budíček komentáře u knih

Celkem příjemný přehled a doplněk informací o našich panovnících. Už z předmluvy je jasné, že tato knížečka nemá ambice velkých encyklopedií, odborných publikací či učebnic, ale je spíše pomůckou pro rychlou orientaci, kdo kdy a za jaké situace u nás vládl. Kniha obsahuje stručné a celkem čtivě popsané životopisy od českých knížat až po současné prezidenty. Nejvíc mě zaujalo, že u každé hlavy státu byl před samotným životopisem stručný výpis dat a také přehled uzavřených sňatků i narozených potomků. Životopisy samotné se orientovaly spíše na ty známější skutečnosti a nešly nijak moc do hloubky, jednalo se opravdu spíše jen o přehled. Jediné co mi trochu vadilo, bylo několik překlepů, které až uhodily do očí a taky mi přišlo, že na několika místech autoři nezachovali objektivitu, ale spíše subjektivně hodnotili. Ale to byly asi tak 2 možná 3případy (a že je tam těch životopisů jinak celkem hodně:) ), kdy jsem na to narazila a z dějin už mám něco málo načteno, tak jsem se s jejich výkladem tak úplně neztotožnila. Účel, kterému má tato knížka sloužit, si myslím ale jinak splňuje, a na oživení a připomenutí některých událostí naší historie taky stačí.

08.06.2013

Celkem příjemná sbírka příběhů, které potěší. Odvedou na chvíli čtenáře od reality a pohladí duši. Ale i přesto, že povídky byly milé a dobře se četly, tak jsem se neubránila pocitu, že podobných knížek je spousta a i lepších. Hodnotila bych to spíš jako mírně nadprůměrné. Jako oddechová četba to ale není špatná volba.

08.06.2013

„Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na ně musel ses bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé.“

Bílé noci jsou melancholické, krásné a smutné. Jsou příběhem lásky a samoty. Lásky vášnivé, věrné a oddané a samoty teskné a všudypřítomné. Místy tohle dílko opravdu působilo lehce depresivně. Za jedné noci, kdy se vypravěč sám potlouká ulicemi Petěrburgu narazí náhodou na mladou, smutnou dívku. Zachrání ji před opilcem a doprovodí ji domů. Tak začne jejich přátelství. Dozvídají se jeden o druhém vlastní příběhy. Ten vypravěčův je příběh samoty, opuštěnosti a stesku. Příběh snílka, který se nedokáže přiblížit lidem, ač o tom neustále sní, ale je příliš plachý, než aby druhé oslovil. Příběh dívky je také tak trochu příběhem samoty a opuštěnosti, ale také příběhem lásky. Dívka se totiž zamilovala do nájemníka v jejich domě, ten ovšem odjel a měl se vrátit až po roce. Teď byl zpět, dosud se jí neozval a ona o něm pochybuje.

Vypravěč se snaží dívce pomoci, chlácholí ji, podporuje ji, dodává jí naději a přitom se do ní zamiluje. Když se jí konečně vyzná ze svých citů, čeká, že jej od sebe odežene. Ona však stojí o jeho přátelství a proto se rozhodne, že se za něj provdá… Nebyl by to ale Dostojevskij, kdyby všechno skončilo přímočaře a tak i s hlavním hrdinou si opět osud nečekaně pohraje…

Rozsahem je toto dílko krátké, ale opět mistrně napsané s přesně vystiženými pocity, postavami a atmosférou noci a melancholie. Dostojevskij mě opět přesvědčil, že dokáže napsat kvalitní dílo jak v několika set stránkové knížce, tak i jen na pár stranách.

13 08.06.2013

Nečekala jsem, že od Viewegha ještě někdy něco přečtu, ale Vybíjená se ke mně dostala tak nějak nečekaně, tak jsem ji přelouskala. Nebudu nic přikrášlovat ani zbytečně kritizovat, jeho knížky jsou pro mě spíš průměrné, a tak ho nikdy nebudu hodnotit nebo snad srovnávat s velikány světové či naší literatury. Přesto ve Vybíjené byly dva tři momenty, kdy jsem si říkala, že kdyby takhle psal celou dobu, byl by pro mě jako autor zajímavější. Navíc to dílko i přes výtky, které si neodpustím, bylo čtivé a stránky celkem odsýpaly…

Samotný příběh několika spolužáků od jejich začátků na gymplu až po bilancování jejich životů kolem čtyřicítky nebyl špatný. Vzpomínky z gymplu občas i pobavily. Na střední/vysokou vzpomínáme nebo budeme vzpomínat jednou všichni. Dalo se z toho námětu vytřískat a napsat něco úplně jiného... Ale přesto, že bych jako čtenář s chutí prožívala tu nostalgii s postavami, to nešlo. Žádná z postav mi nebyla sympatická, s nikým z nich jsem nesoucítila (snaha byla, jen ty postavy nějak odrazovaly už předem) a občas jsem měla chuť, dát některému pár facek, ať se probere. Navíc ten pesimismus, který z atmosféry i postav vyvolával takovou divnou hořkou chuť při čtení, taky dvakrát nepomohl k lepšímu dojmu.

