broskev28 komentáře u knih

Nádherná kniha. První větu bych nejraději opsala od komentáře MegaH, protože tohle je nádherné počtení – paní překladatelka odvedla úžasnou práci! Navíc tady máme zajímavou myšlenku vyvázání vzpomínek, často ovšem zneužívanou těmi, kteří mají moc a peníze.
Pravda, jsou tady i nelogické drobnosti či nedořešené zápletky, ale to nic nemění na čtivosti, jazykové dokonalosti a zajímavosti téhle knihy. A mě už pokolikáté napadlo, kolik takových vztahů v lidské historii bylo, jakým způsobem to tihle lidé řešili, jak se museli skrývat a přetvařovat, v zájmu zachování normality vstupovat do manželství a plodit děti. A pokud to nedělali, hrozilo jim nejen vyloučení ze společenství, ale v mnoha případech i smrt.
Takže tenhle vazačský příběh velmi doporučuju!

„Vzpomínky,“ ozvala se nakonec. „Ne lidi, Emmette. Bereme si vzpomínky a vážeme je. To, co si lidé nechtějí pamatovat. To, s čím nemohou žít. Bereme si tyhle vzpomínky a dáváme je tam, kde nemohou způsobit další škodu. Takové jsou všechny knihy.“

17 04.04.2024

Chaos – hlas nože jsem objevila v Levných knihách, a to mě překvapilo, vždyť jméno Patrik Ness by mělo být zárukou kvality, ne? Ale vzápětí mi došlo, že právě takových jmen najdu v tomto typu obchodu povícero, takže jsem si vzala první díl série s tím, že to zkrátka vyzkouším.
Vzhledem k tomu, že jsem knihu zhltla během jediného dne, mám jasno: určitě ji zkusím nabídnout našim náctiletým čtenářům! Pravda, dnešní fantasy i dystopie jdou ve vztazích hlavních protagonistů mnohem dále, ale tohle je příběh čtrnáctiletých hrdinů. Oč méně erotických scén, o to lepší nápady a dramatické zvraty, soudím já. Teď jen abych ve svém nadšení nezůstala sama.

„Udělali to, abych moh žít.
Nevím, co si o tom mám myslet.
Dělat to, co je správný, by mělo být snadný.
Neměla by to být jen další velká šlamastika jako všecko ostatní.“

14 03.04.2024

Když jsem tuhle krásnou knihu s obálkou od neznámého ilustrátora vzala do ruky, říkala jsem si: "Jaké pohádky asi můžu čekat od Ionesca?"
Překvapily mě v prvé řadě ilustrace - pro mě první setkání se švýcarským ilustrátorem Etiennem Delessertem, jehož jsem doposud neznala. Ovšem tatínek, jeho bláznivé nápady a umravňující poznámky hospodyně mě pobavily. Netušila jsem, že autor Plešaté zpěvačky prožil celý svůj život s jednou manželkou rumunské národnosti a že měl jediné dítě, dceru, které vyprávěl poněkud absurdní pohádky.
Takže pokud hledáte netradiční pohádky s úžasnými ilustracemi, mohu jenom doporučit.

I tohle bylo zajímavé čtení – hlavní hrdinka neměla jednoduchý život, ale to ani femme fatale Beth, obviněná před více než čtyřiceti lety ze dvou vražd. Příjemná a nenáročná duchařina ve spojení s detektivním pátráním; v závěru mě opět šokoval americký zdravotní systém. Ale přiznám se, že předešlá kniha této autorky, Zlomené duše, mě rozhodně oslovila více.

