Blondebookdevil komentáře u knih

Téměř až po roce jsem se dostala k pokračování vyšetřování s Freyjou a Huldarem. Ani jeden z nich nemají žádný výrazný rys, ale podle mě na nich stojí celý příběh a jsou mi zkrátka sympatičtí.
Kniha Černá díra se točí kolem někomu možná nepříjemného tématu - násilí na dětech. Po 10 letech je nalezena časová kapsle, do nichž žáci osmé třídy vložili své předpovědi toho, jak bude svět vypadat. Mezi nimi je však i předpověď toho, kdo v daném roce zemře.
Huldar spadl z vysokého postu zas jen na kancelářské práce a případ s proroctvím o vraždě od dětí ze základky se mu ani za mák nezamlouvá. Na policejním komisařství se však objevují další důkazy a vynořuje se množství otazníků, protože zdánlivá "hloupost" se vzkazy má co do činění s něčím horším, a to pomstou...

4 20.11.2019

Dočteno!
Druhá kniha ze série Rush Duet prostě nedokázala být tak dobrá jako ta první; chci říct, že se Giiným těhotenstvím zkazilo něco, co mezi nimi dvěma mohlo ještě více rozkvést. A tahle kniha je důkazem toho, jak nás to mrzí. 264 stránek uteče jako voda a vám je líto, že je konec. Rush je sympaťák!

5 19.11.2019

Vila Tugendhat a její skleněný pokoj je pro mne již dlouho něčím tajemným a skvostným. ČV diktuje přečíst knihu o mém oblíbeném místě, a jelikož miluju Brno, bylo jasné, že skončím právě u Simona Mawera.
Ze začátku bylo pro mne těžké se začíst, ale nějak jsem to přelouskala a co nevidět už byla válka a Landauerovi museli emigrovat. Zbývalo asi ještě dvě stě stran, takže jsem tápala v tom, jak se bude příběh dál odvíjet. Autor však zvládl nenuceně napsat průřez asi 30 lety, kdy v druhé půlce knihy už nestojí ani rodina Laudauerových, ale samotná vila. A to je třeba si uvědomit. Jak nevídaná stavba to v první republice byla a jak působila. Co s lidmi dělala, co v nich probouzela. To, jak si autor hraje se slovní zásobou, líčí stavbu jako něco živého a pulzujícího, mě naprosto nadchlo.
Pokud bych měla popsat postavy, tak mi vadily pasáže s Katou, a její následné soužití s Landauerovými mi přišlo nepochopitelné. Liesel se mi nelíbila snad ze všech nejvíc, myslím, že žádná žena by nežila v klidu pod jednou střechou s milenkou svého manžela.
Co se týče srovnání s různými adaptacemi - zhlédla jsem představení Městského divadla Brna (ještě před přečtením) a musím říct, že na něj často a ráda vzpomínám. Nyní mi připadá hodně podobné knižní předloze. Avšak letošní film mě naprosto zklamal. Do popředí vyšvihli, pro mě okrajovou, lásku Hany k Liesel. Jediné, co stálo za to, byla role Karla Rodena jako Rainera von Abta, který svou ladností a elegantností odpovídal architektovi v knize.
Kamarád se mě zeptal, "a jak to skončilo?" a já řekla, že možná špatně, ale spíš dobře, protože vila přežila až dodnes a my můžeme obdivovat její krásu.
Po dočtení se nedalo jinak, než udělit pět hvězd, což pro mě znamená, že si někdy musím tento příběh zase připomenout. Anebo si jej oživit návštěvou onoho Skleněného pokoje a majestátní vily.

8 13.11.2019

Kdyby se mi nehodila do výzvy, asi se vůbec neodhodlám si ji přečíst. Všechny básně mi přišly o tom samém a navíc ve většině případů byly pro mě rýmy jednoduché a strohé. Ze všech balad mne určitým způsobem zasáhl proslulý Kantor Halfar, Maryčka Magdonova nebo Červený květ. Číst znovu? Za mě spíše ne.