Chyběla aspoň jedna trochu optimistická postava, která by čtenáři navodila jakýsi pocit naděje v těch utopených iluzích jedné třídy… Pokud tam snad někdo takový byl, tak jsem ho nenašla, každý z nich věděl co chce a nikdo z nich nakonec nebyl spokojený, protože toho buď nedosáhl, nebo si to neudržel nebo dostal něco úplně jiného a nebyli schopní se s tím nějak srovnat. Kniha (nebo spíš asi autor) se neobešla bez obvyklých vulgarismů. Nebylo jich sice moc, ale stejně nechápu, proč je cpe do svých knížek, když existuje spousta autorů, co píšou kvalitně i bez toho. Víc asi nemám, co dodat, takové průměrné dílko, které se rychle přečte, ale mám pocit, že i celkem rychle zapomene…

1 08.06.2013

Jedna z mých oblíbených klasik, ke které se ráda vracím. Spíš než příběh o lásce, to vnímám jako příběh pomsty. A upřímně Heathcliff je mi jako hrdina mnohem sympatičtější a osobitější než ti uhlazení mladíci z „dobrých rodin“ (i když občas jsem taky jen nad některými jeho kroky kroutila nechápavě hlavou). Kateřina mi byla místy protivná, já ty sebestředné hrdinky nikdy moc nemusela ani v jiných dílech, ale vzhledem k tomu, že u ní se na tom podepsala nejspíše právě i výchova, tak budiž jí to odpuštěno (navíc existují i mnohem protivnější postavy v literatuře). Příběh jako takový zaujme, je místy strašidelný (alespoň co se prostředí, někdy i postav týče), taky propracovaný a promyšlený. Několik linií, které se prolínají a množství postav může pro někoho působit nepřehledně, ale pokud příběh opravdu vnímáte a nečtete stylem „ jen aby to už bylo za vámi“ a vy si to mohli odfajfknout v seznamu, tak se v ději dá orientovat. Já měla trošku zmatek v postavách jen při prvním čtení, ale knížka mě nadchla natolik, že jsem ji pak přečetla ještě několikrát a jistě ještě přečtu.

5 08.06.2013

I v této autorově knize podobně jako v jeho ostatních dílech čtenář najde spoustu zajímavých fakt z historie naší země, ale také zmínky a úryvky ze starých legend a také některé autorovy samostatné teorie. Přesto občas některé pasáže vyžadují větší míru soustředění a ne všechny kapitoly jsou na čtení jednoduché. Mně osobně z těch několika knih, co jsem od něj četla tahle zaujala asi nejvíc. Taky ono vždycky potěší, když v knížce najdete byť malinkou zmínku o rodné vsi :) A kdo má rád historii dozví se pár zajímavostí, na které v hodinách dějepisu nebyl čas…

