broskev28 komentáře u knih

Druhý díl série rozhodně nezaostává za tím úvodním – v této knize se rozplétá příběh samotné Madison, a dozvíme se, že se s ní život nemazlil. Naštěstí je tu Nate a Brody, parťáci k nezaplacení. Dvě linky, které se na konci knihy protnou, jen umocňují čtivost, takže já našim detektivkářům Volání o pomoc určitě nabídnu. A už teď jsem zvědavá, co se ve třetí knize dozvíme o Nateovi a jeho konfliktu se zákonem, který ovšem ani v jedné knize nepůsobí spolehlivým dojmem: „spravedlnost“ nejenže je slepá, jak bývá často zpodobňována, ale dokonce zločinu napomáhá – vykonávají ji totiž jen lidé se všemi jejich chybami . . .

„Rozhodnutí druhých je někdy těžké pochopit. To, co si my neumíme vysvětlit, jim dává naprostý smysl.“

22 30.01.2024

I Fotbalový nervák je příjemně krátké a nenáročné čtení – třeba pro malé fotbalisty, kteří neradi čtou. Mít v mužstvu bratrance Javu by mohlo být skvělé, soudím já, a to vůbec nejsem fanoušek fotbalu!

14 28.01.2024

Kyselé třešně mě šokovaly od prvních stránek – přesný přepis z kroniky obce Lověšice téměř do písmene kopíruje vše podstatné, co mi po celý můj život vyprávěl můj táta. Jeho vesnice se sice jmenovala jinak, ale okupace a germanizace, včetně školní výuky, probíhala totožně. Následný pohled na poslední válečná léta na Přerovsku zalidněný mnoha zajímavými postavami byl opravdu čtivý a pochopitelný, na rozdíl od fungování německého protektorátu. Jaro 1945 přineslo neuvěřitelnou gradaci a následnou snahu o odplatu všemu německému, ovšem 19.červen ukázal, že nelze dát rovnítko mezi slova špatné, zlé, kruté a slovo německé . . .
Postavy knihy byly pro mě jako živé – jak ty, kterým jsem nemohla přijít na jméno (Hedvika, Gustav), tak ty, kterým jsem přála v životě vše dobré (Arnoštka, Evženka, Alfons, Lota, Petr, Zitta). Způsob psaní mi velmi vyhovoval, takže určitě vyhledám další knihy paní Chalupové.

31 27.01.2024

Vražda v opatství se opravdu povedla snad ještě lépe – feministická linka je zde ještě výraznější (stará panna Jane Dawlishová), jeho lordstvo ještě osvícenější (viz domácí učitel pro Micaha), jen vztah se slečnou Talbotovou bohužel stagnuje na stejné úrovni. Dobrá zpráva ovšem je, že na další knihu už je zaděláno: otec Kitty, mladé pomocnice paní Dodsonové, je nalezen mrtvý ve svém mlýně (raději ovšem nechtějte vědět kde a v jakém stavu!).

„Chtěl mluvit o jejích potřebách, aby se ujistil, že není ve vztahu frustrovaná a že se necítí opomenutá, ale nějak se stalo, že začali mluvit o tom, co je nejlepší pro něj. Není divu, že muži nikdy netuší, co si jejich manželky myslí – ty nepochopitelné bytosti dokážou pokaždé rozhovor stočit tam, kam chtějí.“

19 25.01.2024

Thrillery nevyhledávám a Dívka ve vlaku se mi vůbec nelíbila.
Ale Pomocnice je neuvěřitelné čtení, které bych – jako mnoho jiných pokladů – minula, nebýt právě databáze knih a jejích čtenářů. Výborně vymyšlený, skvěle sepsaný a neméně dobře přeložený příběh mě na den doslova přikoval ke knize a já jsem po dočtení dala za pravdu všem komentářům na zadní straně obálky. Velmi doporučuju!

38 24.01.2024

Tak konečně jsem se dostala k prvnímu dílu a teď už vím, jak se Eliška a její rodina ocitli v Žitíně a hlavně: kde teď vlastně bydlí! Paní Mrázková byla určitě zajímavá osůbka, zato paní učitelka Sýkorová ani postarší paní doktorka mi k srdci nepřirostly . . .
Polovinu mého hodnocení si zasluhují ilustrace Evy Chlupíkové - třeba proměna domu paní Mrázkové je skvělá, a vlastně i všechny další obrázky; je radost si knížkou jen tak listovat a kochat se. A já moc závidím našim prvňačkám, holkám-dvojčatům, které mi knížku půjčily a kterým bude všechny tři díly předčítat doma jejich maminka.

