broskev28 komentáře u knih

Přidávám se k těm, kteří tuto knihu hodnotí jako nejslabší z díla K.Quinn - i já jsem měla problémy se začíst a první třetina knihy mi připadala monotónní a vleklá. Naštěstí se poté děj rozjel zajímavěji, takže jsem ji vzala na milost.
Výhrad bych měla spoustu, ale jedno knize upřít nelze: porovnání amerických a ruských žen bylo velmi vtipné a vyznělo jednoznačně ve prospěch Rusek. Ať jde o volební právo, profesní záběr či válečné aktivity, ve všem byly napřed. A moc se mi líbily kritické postřehy samotné Mily vůči funkcionářům a obecně vůči "nešvarům" stalinského režimu. Takže určitě doporučuju - jak psali někteří, tak mimo jiné i proto, že je zde několikrát zmíněn Markov a jeho rod od Bajkalského jezera. Lovkyně i Kód růže mě vtáhly snadněji a nadchly mě více, ale ani tohle není špatné čtení, už jen kvůli historické lince.

"Zdraví nám dává osud a štěstěna," citovala jsem svoji matku. "Na všechno ostatní si musíme vystát frontu."

15 29.11.2023

Nová kniha Celeste Ng mi dala zabrat. Četla jsem ji dlouho a podobně jako komentáři Radimka mi první půlka připadala zdlouhavá a trochu nudná, teprve poté jsem se začetla a dočetla jsem ji bez problémů. Nebylo to lehké čtení (ani být nemělo, soudím já), a to rozhodně ne jen proto, že šlo o neradostnou dystopii. V jednom okamžiku dochází hlavní postava k prozření: to, co se děje nám, Asiatům, se dělo v dějinách země zvané nyní USA už vícekrát – jak původním obyvatelům severoamerického kontinentu, tak černochům přivezeným na otrockou práci. Pokud mlčíme tehdy, děje-li se příkoří jiným, a utěšujeme se myšlenkou, že všechno je v pořádku, protože my – já a moje rodina - jsme v pořádku, programově nevyčníváme, pak se nemůžeme divit, když jednoho dne dopadne ruka osudu i na nás.

„Odebírání dětí má dlouhou historii, pod různými záminkami, ale ze stejných důvodů. Nejvzácnější rukojmí, obušek nad hlavami rodičů. Slovo kotva nemá opak, ten však existuje a je to právě tohle: snaha vykořenit nějakou jinakost, něco nenáviděného a obávaného.“

17 27.11.2023

Divoká říše byla fakt divoká. V civilizované části Budapešti – v sídle SOL – se příběh rozjížděl jen tak zpolehoučku, ve vězení se notně přitvrdilo a za zdí už vypuklo zcela nekontrolované bezvládí. Bylo to čtivé i akční, ale já jsem měla velký problém s Brex: agent 007 a superman v jedné drobné osůbce. Kolik ta toho schytala, ale ze všeho se otřepala a zase s vervou pokračovala! To mi prostě nesedlo, mnohem více než ty sexuální asociace všeho druhu – ty bych v téhle živočišné společnosti v pohodě skousla, ale nadlidskou výdrž šestnáctileté holky, jakkoli vycvičené v bojových uměních, to mi hlava nebrala. Kdoví, třeba se v dalším díle dozvíme, že původ hlavní hrdinky odhalí zdroj jejích superschopností? Jen si nejsem jistá, že se k pokračování odhodlám, ale to už je čistě můj problém.

18 25.11.2023

Válečný příběh, poukazující na existenci protinacistického hnutí není špatný, jen škoda, že irský autor si neodpustil sladkobolné vyznění příběhu – nežije náhodou v USA? Sklouznutí ke stylu červené knihovny se sem vůbec nehodilo, zvlášť po těch siláckých řečech Berkela i Vogela.
Z duše mi mluví komentář kusma, podepisuju: čím dále kniha postupuje, tím je slabší a nereálnější. Ovšem ukázka manipulace a hlavně neuvěřitelné sounáležitosti se zrůdným režimem je tady předvedena dokonale. Frančino dospívání a její „velkoněmecké“ ideály v konfrontaci s umírněnou zkušeností jejích rodičů, osud jejího bratra, to vše je vylíčeno přesvědčivě a reálně. Zaujaly mne také diskuse na téma bombardování německého civilního obyvatelstva, podobně jako úvahy o možném „spravedlivém“ použití nově vyvíjené zbraně, v tom nelze knize upřít významný morální apel.
Mně osobně trochu neseděly ty kávové dýchánky, nákup v lékárně, jízda vlastním osobním autem – slyšela jsem od pamětníků jiné údaje, ale je fakt, že ty se týkaly života v zabraných pohraničních oblastech; možná byla situace ve Freibergu/Berlíně/Mnichově jiná?