1 08.06.2013

Do domu, kde bydlí hlavní hrdinka černoška Sidonie vtrhne německá razie. Ona i její děti jsou pak odvlečeni k autobusu, který je odveze na nádraží. Sidonie netuší, proč ji vlastně odtáhli z jejího domu i života. Otroctví bylo přece již dávno zrušeno, ona žije svůj poklidný život, studuje zdravotní školu a stará se o svá dvojčata. Není tu přece vůbec žádný důvod pro to, aby s ní takhle zacházeli. Jenže nacisté se o nikoho nestarají, nic nevysvětlují, jen plní své úkoly. Netuší, že hrůzná cesta v přeplněném vagonu nákladního vlaku není to nejhorší, co ji čeká. Davy lidí, žízeň, hlad, zmatek, pachy, strach a přítomnost smrti – to všechno si cestou vlakem až děsivě uvědomuje, ale stále nechápe, proč s nimi takhle zacházejí, klade si různé otázky a snaží se přijít na to, co se to vlastně kolem ní a také s ní děje. Cesta je namáhavá a ne všichni ji vydrží, řada lidí onemocní, někteří zemřou, i Sidoniina dcerka onemocní, ale Sidonie je ochotná udělat cokoliv, aby ji zachránila. Pomůže jí v tom nečekaně cizí mladá žena Zuzana. Sidonii se zdá zvláštní, že v prostředí strachu, nejistoty, nenávisti a závisti se najde i člověk ochotný pomoci. Ale Zuzana jí zachrání v budoucnu hned několikrát a její přátelství se pro ni stane nedocenitelné. Po příjezdu na místo zjistí, že byli dopraveni do Polska do tábora poblíž Osvětimi. První co ji zasáhne, že od ní odtrhli jejího malého synka, ale nemá na vybranou a musí se postarat o nemocnou dceru. Netuší, co ji čeká. Seberou jí všechno, jediné co uchrání, je malý medailonek od matky a také notýsek s kouskem tužky. Ten je pro ni nesmírně důležitý, protože do něj zaznamenává vše, co se kolem ní děje. Popisuje nepochopitelné a tvrdé zacházení s lidmi v táboře, kruté životní podmínky, boj s hygienou, ale také vztahy mezi lidmi v táboře. Nedůvěru, zášť, nenávist, ponižování, ale také jiskřičky dobroty, které se nepovedlo, ani přes všecko to zlo kolem vymýtit a sílu spojenectví a přátelství. Sidonie se rozhodne hledat syna. Stav její dcery není dobrý, a tak se musí rozhodnout, když půjde hledat syna, musí na chvíli opustit dceru. Rozhodne se hledat a nakonec ho také najde ve společnosti jejich rodinného přítele. Úleva je jen dočasná, po návratu zjistí, že dcera zmizela. Hledá ji, ale nemá moc času, čeká ji i ostatní další cesta, tentokráte do Ravensbrücku. V Ravensbrücku je to ještě horší a tvrdší. Tresty přísné, zacházení kruté, ale i tak se hrdinky snaží žít. Sidonie vše zapisuje. Jak se tam zachází s nemocnými, jaké se provádí pokusy, jak se chovají k bláznivým. Jak a za co se trestá. Vzpomíná na syna, který zůstal v Polsku, na rodinu a snaží se přežít i s pomocí přátelství několika spřízněných duší. Poslední cesta, která ji i Zuzanu čeká je odjezd do Mauthausenu – vyhlazovacího tábora, jediné o co ještě ze všech sil usiluje, je to aby příběh v jejím notýsku neskončil někde zapomenut, a aby se lidi o všem dozvěděli, proto ho odkazuje jedné přítelkyni. Po válce se díky tomu notýsek dostane k její matce.

Ačkoli knížka není rozsahem dlouhá (asi 160 stran) je v ní zachycený neobyčejný a silný příběh. Sidoniina zpověď je psána z pohledu jejích myšlenek, vzpomínek ale také všeho, co kolem sebe viděla, nebo zažila na vlastní kůži. Často jsou mnohé pasáže dojemné a z některých mrazí. Krutá realita a šedivé, studené prostředí tábora, se často promíchává s jejími vzpomínkami na rodný Martinik, plný barev, chutí, vůní a života. Navíc aby se Sidonie nezbláznila stvoří si vizi boha svých předků Agenora, který jí dodává sílu. Je to příběh, který vtáhne čtenáře od prvních stran, vyvolá střídání emocí a donutí přemýšlet.

1 08.06.2013

Opět jsem se pustila do četby Browna. Ano, čtu ho občas celkem ráda a to z několika důvodů. O to víc si pak užívám psaní komentářů…Za prvé je čtivý, a to se mu nedá upřít. Za druhé v jeho dílech se vždycky najde něco, co mě vytočí natolik, že pak nezůstanu v komentářích pouze u chvály, ale naopak mám i důvod ke kritice a za třetí, ty jeho fikce jsou tak oddechové až jsou místy naivní a vtipné. Anatomie lži mě překvapila hlavně tím, že tu nebyl hlavní postavou vševědoucí Langdon. Vlastně v knize nebyl vůbec. To bylo první plus (Ano, v Šifře mi byl ještě sympatický, ale ve Ztraceném symbolu už jeho šarm nějak vyprchal, nebo za to mohl Brownův styl psaní knížek přes kopírák, co já vím…). Taky prostředí bylo zajímavé. Jedna linie – prezidentské volby ve Washingtonu se vší zákulisní špínou a machinacemi politiků, kteří bez problémů zaprodají třeba vlastního bratra, aby dosáhli svého a druhá linie „zázračného“ objevu NASA na Antarktidě. To, že čtenáře Brown skoro 90 stran napíná a neustále natahuje co to vlastně bylo objeveno, nepřekvapí a nevadilo by to, kdyby děj odsýpal s akcí jako třeba u Šifry… Ovšem popisování vlastností boeingu a dalších technických hraček a vybavení mi jaksi absolutně nic nedalo, tudíž první minus. Poté se konečně dozvíte, co to vlastně našli a byť by to v reálu asi „páni“ vyvolalo, tak u knížky jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a přemýšlela, jestli si Brown ze čtenáře nedělá srandu. Když čekáte po tom jeho dráždění a napínání, že objevili minimálně jak sestrojit perpetuum mobile či vyřešit definitivně hladomor, Vám předhodí sice hodnotný objev, který mě ale bohužel ze židle nezvedl (nebo spíš jsem mu ho už předem nevěřila). Pak se klasicky něco pokazí, vlastně zjistí se něco, co mělo být utajeno a nastává další zběsilý boj o život, zatímco ve Washingtonu se dál vesele intrikuje. Hrdinové však vždy najdou způsob, jak se v poslední chvíli zachránit a nebo jim nečekaně pomůže šťastná náhoda (i to je důvod, pro nevěřícný úsměv při četbě). Pak nastane zásadní rozuzlení nebo obrat o 360 stupňů a opět je o zábavu postaráno. Aby toho nebylo málo tak hlavní hrdinka (podobně jako Langdon) trpí nečekaně jistou fobií a jako naschvál se musí pohybovat v prostředí, které jí nejvíc nahání hrůzu. Děj graduje a napětí roste geometrickou řadou, a tak to má u Brownových knížek být. Ale přece jen i přes ty výhrady výše po celou dobu čtení držíte postavám palce, ať se jim to podaří a můžete po otočení poslední strany konečně vydechnout a zklidnit zvýšený tep z té přemíry akce.

