Belatris komentáře u knih

Příběh plánované trilogie je rozepsán tak, jako by šlo o jeden z dalších dílů, a ne o úvod do celého světa, postav a děje. První dojmy a rozkoukávání je u fantasy klíčové, protože ledacos je jinak než v naší každodenní realitě. Já se ale poměrně dlouho nedokázala začíst. Připadalo mi, že místo abych byla do nového světa uváděna, tak se do něj musím bolestivě prodrat. To bývá na začátku čtení velký zádrhel. Je to jako být na prvním rande a moc si to neužívat. Vždycky je velká otázka, jestli to zkoušet dál, nebo jít od toho.

Na magickou univerzitu jsem se hodně těšila. Měla jsem bezpočet očekávání ohledně toho, co všechno se tam bude učit, jaké tam budou ročníky, katedry nebo obory.

Ke kladům knihy rozhodně patří samotný svět, jeho zákonitosti, bytosti a možnosti tohoto univerza, které se jistě rozehrají v dalších dílech. Když už jsem se začetla (okolo 70. strany), na čtení jsem se těšila a příjemně mi ubíhalo. Byla jsem především zvědavá na další tvory, vynálezy a čím dál více i na vývoj zápletky.

Velkou nevýhodou bylo, že styl vyprávění mi nesedl. Pro recenzenta/komentátora je důležité, když si uvědomí, že kniha zřejmě není psaná pro něj. Cílového čtenáře bych viděla jako mladšího milovníka fantazijních světů, kterého baví objevovat zákoutí autorovy fantazie. Ovšem neměl by být příliš náročný ohledně propracovanosti postav, práce s napětím a samotnou zápletkou.

Podrobněji v recenzi (v sekci Recenze - knihorožec blog).

22.03.2022

K literatuře věnované osobnímu rozvoji mám rozporuplný vztah. Často mi připadá povrchní, vypočítavá nebo vyloženě hloupá. V případě, že se kniha všem těmto nelichotivým kategoriím vyhne, stejně přichází pochybnosti: jak autor může vědět, co pomůže k rozvoji mně konkrétně? Budou jeho rady a pozorování platné i pro mě?

Všechny tyto otázky jsem řešila i při výběru této knihy, kterou v srpnu 2021 vydalo mladé a ambiciózní nakladatelství Audiolibrix @alxknihy. Vytvoření nadčasového produktu je cílem většiny lidí, ať už si to uvědomují, nebo ne. Může jít o knihu, film, song, výrobek nebo cokoliv jiného, co člověk vytváří. Lidé se zpravidla nechtějí spokojit s jednorázovým a prchavým úspěchem. Místo toho toužíme po tom, aby si náš výtvor udržel zájem publika nebo zákazníků co možná nejdéle, ideálně i dávno poté, co zemřeme.

Holiday otevírá spoustu otázek, které jsou naprosto běžné pro zkušeného marketéra, ale mnozí tvůrci si je vůbec nekladou a tím pohřbívají své dílo ještě před tím, než ho vypustí do světa.

Nadčasový produkt není žádný návod plný receptů, přesto v něm čtenář najde rady a konkrétní kroky, které mu mohou pomoci v procesu. I kdyby se nakonec rozhodl některé rady ignorovat, rozhodně je cenné si je promyslet a vyzkoušet.

Kniha zůstává čtivým uvažováním nad procesem tvorby, nad distribucí a propagací, z něhož si každý tvůrčí člověk může něco vzít do vlastní praxe, ať už vyrábí něco rukama, komponuje, píše nebo vytváří pro druhé nějakou službu. Pokud bych měla celou knihu shrnout do pár slov, pak by to byla tato: pokora, zodpovědnost, trpělivost.

Více v recenzi na blogu (odkaz vložen v sekci Recenze).

2 20.08.2021

Jediný problém tohoto textíku je to, že je příliš krátký. Velmi lidsky, srozumitelně, niterně a stručně je zde podaný pohled na feminismus, jeho roli v dnešním světě nejen v kontextu Afriky, ale s univerzálním přesahem.
Některé příklady každodenního sexismu jsou znepokojivě povědomé. Přitom text není ani agresivní, ani naštvaný - naopak, sálá z něj víra v pokrok a naděje.