„Nacisté jsou nesmírně akurátní, a přestože mohou být nevzdělaní a zpátečničtí, mají vrozené vlohy pro propagandu a potlačování odporu. Systém, který vytvořili, je v té své nefunkční funkčnosti dokonalý – každý je špeh.“

18 24.11.2023

Do Nepaměti je naprosto úchvatná kniha! Už Překlep a Škraloup byli neuvěřitelní, ale tahle kniha rozhodně nezaostává. Líbí se mi provedení – barevnost, typografické řešení, ilustrace, i nápady, které ocení možná spíše dospělák (Franz, Alois a Sigmund). Doporučený hudební doprovod – tedy především jeho existence – zase nadchl mého syna oblibujícího elektronickou hudbu; mně rovněž připadal velmi povedený.
Hned první černobílá ilustrace + text vztahující se k ní mě přenesly do doby, kdy jsem – úplně stejně jako Jasmína – absolvovala podobné návštěvy a podobné rozhovory. Na rozdíl od hlavní hrdinky bych si sice nikdy netroufla oponovat slovy vyvedenými na ořízce knihy, o to více jsem ovšem Jasmíně fandila. Výborné byly tygří vzpomínky a zaujala mě i teorie pravzpomínek, deja vu efekt, umělé potlačování vzpomínek a taky nafukování a přibarvování vzpomínek - výborné!
Dokonce i anotace na zadní straně obálky se moc povedla, podobně jako obálka samotná, takže doporučuju velmi všem, nejen dětem!!!
P.S. A souhlasím s kamibe – vysuté terasy jsou asi jediná věc, kterou bych téhle knížce vytkla, jinak je to jazyková a obecně textová lahůdka, včetně fontu, soudím já.

„Vzpomínky z prvních dvou let života jsou nejčistší a nejcennější. Není v nich – jak bych to řekl – nic z venku. Nic rušivého. Jsou to ty nejvlastnější vzpomínky, jaké člověk může mít. Vzpomínky z doby, kdy svět vnímáte jenom vlastníma očima a nikdo vám neříká, co si o něm máte myslet.“

15 22.11.2023

Mladí vyvolení – těšila jsem se na další skvělou sérii Marie Lu, ale musím souhlasit s většinou komentářů, že tohle až taková pecka nebyla. Adelina a Violeta, sesterská dvojice vyrůstající s nespokojeným otcem – když už jsme byli „navštíveni“ a v rodině je nesporné malfetto, tak aspoň ať z toho něco máme! Nicméně příběh si udržuje jistou úroveň a vyplatí se ho přečíst, tím spíš, že nabízí pokračování, které by snad mohlo být lepší. Já to určitě hodlám zjistit – tedy až poté, co se ke mně dostane druhý díl.

15 20.11.2023

„Když si necháte od ostatních mluvit do toho, na co byste měli mít svůj vlastní názor, když jdete s davem jenom proto, že je to v módě, tak co jste?“
Další detektivní případ Tany French – ne tak zašifrovaný jako třeba Temná zahrada, pro mne ne tak čtivý jako Podoba nebo Místo pro tajnosti. Ale určitě zajímavý a přečtení hodný, navíc právě s Podobou tady jistá podoba je. Mladické ideály a vidění světa v určitém věku ztratí své kouzlo a jednoznačnost, všichni dospějeme a většina z nás „prozře“. Naštěstí ne všichni, o to obdivuhodnější je jejich výdrž a přesvědčení. Určitě doporučuju, už jen kvůli Richiemu, Dině a Conorovi. (A nenechte se odradit opakovanými Kennedyho osloveními: synu, synku, starej brachu nebo brácho sype z rukávu častěji, než by mně jako čtenářce bylo milé.)