3 04.11.2019

Vzpomínám si na hodinu češtiny na nižším gymnáziu, kdy nám profesorka donesla právě knihu povídek Š&G. Četli jsme si Exkurzi do zoo a všem se nám zalíbila. Navíc je faktem, že u nás doma (hlavně s mamkou) je to pro nás prostě klasika. Musím říci, že tento humor je pro mě naprosto kouzelný a přirozený. Některé mě bavily více a pár ojedinělých méně; avšak když mi při čtení povídky v hlavě zní hlas jednoho či druhého komika, užívám si to o to víc.

6 04.11.2019

V desátém díle ze série Robert Hunter se setkáváme s tím nejhorším - jeho nepřítelem Lucienem Folterem, který je jako Robertův duch. Poté, co Lucien uprchne z vězení, roztáčí se kolotoč nevídaných a brutálních činů, s nimiž si losangeleská policie ani FBI neví rady. Lucien totiž mění tváře, převleky, přízvuk... Je skoro nemožné ho dopadnout. A nejhorší na tom je, že kvůli nevyřízeným účtům s Robertem umírají nevinní lidé.
Na začátku mně trvalo si zvyknout, že od začátku víme, kdo je vrah a přibližně odhadnout linii příběhu. Avšak je mně jasné, že Chris Carter chtěl ve své desáté knize nevyřízené záležitosti Luciena s Robertem nadobro ukončit.
Musím říct, že v každé Chrisově knize mě překvapí to, jak široký má autor přehled - ať už je to psychologie, biologie, pyrotechnika, chemie. Při těchto popisných pasážích mám pocit, že je příběh ještě víc reálnější a zajímavější.
Nebyla by knížka, ze všech deseti, která by mě nudila či si v něčem nezasloužila můj obdiv. Díky, panu spisovateli s velkým S, protože podesáté a se čtenářskou pýchou dávám "pouhých" 5*.❤️

8 09.10.2019

Předchozí tři díly mi přišly jako jiný svět, nedokázala jsem se od nich odtrhnout. Tahle mě v něčem zklamala, protože se v ní nic velkého neudálo, jen se otevřely další dveře a bylo vyřčeno příliš mnoho nových otázek. Viděla jsem ale, že Ransom už napsal 5. díl, který si samozřejmě nenechám ujít, jelikož chráněnci slečny Peregrinové jsou už něco jako moje rodina.

3 02.10.2019

Po krátké době se opět setkávám s touto autorkou a její druhou, duchy hemžící se knihou. Hlavním hrdinou je nyní muž, mladík Daniel, jenž zoufale potřebuje práci. Z jeho trápení ho jednoho dne vysvobodí záhadný dopis s nabídkou práce zahradníka v tajemném sídle Craven Manor. Daniel tuto práci přijímá, ač se mu zdá jakkoli podivná. Svého zaměstnavatele zná jen z dalších dopisů, které obsahují pokyny pro Danielovu pracovní náplň. Když se však mladík rozhodne strávit na pozemku, v zahradním domě, první noc, přichází něco zlověstného. Celou noc mu někdo ťuká na dveře, okna i stěny a ve vysoké věži domu vídá ženskou postavu.
Neubráním se srovnání s Duchem domu Ashburnů. Kromě toho, že máme tu čest s hrdinou mužského pohlaví, se jde na strašení a následné objasňování docela zhurta. Daniel se potkává s majitelem domu, dovídá se šílenou historii a aby to nebylo tak snadné, právě v oné věži číhá něco zlověstného, co je třeba držet pod mnoha zámky. Anebo ne...?
Autorka si pohrává s naší myslí, vykresluje atmosféru ledového vzduchu, skřípěním nehtů o dřevo, šustěním listů... Až mi z toho skutečně běhal mráz po zádech. Pravda, finální "souboj" a rozuzlení je o kapku fantastičtější než minule, ale protože jsem byla napjatá po celou dobu čtení, za mě je to plný počet.

