Belatris
komentáře u knih
Nakonec přijde smrt
Agatha Christie
Detektivkám zrovna neholduji, ale tenhle kousek věhlasné madam Christie jsem si užila. Starý Egypt je vykreslen "tak akorát" - nejsem zastánkyní přehršle historických faktů v beletrii (když chci historická fakta, přečtu si odbornou knihu). Příjemná kniha na odreagování se.
Lev, čarodějnice a skříň
C. S. Lewis (p)
Tolkienův Pán prstenů mě uhranul, kdežto Lewisova Narnie mě nechala chladnou. Mluvící zvířátka obecně nemusím, existence Santy v Narnii mě rozesmála a skutečnost, že hrdiny celé série jsou děti, které natolik milují své rodiče, že jsou schopné se desítky let "flákat" v pohádkové zemi a kralovat tam a na rodiče si vůbec nevzpomenout (jistě, ve "skutečném světě" uběhla sotva minuta a nikdo je tam nepostrádá, ale ony by měly postrádat).
Na to, že mají knihy o Narnii obsahovat křesťanské učení, mi vyznívají dost nehezky ohledně hodnot a logiky dění ve světě. Aslan je sice fešák, ale při čtení se u mě střídaly vesměs dvě reakce: nuda a nehezký smích.
Velká divočina: Cesty
João Guimarães Rosa
Všechny významy slova "cesta" v niterném a strhujícím brazilském pojetí. Kdo se nenechá odradit ne zrovna "spotřební" formou a propadne kouzlu, toho čeká silný zážitek.
Jana Eyrová
Charlotte Brontë
Tahle světová klasika na mne byl příliš melodramaticky dívčí. Ano, pravdivě zobrazovat emoce je pro spisovatele jistě důležité, ale tohle jsem prostě neustála - nepřehoupla jsem se přes dětství. Ještě se k Janě vrátím, ale prozatím je to v kategorii "zklamání".
Větrná hůrka (od Emily Bronte) je pro mne příkladem, jak ANO, Jana Eyrová je zatím to, co NEskousávám.
Vedlejší účinky
Woody Allen (p)
Allenův humor a osobitost na mě působí spíš skrze filmové plátno. Na stránkách knih to nějak nemá šťávu. 30% slušné zábavy, 70% bezprostředně zapomenutého.
Zatím dobrý
Jan Novák
Velmi čtivě (skoro až dravě) napsaný příběh bratří Mašínů doporučuji každému, kdo nemá zájem o sáhodlouhé rozbory morálních a etických hledisek jejich činů, ale o převyprávění prosté apelu a především dobrou četbu, ať už se o politiku zajímáte nebo ne.
Král Oidipús
Sofoklés
Spolu s Antigonou je toto má nejoblíbenější tragédie od Sofokla.
Všude se mluví o neodvratnosti osudu. Já vnímám Oidipa jako tragédii jednoho člověka a jeho rodiny; každým svým činem se snaží zvrátit nepřející sudbu a přitom každým tím krokem se přibližuje jejímu vyplnění.
Silné a výborně přeložené.
Živel Lustig - Jak se píše kniha
Dana Emingerová
S mnohými tezemi obsaženými ve výkladech nesouhlasím (skoro všechno, co převzal z knihy Art of fiction od Johna Gardnera), ale musím uznat, že Lustigova živelnost (jíž avizuje název knihy) mne dokázala udržet u čtení až do konce.
Rozhodně zajímavá kniha pro všechny, kteří rádi přemýšlejí nad literaturou a hlavně její aktivní tvorbou.
Pohádky a povídky (1)
Hans Christian Andersen
Krásné vydání, nestárnoucí obsah. Na Andersenovy pohádky nemůže být člověk nikdy dost starý.
Kouzelný svět Harryho Pottera
David Colbert
Vhodné opravdu spíše pro mladší čtenáře knih o Harry Potterovi. nicméně vcelku zajímavá kniha, v níž jsem i já našla pár inspirativních informací.
Gulliverovy cesty
Jonathan Swift
Cokoliv zavání cestopisem, do toho se zdráhám pustit. Gulliverovy cesty mě příjemně překvapily, mnohé satirické náznaky pobavily, ale celkově to není titul, který bych nutně musela otevřít znovu.
Bělkinovy povídky / Povesti pokojnogo Ivana Petroviča Belkina
Alexandr Sergejevič Puškin
Takhle si představuji sbírku povídek. Různorodé a vždy něčím oslovující povídky mě utvrdily v názoru, že Puškin patří právem na polici vyvolených. Někdy parodie, někdy je jen k sentimentálnímu příběhu zběhlé dcery připsán nečekaný (tedy reálný) konec, jindy zas variace na duchařinu, tolik populární v době vzniku.
