broskev28 komentáře u knih

Velké léto je zase něco úplně jiného než Staré odrůdy, ale mně se i tato kniha četla moc dobře - určitě také zásluhou paní překladatelky, velké poděkování. Komplikované rodinné vztahy, historie prarodičů spojená s válečnými hrůzami, studijní trápení hlavního hrdiny, první láska. Jemné, milé, civilní vyprávění se zajímavými, i vedlejšími postavami – třeba plavčík Kurt mi byl velmi sympatický!
Přesto jí ubírám jednu hvězdičku, a to za „promluvy“ ze současnosti. Ty mi připadají zbytečné, resp. ruší mě jejich tragický tón, který mi vůbec nejde dohromady se závěrečnou kapitolou. Ale knihu určitě doporučuju – trochu jiný, ale stále velmi sympatický Ewald Arenz.

"Možná je zamilovanost tak trochu jako smrt. Už nikdy nebude nic jako dřív. Všechno ostatní ztratí význam a všechno, všecičko se najednou vztáhne k člověku, kterého jste předtím vůbec neznali."

Pro mě výborný kouzelný příběh o dvojici myšek:
"Dobříška byla šedivá a chundelatá jako smetíčka pod postelí, když se tam dlouho nezamete. Peliška byla bělounká jako pampeliškové chmýří. A stejně hebounký měla kožíšek."
Porcelánový zámek z čajové konvice; pavoučí výtah, který vysvobodil Pelišku z kuchyňského dřezu; kluk Adam, který myšky zachraňuje; vysavač, který chodí vždycky ve čtvrtek (a právě v ten den se pavouků nedovoláte!) a hlavně čarodějnice létající na zubním kartáčku, protože jí uletělo neposlušné koště, paráda a já moc tleskám!
Když jsem si uvědomila, že autorka napsala také výbornou knihu Tyrano, dobrodružství českého upíra, měla jsem jasno.
Takže já určitě doporučuju!

"Vůbec se nemám. Já jsem přece tajná. Všechny čarodějnice jsou tajné. Ještě mnohem tajnější než myši. A on mě nakreslil a pověsil na nástěnku, kde se na mě může úplně každý podívat."

11 25.10.2023

Jako malá jsem Zahradu neznala, zato jako máma jsem ji přečetla mnohokrát. A ještě teď, když začnu "to šlo jednou pět kluků do školy", tak moji synové plynule navážou. Známe knihu, milujeme i seriál a já jsem byla tuze překvapená, když si jedno malé (tuším kolínské) divadlo Zahradu připravilo jako své dětské představení. Pravda, kluci byli jen tři, ale i tak se jim to moc povedlo a jsem přesvědčená, že pan Trnka by jim zatleskal.
Ovšem můj favorit je kamenný trpaslík:

"Snad jsem jim měl přece trochu poradit, myslil si trpaslík. Takhle zabloudí. Sad je rozlehlý, oni zabloudí. Bylo mu jich líto. Škoda jich, takoví zdraví hoši to byli. Lítost přemáhala nešťastného myslícího trpaslíka. Byl jsem příliš tvrdý a teď už jsou asi zabloudění, naříkal v duchu trpaslík. Už je nikdy neuvidím - vzlykal pro sebe - nešťastní hoši, a dal se v duchu do usedavého pláče. Navrch nebylo vidět nic."

23 23.10.2023

Zajímavé prostředí i samotný příběh: krutý svět, v němž vládnou cechy a bezskrupulózní žraloci. Saint a Isolde – odkud pocházejí a co je k sobě připoutalo? A následně West a Fablé, kdo zachraňuje koho? A jak do všeho zapadá Zolo? Mapa, kterou Fablé „věnoval“ otec, to je pro mě něco nepředstavitelného, o něco méně hrozná jsou jeho pravidla, která on sám nebyl schopen dodržovat.
Skvělá námořnická terminologie, napínavé situace na lodi i v přístavech, společenstvo „zbloudilců od vody“ - to vše určitě stojí za přečtení. Už se těším na pokračování.