3 19.09.2019

Tohle by měl být vzor, modla a předpis toho, jak se píší skvělé detektivky. Když čtu Agathu Christie, nemám sebemenší pocit toho, že držím v rukou tolik let starou knížku. Klasika nad klasiky a přesto vám vždy vyrazí dech. Děkuji jí za to, jak poctivou práci při každém tajemném příběhu odvedla. Protože co může být víc než 10 lidí na opuštěném ostrově, z nichž se nakonec stane 10 obětí?

16 18.09.2019

Neskutečným způsobem se mě to dotklo, spisovatel dokázal vylíčit obyčejné lidské vlastnosti a donutil mě nad tím hlouběji přemýšlet. Mrzí mě jen, že jsme to neměli v nabídce povinné četby a dostala jsem se k ní až teď.

6 17.09.2019

Zase se to stalo - všude v knihkupectvích, na internetu a v letácích na nás vyskakovala tato knížka od irského autora E. Dempseyho. Někoho může taková reklama odradit (např. mě), protože si řekněme upřímně - ne všechny knihy ji mají. Přednostně ty se zlatou nálepkou světový bestseller. Byla jsem odhodlaná si ji přečíst, líbila se mně obálka i námět. A když jsem se do ní pustila, po pár stranách jsem věděla, že to bude velké.
Jsme v roce 1943. Německá žena Franka ztratila všechno, co jí bylo v životě drahé. Rodinu, přátele. Bydlí na krátký čas v chatě v Černém lese a skoro ukončí svůj život, avšak tento plán jí překazí nález zraněného parašutisty Luftwaffe. Když ho však slyší v bezvědomí mumlat anglicky, napadne ji, že možná není tím, jehož uniformu oblékl. Vezme ho do chaty a ošetří mu zlomené nohy. Tím začíná celý nebezpečný kolotoč událostí. Jeden druhému nevěří, protože zkrátka nemohou. Franka je parašutistovi podezřelá, že mu jako Němka pomohla a ona si zase o něm myslí, že Němcem určitě není. Vše je zapadáno sněhem, Franka musí jet na lyžích do města pro zásoby jídla, obvazy, sádru a berle, všechno má promyšleno tak, aby nevzbudila podezření a nikdo je v chatě neobjevil.
Poslední dobou jsme zahrnuti četbou z Osvětimi, války a podobně, a já tento žánr moc nemusím; ale protože zde není žádné přímé násilí nebo vynucená lítost, je to něčím výjimečné. Hrůza války je jakoby v pozadí - gestapo, nálety, udavačství. Knihu prostupuje skrytá hrozba a tušení, že ti dva budou objeveni a neskončí to s nimi dobře.
Druhá půlka knihy utíká rychleji, to když si oba otevřou svá srdce a odhalí jeden druhému svou pravdu. Ledy se prolomí a oni tak mohou lépe spolupracovat.
Zkrátka je to o lásce, důvěře, ale i nástrahách války, podrazech, udání a zdůraznění záchrany života svého i těch, na kom nám záleží. Ke konci mi tekly slzy, potřebovala jsem takový závěr. Tleskám, škoda že nejde dát víc hvězdiček. Doporučuji, pro mě to byl nevšední zážitek a dovoluji si říct, že zatím nejlepší kniha roku.

7 11.09.2019

Nevěděla jsem, do čeho jdu. Před čtením jsem měla před očima jen zneužití malé holky starším mužem. Ne! Až po přečtení chápu, o co celé tady jde. Nepochopená láska, líčení opravdových citů. Četla jsem ji dost pomalu, ani ne kvůli francouzským výrazům, ale kvůli těm narážkám na spisovatele a básníky. (Poe, Rimbaud) Tím to bylo celé nějak bohatší, myslím, že měl autor obrovský rozhled, jak už v literatuře, tak v americké kultuře. Hodně mě bavil popis událostí do útěku s Lolitou, napínání, jestli zabije její matku, nebo co se vlastně stane. Vyprávění o jejich cestování bylo méně záživné, zato konec to vylepšil. V happy end asi nedoufal nikdo, ale ve finále mi Humberta bylo možná i líto. Mám přečtenou další ze světových klasik a vím tedy, o co jde, možná je to kniha jednou a dost, ale kdo ví...?