16 23.01.2024

Vražda v kryptě je příjemná až idylická detektivka z viktoriánské Anglie – koupili jsme do knihovny právě na základě zdejších komentářů. Jeho lordstvo, Jason Redmond, Američan, který přežil aktivní účast ve válce Severu proti Jihu, se vrací do Anglie na panství svého dědečka. Profesí chirurg, hnedle se nachomýtne k vraždě, což je pro malou vesnici nezvyklá událost. A shodou okolností je zdejším konstáblem velmi inteligentní a sympatický Daniel Haze, někdejší londýnský boby a šakul v jedné osobě (abych využila a použila informaci získanou z nedávno přečtené knihy Kolibřík). Oba gentlemani jsou zhruba stejně staří a hlavně podobně uvažující, takže je radost sledovat jejich společné detektivní pátrání.
Uznávám, že příběh je lehce naivní, ale vůbec mi to nevadilo. Po Snoubenkách smrti mi viktoriánská idylka přišla vhod. Navíc v době, kdy tohle píšu, už jsem přelouskala i pokračování, takže vím, že autorka malounko přitvrdila . . .
Každopádně našim obdivovatelům britských detektivek ze staré školy doporučím a jsem zvědavá na jejich názor.

14 21.01.2024

Snoubenky smrti jsou pro mě první knihou tohoto autora a já jsem velmi příjemně překvapená. Při četbě jsem téměř zapomínala, že čtu detektivku a vůbec mi nevadilo, že vytipovaní pachatelé se postupně měnili – koneckonců v mnoha amerických sériích (namátkou Klec nebo Šifra) se běžně děje totéž, a to jsou tamní vyšetřovatelé profesionálové!
Mnohem více než vražedná linka – a než opravdu zvláštní trio vyšetřovatelů! - mě zaujal popis Berlína a Německa obecně. I já mám přečtenou sérii V. Kutschera z předválečného Berlína, ale teprve při čtení téhle knihy jsem pochopila a procítila, proč nacisté vlastně nenarazili na žádný významnější odpor: ta všudypřítomná brutalita, pohrdání lidským životem, absence třebas jen zdání práva. Skrze Franze Beewena tak nějak vidíme pod povrch věcí a jeho prostřednictvím se dozvídáme o tom, co asi nebývalo v novinách.
A ta všudypřítomná propaganda, podchycení všech věkových skupin obyvatelstva – řeklo by se až obdivuhodný výkon, uvážíme-li, že v té době neexistovala televize a ani rádio nepatřilo k běžné výbavě každé domácnosti. Neméně skvělé mi ale připadají i útržkovité zmínky o první válce a o jejích důsledcích pro Německo. Nikdy mě třeba nenapadlo, jak zákopová válka mohla ovlivnit zranění vojáků v ní bojujících, a to nemluvím o té šílené každoroční přehlídce válečných veteránů pod záštitou NSKOV . . .
Nevím, nakolik je autor znalec historie, ale i kdyby se mýlil, sugestivnost jeho popisů, která mi občas doslova brala dech, asi nebude až tak daleko od reality. Jisté nelogičnosti, kterých jsem si vědoma i já jako laik – třeba iluze o odběru krve notorické alkoholičky po (několika)denní abstinenci nebo bezproblémové procestování válečného Polska – mu mileráda odpouštím, protože výsledný dojem je fascinující.

„Už několik let byla demografická situace v Říši drastická. Mělo se rodit co nejvíc dětí, což byla královská cesta k invazi do Evropy a k zajištění moci. Jinak řečeno, potrat byl v Berlíně v roce 1939 stejně dobrý nápad jako konvertovat k judaismu.“

Jiný svět mě totálně zničil: miluju češtinu a nehraju žádné hry, takže pullovat a farmit, hledat looty a buffy, zkrátka tohle na mě bylo příliš. Proto jsem knihu odklikla mezi nedočtené, v souladu s komentářem medlovice, za který děkuju. Ale určitě si nezoufám, naopak: už vím, co nabídnu hráčům, kteří dobrovolně knihu neotevřou!

