Bílé noci

Kniha o lásce, u které si dokážu představit, že ji mnoho lidí plně nepochopí. Na první pohled se dílo může jevit jako přehnaně, místy až trapně sentimentální, a jestliže člověk nikdy necítil pravou lásku, jen těžko může pátrat po Dostojevského inspiraci k jeho napsání.

Bezejmenný protagonista se po celoživotní osamělosti setkává s mladou Nastěnkou, do které se bezhlavě zamiluje. Ta je však zahleděná do svého bývalého nájemníka a netrpělivě očekává jeho návrat z Moskvy. Hlavní hrdina se namísto snahy a boje o její srdce pokouší o zajištění opětovného shledání zmíněné dvojice, ke které nakonec dojde, načež se mladý "Werther" vrací do svého neštěstí, které se však mísí s uspokojením plynoucí ze štěstí jeho milé.

Kniha dle mého nepopisuje slabého, trapného, chabého, přehnaně emotivního muže. Popisuje lásku. Popisuje to, jak pravá láska dokáže člověka vymanit z osamělosti, z pocitu nedostatečnosti a zbytečnosti, z jednobarevnosti a monotónnosti každodenního světa. To, jak člověk, jestliže opravdu miluje, dokáže upřednostnit štěstí a spokojenost milovaného před tou svojí. A to podle mě tato kniha zvládla na výbornou.

(SPOILER) Já jsem hrozně lehce ovlivnitelná, takže když na mě na instagramu vyskočily v krátké době za sebou dva reelsy k této knize, rozhodla jsem se ji přečíst.
Ze začátku se mi vyprávění našeho snílka docela špatně četlo. Postupně, jak se příběh rozvíjí, už to bylo lepší. Čekala jsem smutný příběh, ale ono to vlastně dopadlo pro všechny dobře i když, pravda, já docela těžce nesu, když v příbězích lidi promarní život bez lásky nebo milují neopětovaně.

Nádherný příběh, který byl pro mne dosti emotivní a během jehož krátkosti jsem hned několikrát měla slzy na krajíčku. Tolik krásy, dobroty a čistoty v dnešní době jen ztěží najdeme. Bylo pěkné číst o tak čisté empatii, kterou oplývá jen málo z nás.
Má první kniha od F. M. Dostojevského a po přečtení tohohle krásného příběhu by mne zajímalo, jak by asi Fyodor psal o dnešní době, kdyby měl tu možnost do ní nahlédnout.

BookTok made me do it. Měla jsem z příběhu být rozervaná, deprimovaná, nešťastná. A nebyla. Za hodinu a půl jsem to dočetla a šla klidně spát, žádné slzy. Nicméně nelituju toho, že jsem se do toho pustila.

"But how could you live and have no story to tell?"

Bylo to krásně napsané, líbila se mi ta myšlenka neprožitého života skrze snění a útěky do světa fantazie a vlastního vnitřního života. Chci říct - neděláme to my čtenáři částečně taky tak? Samozřejmě ne tak patologicky jako hlavní hrdina, ale chápeme se, ne? Občas je hezké utéct z reality. Tahle novela je ale připomínkou toho , že to nesmí být moc a život je stále tam venku.

Mimochodem ptala jsem se ChatuGPT, jestli není s hlavním hrdinou snílka už trochu něco špatně. Takže, podle ní (můj GatGPT je rozhodně žena) je to typický snílek, který žije víc ve fantaziích než v realitě, má schizoidní osobnostní rysy (uzavřenost, odtažitost, bohatý vnitřní svět, ale slabé sociální dovednosti), možná i trochu sociální úzkost a navrch hodně idealizace a únik do snů - něco jako maladaptivní denní snění. Třeba vás to taky zajímalo.

Kľúčom k srdcu každej ženy sú ufňukané slabošské monológy o dĺžke Hegelovej koncepcie dejín (nie, nie sú, nie sú ním v dnešnej bezduchej materialistickej dobe a neboli ním ani v 19. storočí, kedy ženy tiež potrebovali mať pocit ochrany zo strany silného, úspešného muža). Náš hrdina si toho ale vedomý bohužiaľ nie je. Trošku mi to pripomína slávny film Pred úsvitom (1995), kedy sa americký turista snaží v priebehu jedinej noci vykecať francúzskej študentke svojimi plkami dieru do hlavy. Koniec-koncov, odhliadnuc od mierne trápneho pocitu za hlavného hrdinu, celkom zaujímavé a obohacujúce čítanie.