„Ano, cítila jsem vinu. Ten pocit byl naprosto nesmyslný, ale nikde není psáno, že výčitky musejí dávat smysl. Prostě existují, táhnou člověka k zemi a dusí ho, dokud nevydechne naposledy.“

15 01.04.2024

Historický příběh o šití a švadlenách, ve kterém si uvědomíme, jak moc se – naštěstí - časy změnily, alespoň v Evropě, jak těžký život měli ti nejníže postavení. Překlad mi připadal čtivý a podařený, osudy jednotlivých velmi postav zajímavé (třeba Miss, nebo rodina Proverových). A ať jsem hledala jakkoli, nenašla jsem jméno hlavní hrdinky, možná jsem ho přehlédla? Ona pojmenovává téměř všechny ostatní postavy, ale ji jménem neosloví nikdo, zvláštní . . .
Předmluva autorky je jakousi nápovědou k samotnému příběhu a mně se moc líbí komentář Evaho73 – kniha jako taková dobová pohlednice. Zdánlivě žádné velké drama, ale vždyť jde o to nejdůležitější: o život každého z nás, o to, jak důstojně a hlavně s kým jej prožijeme. Určitě našim čtenářkám doporučím!

16 30.03.2024

Tichá pošta nezklamala – zpočátku mi chyběly ty vtípky, ale jakmile se objevil Marcel a jeho partička, frekvence narážek na BB se úměrně zvýšila. A nezklamal ani kolega Chroust s laktační psychózou, příjemně překvapil hromotluk – tělocvikář (a potvrdil mi to, co říkám po zkušenostech se svým autistickým synem odedávna: klasické pohádky jsou mordy a horory), takže já jsem byla spokojená. Snad totéž řeknou i naše čtenářky.

„Jung jednou řekl, že samota je návyková,“ prohlásil a mezi rty převaloval stéblo ostřice. „Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru, a nechceš už zápasit s lidma.“

16 29.03.2024

Hra o dědictví je zvláštní kniha a není to kniha pro mě, to si musím přiznat. Hlavním tématem jsou totiž záhady, hádanky, tajné schránky, tajné chodby – jako by mezilidské vztahy samy o sobě nebyly tou největší a nikdy nevyřešenou záhadou. Musíte hledat souvislosti, všímat si náznaků, domýšlet úvahy jen letmo nahozené. Miliardář, který se nudil, a přitom byl velmi inteligentní hračička?
Největší hádankou a překvapením je ovšem – aspoň pro mě - hlavní hrdinka Avery Kylie Grambsová. A doporučuju přečíst, určitě se nebudete nudit, navíc většina tajemství a hádanek stále čeká na rozluštění, takže pokračování příště.
P.S. Skvělý je komentář LexiS - kamarádka Max (i Veronika Volhejnová, záruka překladatelské kvality) vymyslela báječný zašifrovaný jazyk!

„Když ano je ne a jednou je nikdy, tak jaký je počet stran trojúhelníku?“

„Evoluce umí být neuvěřitelně efektivní, pokud jí dáte pár miliard let času.“
Spasitel je knihou, kterou jsem rozhodně neměla v plánu číst. Nečetla jsem ani Marťana, viděla jsem jen filmovou verzi, která mě nadchla (už proto, že zbožňuju Matta Damona). Jenže potom jsem se účastnila knihovnického semináře s paní Klárou Smolíkovou a ta se zhrozila: „Nikdo z vás, milé knihovnice, nečetl Spasitele? No já jsem upřímně zděšená!“
Tak jsem se rozhodla to napravit a zpětně paní Smolíkové moc děkuju. Pravda, ty technické finesy mě opět míjely, a já jsem jen fascinovaně přihlížela, ale jinak to bylo zase skvělé.
Co mě asi dostalo úplně nejvíc byla ta celosvětová spolupráce: dnes, kdy to vypadá, jako by cílem všech vlád bylo vyvolávat konflikty každého s každým, poukazovat, ne, pranýřovat a následně pokud možno i trestat třeba jen názorové odlišnosti (kde máte tu pluralitu?), tak tady se pod hrozbou vnějšího nebezpečí všichni semkli a makali. Každý jinak, ale pod taktovkou osvíceného diktátora (Strattová) to prostě fungovalo.
A když už jsem si myslela, že mám jasno a do konce zbývalo pár desítek stránek, najednou bylo všechno jinak! Paráda a moc doporučuju!
P.S. Moc děkuju za všechny komentáře, nejen za ty pochvalné, ale především za kritické - třeba R47 mě nahlodal, podobně jako Smolař nebo MMM999, vždyť i mě okamžitě zarazilo "národnostní" složení posádky. Ovšem nejvíc souhlasím s komentářem TomHr, to zásadní prostě my jako lidstvo nedáme, smůla. Takže kritické výhrady jsou určitě namístě, a proto za svůj beru především komentář panPatejdl: pohádka o vesmírném pavoukovi pro naivní děti, ale povedla se.