5 19.08.2021

Poezii čtu málo, méně než bych chtěla. I proto je vždycky zážitek, když se do nějakých básní pustím. Tentokrát je to nová sbírka od mladého básníka Standy Černého (* 1984) nazvaná Té nula.

Sbírka básní je pro mě hodně zvláštní rozhovor, úplně jiný než ty, které každý den vedeme. Zhuštěný, syrový, zranitelný. A platí to i v případě Té nula. U některých básní jsem skrze autorovu emoci přešla přirozeně do vlastních vzpomínek a čtení se pak promění v dialog sama se sebou. V tom je síla této sbírky.

Slabinou je formální nedotaženost mnohých kusů, krkolomnost některých veršů. Říkala jsem si, že by chtěly ještě dozrát a dotáhnout, aby se myšlenku a emoci podařilo dostat ke čtenáři.

Celou sbírku pozvedají i ilustrace Josefa Zlamala, malíře, kreslíře a sochaře ze Šternberka, ve kterých jsem se ráda toulala ve chvílích, kdy jsem ještě nemohla (nebo nechtěla) jít k dalším básním, protože ještě doznívaly ty předchozí.

1 18.05.2021

Silná a hodně tíživá kniha. Jsem zvědavá, co všechno mi spory tohoto příběhu zanesly do systému. Asi to v podhoubí mých myšlenek bude chvíli čekat na příznivou chvíli, aby se to naplno projevilo...

O tom, když je ti ukraden život ještě dříve, než ti dojde, že už ho žiješ.
O tom, jaké to je být cizincem i ve vlastní rodině.
O tom, jak těžké je uvěřit, že můžeš / nejsi nicka / život není jen k přežívání.
O tom, co znamenají "ti nejbližší".
O tom, že když něco necháme spát, tak se pak už nikdy nepořádně nevyspíme.
O zánětech, které lékaři nenajdou, ale stejně nás mohou zabít.

Po Dlouhé trati druhá kniha od Viktorie Hanišové a rovněž výtečný čtenářský zážitek. Hltala jsem každé slovo, byť to povětšinou byla dost hořká pilulka. Mám ráda autory, kteří dokážou jednoduchou formou zpracovat složitá témata... U jejichž knih je radost nejen prožívat, ale i myslet a vytvářet si vlastní postoje. Už se nemůžu dočkat další knihy této autorky.

16 09.12.2020

Dost těžko se to hodnotí. Ten koncept je na plný počet. Jde o zajímavé téma ke zmapování. Proto jsem si tuto knihu vybrala ke čtení. Ale když se četla jednotlivé rozhovory, většinou se mi nečetly moc příjemně. Snad jen dva samotáři svým vyprávěním stvořili kapitolu, kterou jsem četla zaujatě a přišla mi obohacující. Zbylí byli buď příliš bláznící ezoterici + konspirační teoretici nebo nesnesitelní mystikové. Padaly z nich místy takové kraviny a zněly tak sebestředně, že mi to chvílemi připadalo jako pročítat diskuse pod články na internetu. Většinou jsem kontrolovala obsah, kolik ještě chybí do konce dané kapitoly.
Nelituji toho, že jsem si knihu půjčila, obohacující v mnohém opravdu byla, ale jako čtenářský zážitek roku to rozhodně nevidím.
Ovšem po maringotce na víkendy se rozhlédnu, sice ne na Šumavě, ale Česko je velké...

9 29.10.2020

Skvělé, skvělé, skvělé!
Nevím, kde jsem byla, když Viktorie Hanišová vydávala předchozí knihy, ale odteď přesně vím, kde budu při vydání té další: budu stanovat před knihkupectvím nebo si urvu předobjednávku na e-shopu, jen abych ji HNED měla k přečtení.

Hlavně první tři povídky jsou naprostá fantazie - silné, nápadité, jdou na dřeň a ožívají člověku pod rukama. Autorku s takovým stylem psaní jsem dlouho hledala, takže ze mě teď nadšení tryská všemi směry. A hádejte, kdo má rezervaci na všechny dosud vydané knihy Viktorie Hanišové? Není těžké to uhodnout.