6 28.08.2019

Dlouho jsem se na první knihu ze série od Angely Marsons chystala a po přečtení se stalo to, co jsem čekala. Budu muset přečíst všechny!
V prvním díle se nám představuje hlavní hrdinka detektiv Kim Stoneová i se svým pátracím týmem. Může vám přijít ze začátku arogantní, nepříjemná a tvrdohlavá, ale postupem času a stran si na ni tak nějak zvyknete a dostane se vám pod kůži. Navíc jí to pálí a má dva vrahy, než bys řekl švec. Skvělé!

13 15.08.2019

Mé druhé setkání s touto autorkou nebylo tak zábavné jako u Já, Simon. Možná je to tím, že už nejsem cílovou skupinou čtenářů. Hlavní hrdinka Molly je introvert a nikdy s nikým nechodila. Navíc se musí přenést přes fakt, že její sestra, dvojče, si našla přítelkyni a tak trochu ji tím zanedbává. Celé to pro mě ale bylo nic o ničem, jen mě bavily pasáže o svatbě a to je tak vše. Možná dám šanci ještě Holce mimo rytmus.

1 12.08.2019

V knize sledujeme tři časové roviny, v nichž hrají důležitou roli rodinné, sesterské vztahy, tak síla přátelství. Na začátku jsme svědky šílené vraždy, ale je nám jasné, že milující matka Amy by toho nebyla schopná. Je pravdou, že některé pasáže byly nudné, nic neříkající a člověk se těšil na finální rozuzlení. Avšak pokud jste trochu čekali takový konec, tak je pro vás posledních sto stran lahůdkou. Rozhodně se Vermontské psycho nedotýká kvalit Zimních lidí, a je to škoda, protože motel atd by tu atmosféru mít mohl. Mimochodem, v originále Night Sister by bylo výstižnější, protože pokud je to pojmenováno po filmu Psycho, je to trochu zavádějící.
Plus! Ty chyby! To bylo příšerné, chvílemi mě to odrazovalo od čtení. Pokud dám za knihu téměř čtyři sta korun, očekávám alespoň dobře přeložený a stylisticky čistý příběh, v tomhle ohledu to byla velká katastrofa. Vynechaná slova, nejasnost toho, kdo mluví, věta, ve které jsou tři podobná slovesa, to asi aby si člověk vybral, nebo nevím... V části, která odděluje roky, tak nás informuje o tom, že je 2013, ale přitom příběh pokračoval tak, že mluvila Rose, ale v roce 1961, takže chyby i v tomhle, hrůza. Rozhodla jsem se, že kvůli překladu nebudu strhávat hvězdu, byla by to škoda.

4 07.08.2019

Dlouho jsem se chystala ji číst, protože ji dávno četla moje mamka a ihned se jí zalíbila. Vlastně jsem nevěděla, co od toho čekat, vím že tohle není nejnovější knížka, ale ve spoustě seriálů a knih se teď objevuje tématika cestování časem, takže už jsem něco jako odborník (haha) a snažila jsem se v tom hledat drobné detaily. Jakmile něco změníme v minulosti, samozřejmě se to objeví i v budoucnosti. A tomuto spisovateli se to podařilo skvěle. Chvílemi mi bylo do breku, to kdy se příběh odvíjí špatně, ale jak se říká, stačí zatřepotání motýlích křídel a vše je jinak. Bylo to krásné, ale zároveň smutné, takže mám teď chuť se někomu schoulit do náruče.