„Vražda je unikátní zločin z mnoha důvodů a jedním z nich je fakt, že pouze vražda nás nutí ptát se proč. Loupež, znásilnění, podvod, obchod s drogami, každý zločin z tohoto nechutného seznamu s sebou nese i vysvětlení; stačí pouze vložit pachatele do předem připravené přihrádky. Vražda si ale žádá odpověď.“

16 18.11.2023

Pláž v noci – zjevení, na které jsem naprostou náhodou narazila, když jsem v dětském oddělení MK Praha 1 čekala na schůzku se synem. Jelikož se s Elenou Ferrante moc nemusím, tak mě v prvé řadě překvapilo, že je autorkou dětské knihy. Vyndala jsem knížečku z police a nadchla mě titulní ilustrace, takže jsem ji nejprve prolistovala a poté zhltla na posezení – je to útlý sešitek, žádná „kláda“.
Jenže výše řečené platí pouze o rozsahu, nikoli o obsahu, protože ten bych naopak přirovnala k obrovské hromadě klád! Fascinovaně jsem pročítala text a kochala jsem se jmény Noční bouře, Bouře, Hromy, Moře, Vlna. Nevěřícně jsem si přeříkávala nehezké, zlomyslné až pomstychtivé rýmovačky Plavčíka Kruťase a třásla jsem se strachy, co se stane, až Celinu dostihne. Úplně jsem zapomněla, že čtu dětský příběh - on totiž možná ani není dětský; já jsem při čtení téměř fyzicky cítila všechny negativní emoce, brrr!
Takže pro mě jednoznačný závěr: tuhle knihu chci mít doma, chci ji já, dospělák – kvůli výborně přeloženému textu, kvůli nádherným ilustracím, kvůli Celine. A určitě se chystám na Temnou dceru, s níž prý Pláž v noci souvisí.

„Bouře je dáma v dlouhatánských šatech tmavomodré barvy. Na hlavě má věnec z Blesků a hlas jí burácí, protože z široké pusy nepřetržitě chrlí Hromy.“

18 17.11.2023

Frankenstein mě zklamal – asi je chyba ve mně, když čtu ty dosavadní pochvalné komentáře.
Magický realismus z Iráku zničeného občanskou válkou mě jaksi neoslovil. Paradoxně mnohem víc než samotný příběh mě zaujaly popisy města samotného, tamních čtvrtí a domů, ulic, náboženských zvyklostí. Překvapilo mě, kolik institucí v rozvrácené zemi/městě i nadále fungovalo; přiznám se, že mi bylo zatěžko tomu uvěřit.
Postavy se mi obtížně rozlišovaly, jakkoli oceňuju jejich charakteristiku. Umm Daniel byla tvrdohlavá matka, která umanutě čekala na návrat syna, budiž. Ale hned mě napadlo: čekala by se stejnou výdrží i na dceru? Vím, že v Iráku, na rozdíl od Izraele, ženy v armádě nebojují, takže by muselo jít o jinou nežli válečnou situaci, ale přesto o tom pochybuju. Prostě už při četbě jsem hledala mouchy, přiznávám, a nesedět zrovna ve vlaku, určitě bych knihu odložila.
Takže já jsem se s touhle knihou nepotkala. Navíc mi vadily občasné gramatické chyby (s.17, 75, 83) – shoda podmětu s přísudkem, přivlastňovací zájmeno apod. Jistě, v tom je autor nevinně, ale pro mě je to další rušivý moment a potvrzení mého nepřijetí. Zkusím knihu nabídnout čtenářkám, s nimiž obvykle souzním, a jsem zvědavá na jejich názor.

Jižanské stromy jsem si vybrala hlavně kvůli tomu divnému názvu, samozřejmě s přihlédnutím k hodnocení tady na databázi. Když mi (konečně) došlo, o jaké ovoce zřejmě půjde, byla jsem poněkud zaskočena, ale nevzdala jsem to. A jsem moc ráda, že jsem tuhle knihu objevila. Jak píše komentář eva3992, i mně okamžitě naskočily obrázky z Tarantinových filmů; člověk by se přece měl vyděsit a ne se dobře bavit! Jenže podobně jako Tarantino zvládá tuhle neuvěřitelnou krvavě humornou až sarkastickou nadsázku ve svých filmech, Everett tohle bravurně dokáže v psaném textu.
Skvěle napsané a zřejmě výborně přeložené, takže já jsem se při četbě báječně bavila. Objasnění zkratky FBI, společnost Špičkové mrtvoly, hrátky se jmény postav (namátkou Nažhavená mamka bloncka nebo Helvetica Vtipná) a neskutečný slovní pingpong ústřední dvojice vyšetřovatelů, to vše fakticky stálo za to. Není to kniha pro každého, ale cílovky si ji určitě vychutnají.