Myslím, že k Brownovu stylu psaní jsem se vyjádřila dost už u Ztraceného symbolu a proto nemá smysl to přepisovat znova. Čtivý je a jeho plusy a minusy už jsem tam zmínila. Tohle dílko působilo celkem svěžím dojmem, i když dost možná za to mohlo i to prostředí ledovců a sněhu. Přesto hodnotím nadprůměrně 3,5 hvězdy.

5 08.06.2013

„Narodil jsem se do doby amfor s červenými obrazy, a džbány s obrazy černými sloužily již jen k posvátným obřadům starců. Narodil jsem se do doby triér a pochybností. Nevěděl jsem však, kde jsem se zrodil, ani kdo jsem byl předtím, než jsem se probudil u paty dubu rozčísnutého bleskem mezi zabitými ovcemi.“

A víc toho o totožnosti hlavního hrdiny Larse Turmse neví ani čtenář. Setkává se s ním ve chvíli, kdy jako stařec a bohy vyvolený muž začne povídat svůj příběh. Protože se podílel na vypálení chrámu v Sardách musí se ukrývat před zlobou perského krále a tak hledá znamení kudy se má dále ubírat jeho cesta. A kam bylo ve starém Řecku nejlepší zajít, když si člověk nevěděl rady? Do věštírny. Tak se Turms vypraví do Delf pro proroctví, kterého se mu také dostane, nicméně podstatnější je zde to, že právě v Delfách potká bojechtivého mladého Sparťana Dorieia. V něm najde přítele a společně se vydávají na další cestu.

Ano objevuje se tu podobný koncept jako v Sinuhetovi. A Turms cestuje oblastí Středozemního moře. V první části knihy se oba plaví na lodi Dionýsia Fokájského. A právě tady se dozvídáme, že Turms je opravdu záhadnou postavou, protože dokáže přivolat vítr, příp. vyvolat bouři. Co se Dionýsia týče, ani nevím proč, ale byť byl dle popisu osoba fyzicky ošklivá, mně byla hodně sympatická jeho svérázná povaha a často mi jeho připomínky přišly vtipné. Koneckonců, nefanděte pirátovi, že ?! :) Vlastně tahle část knihy mi přišla často sama o sobě vtipná, plná trefných narážek na lidi, jejich povahy i vztahy mezi nimi, a taky to, že každé jejich zdárné doplutí skončilo kocovinou, po níž si ráno kolektivně sypali popel na hlavu a vzpomínali, co se to vlastně předchozí noci dělo. :) Waltari mě tím humorem velmi příjemně překvapil, byť se pak zbytek knihy už nesl ve vážnějším duchu.