14 22.10.2023

Tak já se nejlépe shodnu s komentářem JessieEx. I když vlastně ani s tím ne - mně naopak začátek připadal ještě horší a naivnější nežli pokračování; s příjezdem Nory na Jamajku se mi velmi ulevilo, že se konečně začne něco zajímavého dít.
Novozélandskou ságu jsme do knihovny koupili asi před dvěma lety a od té doby se u nás neohřála, neustále je vypůjčená a všechny čtenářky si ji velmi pochvalují. Ve srovnání s ní mi Ostrov připadá trochu nudný a tak nějak naivní. Asi nejvíce mě zaujal název knihy ve smyslu původního významu názvu ostrova, a také objasnění principu afrického otroctví - na něco podobného už jsem narazila v knihách W. Smithe. Ale tam se mi jak historické reálie, tak především životní osudy hrdinů jevily a hlavně četly mnohem lépe a radostněji.
Jsem opravdu ráda, že jsem novozélandskou trilogii zakoupila dříve, než jsem se dostala k této sérii - asi bych vůbec nenašla odvahu zaplatit za ni v antikvariátu téměř tisícovku. Když vycházím z ceny, která by měla (???) vyjadřovat hodnotu knih, tak oba díly karibské ságy nás nestály ani desetinu NZ trilogie. Možná i tohle je potvrzením mých čtenářských preferencí?
Ale třeba je to jen můj dojem; budu velmi ráda, když čtenářky v naší knihovně budou jiného názoru a o karibskou ságu bude stejný zájem.

13 21.10.2023

Ne, není to myšlenkové veledílo, ale děti to baví a já se přiznám, že mě také. Raději se ale takovýmto knihám vyhýbám, protože u nich strávím hromadu času. A navíc jsem béčko - děti vše najdou rychleji, jsou mnohem pohotovější.
Takže v naší knihovně se tahle útlá velkoformátová kniha ani chvilku neohřeje; jak se říkalo dříve, jde doslova na dračku!

11 20.10.2023

Koupeno ve výprodeji Albatrosu, a zpočátku velké rozčarování: hlavní hrdina nejen že fetuje (a koks dokonce krade těm, které sleduje z pozice soukromého detektiva), ale rovněž jeho vyjadřovací schopnosti se dostaly na úroveň lidí ze stoky; pochybuju, že by si tohle bez důvodu dovolil překladatel. Ještě víc mě rozčarovalo opakované - a podle mě chybné - slovo oxycotin; tady už si nejsem jistá, kdo je na vině, ale je mi to celkem fuk, prostě mi to vadilo.
Po přečtení první stovky stran, kdy jsem se musela přemlouvat, abych pokračovala (a pokračovala jsem pouze proto, abych pochopila název knihy), se děj jakžtakž rozběhl, na fetování, případně na intimní chvilky na toaletě ve zrychleném ději už nebylo tolik času. Přesto soudím, že o nic nepřijdete, když tuhle knihu na své čtenářské pouti vůbec nepotkáte.
P.S. J.D. je asi autorův dobrý kamarád, případně kámoš někoho v nakladatelství, jinak si to neumím vysvětlit.

14 18.10.2023

Naše malé čtenářky mají víly ve veliké oblibě, takže jsme se rozhodli zakoupit několik dílů téhle série. Za sebe se přiznám, že jsem čekala více - příběh mi připadá moc jednoduchý až primitivní. Nepříliš povedený dojem u mě napravují ilustrace - nejprve letící plameňáci, ti mě dostali. A hned vzápětí holčičí postavičky: Katka, Linda, Mia a hlavně Gábi - třeba na s.57, nebo 111. Každá je úplně jiná, u každé si zkouším domýšlet, jaká asi bude, co ji nejvíc baví a na co "má talent", podobně jako víly.
Ovšem moje favoritka je Gábi se svými křidélky, paráda!