Poslední díl trilogie nás nenechá vydechnout – vše se chýlí ke konci, poctivci bojující za správnou věc musí zvítězit, padouši naopak nesmějí uniknout trestu. Já osobně jsem asi nejvíce nadšená obálkou a přiznám, že čtyřprstenová zápletka se mi moc líbila, především Zofia Sage. Nejen Oko bohů, které vlastnila babička Delora, ale dokonce Ruka bohů, to vše nás v závěrečném příběhu čeká. A nezanedbatelnou roli tady sehraje i Cresta, zrzavá vězenkyně z prvního dílu. Určitě našim YA čtenářům doporučím!

„Hodilo se, že byla zpátky v Zalindově, kde ji očekával brzký konec. Tentokrát neměla šanci uprchnout - a nebyl nikdo, kdo by ji přišel vysvobodit. Zůstala sama, přesně jak to mělo být. Dostala, co jí patřilo: všechno to utrpení, všechnu tu bolest. Ale ani to nestačilo. Na světě neexistoval trest, který by mohl napravit, co zničila. S čím musela žít - a s čím taky, jak dobře věděla, zakrátko zemře.“

20 17.01.2024

Tom a Mot, dva kočičí kamarádi, kteří si dají k narozeninám ten nejlepší dárek: hru v dešti! Ovšem tentokrát se přikláním k bibi.r - ve srovnání s úžasnou Jak myška snědla měsíc, kterou jsem četla nedávno, mi Nejlepší dárek připadá méně povedený. Ale pořád je to Petr Horáček = značka kvality.

15 15.01.2024

Kolibřík je další knihou, kterou jsem si našla právě na základě zdejšího hodnocení. Tentokrát ovšem musím přiznat, že tohle určitě není kniha, kterou bych nechtěla minout.
Podobně jako mnozí další čtenáři jsem ji četla poměrně dlouho a občas jsem se musela vracet a připomínat si souvislosti. Humor je zde vzácné koření; mě jako Češku ovšem pobavil rozhovor Carrera – Carradori o tenisové turnajové prohře 6-0 a 6-1, respektive jeho pokračování, kdy Carreru o dva roky později deklasoval jistý Ivan Lendl: „A byl navíc o rok mladší, hubený jak lunt a měl jen jeden dres, ten, ve kterém nastoupil proti mně.“
Ne, není to snadné a jednoduché čtení, a já nepatřím mezi ty oslovené. Třeba Polední hodina se taky rozjížděla ztuha a dlouho mi trvalo, než jsem konečně začala chápat souvislosti, ale potom mě vtáhla a nepustila. Tady mě asi nejvíc zaujaly ty „střípky“, z nichž se životní osudy hlavní postavy postupně skládaly, ale stále jsem zůstávala v roli nestranného a hlavně nezaujatého pozorovatele.
Nelituju času stráveného s Kolibříkem, protože jsem zjistila to podstatné: určitě to není kniha pro běžné čtenáře naší knihovny.

„Nebyli stvořeni jeden pro druhého. Po pravdě řečeno, nikdo není stvořen pro nikoho dalšího a lidé jako Marina Molitor nejsou stvořeni ani sami pro sebe. Ona hledala jen nějaké útočiště, nějaký diskurs, aby mohla jít ještě chvíli dál, ale on nehledal nic menšího než štěstí. Ona mu vždycky lhala, to je pravda a to je špatné, to je moc špatné, protože lež je rakovina a šíří se dál, zapouští kořeny a mísí se se samotnou podstatou, kterou ničí, ale on udělal něco horšího: on jí věřil.“

Druhý díl nazvaný Zlatá klec čtenáře hned vtáhne do děje a my postupně zjišťujeme, že rod Valentisů má sice své mouchy - asi jako všechny panovnické rody – ale v zásadě proti němu nelze nic moc namítat. A přesně s tímhle bude mít Kiva veliký problém: historie totiž není taková, jak ji Kivě líčila její matka Tilda. Velmi zajímavou postavou je tady babička Delora, ovšem pobavil mě její hněv: „Soukromý pozemek,“ vřískala z verandy. „Tohle je soukromý pozemek, neumíš číst?“
Jaren je i nadále doslova k sežrání, jakkoli tenhle výraz většinou nepoužívám, ovšem Caldon vůbec nezaostává – jeho oslovení Sluneční paprsku či Sladká tvářičko mě vždy spolehlivě přinutilo k úsměvu. A Říční palác bych fakt někdy chtěla navštívit!
Prostě povedené čtení, určitě doporučuju.