13 15.10.2020

Tahle kniha může být ošemetná, protože záleží, jak ji člověk čte. Já ji četla obezřetně, protože jde o subjektivní vyprávění samotné aktérky, která podle některých lidí měla tendence něco zveličovat, jiné věci zase vytěsňovat nebo umenšovat (ostatně jako to někdy děláme všichni, když jde o některé kapitoly našeho života).
Zvláště první dvě třetiny knihy jsem hltala, období s nástupem komunismu už není tolik čtivé, což je naprosto pochopitelné. Rozhodně jde o knihu, která stojí za to, zvláště pokud chcete nahlédnout do zákulisí filmového průmyslu první poloviny 20. století.

3 13.10.2020

Čekala jsem víc... Pro člověka, který Cup of Style sleduje, je v knize jen málo nového. Navíc mi připadá, že je kniha napsaná pro jinou cílovku, než jaká v současnosti tvoří většinové publikum obsahu dua CoS. Vzhledem k tomu, že obě tvůrkyně jsou mladí dospělí, čekala jsem knihu psanou pro mladé dospělé, a ne pro holky 12/13 let. Čekala jsem více úvahovějších pasáží, background některých rozhodnutí, vývoj a přerod z holčiček v mladé ženy, proměny v tvorbě, která roste s nimi...
Umím si představit, že pro někoho, kdo CoS moc nesledoval, to může být čtivý náhled do života dvou českých online tvůrkyň a podnikatelek, ale i tak jen velmi povrchní.
Očekávání byla prostě příliš vysoká a obsah nepřekročil to, co už bylo duem CoS publikováno. Škoda. Velká pochvala ale putuje k vizuálu a materiálu - jde o krásně a kvalitně udělanou knihu na hrubším papíře, než je v současném k nižním byznysu běžné.

5 05.10.2020

Forma vyprávění typu "povím vám, co mi vyprávěl jeden zvláštní člověk" mi nikdy neseděla, ale u Frankensteina jsem na to brzy zapomněla. Těžko bych hledala jinou knihu, nad kterou bych měla možnost uvažovat nad osamělostí, přirozeností, etikou, tunelovém vidění, oběti nebo vyšším dobru.
Zajímavé také je, že nejvíce životaschopnou postavou příběhu je ta jediná, která životaschopná být vůbec neměla. Rozhodně kniha, která by neměla chybět v žádné knihovně.

6 24.08.2020

Čím větší těšení, tím větší zklamání. Ne vždy to tak dopadne, ale tentokrát mě Aciman úplně minul.
Jako by druhou knihu narychlo psal student těsně před tím, než ji musí odevzdat učiteli tvůrčího psaní. Jako by autor věděl, kam chce postavy dovést, ale neví, jak to udělat.

Ze tří částí knihy se mi jakž takž příjemně četla jen prostřední část věnovaná Eliovi. Alespoň z ní čišela nějaká atmosféra a mezi postavami vzniklo přirozené napětí. První část (věnovaná otci Samuelovi) byla iritující, poslední část (Oliver, Elio a spol) zase chaotická.

Pokud Aciman přijde s další knihou, už bude mé těšení na bodu mrazu. Ale možná to čtenářskému zážitku prospěje.
Více k Najdi mě najdete na blogu (odkaz v Recenzích, knihorožec.blog).

2 04.08.2020

Fascinuje mě ta uvědomělá laxnost hlavního hrdiny. Ta je o to větší, pokud se jedná o témata, která většina lidí považuje za nesmírně emotivní. Kašpárek bez servítků zobrazuje radikální aktivisty, směšně pózérské hipsterské podniky nebo pokroková umělecká centra vsazená do někdejších městských ghet. Sám autor nemoralizuje, jen předkládá různé příběhy lidí vedle příběhu hlavního hrdiny Filipa.
U čtení jsem se skvěle bavila (zčásti asi vážně budu cynická bestie), což ale neznamená, že mi unikl plný rozměr mnoha situací.
Na knize mi přijde nejlepší to, že ji lze číst jako humoristickou odpočinkovku, stejně jako filozofické zamyšlení nad dnešní dobou a lidmi. Za mě je to must-have a jen co ji vrátím do knihovny, tak si pořídím vlastní výtisk.
Více když tak v recenzi v záložkách.