11 16.10.2023

Na rozdíl od knížky Kdo roste v parku mi tahle moc nesedla.
Paní jezevcová asi byla skvělá máma, ale mě ty vzpomínky na ni nějak neoslovily. Navíc mám pocit, že v knize jsou informace, které ani při nejlepší vůli malému dítku nevysvětlím - i páťák má problém se slovem buňka, tak jak ho vysvětlím maloškovi? A to nemluvím o slovech jako symbióza, odpařování vlhkosti, oplodí nebo třeba pancíř.
Obrázky jsou úžasné, ale hned na první barevné dvoustraně někdo neuhlídal správnost a jsou přehozeny popisky u olše a osiky: podle logiky předešlé strany má nahoře být nápis olše a dole osika, ne naopak. Dárky od veverky na poslední "levé" straně mají zřejmě vyzkoušet čtenáře ze znalosti knihy Kdo roste v parku. Já jsem malounko natvrdlá; teprve opakování slov velký a malý jinan mi napovědělo.
Takže není to špatné, ale jednoznačné přijetí, jako u předešlé knihy, se v mém případě nekonalo.

14 14.10.2023

"Rozálie Vilemíno Čarodějná!"
Nejsem dítko, ale četla jsem s nadšením. Tatínek čaroděj se "rekvalifikoval" na školníka - čarodějnictví zkrátka málo vynáší - a jelikož celá rodinka dostala ve škole školnický byt, tak Rozárka prostě bude chodit do lidské školy. Mně se to líbilo moc, takže našim maloškům budu doporučovat.

"I když se Rozárka snažila, ve škole se jí nic nedařilo.Třeba takové psaní. V čarodějnické škole psala tužkou a byla to legrace. Ale tady musela psát perem. Moc na něj tlačila a písanku měla samou kaňku. Chtěla psát gumovacím perem, co měl Pepík. Vždycky když něco pokazil, klidně si to vygumoval a opravil. Dostával pak samé jedničky. To Rozárka dostala z psaní už i trojku a k tomu navíc razítko prasátka. Jenže maminka jí gumovací pero dovolit nechtěla."

12 12.10.2023

"Její život byl hodně komplikovaný a zamotaný, spousta příběhů spletených v jeden a nikde žádná úhledná mašle."
Právě to, co mi na knize Slunečnice vadilo, je tady v pohodě. Příběh, v němž potomci odkrývají minulost svých prarodičů a "objevují" válečné hrůzy, je zařazen do kategorie YA, takže s ním - rozuměj s jeho jednoduchým vyprávěcím stylem a žhavou romantickou linkou - vůbec nemám problém. Navíc mě i jako dospěláka oslovil strohý popis toho, jak si GB v parlamentu odhlasovala přijímání dětí ohrožených německých Židů, zatímco v USA tohle vůbec neprošlo. Podobně přímočaře je zde objasněn postoj americké veřejnosti k židovskému obyvatelstvu už v časech před- i poválečných: něco, co mě velmi překvapilo v knize Lovkyně.
Takže já určitě doporučím nejen náctiletým.

"V místnostech plných knih se mi vždycky dýchalo volněji, jako by si papír udržel schopnosti stromů, kterými kdysi býval. Tady bylo tolik, tolik knih, víc než v celém našem domě, dokonce i když jsme měli celou stěnu ze zabudovaných polic. Tady byly celé uličky knih, plné police se tyčily až do stropu. Mohli jste se ztratit. Mohli jste se najít."

12 11.10.2023

Já jsem byla spokojená, jen mě pobavila ta samozřejmost, s níž si Bětka popovídá s jakýmkoli zvířátkem - do kolika let malý čtenář vezme za své skutečnost, že si holčička rozumí se zvířátky? Zkusím vyzkoušet na našich prvňáčcích . . .

