Bonda komentáře u knih

Je to vtipné a veselé povídání, ale nechápu, že hrdinka ve školce stojí na hanbě a že se to v knize používá jako komický moment (stojí na hanbě velice často). V tomhle bodu mi přijde nevěrohodná i zobrazená psychika pětiletého dítěte, které stání na hanbě ve školce bere s lehkostí. Osobně doufám, že tyhle ponižující praktiky se ve školkách už nepoužívají. Knihu nedoporučuju právě z tohohle důvodu a zdá se mi to jako škoda, protože jinak je knížka opravdu příjemná a ústřední holčička sympaticky podnikavá.

(SPOILER) Skvěle napsané. Ale zdá se mi, jako by se pod sympatickou revoltu proti konvenční morálce (chytře je tam zobrazena bída státní školy) schovala i lhostejnost vůči prožitkům (a právům) dítěte. Lolita i Doktor Živago jsou silné texty v místech, kde se pootočí perspektiva a letmo nahlídneme, jaký zmar a tíhu vneslo zneužívání do vnitřního života Lolity i Lary. V knize Co je ti do toho je postava nešťastného dítěte v extrémní rodinné situaci. Dítě nejspíš týrané dospělým, které další dospělý zneužije. A pak se ten dospělý poplácává po zádech, že se nenechal zotročit obvyklým nedomrlým vztahem ke slasti, vedoucím k odpírání. Breton napsal: vyjít na ulici a střílet do davu. Ten výrok beru jako obraz čistého vzdoru, ve kterém chybí vykreslení oběti.

Moje dcera čelí dost často svému osobnímu slabihoudkovi. Knížka nám dala tohle zábavné slovo, kterým teď označuju její pochybnosti ("To nikdy nezvládnu!" – "Ale to říká tvůj slabihoudek a ten nemusí mít pravdu, co myslíš?"). Je to dobrá podpora pro první pokusy o zpracování vlastních nejistot spojených s úspěchem. A ruku na srdce, příběh se hodí i mně jako dospělé, když se mi obavy vyrojí v mysli. Připomenu si, že je nemusím brát smrtelně vážně.

4 07.09.2022

U nás frčela asi od dvou do tří let. Zpočátku jsem ukazovala na obrázek znázorňující slovo, které měla dcera doplnit (dítěti pomáhá ve volbě slova taky rým). Bavilo ji to tak, že jsem knížku brala často do vlaku na dlouhé cesty, aby dcerka z nudy neběhala po vagónu.

4 20.07.2022

Je fajn, že text pracuje s nedořečeností a dítěti není naservírováno vysvětlení, co se vlastně v postavách odehrává a proč jednají tak, jak jednají. Podobně pracuje s nejmenšími čtenáři např. Marianne Dubuc. Bohužel snaživí rodiče jako já do toho mají tendenci házet vidle, protože je svrbí kompletní dovysvětlení na jazyku. Ale to už není odpovědnost autorky. Naopak ilustrace se mi příliš nelíbí (jsou pro mě až moc "hezké") a nejsem ani fanoušek tukoňů. Některá fantastická zvířata v sobě mají nápaditost, takže člověk chápe, jak jejich existence obohatila "zoologický svět". Ale u tukoňů tuhle přidanou hodnotu nevidím. Již existující, reálná zvířata se mi zdají mnohem zajímavější.

(SPOILER) Krásné ilustrace. Text dobrý, ale snad my dospělí většinou nejsme taková pakáž? Veskrze nesympatický obraz dospělých. A na konci nedojde v tomhle směru k žádnému posunu, jen se dětská strana přizpůsobí a najde vedle dospělých svou možnost bytí. Na knihu pro předškoláky trochu mrazivý obrázek vztahů.