38 24.03.2024

Mám ráda knihy Markéty Pilátové - jak ty dospělácké, tak ty dětské.
Mou favoritkou je Kiko a princezna z tundry - jednak jsem lokální patriotka a navíc mám pro Kiko slabost. Takže veverka z Vamberka a Žanetka ze Žamberka se mi sice líbily, ale moje srdcovky to nebudou. I když teď mě napadá, že přinejmenším na "pampeliškový kulich" na veverčině ocásku asi hned tak nezapomenu . . .
P.S. Ale pozor - ten najdete až v pokračování příběhu o veverce z Vamberka, v dílu nazvaném Na sněhu.

Kniha mi byla doporučena a já jsem se zprvu trochu ošklíbala – nečetla se mi nijak skvěle a téma mi přišlo takové „hrající na city“. Ale postupně jsem se s Joelem, Frankem, Liamem, Unou, Angelicou, Mocným Jimem, ale taky s S Evou, Lily, Chrisem spřátelila. I mně připadal zprvu Hilltop jako vězení, ale možná to bylo dáno právě zamračenou optikou Joela. A skvělé překvápko mi přichystala Nosorožka!

„Ale nejsi srab,“ zachrčel Joel v slzách. „Nejsi žádnej srab, Franku Adamsi. Jsi jeden z nejmilejších lidí, co jsem kdy potkal, a nenechám tě takhle o sobě mluvit. Nenechám tě říkat takový věci o mým kamarádovi.“

Nebylo to špatné čtení, jako prvotina určitě povedené a čtivé – příběh dcery, která se nedokáže odpoutat od matky, ženy, která si láskyplné oslovení „mami“ vůbec nezasluhuje. Je známou skutečností, že vztahy dcer a matek bývají komplikovanější, podobně jako vztahy synů a otců (mluvím o normální, tedy více či méně milující a fungující rodině). Pokud se navíc rodina rozpadne a obě (ženy) zůstanou odkázány jedna na druhou, situace se ještě vyostří.
Z vlastní zkušenosti znám několik podobně toxických vztahů dcer a matek, takže vůbec nezpochybňuju vylíčení této dvojice v knize M. Huškové. Téma je celkem náročné a nijak povzbudivé, nenabízí žádný únik z reality, natož šťastné konce. Přesto – anebo právě proto – knihu hodnotím vysoko, život totiž pro mnohé z nás většinou není procházka růžovým sadem.

Udělala jsem chybu je mou druhou knihou Pauly Daly a opět jsem ji přečetla se zájmem. Téma určitě ne nové, ale dobře a čtivě podané, takže já jsem se výborně bavila a knihu jsem slupla na posezení. Takový uvěřitelný skorothriller - rodinná situace hlavní hrdinky je zcela reálná, její exmanžel je nepoužitelný a ona nevidí východisko. Jako bonus jsou zde odborné poznámky fyzioterapeutky, kterou – jak jsem pochopila – autorka skutečně je, zřejmě se této profesi aktivně věnovala. Takže já určitě doporučuju.

22 19.03.2024

Další velmi povedená kniha Jodi Picoultové, jakási covidová reflexe zpracovaná Paní Spisovatelkou, a já jsem nadšená. Kniha se zdaleka neomezuje jen na covidové téma, obecně se zamýšlí nad naší lidskou existencí – nakolik prožíváme své životy podle svých představ, nakolik dokážeme být spokojení s tím, co máme, co děláme, jak žijeme:
„Zaneprázdněnost je jen eufemismus pro to, že se tolik soustředíte na to, co nemáte, že si ani nevšimnete, co máte. Je to obranný mechanismus. Protože když se přestanete snažit – když se zastavíte – začnete přemýšlet, proč jste si vůbec mysleli, že to všechno chcete.“
Takže já určitě doporučím – po autistické Nejsem jako vy je to pro mě další skvělá kniha téhle autorky a jsem moc ráda, že jsem se k ní dostala.