13 09.10.2023

"Odjakživa jsem měl dojem, že zůstat stát je totéž jako couvat. A je zvláštní, že ačkoli jsem nachodil tolik mil, vždycky jsem se vrátil na stejné místo. Stovky mil, než mi došlo, že člověk musí mít rovnováhu spíš v hlavě než v nohou, aby mohl stát pevně."
Úžasná kniha, děkuju čtenářům za všechny pochvalné komentáře. I já jsem se "rozečítala" ztěžka a dlouho, ale potom jsem se ocitla na vlně a už jsem se vezla. A že to byla jízda! Právě tahle kniha potvrzuje moje nesmělé výhrady vůči historickým knihám, a sice fakt, že doby ne tak dávno minulé byly často mnohem syrovější a zlejší, než si dokážeme představit.
Při slově Tronka mi běhal mráz po zádech, pastorovo onikání mě šíleně iritovalo, ale jeho jednání bylo doslova ďábelské. Setkání s Armodem byl veliký zázrak a život s ním byl nádherný, přestože velmi tvrdý. Jejich děti a jejich jména, moc se mi líbily. A můj obdiv měl především Roar, co ten všechno prožil, přežil a jaký člověk z něho vyrostl! Ani ke konci k němu nebyl osud milosrdnější, to bylo kruté.
Ale co mě dostalo snad nejvíc - kratičká scéna, setkání Unni s paní Nilssonovou:
"Jakmile mě spatřila na dvoře, zastavila se v půli kroku. Tolik jsme toho jedna druhé neřekly. Všechno se kolem vznášelo jako chmýří z pampelišky a ona tápala po slovech a prsty po své zástěře. Nabídla mi pomoc, kdykoli ji budeme potřebovat, a také placenou práci - ale jen pokud máme zájem."

20 08.10.2023

Země nomádů je mou první knihou z nakladatelství Absynt, a jako taková stála za to. Amerika jak ji neznáme, alespoň já jsem ji určitě neznala. Novodobí nomádi křižují zemí zaslíbenou ze dvou důvodů: jejich příjmy jim neumožňují pravidelně platit nájemné, které tvoří podstatně vyšší podíl jejich příjmů nežli je doporučovaných 30 % - nenašli by se takoví drazí platící i u nás? Soudím, že určitě ano, zvlášť pokud žijí a platí sami za sebe, jednotlivě. A dalším důvodem jsou pracovní příležitosti - většinou sezónní práce, které nevyžadují vyšší kvalifikaci a taky umožňují zaměstnávat lidi v důchodovém věku.
Kdo doposud neměl detailnější informace o Amazonu, firmě u nás málem opěvované a vynášené do nebes, tady získá velmi konkrétní představu o tom, proč je dobré se jí vyhnout velkým obloukem. Ale obecně je dobré vystřízlivět z obdivu k velmoci, která v naší republice - alespoň v podání našich politiků - ideově vystřídala zemi, kde zítra již znamená včera . . .

18 05.10.2023

Asi nejvíce mě oslovil komentář milary. Ano, pořád je to Volker Kutscher a pořád nám servíruje atmosféru předválečného Německa tak, jak to dokázali jen nemnozí spisovatelé, ale děj i postavy už mě jako čtenáře tolik „netáhnou“, příběh je rozmělněný a místy jednoznačně protahovaný (třeba Fritze a Hannah by už měli vystaráno, nebýt jedné sentimentální scény, která vyzněla zcela zbytečně). A ty souvislé cizojazyčné pasáže! "Nepotěšil jste mne, V.K., ale ani já vás nepotěším!"
Naopak překvapení spojené s Robertem, nebo další vývoj postavy Johanna Marlowa, to oboje mě zaujalo a oslovilo. Ale přiznám se, že další díl otevřu jen proto, abych zjistila, jak G.R. dokáže splnit slib daný Marion.

16 04.10.2023

Jako prvotina určitě dobré, jen by slušela spíš kategorii YA, jak zde již napsali mnozí. A troufám si tvrdit, že i v téhle kategorii se najdou mnohem větší „pecky“. Válka je sice velmi silné téma, ale sama o sobě dobrý příběh nenahradí. Každopádně jako román o milostných útrapách v každé době lze doporučit, i když možná spíše příznivcům nenáročné četby.