„Umím sehnat mrtvoly. Umím skladovat mrtvoly. Umím zabalit mrtvoly a komu je poslat vím taky. Umím zaplatit svým živým lidem a platím zpropadený daně. Říkejte si co chcete, ale tady k porušování žádnýho zákona nedochází.“

17 14.11.2023

Jsem na tom podobně jako Šebestová3 - asi jsem se knihou potkala v nesprávný čas, nebo jsem prostě zvolila špatný žánr. Zpočátku jsem aspoň ocenila objasnění někdejšího významu barevnosti grónských domků, ale s postupující četbou jsem se vysloveně začala nudit, popisované události mě vůbec nezajímaly a já jsem knihu odložila a nedočetla.
Tak jen pevně doufám, že nejnovější kniha autorky Dýchej za mě, kterou už jsme koupili do naší knihovny, bude úplně jiná káva . . .

Myší díra mě hned od prvních stránek lehce vytáčela – nejprve, na s.6, to byl „problém zamořeného centra výfukovými zplodinami“: fuj, to zní děsně, a přitom stačí přehodit dvě slůvka! Podobná situace nastala o kousek dál, na s.13: „Měla hlavu v babiččině klíně, která jí vyprávěla . . .“ - ještě že jsem si to nečetla nahlas, to by bylo uširvoucí!
Potom jsem se konečně dokázala začíst a podařilo se mi rozšifrovávat jednotlivé postavy, ovšem na s.92 jsem se zase neubránila zaklení: paní Votyová má evidentně problém se slovosledem! Naštěstí jsem se vzápětí do příběhu ponořila natolik, že bych zřejmě žádné prohřešky proti češtině nevnímala, i kdyby se tam vyskytly. Ale spíš si myslím, že i autorka se s postupujícím příběhem rozepsala natolik, že se podobných nelibozvučných spojení vyvarovala.
Takže nemohu hodnotit plným počtem, ale přesto obdivně tleskám. Ano, vidím klišé i situace kýčovité a velmi nepravděpodobné, ale co si budeme povídat, život opravdu takový může být, alespoň občas. A Danova myšlenka domluvy s Bohem byla skvělá. I když teze „všechno se dá vyřešit na pumpě“ se mi líbila ještě o malounko víc.
Takže určitě doporučuju – uvidíte sami, jak na vás tahle malá knížečka zapůsobí.

U mě Vodník příliš nezabodoval, ale naše čtenářky to vidí jinak - proč ne. Prostředí rybníků vlastně nakonec nehrálo žádnou roli, takže pan Erben promine. Mě osobně zaujal a překvapil především konec: je to nahrávka na smeč, respektive na pokračování?

14 09.11.2023

„Čarodějkou se nerodíš, ale stáváš . . .“ - motto knížky se bude určitě líbit malým čtenářkám, protože Čarohvozd se opravdu povedl. Pravda, základní schéma příběhu už je trochu obehrané, ale je tady mírná změna: Cassie není sirotek, naopak žije jen tím, že jednou najde svou mámu Rose. A pomalu začíná chápat, že zvláštní klíč – jediná věc, kterou dostala od maminky při posledním setkání – by jí v tom mohl vydatně pomoci.
Špínov byl samozřejmě hrozný a odpudivý, zato Hvozdná je skvělá destinace, ovšem nebýt Montagua, nikdy by se tam zřejmě nedostala! Tuze sympatické jsou kamarádky Rue i Tabita a předpokládám, že časem ukáže své lepší já i teta Miranda (podobně jako koště s podivným jménem Tantivy).

15 08.11.2023

Nedočteno a je mi to moc líto.
Po skvělém Sběrateli sněhu a nostalgickém Café Groll jsem byla velmi natěšená, ale nepovedlo se. Neměla jsem šanci číst knihu v kuse a po měsíci mám (nejen) v postavách zmatek: ty, které mě zaujaly, se momentálně z příběhu vytratily, a přibývají zase další, nové.
Takže sama pro sebe si umiňuju, že Paví hody určitě ještě otevřu a zkusím to s nimi, momentálně jsou nad mé síly.

Kniha Emily Henry Knihomolové sklízí velký ohlas, tak jsem si nejprve chtěla přečíst její předešlé knihy. A podobně jako mnozí další čtenáři soudím, že to určitě bylo zajímavé romantické YA čtení, jen možná zbytečně dlouhé. Místy jsem se začetla a byla jsem zvědavá, kam se příběh pohne, jindy se mi čtení vleklo a střídala jsem ho s detektivním žánrem. Způsob psaní se mi líbil, Bezejmenný a Peřinka, podobně jako Jackovy kyselé třešně byly dobré nápady, ale nějaké výrazné nadšení se nekonalo. Možná je to i tím, že jsem mezitím dočetla Almu, a ta je ve srovnání se záhadnou kletbou ve Five Fingers mnohem čtivější a tak nějak smysluplnější. Samozřejmě, jde o jiný žánr, ale přesto.
Takže kdybych se s June nepotkala, asi bych o moc nepřišla, to je můj názor.