„Evoluce je kompromis. Když lidé dospěli k používání řeči, protáhlo se nám hrdlo, aby se tam vešel jazyk uzpůsobený pro mluvení, a s tím přišla i rizika. Potrava musela cestovat dál, aby se dostala do jícnu, ale vyhnula se přitom hrtanu. Takže na rozdíl od zvířat můžeme zpívat, mluvit a křičet, ale na rozdíl od zvířat se taky můžeme udusit, pokud se nám potrava dostane do špatného potrubí. Nemůžeš se pohnout kupředu, aniž bys něco ztratila.“

21 17.03.2024

Provařená je mou třetí knihou této autorky a přiznám se, že v počátcích jsem ji chtěla odložit. Kamiliny osudy mě velmi odrazovaly a ani Sylvie mě nijak nenadchla. Ale jela jsem vlakem, tak jsem pokračovala, a dobře jsem udělala, protože pokračování už se mi zamlouvalo více. Pravda, náhod je tam na můj vkus až příliš mnoho, ale to je autorská licence. Takže já našim čtenářkám určitě nabídnu a jsem zvědavá na jejich přijetí - po milých a nenáročných knihách například Julie Caplinové to možná pro některé bude obtížněji stravitelné, ale styl S.V. je čtivý a svižný, bonus je také tuzemské prostředí.

15 16.03.2024

Velmi nápadité, fantazii se meze nekladou.
Textu maloučko, obrázků mnoho, jednoduchých, ale parádních. A mě nejvíc potěšilo, jak si s textem vyhrál překladatel Petr Holý: boží jsou Jablčané a naprosto nejvíce mě uchvátila dvoustrana jablečných příbuzných a kamarádů! Navíc vložený "pracovní list" je velkou přidanou hodnotou, vřele doporučuju!
P.S. Zřejmě právě tahle knížka byla inspirací pro 38.číslo časopisu Raketa, které je taky velmi povedené.

13 14.03.2024

Kniha, jejíž četba mi snad nejvíce ubíhala: ani jsem se nenadála a byla jsem v polovině. A druhá věc: ano, jsou to věci, které už jsou dnes notoricky známé, ale autor – mladý muž v roce 1938 – je popisuje jako přímý účastník, s úžasem, který je adekvátní tehdejší době. Jak je vůbec možné, že padly všechny jistoty civilizovaného světa? Jak má reagovat ten, koho se to týká, jak tohle vůbec může pobrat a pochopit? A do třetice přidám to, co je pro mě – člověka dnešní doby - naprosto nejhorší a nejméně pochopitelné: z doslovu je patrné, že po křišťálové noci se velmoci od židovského problému zcela distancovaly a emigraci židovského obyvatelstva utlumily na minimum!
A to už ani nemluvím o Dunera boys – ostudné kapitole (kolikáté už?) britských dějin, která se týká už „jen“ autorova života a je zmíněna pouze v doslovu . . .

Fosilie je pro mě objev – neznám autora a neznám ani jinou „současnou“ knihu, která by mě tak silně oslovila. A to nejen tématem, ale povětšinou i způsobem vyjadřování, namátkou: „Vedle jablek, hrušek, banánů a hroznů je v ovocném salátu taky všechno, co je s tímhle světem blbě.“
Jsem generace Juliina otce, ale úplně někde jinde – já sama jsem prošla velkým vystřízlivěním. Mně ovšem při této deziluzi silně nahrával fakt, že jsem byla nucena zůstat doma s malým, velmi rigidním, i když velmi inteligentním autistou, to potom vidíte systém a hlavně (svůj) život trochu jinak. Minimálně máte dost času o něm přemýšlet a zvažovat všechna možná pro a proti . . .
Takže za mě obrovská poklona a poděkování za skvělý generační dialog, byť – jako mnozí ve svých komentářích – nechápu ten (postapo) dovětek v podobě rozhovoru babičky a vnučky.