13 02.10.2023

Dům pod jasany je dost příšerný příběh a jsem ráda, že ho mám za sebou. Severní Irsko po roce 2000, takže v náznacích se ještě vracíme do doby dlouhotrvajícího krvavého konfliktu, který zemi rozdělil. Navíc máme tu „čest“ s nejhorší spodinou lidstva, s lidmi, kteří nedokážou používat jiné argumenty nežli násilí a pro něž touhy, lásky a cíle těch druhých neznamenají nic. Jako by právě je dům pod jasany přitahoval . . .
Naštěstí je tu Mary a později i Sara, dvě silné ženy, které se vzepřou a vytrvají. Brrr, vůbec nedoporučuju. Ale líbí se mi myšlenka Adriana McKintyho na zadní straně obálky.

"Jako maličká jsem si představovala, že když stojíš na pláži, vidíš odtamtud celý svět. Anglii a Francii a Ameriku a Afriku a také všechna další místa, pokavad se díváš pořádně. Přitom odsud vidíš jen vlny a oblohu. Ale to stačí, že?"

Shodnu se s mnoha komentáři, že na téhle knize - konkrétně na vydání z roku 2018 - jsou nejkouzelnější právě ilustrace Evy Chupíkové. Příběh samotný je poněkud zvláštní, místy malounko nelogický, místy tajemný a vlastně kouzelný, jak tomu v knihách Petry Braunové bývá. Pokud vím, tak dospěláci se dělí do dvou táborů: jedni na knihu nedají dopustit (k nim se řadím i já), druzí ji naopak zavrhují. Takže mě nezbývá než zjistit, jak se bude líbit dětem - třeba těm z našeho čtenářského kroužku . . .

12 29.09.2023

Bezesporu zajímavá knížka, přinejmenším překladatelka si musela neuvěřitelně vyhrát s říkadly a říkankami, dokonce i s pády. Sestry Grimmovy i Charlotte Perraultová - nestačila jsem zírat a lapat vše, co se podřizovalo „ženskému kánonu“. A souhlasím se zdejším latentním feminismem, protože doba, kdy o všem rozhodovali pouze muži, jakkoli byli hloupí a neschopní, představuje ve vývoji naší, lidské společnosti nepoměrně delší úsek než ta historická (matriarchát) či nynější feminismus. Každý soudný člověk určitě chápe, že řídit, vést a inspirovat by měli ti nejschopnější, a nikoli ti, kteří patří ke „správné“ polovině lidstva, ale stejně tak víme, že to je utopie.
Každopádně příběh se mi četl dobře, připadal mi originální a hlavně dobře přeložený, snad až na neustále zmiňované kloubky. Přesto si jej do knihovny nekoupíme; obávám se, že naše čtenářky z kategorie YA se knihám tohoto rozsahu raději vyhnou.

"1.pád: žalem mřít,
2.pád: šťastně žít,
3.pád: pohřeb mít,
4.pád: porodit,
pro život pátý pád,
pro smrt je šestý,
sedmý je prstýnek pro nevěsty."

15 27.09.2023

Autorku jsem neznala, takže jsem vůbec netušila, co mě čeká. Ale Emilův životní příběh mě okamžitě vtáhl a já jsem téměř 650 stran zhltla jako malinu; skvělý příběh plný zajímavých postav a neméně zajímavých citátů určitě našim čtenářkám doporučím. (A pokud mají rády opály jako já, pak tím spíš.) Ze všech postav bych vybrala Joannina tátu, to musel být úžasný člověk a skvělý rodič.
Nechápu jediné: jak může „manažerka komunikace v oblasti ekologie a klimatu“ napsat takovouhle knihu; že by to byla relaxace a terapie proti vyhoření?

"Když nemůžeme ovlivnit směr větru, musíme se naučit dobře ovládat plachty. Řekl to James Dean. Ráda si ji připomíná, když potřebuje věřit, že něco zvládne, když jí věci připadají příliš těžké. Zní to jako povzbuzení. Přizpůsobit se znamená vyváznout. Jen je potřeba umět ovládat plachty. Za všech okolností."

22 26.09.2023