„Poprvé ho totiž začínám doopravdy poznávat. Začínám chápat, kým byl, z dobré i z té špatné stránky. A řekla bych, že mi došlo, že ublížit někomu neznamená nemít ho rád a být na někoho naštvaný neznamená přestat ho milovat.“

12 04.11.2023

Šepot papíru – doporučená romantika. Úvod mě nenadchnul, obecně Sophie a její problémy mě trochu nudily, ale cornwallské pobřeží a knihkupectví mi pomohlo přenést se přes ty nudnější části. V závěru jsem moc nesouzněla s boží rukou/záměrem/údělem, ale Emilina sladká tečka mi vyhladila nesouhlasnou vrásku na čele. Takže v zásadě ano, teď co na tento nový přírůstek řeknou naše čtenářky.

„Má drahá, psaní je jediný způsob, který podle mého názoru dává lidskému utrpení alespoň nějaký smysl. Psaní a pak také vědomí toho, že jsme všichni součástí božího plánu.“

14 02.11.2023

Alma je mou knihou letošního roku!
Vůbec, ale vůbec jsem netušila, co mě čeká; o to větší bylo mé bezvýhradné nadšení, úžas a souhlas. Doporučuju všemi deseti, a to zdaleka nejen mládeži.
Pro mě má tahle kniha všech pět pohromadě:
1) česká autorka
2) skvělý příběh – nápad i provedení
3) rok 1922 v české historii – úchvatný popis a zajímavé informace
4) dobrodrůžo, kamarádství – místy jsem zapomínala dýchat
5) rodina – koblihová vůně
Ze své dvouhodinové cesty vlakem si nepamatuju jedinou stanici s výjimkou té cílové: když ji zahlásili, doslova fyzicky mě bolelo, že musím četbu přerušit, vystoupit a společensky, coby návštěva, konverzovat. Hugo a Hynek, Marie, Vlastina, Velká Káča, Pepča Placka, Sušenej Sucharda, Toyen, ale třeba taky Hovňous, prostě neuvěřitelně živě podaný příběh slepého sirotka. Dokonalé dílko!!!

19 31.10.2023

Dopis mě lákal – jedna z čtenářek naší knihovny ho dokonce označila za nejlepší knihu, kterou kdy četla! Takže jsem se na něj natěšeně vrhla a slupla jsem ho v průběhu dvou dnů. Moje nejlepší kniha to tedy určitě nebude, ale musím uznat, že to nebylo špatné čtení.
Mně sice moc neseděl ten mix domácího násilí, irských klášterních azylů pro padlé dívky, necitelného otce a zámořského nápadníka s dobrým srdcem, nemluvě o tajemném dopisu, ale to je zkrátka konstrukce romantických příběhů. Navíc ze své vlastní rodinné historie vím, že realita životních osudů mnoha obyčejných lidí často přináší naprosto neuvěřitelné náhody, takže proč ne? Kolikrát už jsem si při různých životních kotrmelcích svých předků povzdechla: to nevymyslíš; kdybych to někde četla, považovala bych to za přeslazenou báchorku.
Takže přeju příjemné čtení!

17 29.10.2023

Velké léto je zase něco úplně jiného než Staré odrůdy, ale mně se i tato kniha četla moc dobře - určitě také zásluhou paní překladatelky, velké poděkování. Komplikované rodinné vztahy, historie prarodičů spojená s válečnými hrůzami, studijní trápení hlavního hrdiny, první láska. Jemné, milé, civilní vyprávění se zajímavými, i vedlejšími postavami – třeba plavčík Kurt mi byl velmi sympatický!
Přesto jí ubírám jednu hvězdičku, a to za „promluvy“ ze současnosti. Ty mi připadají zbytečné, resp. ruší mě jejich tragický tón, který mi vůbec nejde dohromady se závěrečnou kapitolou. Ale knihu určitě doporučuju – trochu jiný, ale stále velmi sympatický Ewald Arenz.

"Možná je zamilovanost tak trochu jako smrt. Už nikdy nebude nic jako dřív. Všechno ostatní ztratí význam a všechno, všecičko se najednou vztáhne k člověku, kterého jste předtím vůbec neznali."