„Naše jizvy nás definují. Vyprávějí příběh odvahy a schopnosti přežít. Mluví o tom, kdo jsme v naší nejhlubší podstatě, o výzvách, kterým jsme čelili a které jsme překonali.“

19 12.01.2024

Horáčkovsky skvělé - od nápadu až po výtvarné provedení, nádhera!
Mám to úplně stejně jako dítko v komentáři malámišička! Už dávno nejsem dítě a je mi moc líto, že mě tohle nikdy nenapadlo, ale snad mám ještě dost času si ten ukousnutý dílek vychutnat . . .

16 11.01.2024

Ranhojička je prvním dílem fantasy série Královna rebelů, která má díl od dílu zvyšující se hodnocení, takže jsem se do ní pustila, abych se o kvalitách knihy přesvědčila sama. A souhlasím, že je to zajímavé a zase jinak provedené čtení, které by mohlo zaujmout především čtenářky z kategorie YA.
Odehrává se v prostředí zalindovské věznice s jejím mocenským a výkonným aparátem, hlavní postava je ranhojička Kiva, která se dostane do nezáviděníhodné situace. Nový vězeň a nová dozorkyně, zástupné zkoušky, smrtící epidemie, no čtenáři se rozhodně nebudou nudit! Nejlepší na tom ovšem je, že všechny tři knihy série už vyšly, takže nemusíte rok (dva, tři) čekat na pokračování příběhu, který skončil v nejnapínavější chvíli . . .

20 10.01.2024

Olomo lo l'aye – tomu, kdo má děti, patří svět.
Zůstaň se mnou je kniha nigerijské autorky, ale její příběh by se mohl odehrát kdekoli. (Tím chci říct, že třeba Půl žlutého slunce je výsostně nigerijská záležitost; tady bych za pár měsíců situovala příběh prostě na africký kontinent.)
Všude na světě se lidé milují, zakládají rodiny, vychovávají děti a zajišťují provoz domácnosti. Bonus nigerijského prostředí se v knize nijak výrazně neprojevil; samozřejmě tady hraje roli legální mnohoženství a velmi exotické - alespoň pro mě - byly detailní popisy kadeřnických úkonů. Mě osobně mnohem silněji než třeba volby zmanipulované vojenskou juntou zasáhly ty kusé (a dále nekomentované) informace o ozbrojených lupičích; připadalo mi, jako by autorka nechtěla ve své (první?) knize čtenáře odradit hrůzostrašnými scénami, což já kvituju s povděkem.

„Dobrá, láska je zkouška, ale v jakém smyslu? Zkouška čeho? A kdo ji podstupuje? Ale věřila jsem, že láska je schopná v nás odhalit to dobré, kultivovat nás a pomoci nám poznat naše lepší já.“

Hádanka jménem Oliver je výprodejové překvápko, které bych nekoupila, nebýt pochvalných komentářů tady na databázi – tímto jim tedy mnohokrát děkuju.
Čtivý, velmi dobře a chytlavě napsaný životní příběh Olivera Ryana – ani detektivka, ani thriller, „jen“ neuvěřitelný životní osud, vylíčený mnohohlasem těch, kteří se v něm více či méně taktéž angažovali. Mohl by Oliver být jiným, lepším člověkem, kdyby prožil jiné dětství?

Když jsem před lety pracoval ve státní správě, jeden z mých méně vynalézavých spolupracovníků měl na svém pracovním stole rádobyvtipný nápis: "Nemusíte být blázen, abyste tady mohli pracovat, ale pokud jím jste, ničemu to neuškodí."
Ani tehdy mi to nepřišlo vtipné.