Fascinující čtení. Detailní pozorování toho, jak se konkrétní děti v konkrétních chvílích chovaly, když samostatně řešily nějakou úlohu (většinou matematickou: práce s různě dlouhými tyčinkami, rozdělování předmětů do kelímků a abstrahování principů těchto operací). Autor popisuje nejen to, jak to dítěti dřív nebo později "zapálilo" (anebo někdy "nezapálilo"), ale z výrazu tváře dítěte či z obsahu a tónu otázek, které dítě klade, usuzuje autor také to, jak se dítě cítí a co jej motivuje buď si s příkladem poradit nebo jej vzdát nebo se nechat zmást. Ukazuje, že dítě při učení nezapojuje jen inteligenci, ale řešení úlohy je pro něj také úkol společenský: selhání nebo vyřešení úlohy mění jeho sebehodnocení, vztah s ostatními, očekávání, která na něj budou příště kladena... Kniha obsahuje velké množství popisů toho, jak přesně byly děti dovedeny k chybným odpovědím a hlavně k tomu, že vůbec nezačaly přemýšlet a namísto toho jen hledaly správnou odpověď. Přemýšlení vyžaduje například klid a svobodný vnitřní prostor, který některé děti postrádaly. To, a nikoli snad nižší inteligence, bylo důvodem jejich neúspěchu.
Ukázky: "Neúspěšné děti se nesnažily, i když neúspěšně, dělat totéž co ty úspěšné. Dělaly něco úplně jiného. Viděly školu a svůj úkol v ní úplně jinak. Bylo to místo plné nebezpečí, a jejich úkolem bylo vyhnout se mu, jak to jen šlo. Jejich zaměstnáním nebylo učit se, ale unikat."
"Teprve až se učitelé ve třídách osvobodí od svých tradičních učitelských povinností – nařizovat, trestat, hodnotit –, budou schopní rozumět svým žákům natolik, aby dokázaly přijít na to, jak jim být co nejvíc užiteční."
Zaujalo mě, jak se učiteli vyplatilo snížit tempo vyučování: "Když jsou děti v situaci, kdy na ně není vyvíjen tlak, aby správně odpovídaly, a už vůbec ne rychle, dokážou úžasné věci."

Hezké ilustrace, ale na Daisy Mrázkovou zdaleka nemají ani invencí (originalitou, autenticitou) ani řemeslnou kvalitou. Barvy dohromady jsou příjemné na pohled, ale nezaujmou nastálo, nepřekvapí, neohromí, nezobrazí nečekaně svět ani pocit. Podobně text. Je naučný víc než hravý a naučení přitom nejde do velké hloubky.

Obě s dcerou jsme nadšené. Hudba, která není banální! Vtip! A zajímavé detaily z hmyzího světa. Milostný příběh v pozadí je možná skrytě zrádný (nic moc stereotypy ohledně mužského a ženského světa), ale v popředí je toho tolik zajímavého, že se zápletka do měkkého dětského nevědomí zapisuje nepozorovaně a věřím, že znatelnou škodu tam nenadělá.

Pro poselství a zapálenost jsem všema deseti, ale nelíbí se mi přeslazenost a hlavně manipulace. Chybí mi přítomnost pohledu z druhé strany, prvek dialogu. To dělá knihu nevěrohodnou i v očích dítěte, kterému toužíte ideu veganství předat. I třileťačku napadne, že když přestanou lidí ubližovat zvířatům, pořád si zvířata budou ubližovat navzájem, takže zmíněný ráj nepřijde. Stejně jako ji napadne, že mrkev by ráda volně rostla a proč ji tedy její zahradní víla neochraňuje před lidmi stejně usilovně jako chrání ovečku. A máte veganství v háji. Kniha je přesto moc dobrá jako střípek ve skladbě výchovy, cením si opravdový cit v ní ukrytý, jen bych ho předala s větším respektem k dítěti (nedělat z něj hlupáka).

Tohle dětské štěstí má být výsledek dětského úsilí, práce, úspěchu, sebeovládání, dobrých vztahů a kapky psychohygieny. Štěstí budovatelské a tzv. zasloužené. Od knihy mě odradily ilustrace a ze začátku se mi zdálo, že obsah bude nesnesitelně prvoplánový, naivní a výchovný. Ale ne, kniha má celkem lehkost a výběr sedmi ctností působí i mírně neotřele. Až na použití slova vina proti obsahu nic zásadního nemám. A rodič vždycky při čtení může trochu ozdravně relativizovat, ať se vyhne černobílému obrazu světa. Obrazu, v němž štěstí budovatelů je to jediné možné... Třeba po kapitole o vzorné školní svědomitosti zařadit četbu té části Pipi Dlouhé Punčochy, v níž se Pipi chytře vysmívá všem školám světa, všem přičinlivým a poslušným žáčkům.