7 29.07.2019

Tomuhle říkám odpočinkové čtení. Všichni víme, co se stane, že se do sebe zamilují, přeskočí jiskra a skončí spolu v posteli. No a co? Proto je to odpočinkové, protože se nad tím nemusí přemýšlet :-) A občas je to opravdu potřeba.
Btw - z toho konce jsem zůstala paf, těším se na další díl.

10 27.07.2019

Strach ještě nikdy nebyl tak fascinující... Ehm, jak se to vezme. Nesuď knihu podle obalu, protože tady se strachu nedočkáte.
Původně jsem jí chtěla dát 3*, ale po několika pro a proti jsem zvolila o hvězdu míň. A proč?
- do příběhu jsem se nedokázala začíst, nekonečné tlachání o Priye a jejím šachovém turnaji s veterány.
- nesmyslná návaznost s motýly z předchozího dílu, pro mě úplně nepochopitelná, a to jak objevením se několika dívek ze Zahrady, tak navštívení jejich vrahů.
- nepochopitelné jednání Priyi a její matky, které si usmyslily, že vraha dopadnou samy, a tak o tom pomlčí. Ano, odhadla jsem, který "květinář" nakonec půjde i po Priyi, ale doufala jsem, že to zachrání aspoň ten konec! A útok a rvačka v kostele se udála asi na jedné stránce a neschopní detektivové už dostali zprávu, jak je Priya i vrah v nemocnici. Happy end jak poleno a do toho vám zbývá ještě 50 stran. (Kde se oslavuje dívčino hrdinství, dlouze se s ní loučí její nové kamarádky ze Zahrady a ona se s matkou stěhuje do Evropy.)
- Už dlouho mě nevytočili tak neskutečně neschopní detektivové, jako tady. Zatímco v minulé knize se to vedlo jen formou výslechů a flashbacků, tady to byli "opravdoví" poldové, co nespí a přes noc zůstávají v kanceláři s levnými krabičkami jídla. Oukej, a co dál? Žádnou velkou akci nebo pátrání byste u nich těžko pohledali. Babrali se složkami šestnácti mrtvých dívek a na to nejočividnější a nejpravděpodobnější narazili ještě později než Priya, která pátrala na vlastní pěst, (SPOILER) a vrahem byl příbuzný první z oběti. A to se stačilo podívat na ty památeční stránky zesnulých dívek na Facebooku. Uuf, už jsem možná po těch špičkových thrillerech typu Carter a Kepler pintlich, ale tohle bylo vážně špatné. Obdivuji sama sebe, že jsem těch 356 stran překousala do konce. Váhala jsem, jestli dám šanci ještě poslednímu dílu z této trilogie, ale jsem pevně přesvědčená, že by to bylo jen další zklamání.

3 25.07.2019

Ze začátku pro mě bylo komplikované se orientovat v postavách, ale když se pak řešilo jen vydírání Roberta Chilterna, trochu se to zlepšilo.
Zároveň mi vadí, že v této edici se často objevují překlepy jak v řeči postav, tak v jejich jménech. Jak je důležité míti Filipa pro mě bylo o cosi pestřejší a zábavnější, proto dávám o * méně.
A teď... Existuje tedy ideální manžel?

23.07.2019

Mám tu několik věcí.
1) První Sebastianova knížka. Už tehdy si nastavil krátké kapitoly a utíkající tempo příběhu. V tomhle ohledu skvělé.
2) Konec... (spoilery) Jakože cože? Tak byl Viktor schizofrenní, nebo nebyl? Proč ho zavřeli na psychiatrii? Zabila jejich dceru jeho žena? A existovala Anna vůbec? A proč se všichni na ostrově tedy chovali tak podivně?... Konec by šel napsat možná o něco lépe, srozumitelněji, a neříkám to jen proto, že jsou dvě hodiny ráno. :D
3) Děkuji každému překladateli a nakladatelství, že vydává Sebastianovy věci. Jen tak dál!

2 18.07.2019