale i tak mi ho občas přišlo líto (např. když mluvil s Modestou : „… Já mám jen lásku a věrnost, a ženy opovrhují mou chudobou a jen si krutě zahrávají s mou upřímností!“). Jindy zas bylo té jeho ufňukanosti až moc a nebyla dvakrát příjemná. Ale komu není rady, tomu není pomoci…Manon byla tak trochu zlatokopka a i to vedlo k její zkáze, přesto nevím, čím to je ale jako hrdinka mi až tak nevadila, semtam byla i zábavná. Každá příčina má následek a tak poté, co se pokusí dvojice podvést otce a syna Duvalovi (kteří se oba pokouší Manon svést), dostaví se i trest. Přiznávám, byť mi po většinu děje Manon přišla jako vypočítavá mrcha, tak na konci mi jí bylo líto a její závěrečná slova na mě zapůsobila (dokázala, že ta láska nebyla jednostranná a ona přece jen svého rytíře milovala)…

Tolik k příběhu a jak se tohle dílko četlo – moc dobře. Je to psáno ve verších a ty se panu Nezvalovi povedly. Některé pasáže jsou krásné, jiné vtipné, občas dojemné a pár je jich hodno uchování v paměti. U čtení jsem se bavila a místy jsem jen kroutila hlavou nad scénami ústřední dvojice… Co dodat? Snad jen, že „Manon je hříšná světice“ a pan Nezval umí…:)

8 08.06.2013

Bezkonkurenčně nejlepší zpracování klasických řeckých bájí, co si budeme povídat?! :) Knížka, od které se jen těžko odtrhává, a ke které se čtenář vždycky rád vrací a navíc psána moc hezkou čtivou formou... Zasloužila by klidně i 10 hvězdiček :)

Krásný a silný příběh, který ukazuje život ve starém Římě, lůzu i život boháčů, pronásledování křesťanů i šíleného Nera a také příběh jedné velké lásky. Když jsem četla, říkala jsem si nejprve proč je kolem toho takový rozruch, když je to takový klasický historický příběh, jakých jsou spousty. V další fázi jsem se pracně prokousávala zdlouhavými popisy, kterých tu bylo až moc, a v duchu jsem autora podezírala, že zkoušel kolik slov se dá nacpat na stránku. Ale potom nabral příběh spád, a těch silných momentů, především při šíleném zacházení s křesťany nejen v aréně, bylo hodně. Navíc je v příběhu spousta dobrých myšlenek. Charaktery postav jsou výstižné, Nerovo šílenství, Viniciova láska a oddanost, Petronius - stoik a obdivovatel krásy, Lygiina věrnost atp. Ano, je tu i hodně myšlenek točících se kolem víry, ale vzhledem k tomu, o čem quo vadis je, to může čtenář předem čekat a buď číst nebude a nebo dá příběhu šanci, a pak udělá jen dobře, protože jako celek je to úžasný historický příběh s mnoha silnými momenty. I přes ty obsáhlé popisy dávám 5 hvězdiček, protože konečný dojem, který ve mně dílo qou vadis zanechalo, tomu odpovídá.

8 08.06.2013

První seznámení s dílem pana Irvinga a přiznám se bez mučení, že mě očaroval. Netušila jsem, že mi jeho styl psaní bude tak sedět, že nějakých šest set stran si budu užívat každou větu a nebudu mít klid, dokud nedočtu. Kdysi před lety jsem viděla filmovou verzi a ta mě tak nějak přivedla k tomu, že jsem si chtěla přečíst předlohu. Ano knížka je nesrovnatelně lepší, řada postav je ve filmu vypuštěná a řada dějových linek taky, ale na druhou stranu, narvat do nějakých dvou hodin filmu vše z knížky si nedovedu představit, to si čtenář sám užije při četbě a představách děje ve vlastní hlavě a užije si to o to víc, protože pracuje jeho vlastní fantazie u toho, co se děje na stránkách a ne toho, co mu už zpracované hezky naservírovali tvůrci filmu. Proto nebudu filmové zpracování úplně zatracovat, protože má své omezené možnosti, i když se dalo zpracovat i jinak, ale autor se sám na něm podílel tak co... Mě dovedl film ke knize a ta mě dostala po prvních pár stranách a dala bych jí víc hvězdiček, kdyby to šlo, protože autor mi předložil knížku, která mě upoutala, nutila přemýšlet a bavila po celou dobu, co jsem ji četla.