„Opona už je pryč skoro tak dlouho, jak dlouho Evropu rozdělovala, a stejně je pořád patrná z map, ani v nich nemusí být zakreslené hranice států. Rychlost vlaků. Příjmy podle okresů. Doba dožití podle krajů. Otázku, kdy v tom všem Východ dožene Západ, postupně vystřídala otázka, jak se vyrovnat s tím, že se to nikdy nestane.“

Po dlouhé době zase další kniha proslulé autorky a musím přiznat, že se mi četla skvěle. Sladká romantika se vším, co k tomu patří – pokud takové knihy vyhledáváte a máte rádi, budete nadšeni. Zkusím nabídnout obdivovatelkám knih Julie Caplinové, snad nebude vadit nižší věková kategorie. Mě osobně ale nadchlo tohle:

„Vidět na vlastní oči moře mi připadalo skoro tak důležité jako mít jídlo a střechu nad hlavou. Možná by měla existovat nějaká charita založená jen kvůli tomu, aby umožnila lidem dojet až k moři. Mělo by to patřit mezi základní lidská práva. Mezi nezbytnosti, bez nichž se nedá existovat. Ten pohled na valící se vlny vydal za léta terapie.“

První díl „vlakové“ série čekal dlouho v naší knihovně na prvního čtenáře. Naštěstí máme jarní prázdniny, takže spousta času na čtení (tím spíš, že i v našich kopcích už je opravdu jaro a po sněhu ani památky). A tak jsem Halův příběh (ač doposud nechápu, proč se Harrisonovi říká Hal) zhltla na posezení a teď už jen přemýšlím, jak k němu přilákat čtenáře, protože to opravdu stojí za to!
Hal a jeho strýc Nat, novinář a současně autor několika knih o vlacích, mají tu čest absolvovat poslední jízdu vlakem zvaným Skotský sokol – parním vlakem, který dosloužil a jeho poslední jízda, při níž poveze i členy královské rodiny, kteří nastoupí v Balmoralu, je jakýmsi rozloučením a oslavou. Jenže někdo z pasažérů je zloděj, a ne jen tak ledajaký zloděj – ukradne totiž nevídaný diamant samotné britské princezně! Hal, ačkoli je oficiálně jediné dítě ve vlaku, se seznámí a spřátelí s Lenny, černou pasažérkou a dcerou strojvedoucího Mohanjita, a spolu vypátrají Straku.
Tohle je stručný děj, ale příběh samotný je mnohem košatější a hlavně doprovázený spoustou krásných černobílých ilustrací. Já, ač dospělák, jsem závěrečné kapitoly doslova hltala, takže určitě našim šikovným čtenářům doporučím!

„Vynikající. Zkus tedy začít se mnou. Ta představa, že bych mohl být považován za mezinárodního zloděje šperků, mě opravdu fascinuje.“

13 10.03.2024

Rozpůlený dům jsem původně vůbec nechtěla číst, tak nějak už mám dost těch truchlivých česko-německých osudů. Ale jelikož jsem momentálně neměla po ruce nic zajímavějšího, pustila jsem se do něj a jsem nadšená.
Nejprve musím vychválit ty skvělé fotky, které příběh v tom kterém historickém období doprovázejí, nádhera! A samozřejmě a především popis tehdejšího a až do vzniku ČSR víceméně nekonfliktního soužití Čechů a Němců v oblasti Krkonoš; je až legrační, jak mnohdy jméno vůbec nenapovídalo, nakolik se jeho nositel cítí být Čechem či Němcem (a už vůbec ne, nakolik je „jen“ slušným člověkem).
Výborné čtení – místy smutné, ale velmi zajímavé a lidsky přitažlivé, pochopitelné a srozumitelné. Navzdory chybějící dataci kapitol – časově uvozené jsou jen hlavní oddíly knihy – se příběh četl snadno; bylo na nás čtenářích domyslet si aspoň zhruba, v jakém roce a po jaké události se děj té které kapitoly odehrává.
Jsem ráda, že jsem v téhle době nemusela žít.
Lituju všechny, kteří neměli na výběr, a prožili vše, co s ní souviselo.
A obdivuju ty, kteří – ač sami nejsou pamětníci – o ní dokážou takhle psát.

23 07.03.2024