posloucháno jako audiokniha.. Nastěnka a náš nerozhodný, tragický vypravěč mi zpestřili zácpy na cestě do práce a z práce. Těšila jsem se na jejich dialogy. Ta svěžest mládí, zamilovanost, odhodlání a nadšení sršící z Nastěnky. A váhavost, nesmělost, bezradnost jejího protějšku. Zapomene Nasťa na nájemníka ? je možné se zamilovat ze soucitu ? a co je láska ? štěstí ? kolik minut nám je dopřáno milovat a doufat ?
Skvělá etuda pro duši. Živé obrazy, tryskající emoce. Spousta slov, každé však má své důležité místo.
Líbila se, moc.
P.S. babička s jehlicí byla gól :D

Novela svým formátem odlehčuje klasické Dostojevského dílo, na které je většina zvyklá, tudíž je to relativně dobrá "vstupní" kniha pro nového čtenáře Dostojevského.
Příběh je v zásadě předvídatelný, přeci jenom, FMD nikdy nedopadne zvlášť dobře, že?
Skvělá kniha pro někoho, kdo je zamilovaný a hledá k lásce správná slova. Hlavní hrdina je klasickou postavou Dostojevského, trpící vlastním odloučením od společnosti a hlubokou existenciální otázkou. Do jeho života osudovým způsobem vstoupí dívka, která jeho vnímání změní.
Komplexitu knihy samozřejmě nejde srovnávat s veledíly Karamazových nebo Běsů, ale tady to není vůbec na škodu.

Mladík, který je tak osamělý, že touží alespoň po tom, aby se pozdravil na ulici s lidmi, které denně potkává, se náhodou seznámí s mladou dívkou. Ta mu vypráví svůj příběh a mladík naslouchá a touží. Při tom také hodně mluví, protože se rád poslouchá. Jak celý příběh dopadne bylo zřejmé, protože Dostojevskij. Ale to neubírá na tom, že je to velmi zdařilé dílo.

Příběh byl dost předvídatelný. Dlouhé vypravěčovy litanie mi často připomínaly Werthera. Zaujala mě kompozice a vložený dopis. Rozesmála..., nebo vyděsila babiččina jehlice? Úplně jiný Dostojevskij, než jak ho znám.

Romantik ve mně zdá se hyne. Útlá novelka měla velmi slibný start, ale hlavní hrdina se rád poslouchá a až moc naříká. A jeho nově nalezená láska? Té linka byla až moc předvídatelná.

Geniální.

Jednoduchý a krásný příběh, který po troškách nahlíží i do psychologické stránky člověka a jeho pocitů.
Jedno z mých oblíbených děl, u kterého mi ukápla i slzička.

Hezký, smutný a rychlý příběh, nemám co vytknout.

Nezaujalo, neurazilo. Osamělost a friendzone tu byly, jsou a budou. V Petrohradu v 19. století se okolo toho ale asi dělal příliš veliký tyjátr, my si dnes vystačíme s plkáním přes mobily. Obojího je lepší být ušetřen.

Krásný příběh s melancholickým laděním. Ačkoliv, hlavní hrdina mi přišel až místy křečovitě - násilným způsobem pochmurným. Dílo reflektuje i současný problém, ''ale notak, budeme jen kamarádi'' to jest fráze, která se slýchává i v dnešní době.

Překrásné dílo

(SPOILER) První kniha od Dostojevského, kterou jsem četla. Chviličku mi trvalo se začíst, ale po pár stránkách jsem se už dokázala orientovat. Moc se mi líbilo prostředí Petrohradu 19.století i rozhovory hlavního hrdiny s Nastěnkou - z dnešního pohledu možná trochu úsměvné či citově přepjaté, ale bylo to pro mě takové zasněné a roztomilé. No a jak to dopadlo Myslím, že se to trochu dalo čekat a docela jsem přemýšlela, jak pak mladík žil dál

Jednoduše mě to nezaujalo. Audio ČRo: Neříkám, že by se to s audiostopou nějak zlepšilo, ale rozhodně chápu význam díla a dokázal jsem ho i docenit.

Dostojevskij tak, jak ho neznáte. Ale proto o nic horší!
Citlivý příběh odehrávající se během pár dní vás jistě přenese do období prvních lásek, ať už je tomu jakkoli dávno.
Připomínalo mi to Utrpení mladého Werthera, které mám moc ráda, bavilo mě srovnávat německý a ruský náhled na věc (milostný trojúhelník).
A teď můžu jen doufat, že jsem ty, kteří Utrpení mladého Werthera nesnáší, od Bílých nocí neodradila. Protože by to byla škoda. Fakt.
Jestli se vám nechce číst depresivní Idiot nebo dlouzí Bratři Karamazovi – pokud můžete, sáhněte po této knize. Přečtená je za chvilku, myslet na ni ale jistě budete ještě dlouho. Já si její rereading již plánuji ;-)