Děj je celkem komplikovaný, a dobrodružství, která postavy zažijí je hodně, nemá cenu tu popisovat vše (aby ne, když má kniha nějakých 620 stran :) ) Segesta nebo Himera ale stojí za zmínku, protože právě zde potkávají Turms a Dorieius své drahé polovičky. A nevím, který z nich si dokázal vybrat hůř… Dorieius postarší vdovu ze šlechtického rodu Tanakil a Turms chrámovou kněžku bohyně Afrodity Ištafru, kterou si pojmenuje po svém a říká jí Arsinoé. Co se Arsinoé týče žasnu, jak autor dokázal vytvořit postavu tak, abych ji už po pár stránkách ze srdce nesnášela a udivuje mě ještě víc, jak se jí celá posádka nechala vesele manipulovat, i když ono to až tak překvapivé není, když pluli kolik měsíců po moři a měli na lodi kněžku (já bych klidně použila i přesnějšího výrazu, ale budiž :) ) a ta nebyla nikdy skoupá využít svých ženských předností. Vlastně v podstatě nedělala nic jiného…Mimoto byla chtivá, sobecká a vypočítavá a neskutečně otravná zlatokopka a psychovyděračka a já se jen divila, že už ji dávno někdo nevzal veslem po hlavě a nehodil přes palubu, ať pluje proti proudu do země zaslíbené jako oběť Poseidonovi… Důvod je jasný, když byla na palubě jako jediná ženská… Turms byl jako postava mužem mnoha tváří, a autor se s jeho povahou docela vyhrál, ale přiznám se celkem mi vadilo, že si neuměl dupnout a Arsinoé všecko tupě promíjel…

Moje nejoblíbenější část příběhu je ta, kterou tráví Turms s Arsinoé a dětmi v Sikanských lesích. Národ tichých Sikanů, kteří jsou svou povahou plaší, mlčenliví a moudří, mi byl blízký. V lesích, které byly jejich územím, však také nelítostní bojovníci proti nepříteli, který je ohrožoval a neměl šanci . Tato část se nese v duchu posvátných míst, kamenů, starých rituálů a síly přírody a i sám Turms tu nachází důležité poznání a zklidnění vlastní povahy. Nicméně i odsud po nějaké době odchází a putuje do Říma a po Etruských městech.V Římě se zase čtenář setká s narážkami na tehdejší politiku a posléze dojde i k nějakým těm bojům. Přiznávám, že jsem měla v těch bojovnících pak už celkem hokej a nevěděla, kdo na čí straně vlastně válčil… Turmsova pouť ale nekončí, čeká ho cesta poslední, a to poznání sebe sama a vlastního původu…

Musím uznat, že Waltariho styl je místy opravdu úchvatný, a při vykreslení některých míst nešlo nelitovat, že necestujete s Turmsem. Waltariho popisy nenudí, naopak burcují fantasii. Rozsahově bych snesla, kdyby některé věci vynechal, ale zase je vidět, že si s příběhem pohrál a dal si s ním opravdu práci. A s postavami rovněž, myslím, že když vymyšlená postava dokáže ve Vás vyvolat nechuť nebo naopak sympatie, tak je napsaná dobře…Navíc, kdo má rád trošku mystiky, přijde si také na své, neboť staří bohové a rituály k nim patřící, se také objevují při Turmsových cestách. Nemám co dodat, snad jen plný počet hvězd.

14 08.06.2013

Zatím asi rozsahem to nejkratší, co jsem od Dostojevského četla, a přesto mě opět dokázal překvapit. Ten zvláštní vztah dvou úplně odlišných lidí, kteří se tak náhodně potkali, vzali se a pak žili spolu a přesto nebyli schopní vzájemné komunikace, vystihl dokonale…Každý byl úplně jiný a byť by stačila jen malá snaha, tak jí nebyl ani jeden z nich schopný, a tak si žili uzavření ve svých myšlenkách. To tiché prázdno mezi nimi bylo skoro hmatatelné a ten nepříjemný pocit zmíněné prázdnoty z nich přecházel při čtení i na mě. Po předchozích dvou knížkách, co jsem od něj četla jsem tušila, že happy end se nejspíš konat nebude, přesto jsem doufala aspoň v otevřený konec…Dostojevský zakončil po svém a byť konec byl smutný, tak mě Dostojevský nezklamal, protože příběh, který napsal, napsal opět mistrně :)

7 08.06.2013

„Des Grieux:
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
Nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…“