6 14.06.2020

Stanislav Biler dokázal ve svém románu skvěle vytěžit své vzdělání sociologa, ovšem chybí mu ještě vypilovat autorský přístup, zejména pokud jde o tvorbu beletrie. Kdyby šlo o novelu o poloviční nebo 2/3 délce, bylo by to pro mě geniální dílo. Jenže vzhledem k tomu, že příběh ani postavy se za celou dobu nijak neposunují ani neproměňují, je ta koláž po 100 stranách už mírně otravná a nudná.
Nicméně i přes četné výhrady je kniha cenným podnětem k úvaze nad řadou témat: namátkově např. Jak si vytváříme úsudek? Dokážeme věnovat potřebnou energii tématům, která jsou skutečně důležitá? Nakolik jsme schopni onu důležitost posoudit? Jak moc jsme citliví na manipulaci? A mnoho dalších. Právě proto (i kdyby jen proto) by si měl Nejlepšího kandidáta přečíst každý, zvláště jestli disponuje volebním právem a je součástí společnosti.
Více v recenzi na blogu (v odkazech v sekci Recenze).

3 07.06.2020

Mariusz Szczygiel je můj nový objev. Tak nápadité, podnětné a skvěle napsané reportáže (nebo jak to nazvat) jsem ještě nepotkala. Nejsilnější pro mě byla první polovina knihy, ale i tak jsem si užila čtení, dělala jsem si poznámky, co si vyhledat nebo zjistit, a co je nejlepší - bavila jsem se.

Číst o Češích z pohledu cizince, byť velmi blízkého (a sám sebe navíc nazývá čechofilem) byla parádní. Některé rysy domnělé české nátury či mentality jsem si naplno zatím neuvědomila, jiné jsou omílány pořád dokola, přitom autorovy i mé zkušenosti jsou jiné.

Spousta dílčích i větších příběhů tvoří čtivou mozaiku. Na můj vkus je část věnovaná víře/ateismu trochu dlouhá, ale možná to je tím, že v této části jsem se dozvěděla nejméně nového (což ale text vůbec nesnižuje, je to pro mě zajímavé téma už dlouho).

Tuhle knihu bych ráda měla doma. Píšu si do nákupního seznamu.

3 29.04.2020

Tak tento román je pro mě opravdovým překvapením. Pouštěla jsem se do něj s obavami, protože hornické vesnice na konci 19. století opravdu nepatří mezi má oblíbená prostředí. Říkala jsem si, že to asi bude náročná četba, u které bude třeba zapojit i kus pevné vůle, abych neutíkala ke knihám, na které mám obrovskou chuť. Nakonec to bylo úplně jinak a Šikmý kostel se stal knihou, kterou jsem s sebou nosila z pokoje do pokoje a četla ve všech volných chvílích.
Postavy a rodiny, a nimiž se v několika částech a mnoha kapitolách setkáváme, jsou velmi šikovně vystavěné. Různé charaktery se svými touhami, sny a směsicí dobrých a špatných vlastností jsou skvěle podány, takže se vlastně čtenář stává dalším ze sousedů v Karwine, jejíž osud je dodnes neznámý i pro spoustu lidí z širšího okolí (zvláště mladšího věku).
Na románech hodně oceňuji, když autor dokáže proplétat dějové části s úvahovými, přirozeně mezi nimi přecházet, udržet vývoj postav a vytvořit tak celek, jenž drží pohromadě. To se Karin Lednické povedlo. V posledních měsících mi marketingová kampaň ke knize už trochu lezla na nervy - bylo to úplně všude, kam jsem se hnula. Ale kniha je skvělá, takže mou nabručenost umlčela a já se dychtivě těším na další díl, který je "ve výrobě".