Čteme na žádost dcery (2 a čtvrt) stále dokola. A i mě to stále dokola baví a dojímá. Flandil (i druhý díl. tj. Flandil u doktora) je jako Babička: obraz idyly. Tentokrát idyly ohledně toho, jaký respekt mají od dospělých dostávat děti. Reálná komunikace je často bolestně jiná (ach, lékaři, ach sestry). Ale ve Flandilech jsou dialogy diamantově vybroušené tak, že fungují jako dokonalý návod, jak ano. Návod cenný, krásný, hodný klidně milionu opakování. Ten milion opakování mě ostatně nejspíš čeká. Snad se nám tím respekt večte pod kůži!

4 28.01.2020

Zajímavé pro lehce načrtnuté, nepříliš souvislé úvahy, rozházené v textu. Jsou často vtipné a inteligentní, ale do hloubky nejdou. Hodily by se do zábavného časopisu. Nejvíc mě zaujala tahle: „Kaspar byl jeden z těch rebelů, kteří osahávají hranice povoleného a zkoušejí, jak daleko za ně mohou vykročit. Je to přirozená mužská vlastnost, kterou známe z klasických uměleckých děl, ale v běžném životě se už moc nevyskytuje. Za zkušenosti znám spíš muže typu Ivana Mrázka, Patrika Sváčka a Aleše Drlíka, kteří se pohybují ve vymezených mantinelech a hledají v nich pro sebe co největší prospěch. A pak je tu můj otec, který to s výjimkou vztahů vydržel celý život, až mu z toho ruply nervy, a můj bratr, který si z hranic naopak nedělá vůbec nic. U něj se nejedná o nějaké promyšlené překračování limitů, on si prostě limity vůbec nepřipouští. No a ještě je tu Robert, který pravidla porušoval s úmyslem poškodit druhé. Zákony mezilidského soužití sepsali v průběhu dějiny muži. Schválili si je, aby se navzájem nepovraždili. Ze složení osazenstva nápravných zařízení je ale zjevné, že ty jejich zákony nakonec dodržují hlavně ženy. Jenže právě porušováním statu quo, nikoliv jeho dodržováním, se svět posouvá dopředu. Kam jsme to dopracovaly my, vzorné holčičky, chválené učitelkami za docházku, vypracované úkoly a dobré chování? Můžeme leda tak smutně vzhlížet k rebelům a stěžovat si na dvoutřetinové platy. Svět je podivný.“

Nechtěně tragikomické mi přijdou popsané případy lidí pracujících v humanitárních organizacích (jak je naznačeno), kteří po absolvování RUŠ terapie radostně prohlásí, že utrpení lidí je jim už srdečně jedno. Úspěšná terapie… Jinak popsaná metoda opravdu působí nevěrohodně, ovšem tomu odporují mnohá kladná svědectví od lidí, kteří tím prošli. Snad dobře funguje efekt vědomého vystavení se skutečnostem, které si nechceme připustit, jejich promyšlení a "zvyknutí si na ně", přijetí. Věřím, že do nějaké míry to může fungovat. Nakolik jde o potlačení, neumím posoudit.

Nevidím to tak černě jako komentáře pode mnou. V říkadlech i pohádkách se několikrát objeví brutalita (zmíněný vyhrožující zajíček, pak je tu ještě obrázek, jak řezník honí prase s paličkou, a v pohádce nějaká ta zabitá "zlá" koza), ale je otázka, do jaké míry ji před dětmi cenzurovat. Možná by se u starších dětí daly texty využít jako podklad pro rozhovor o krutosti (ke kterému stejně musí dojít). Já jsem s malou dcerkou řezníka s paličkou prostě vynechávala, protože ji rozplakával, a pohádky jsem nečetla. Jinak nám kniha posloužila pěkně hlavně pro hezké ilustrace. Rády jsme v ní listovaly. Krutost se ostatně objeví skoro v každé větší sbírce říkadel pro děti (koza běží uličkou, krejčí za ní s žehličkou atp.).