Manon, že je motýl?! Manon, že je včela?! Manon, že je růže hozená do kostela?! Ale kdepak, Manon je potvora a možná přece jen i trochu naivka, která to s muži umí, zahrává si s nimi a díky její kráse jí to vychází. Její rytíř byl bohužel nezkušený mladý muž, kterého původně čekal seminář a dráha kněze, ale osud mu do cesty poslal právě lehkovážnou Manon a on jejímu kouzlu podlehl. Marné byly rady jeho přítele Tibergea. A i když se sám několikrát přesvědčí, že Manon má do „svatého obrázku“ daleko, přesto je jeho láska natolik silná, že ji nedokáže opustit (alespoň ne na dlouho). Na druhou stranu si za spoustu trápení taky mohl sám, když její výstřelky dobrovolně snášel a ještě ji omlouval. Ale i tak mi ho občas přišlo líto (např. když mluvil s Modestou : „… Já mám jen lásku a věrnost, a ženy opovrhují mou chudobou a jen si krutě zahrávají s mou upřímností!“). Jindy zas bylo té jeho ufňukanosti až moc a nebyla dvakrát příjemná. Ale komu není rady, tomu není pomoci…Manon byla tak trochu zlatokopka a i to vedlo k její zkáze, přesto nevím, čím to je ale jako hrdinka mi až tak nevadila, semtam byla i zábavná. Každá příčina má následek a tak poté, co se pokusí dvojice podvést otce a syna Duvalovi (kteří se oba pokouší Manon svést), dostaví se i trest. Přiznávám, byť mi po většinu děje Manon přišla jako vypočítavá mrcha, tak na konci mi jí bylo líto a její závěrečná slova na mě zapůsobila (dokázala, že ta láska nebyla jednostranná a ona přece jen svého rytíře milovala)…

Tolik k příběhu a jak se tohle dílko četlo – moc dobře. Je to psáno ve verších a ty se panu Nezvalovi povedly. Některé pasáže jsou krásné, jiné vtipné, občas dojemné a pár je jich hodno uchování v paměti. U čtení jsem se bavila a místy jsem jen kroutila hlavou nad scénami ústřední dvojice… Co dodat? Snad jen, že „Manon je hříšná světice“ a pan Nezval umí…:)

8 08.06.2013

Romeo, Julie a tma je kniha, která se Vám dostane pod kůži a zůstane tam. Četla jsem ji vícekrát a byť je to dílo, co se řadí k povinné četbě, já ji jako povinnou nebrala a brát nikdy nebudu, mě totiž zaujala už při prvním seznámení. Aby také ne, příběhy z války (je jedno, ze které ), jsou silné právě proto, že se ukazuje síla skutečných hodnot a také to, co je v lidech dobré a opravdové (to zlé také, ale to tu pitvat nehodlám…). Čtenář si často uvědomuje, co má smysl, právě když se zamýšlí nad silnými příběhy té doby. Hlavní hrdina mi byl sympatický hlavně svojí odvahou, i když on nad tím asi tak hluboce neuvažoval a prostě jednal. Zachránil úplně neznámou dívku, která měla druhý den nastoupit k transportu do Terezína. V době, kdy si člověk nemohl být jistý absolutně ničím, chránil a staral se o úplně cizího člověka. Přátelství přeroste v lásku, ale osud bohužel nepřeje hlavním hrdinům… Byť je to smutný příběh rozhodně stojí za přečtení, je napsán čtivě a donutí k zamyšlení…

3 08.06.2013

"Nevím, co dělám, jen se bojím, že
můj zrak mé duši lichotí a lže.
Osud, ne my, je ale našim pánem.
Co se má stát, se tak jako tak stane."

Velice příjemná sbírka citátů z autorových her. Shakespeare je mistr slova, ať už píše o čemkoli, nejen o lásce, nebo zradě. U některých citátů se prostě nešlo nesmát a jiné donutily k zamyšlení. Spousta z nich jsou opravdu nesmrtelné myšlenky a mají co sdělit i současnému čtenáři. A řada z těch úryvků mě nalákala k přečtení dalších autorových děl...

08.06.2013

Život v jedné malé horské vesničce plyne líně a stereotypně až do dne, kdy se v ní objeví podivný cizinec. Jeho příchodu si všimne stará vdova sedící před svým domem a jediná ví, že cizinec nepřichází sám, provází ho ďábel, který má přinést zkázu... Ne od Coelha vážně čtenář nemůže čekat horor, a to není ani tento případ. U něj jde spíše o boj s vlastním démonem, se kterým se musí vypořádat každý sám... Cizinec obyvatelům učiní nabídku, pokud někdo z vesnice během jeho pobytu zemře, dá vesnici zlato, díky kterému by mohla ves oživit svou zašlou slávu a nalákat turisty. Co je cizinec zač a proč se snaží probudit zlo? Za co se mstí druhým? To se čtenář postupně dozvídá. Servírka Chantal tu vystupuje hlavně jako prostředník mezi cizincem a ostatními, ale také jako ta, která má moc celou situaci vyřešit. A jak se nakonec lidé zachovají, obětují někoho ze svého středu jako oběť nebo nedopustí, aby mezi ně zlo vpadlo?! Coelho v této knize zmiňuje věčný souboj mezi dobrem a zlem. Záleží jen na lidech, jak se rozhodnou...