16 12.03.2020

Síla... O blogu jsem slyšela už před časem, když byl nominován na Magnesii literu, ale nepustila jsem se do čtení, protože jsem se toho tématu bála. A oprávněně. Teď jsem se pustila do čtení a nelituji, i když... Vážně to není čtení na dobrou noc. Všichni si asi umí představit, jak destruktivní je závislost, ale číst si otevřené a místy vážně syrové vyprávění o všednodenních situacích, které často přerostou v hororové výjevy... to je prostě náročné. A to pro čtenáře to je samozřejmě mnohem snazší než pro toho, kdo to skutečně prožíval. Obrovský obdiv ke každému, kdo se se závislostí potýká a smekám před všemi, kterým se daří vítězit.
Autorku obdivuji i proto, že se světem sdílela velmi intimní a často bolestné věci. Já bych to nedokázala, zvláště pokud jde např. o manželství/partnerství - ta otevřenost mě místy šokovala. A nebylo mi z toho vztahu dobře, byť se samozřejmě člověk snaží nesoudit, když to není jeho věc.
Styl psaní mi nevadil, ale ocenila bych důkladnější redakční práci - sladit obsah deníkových zápisů, samotného textu a facebookových textů, aby se informace zbytečně neopakovaly bez přidané hodnoty, to mě místy otravovalo.

2 06.03.2020

Místy krásné čtení díky jazyku, který dokázal být obrazný i emotivní, ale takových míst tam bohužel bylo dost málo. Text je tak krátký, že jsem se nestihla navázat ani na vypravěčku, ani na žádnou z dalších postav, které se spíše míhaly než vyloženě objevovaly. Příběh se nestihl pořádně rozvinout, nemá žádnou gradaci a nestíhal vzbudit emoce. Ani bych to nenazvala novelou, je to spíše povídka, kterou bych si s chutí přečetla v nějaké sbírce, ale samostatně je to hodně málo.
Druhá část je zajímavým seznámením s laštinou (nebo její specifickou podobou, která se vyvinula v moravskoslezské oblasti), ale není to čitelné (podle mého) pro nikoho, kdo není přímo z Hlučínska a není aspoň zčásti přivyklý na tuto řeč.
Je škoda, že autorka nevěnovala látce více péče a času, nevykašlala se na přepis do laštiny a nepropracovala materiál do románu nebo alespoň plnohodnotné novely. Takhle nechápu, proč tato kniha vlastně vyšla. Možná si jí budou cenit jazykovědci zaujatí slezskou oblastí, ale pro čtenáře mi to přijde zoufale málo.

S touto knihou je to těžké. V textu je možné najít řadu podnětů k přemýšlení i diskusi. Výsledkem může být obohacení komunikace i vztahů. Ovšem pro mě je to zabaleno do naprosto nesnesitelného "balení". Rádoby vtipné průpovídky autora pro mě jsou rušivé až trapné. Text je nepřehledný tím, jak se křečovitě snaží být čtivý, atraktivní, různorodý a ještě ilustrovaný ve stylu dívčích časopisů.
Autor by měl upřednostňovat informace, a ne své ego, které ho tlačí k tomu, že na sebe potřebuje strhávat pozornost. Pro mne formálně neúnosné, loučím se tedy s knihou nedočtenou a raději se poohlédnu po jiném zpracování.

Kdyby autor zůstal jen u "zpovědí" aktérů, hodnocení bylo by to pro mě lepší. V kapitolách, kde popisuje zločiny se příliš utrhl ze řetězu a přímá řeč působí místy vyloženě trapně (rozhovor dvou strážných, jejichž dodávku s penězi se chystají přepadnout lupiči například). Autor si asi neuvědomil, že jeho pokusy o humorné nebo akční dialogy knihu srážejí v hodnocení dolů. Porušily dojem autenticity, kvůli němuž jsem se do knihy pustila. Ten je zachován právě ve výpovědích zaměstnanců a chovanců věznice.
Knihu jsem nedočetla, nedávám tedy hodnocení.

Už při čtení blogu mě zaujala jedna věc: je mi úplně jedno, nakolik se témata jednotlivých textů opakují nebo minimálně se navzájem podobají. I k blogu jsem se vracela několikrát. Nevadí mi, že už jsem text četla a že znám pointu. Prostě mě baví to čtené samotné. Vždycky mě to přivede k něčemu mému, o čem autisté ani Selner pravděpodobně nemají tušení. Otevírám si vlastní otázky a úvahy. Nejradši knihu nebo blog otevírám ve chvílích, kdy se potřebuji uklidnit, stabilizovat. Introvertní neurotik dokáže najít v textech o autistech zvláštní přístav. A taky hromadu humoru, který dokáže rozesmát nahlas.
Jediné zklamání je, že je kniha tak krátká a člověk ji přečte tak neskutečně rychle (i když si ji "šetří").
Celá recenze za blogu.

4 17.11.2019