První část knihy mě strhla drobnokresbou rodinných vztahů i tématem dětské žárlivosti a zbabělosti. Odnesla jsem si z ní pocit, že by děti neměly být vystavovány zkouškám odvahy dřív, než si jsou schopny představit dosah svých rozhodnutí. V dalších částech můj zájem opadl. Zdálo se mi, že tu je vyprávění víc vedeno účelem silně citově zapůsobit, předat tezi a udržet přitom napínavost a nevede ho už snaha vyjádřit nějaké autentické poznání. Ztratilo pro mě originalitu.

Hororová báseň v próze o zaseknutí mysli v chorobném stavu. Všechno, co mysl vytváří, je nenápadně, ale odporně a nevyléčitelně choré. Vztah k sobě, k druhým, osud. Bobtná to a mokvá. Začíná jemným prasknutím kůže a končí celkovým zohyzděním. A tahle "nemoc" je nakonec jen jednou z verzí toho, čemu říkáme zdraví. Každý, kdo nějak uvízl v instituci rodiny, své myšlenky a city pokroutil v nějaký podobný patvar. Společnost je shluk ztroskotaných zrůd, byť se navenek všechno zdá být v pořádku. Takový je Kosmos.

Dva principy: 1. pozornost vůči tomu, co se děje s tělem, smysly, v mysli; 2. smířlivý postoj k tomu, nadhled. Nejvíc se mi líbily tyhle věty: „Porozumění a soucit osvobozuje od bolesti a starostí a místo nich se dostavuje skutečné štěstí. Je to radost, která proniká do základů vašeho života a projevuje se ve všem, co děláte.“

Není to román, ale soubor autobiografických esejů řazených chronologicky. Autorka na mě působí přesvědčivě, má velký zápal. Podařilo se jí vysvětlit mi, proč je podle jejího názoru nošení šátků či zahalování tváře principiálně škodlivé. Ráda bych si přečetla pár slov od jejích rodičů o tom, jak se jim podařilo vychovat tak svobodomyslnou dívku. Jak Shalmani sama píše: „Otec, který se rozhodne skoncovat s tradicí, aby dal stejné šance své dceři jako synovi, je pro ženu zárukou, že se vedle muže nebude nikdy cítit méněcenně. Pokud byl první kontakt s prvním mužem vašeho života rovnocenný, pak máte všechny předpoklady zůstat hrdá na svoje pohlaví a nevinit ze všeho jenom muže. Jednat se svým otcem jako rovný s rovným znamená nestát se nikdy obětí.“ Temperamentem a důrazem na hrdost a rovnocennost mi autorka připomínala feministku z druhého konce Evropy – Caitlin Moran.

Tak po četbě tohohle dívčího románku mám ulepené prsty od sirupu. Pro někoho to může být zrovna životodárná tekutina, někoho z ní tak akorát bolí zuby nebo se mu dokonce kazí. Dva patnáctiletí se poprvé líbají, oba přitom pláčou a pronášejí věty jako z nějaké příručky pro katolickou mládež („Chtěla bych mít jistotu, že první člověk, se kterým se budeš líbat, tě bude mít rád. Dobře?“ – Chlapec odpoví: „Dobře.“) Jazyk je zoufale sterilní (možná za to může překlad), bez chuti a charakteru. Ke konci přijde překvapení, ale jeho psychologická hloubka bohužel působí jako další narafičená iluze – nepřesvědčí. Přišlo by mi reálnější, kdyby hrdinova lehká sociální utlumenost, receptivita a pasivita (nedostatky v sebeprosazování) byly důsledkem jeho introverze a citlivosti. Suma sumárum to na mě působí jako dílo vykonstruované obchodnickou myslí, které cíleně zaplulo poněkud dál od břehu literárního umění do vod kýče. Ale propaguje ty „správné hodnoty“ – upřímnost, přátelství, rodinnou soudržnost – takže proč ne. V nějaké životní situaci taková četba může pomoct a posunout dál. Hodně se mi líbí obálka a dokonce i já jsem si přes všechnu nedůvěru našla jeden citát k opsání: „(Myslel jsem na to, jak) se její výraz tváře změnil, když přišla na to, že si kluci myslí, že je hezká. A jak se její výraz změnil, když se jí prvně začal líbit jiný kluk než ti, které měla na plakátech v pokoji. A jak se tvářila, když si uvědomila, že je do něj zamilovaná. A pak mě napadlo, jaký bude mít výraz ve tváři, až vyjde zpoza těch dveří.“

4 27.09.2016