7 15.09.2014

Legendu o slavném a tajemném Avalonu, magickém místu staré Anglie, zná kdekdo, ale co bylo před Avalonem?! Ještě dávno předtím, než se tímto místem stal Avalon, se všechny magické rituály britských druidů a velekněžek Bohyně odehrávaly jinde, v magických lesích, v Hajním domě ve Vernemetonu. Alespoň podle autorky této knihy, která sem zasadila děj svého originálního příběhu. Hlavními postavami jsou mladičká Eilan dcera britského druida a Gaius syn římského protektora a britské ženy. Jejich příběh se táhne celou linií příběhu, ale kdo by čekal pouhou červenou knihovnu nebo laciný románek tak se celkem plete. Každého z nich totiž čeká jiná životní cesta... V knize se totiž čtenář dozvídá o vztahu domorodých kmenů a římských "ochránců", o které tam nikdo nestojí. Jenže nic není tak prosté, jak se zdá. Římané mají své zájmy v Británii a Britové touží po tom, aby jejich země patřila opět jen jim. Řešení si představují každý jinak. Někdo diplomatickou cestou a hájením míru také díky věštbám velekněžky, jiný bojem. Právě Eilanin osud je nevyzpytatelný a nevyvíjí se tak, jak by si kdykoli předtím představovala. Láska ke Gaiovi je sice skoro posvátná a mystická, nicméně její úkol je úplně jiný a vede ji až k neodvratnému konci... Gaius má také úplně jiné představy o svém životě , ale ten se nakonec vyvíjí jinak a tak se dostane na čas také do Říma, do Londinia, na bitevní pole nebo do křesťanského chrámu. Dá se říct, že ten motiv zakázané lásky dvou nepřátelských stran si od dob Shakespeara půjčil kdekdo, a přesto tady není patrný na první pohled skoro vůbec. Je to totiž příběh, který neřeší jen život hlavních postav, ale ukazuje na život v Británii v dobách, kdy Římu vládl císař Domitianus, kdy se první Křesťané začali postupně šířit (a v závěru příběhu se v Británii objevují první Křesťané také), kdy na slavném ostrovu ještě existovali druidové a velekněžky a dodržovaly se staré rituály a tradice... Mlhy Avalonu jsou příběhem sice mnohem známějším, ale Lesy Albionu jsou příběhem, který by si dle mého názoru zasloužil víc pozornosti také.

Tato kniha byvá v anotacích uváděna jako druhá kniha Avalonské série. Ostatní díly jsem zatím sice nečetla ale podle anotací ostatních příběhů, které na tento navazují, mám spíš pocit, že to je díl první.

7 29.10.2013

Daphne du Maurier mě jako autorka překvapila. Dům na pobřeží je první knížka, co jsem od ní četla a po dočtení vlastně ani nevím, co napsat. Není to žádná přeslazená knížka, romantika je tam spíše jen naznačená, v příběhu jde o samotný děj a ne o lásku na celý život. Prvně mě zaujala anotace příběhu, rozděleného na dvě linie. Je tu současnost, ve které hlavní hrdina pomáhá svému příteli vědci s experimentem. Odjede na prázdniny do vědcova venkovského domu a zkouší na sobě vliv zvláštních kapek, které mu vyvolají zvláštní halucinogenní stav, díky kterému se přenese do minulosti 14. století. Pohybuje se po té samé zemi jako v současnosti jen o pár století dříve, a jako nezávislý pozorovatel zažívá osudy kdysi dávno žijících postav. Nezasahuje do dění, minulost jen pozoruje a je tím světem čím dál více okouzlován. V současné linii, se musí vždy po návratu ze svého středověkého výletu vyrovnávat s přítomností, s všedními záležitostmi jako je tlak jeho ženy, ať příjme práci, kterou nechce, s jejími výkyvy nálad, s přáteli, které zajímají spíše jen povrchní záležitosti a také se zdravotními následky a změnami, které se s každým dalším „výletem“ na něm začínají více projevovat. Posléze dojde k události, která ovlivní značně jeho přítomný život a on sám poznává, jak je droga nebezpečná, začne mu splývat minulost s přítomností a několikrát se octne v nebezpečí života, ale přesto nebude mít klid dokud nezjistí, jak příběh jeho přátel z historie skončil a je pro to ochotný riskovat cokoli.