Co se stylu týče je knížka čtivá, není tam takové množství duchovních myšlenek, jako obvykle, ale sem tam se nějaké zamyšlení objeví...

2 08.06.2013

Kultovní knížka s Kostějem Nesmrtelným, babou Jagou, Vasilisou, Jelenou nebo třeba s Finistem Jasným Sokolem. Pohádky, ve kterých jsou chaloupky na kuřích nožkách, chatrče s plotem z lidských kostí, hluboké temné lesy, nádherné carské paláce a spousta jiných míst. Mrtvé oživuje živá voda, koně lítají až na vrcholky hor a létající koráby oblétají celou zem. Knížka hemžící se kouzelnými bytostmi i předměty a s napínavým dějem. Čte se sama a kdo ji zná z dětství jako já, tak k ní má určitě silný nostalgický vztah :))) Jo a mám ji v červené verzi :)

7 08.06.2013

„JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom —
ONDRA: — tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné... za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR: Já taky ne, člověče.“

Tomuto dramatu jsem se celkem dlouho vyhýbala, ale po přečtení jsem litovala, že jsem ho nečetla už mnohem dřív. Tato hra mě dostala. První mrazení v zádech mě přepadlo v okamžiku, kdy se na scéně objevil mrtvý Jiří a závěrečný odstavec jsem četla opět s mrazením v zádech a navíc bez dechu. Ano, pan Čapek umí zapůsobit na čtenáře. Dokázal přesně vystihnout postavy. Bylo to jako střet dvou odlišných světů, které existují vedle sebe a každý z nich se snaží obhájit své hodnoty. Muži sveřepě hájili své ideály a matka stála osamoceně proti nim a hájila důležitost rodiny a lásky. Jediné co mi celkem vadilo, jak jí neustále opakovali to jejich – „tomu nerozumíš…“ a přitom mi přišlo, že byť svou matku a manželku milovali tak se nepokoušeli porozumět oni jí… Snažili se ji chránit tím, že před ní zlehčovali svůj konec, jako by smrt byla něco banálního a všedního a jednoduchého, ale jejich vzájemný rozhovor, který vedli mezi sebou dokázal, že i oni byli schopní poté pochybovat, zda jim obětování života za ideály vlastně stálo. Tato hra je plná emocí, argumentů jedné a druhé strany a úvah o tom, za co stojí položit život, popisuje důležitost a sílu rodiny a lásky proti nesmyslným bojům a ztrátám a také se samozřejmě zabývá osudem ženy, matky, která ztratí své blízké a stojí před nelehkým rozhodnutím, zda se má vzdát ve prospěch jiných hodnot i svého posledního syna. Jednoznačně 5 hvězdiček a jednoznačně doporučuju…

5 08.06.2013

„Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.“

Kytice je naše klasika a je to krásná klasika. Četla jsem ji několikrát a mnohokrát ještě číst budu, protože se neomrzí. Balady v ní se hezky rýmují (i v citaci jsem použila jen náhodný verš, který mi zrovna padl do oka a zalíbil se mi), verše vystihují přesně tu místy ponurou atmosféru děje, tajemnost času i postav a samotný děj nenudí ale právě naopak. Místy působí až mysticky, místy je drsná... Dodnes si pamatuju, jak jsme se učili povinně Vodníka, Polednici, a část Svatební košile a pamatuji si je pořád:) A taky na tu mou naturalistickou kresbu v sešitu literatury, ke které jsem se inspirovala, poté co jsme v hodině četli Zlatý kolovrat (škoda, že už ten sešit nemám :)). Kytice se čte sama a má rozhodně i dnešnímu čtenáři, co přinést. Pokud povinnou četbu tak Kytici rozhodně !

6 08.06.2013

„ Potvrzuji tímto, že držitel tohoto potvrzení Nikolaj Ivanovič strávil inkriminovanou noc na Satanášově plese, kde ho bylo využito coby dopravního prostředku… Do závorky napište vepř, Hello, a závorku uzavřít. A podpis: Kocomour.“

Úžasná knížka, i když jak se nad tím zamýšlím, tak kdybych ji četla v rámci povinné četby, asi by mě tolik neuchvátila jako dnes. Je fakt, že k některým knížkám se člověk prostě musí pročíst a toto je jeden z těch případů. O to víc si pak to velkolepé Wolandovo představení užijete :). Taky je fakt, že ke světové klasice jako žánru mám nejblíže, tudíž tento Bulgakův počin mi padl do noty, zatímco jinému čtenáři by třeba nesedl. Já ale musím hodnotit vysoce, podle mě si to tahle kniha zaslouží. Ale teď už k dílu samému.