Kdo má nějaký pojem o vývoji světové literatury, ten se do Bělkinových povídek určitě rád podívá.
Revizor
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Viděla jsem, četla jsem a žasla jsem. Člověk by se usmál, ale základním kamenem celé hry je strach. lidé zotročení strachem jednají směšně, ale zároveň natolik lidsky, že smích dostává nahořklý nádech. Parádní!
Mrtvé duše
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Kterak se tunelovalo za carského Ruska. Když se člověk naladí na rytmus textu, nechá se unášet a bavit. V některých pasážích se rytmus trochu hůře hledá, ale pak se čtenář opět chytí.
Hrdina naší doby
Michail Jurjevič Lermontov
Další podoba "zbytečného člověka", musím říct, že pro mne bližší než u Puškina. Pečorin je na rozdíl od Oněgina zbytečným člověkem dobrovolně, vybral si cestu mimo společenské standardy a i když je to znuděný floutek, má v sobě bouřlivou esenci, která mě u této knihy spolehlivě udrží.
Harry Potter a princ dvojí krve
J. K. Rowling (p)
Předem upozornění, že text obsahuje SPOILERY/odhaluje zápletku:
Obecně je to nejvíc zavrhovaný díl série, ale čím víckrát ho čtu, tím raději ho mám. Svět, který tato kniha zachycuje, se nachází v hrozném tichu před bouří. Voldemortova aktivita je zatím kradmá, oficiálně nevyslovená, což jen stupňuje všeobecnou atmosféru strachu. Většina postav se tak bojí otevřené války (kterou už mnozí jednou zažili), že nechtějí uvěřit, nechtějí situaci přijmout.
Náznaky, které ohlašují smrt (mrtvolná ruka, snaha vtěsnat do Harryho co možná nejvíc potřebných informací k budoucímu boji), ve mně pokaždé budí takový pocit napětí, že se akční pátý díl může jít schovat.
Nu a vzpomínky, jimiž Harry s Brumbálem procházejí, to je vrchol vrcholu. Dále Dracovo dilema - hrozba smrti ze strany Voldemorta, jenž si s ním pohrává, Narcissina mateřská láska, Harryho postupné dospívání z povrchnějšího teenagera, který se stydí za kamarády typu Neville, Ginnyin a Harryho přirozeně se vyvíjející vztah a v neposlední řadě i tajemná a silná postava prince dvojí krve, která poprvé Harrymu ukázala, jak velkou roli hraje zděděná nenávist. Dokonale napsané, vyvážený obsah - na rozdíl od nepovedené, na mnoha místech vyloženě trapné adaptace.
A náznakové popisy každodenního kouzelnického života, to už je klasika sudých dílů, kterou mám také ráda čím dál víc.
Opakované čtení mne prostě přivedlo blíže šestému dílu a na nějaký čas mě přimělo odložit do police pětku.
Slova snad pro hudbu
William Butler Yeats
Yeats umí zapůsobit. Z jeho básní mám vždy dojem nesmírného pnutí pod povrchem. Dráždivé. Nejoblíbenější báseň: Srdce ženy.
Aimée a Jaguár
Erica Fischer
Jak jinak zobrazit dobu se všemi jejími nuancemi, než přes lidský příběh. Kniha mi byla doporučena a od začátku jsem věděla, že jde o zpracování skutečného příběhu. To činí z četby ještě silnější zážitek. Přestože je to útržkovité a není to klasická beletrie, začetla jsem se rychle a nesourodý milenecký pár (rozpustilá Židovka a usedlá Němka z prorežimní rodiny) jsem si zamilovala.
Hra o trůny
George R. R. Martin
Už jenom díky tomu, že zvládl Martin napsat několika set stránkové fantasy jen v POV (point of view), si zajistil místo mezi nejlepšími v tomto žánru. První díl ságy je čtivý, v mnoha případech se umně vyhýbá klišé a patosu, častému plevelu ve fantasy. Postavy jsou nosné, rozhodně mají daleko k černobílosti (tak časté u fantasy). Jsem zvědavá, nakolik si Martin udrží laťku v dalších (ještě objemnějších) dílech.
Dámy a pánové
Terry Pratchett
Setkala jsem se s dosti vlažnými reakcemi na tento zeměplošský díl, ale já osobně nechápu proč. Za všechny klady bych zmínila hlavně pojetí elf, které mě nadchlo. Koho zcela neuspokojilo idealistické pojetí Tolkiena, ten by si u Pratchettových elfů mohl přijít na své (jako já). V neposlední řadě další střípky informací o životě Bábi Zlopočasné a různorodosti v pojímání čarodějnictví na Zeměploše rozhodně stojí za to si přečíst.
A jako ve většině Terryho knih i zde platí, že kombinace vytříbeného humoru s neotřelou koláží mytologie, jiných autorů a přidané hodnoty FUNGUJE.