Zezačátku jsem měla problém se začíst hlavně do minulé linie. Bude to asi tím, že rozjezd v ní byl pomalejší a historické postavy byly na první pohled nesympatické. Taky jsem měla v těch rodových vazbách, kdo byl čí bratr, švagr či bratranec zmatek a ten přetrval. Nicméně postupně se jejich příběh i povahy odkrývali čím dál více a musím uznat, že minulá linie se mi nakonec líbila. Přítomná linie mě chytla hned od začátku a bavila mě ale mnohem víc. Autorka do ní dala více napětí a čtivosti. Konec byl zvláštní, ale k příběhu se hodil, nechával čtenáři prostor pro vlastní představy, co bylo s hlavním hrdinou dál.

Co se stylu týče, tak musím uznat, že autorka nepíše špatně. Ke konci jsem se nemohla od příběhu odtrhnout a stránka míjela stránku. Začátek byl ale pomalejší, a než jsem se začetla chvilku to trvalo. Obě linie byly dobře zpracované, i když současnost se mi překvapivě líbila víc (obvykle mám raději historické části).

7 08.06.2013

Tak nějak jsem si přála číst tuhle sbírku povídek v podzimním čase za větrného a deštivě pochmurného počasí a ono to nejen vyšlo, ale ještě umocnilo požitek z četby. Je to klasický Bradbury s jeho geniálními povídkami a úchvatným stylem, který je občas až poetický a přitom děsivý zároveň. Všechny povídky mají zvláštní ponurou a lehce děsivou atmosféru, která k podzimu tak trochu patří. Častým prvkem povídek je to, že se nejedná o hrozbu uměle vytvořených stvůr ale spíše o démony lidské duše. Často se hlavní nebo vedlejší postava začne jednoho dne zaobírat nenápadnou myšlenkou, která ho postupně dostává až ho úplně pohltí a zničí. Začne věřit věcem, které by se nemusely možná ani stát, kdyby si ji hrdinové nevzali do hlavy a nenechali se touto utkvělou představou postupně ničit. I když kdoví?! Přesto ta mírně ponurá (místy i více) atmosféra dýchá z každé stránky a čtenář si užívá každý příběh.

Ve sbírce se kromě několika nových povídek objevují i povídky z Bradburyho jiných děl (např. Kostra, Malý vrah, Vítr, Strýček Einar...), nicméně i tyto povídky do díla zapadají a pomáhají vytvářet zvláštní, děsivý a trochu kouzelný svět Říjnové země.

7 08.06.2013

Kouzelná knížka a úžasný literární spolek s originálními postavičkami, žijícími na jednom ostrově. Spolek, který vznikl kuriózně po tajných vepřových hodech během okupace za druhé světové války, byl původně jen záminkou, kterou se chránilo pár zúčastněných, když byli chyceni německými vojáky po zákazu vycházení venku. Nakonec ale objevili lásku ke knihám, o kterých na svých sedáncích dokázali zaujatě a občas opravdu vtipně a zarytě diskutovat. Mimojiné také upevnili členové spolku své přátelství.

A s těmito lidmi si začne dopisovat mladá autorka z Londýna Juliet. Z příběhů, které jí členové spolku popisují ve svých dopisech, a které prožili během války se rozhodne napsat knihu. Tak se čtenář dozví, co se dělo na ostrově během války, jak se vyrovnali s nedostatkem potravin, či nedostatkem tepla, jaký byl jejich vztah k německým vojákům, a co všechno vlastně prožívali. Některé historky byly vtipné, jiné vážné, a vzpomínky těch, co se dostali do koncentračního tábora smutné a silné. Juliet se nakonec vypraví k ostrovanům na návštěvu a místo i lidi samotné si zamiluje natolik, že se rozhodne tam nějaký čas zůstat a o další příběhy nebude nouze…

Knížka si mě získala úplně neuvěřitelným způsobem, aniž bych to čekala. Forma dopisů mi sice prvních pár stran dělala trochu potíže, ale když jsem se zorientovala v pisatelích (což bylo po chvilce), tak už mi nedělala problémy. Příběhy byly čtivé a originální a protkané jemným anglickým humorem, který mi sedí a baví mě. Občas se nedalo zamyslet nad tím, že by bylo fajn být na jednom z těch dýchánků taky a poslouchat Isolu, jak vzpomíná své čarovné lektvary, Dawseyho, jak mluví o svém oblíbeném autorovi, či jen tak poslouchat Amélii a Ebena a jejich moudré vyprávění…

7 08.06.2013