Román je rozdělen na dvě části, ve kterých probíhá několik linií. Právě v první části se dějem mihne celkem velké množství postav (občas jsem taky celkem ztrácela orientaci kdo je kdo), se kterými Woland a jeho povedená partička pěkně zametou, lidé celkem nečekaně mizí a dějí se jim podivnosti místy tak ujeté, že se u toho nedá nebavit (např. samovolně zpívající oddělení úředníků, úřadující oblek bez těla, představení ve varieté atp.). Hned po první kapitole jsem si odnesla cenné ponaučení : Nikdy se nedávat do řeči s cizím chlapem, co se ptá, zda věříte v existenci ďábla a tvrdí, že snídal s Kantem – mohlo by se Vám to šeredně nevyplatit, zvlášť pokud by začal s tím, jak skončí váš den. Pak už se začnou děj a postavy splétat a čtenář se seznamuje i se samotným Wolandem, Kravinkinem, Azazellem a Kocomourem. Ano i mě kocour bavil nejvíc, jeho stylová jízda tramvají, popíjení vodky v křesle, divoká přestřelka a jeho další úlety mě bavily moc. Říkáte si, a kde že je ten Mistr, co se po něm to dílo jmenuje? Inu v blázinci. Tam se potká s jednou z postav, která se tam dostala právě díky Wolandovi. Mistr mladému básníku vypráví a svém díle – románu o Pilátu Pontském (ten v románu zabírá také podstatnou část) a také o své lásce - Markétě.

A právě s Markétou se střetneme v druhé části knížky. Wolandova banda tu má ale stále velkou roli. Právě k nim na bál se totiž Markéta vypraví, aby zachránila zmizelého Mistra. Ten je zatím stále v léčebně, o tom ale Markéta nic neví. Samotný bál je akce natolik kuriózní a velkolepá, až člověk žasne nad autorovou představivostí. Navíc ta společnost zatracených, co se na něm sešla je neméně originální. Markéta svou službou na plese Mistra zachrání. Podivné události, které se ale ve společnosti této povedené partičky odehrávaly neuniknou očím veřejnosti a ta si hodlá na Wolanda a ostatní došlápnout. Je na čase zmizet. Pro Markétku a Mistra je návrat do starých kolejí obtížný, ale jeden pro druhého, jsou schopní čehokoli, a tak nakonec přijímají i Wolandovu nabídku. Rozloučení Mistra s básníkem v léčebně bylo dojemnou scénou, u které mě autor přesvědčil, že dokáže psát nejen se svým specifickým smyslem pro humor, se sklonem k absurditě a ironii, ale také že dokáže psát vážně a přitom hezky. Podobně na mě působil i popis začátku nového života Mistra a Markétky .

No a aby se nekončilo vyloženě vážně, tak v úplném závěru se čtenář dozví, jak se obyvatelé Moskvy a dalších míst vyrovnávali s následky řádění Wolanda a jeho věrných, a k jakým absurdním krokům docházelo. Spousta osob došla klidu (byť se šrámy v psychice) a spoustě z nich se obrátil život naruby. A kdoví, jak vlastně nakonec dopadl Pilát Pontský?! :)

7 08.06.2013

Anotace je celkem výstižná, takže se v ději pitvat nebudu, spíš v tom, jak na mě knížka působila jako celek. Četla jsem ji sice už pár let zpátky, ale dodnes si pamatuju, že mě překvapilo, jak dobře se to četlo. Kohoutův styl psaní jsem do té doby neznala, ale stránky mi ubíhaly a děj nenudil. Autor vystihl celkem přesně charaktery jednotlivých postav (ať už šlo o povrchnost důstojnické paničky, naivitu a nevinnost Kristiny, či chlad a netečnost Wolfganga - tehdy jsem fakt nechápala, proč zrovna on má být tak dokonalý, vzhledem k jeho povaze). Neméně zajímavé bylo i vystřízlivění mladé hrdinky, která pochopila, že nic není takové, jak se zdá (ani pevnost, ve které žila s rodiči, ani to co se za jejími zdmi odehrávalo) a že ztráta ideálů, které máme o druhých bývá obyčejně docela bolestivá (i ona musela jednou dospět). Osud primabaleríny byl smutný, ale vzhledem k místu, čase a situaci se dalo čekat, že ji asi nějaká velká změna nečeká, ale i tak...

1 08.06.2013

Bezkonkurenčně nejlepší zpracování klasických řeckých bájí, co si budeme povídat?! :) Knížka, od které se jen těžko odtrhává, a ke které se čtenář vždycky rád vrací a navíc psána moc hezkou čtivou formou... Zasloužila by klidně i 10 hvězdiček :)