24 08.01.2024

Přiznám se, že název mi uniká: kdo je tady vetřelec?
A další věc, která mi u téhle knihy nesedne, je přílišná vulgarita policejního sboru. Dovedu pochopit, že detektivové z oddělení vražd přicházejí do styku s lidmi, kteří nepatří mezi smetánku, a setkávají se se situacemi, které zacloumají lidskou psychikou. A že nevybíravý slovník může být jistým druhem sebeobrany. Jenže stejně se mi to nejevilo a vadilo mi to.
Ale jinak jsem ráda, že jsem duo Conwayová - Moran zase potkala. Místo pro tajnosti jim podle mého názoru sedlo více a lépe, ale ani tohle nebylo špatné čtení. Výslechové strategie byly skvělé, zato Conwayové paranoia příšerná, ovšem naprosto chápu důvody.
Takže teď máme v naší knihovně konečně kompletní dílo Tany French a já budu tyto knihy doporučovat podle komentáře janamaluveckova (ke knize Slídil) především těm, kteří nečtou detektivky . . .

„Vztah nepotřebujete. Potřebujete jenom zdravý rozum, aby vám to došlo tváří v tvář všem těm kecům v médiích, které na vás ječí, že sami o sobě jste nuly, a pokud s tím nesouhlasíte, jste navíc nebezpeční cvoci. Pravda je taková, že pokud ke své existenci potřebujete někoho jiného, tak neexistujete.“

17 07.01.2024

Zdaleka ne každá kniha mě nutí vžívat se do hrdinky příběhu, ale tady to vyplynulo zcela přirozeně: co bych dělala v takové situaci (tedy v situaci Lukášovy matky) já? Jak by se zachovala moje rodina?
Ačkoli mě kniha nijak nestrhla – dějem ani jazykem – tak už jen fakt, že mě přinutila k těmto dotazům, beru jako plus. Ovšem těžko říct, zda bych měla jako další pozitivum brát zjištění, že na druhou otázku jednoznačnou odpověď neznám. Každopádně oceňuju nečekanou zápletku, respektive její rozuzlení; našim čtenářkám knihu určitě doporučím.

14 05.01.2024

„Pane Bože, děkuji ti, že mám co jíst, že jsem živá, že nikdo není zavřený a že se nestřílí.“
Kočičí životy mě překvapily, a to velmi příjemně. Autorku jsem sice znala, ale kromě dětské knihy Prázdniny s Bosonožkou a dospělácké Křížové cesty kočárového kočího jsem od ní nic nečetla. Ke Kočičím životům mě nasměrovala naše čtenářka, která je potomkem volyňských Čechů, a já jsem jí za to velmi vděčná, protože tohle čtení opravdu stálo za to.
Pohnutá historie „Volyňáků“ je podaná krásným jazykem a prodchnutá láskou. Místa, kde kdysi zněla – a často se v řeči lidí střídala - polština, ukrajinština, ruština, jidiš a překvapivě také čeština, popisuje autorka s láskou, pochopením a nostalgií. Nejednou se dozvíme, že „za Polska“ se na Volyni žilo lépe, naopak nejhůře vycházejí právě sověti a černí, Ukrajinci. Co jen to dědečka Jana Sládka napadlo, odstěhovat se do carského Ruska? Příběh se dotýká i černobylské tragédie a Lízino odsouzení Gorbačova je neúprosné, ovšem zcela pochopitelné; ani rozpad SSSR, resp. Gorbačovova role v něm, to pro ni nevyváží.
Mně se moc líbily kapitoly z Karlových Varů – jaké byly před rokem1989, chátrání na jedné straně a generalita VS na druhé, a hlavně návštěvy karlovarských hřbitovů: českého, německého, židovského, ruského včetně bělogvardějského. Pokud je ovšem pravdivý popis konce války ve Varech v roce 1945, nechápu, jak tohle mohla česká vláda dopustit.
Každopádně na Volyň se asi hned tak nevypravím, ale při mé příští návštěvě v Karlových Varech si vezmu Kočičí životy místo bedekru!
P.S. Děkuju za skvělý komentář Apo73, ten se povedl!

„Jaké to bývaly dřív krásné časy, když lidé nechávali postavit pomníky v lesních zátiších anebo na kopcích jen pro radost. Zastav se, poutníku, a pomysli, že tu hraběnka krásně chvílela. Němci mají pro prodlévání přiléhavé sloveso weilen.“

15 03.01.2024