Aymira
komentáře u knih
Vnitřní hlas
Brian Freeman
Lepší než první díl, ale pořád je to takové jakoby bez překvapení. Ruší mě rychlá vyřešení situací - např. zemře kolegyně a není rozepsáno, co se s tím dělo dál. Chybí interakce s kolegy vyšetřovateli, snad až na pár formálních útržkovitých rozhovorů s nadřízeným. Pro vnímavého čtenáře nebylo závěrečné rozuzlení žádným překvapením, přesto to celé opět skončilo až moc rychle, bez dramatu. Proto nemůžu dát plný počet hvězdiček.
Noční pták
Brian Freeman
Nedostatečný popis postav. Inspektor téměř bez kolegů a týmu (no dobře, šéfka a pár řadových policistů se tam občas objeví). Nezajímavé vedlejší postavy příběhu.
Po vcelku působivém úvodu na nás Freeman vybalil těžko uvěřitelný modus operandi. Ale budiž. Tempo kniha neztrácela, pachatel zůstal až do konce tématem k rozluštění.
Jak zde již někdo poznamenal, nejpovedenější postavou byl Shack. Ale opět - inspektor, který s sebou do práce tahá přepravku s kocourem?
Kladem knihy je dějiště. San Francisco musí okouzlit opravdu každého.
Ochránci
John Grisham
Něco tomu chybělo. Nějaká gradace, moment překvapení, závěrečné drama... Jinak jde o dobrý vhled do amerického právního systému.
Už ale nikdy z hlavy nevyženu krokodýly. (Jen mě napadá, že na Floridě žijí aligátoři, ne krokodýli –mají to v Karibiku stejně a šlo o špatný překlad, nebo ne?)
Deset plus jeden
Ed McBain
Velmi příjemné čtení. Zajímavý námět. Líbí se mi, jak to celé hezky odsýpá i díky pohotovým dialogům.
Nákaza
Robin Cook
Cestování skrz naskrz Spojenými státy. V první polovině knihy pomáhá hlavní hrdinka řešit nákazu smrtícím virem na různých místech USA. V druhé polovině najdete návod na to, jak můžete sami, bez jakékoliv pomoci, zdolat partu mocných, kteří na vás poštvou drsné zabijáky.
Temné říční proudy
Sharon J. Bolton
Odmala mám fobii z hluboké vody, proto jsem se při čtení necítila vůbec dobře. Navíc mě celou objímala hnusná, chladná, smradlavá Temže.
Příběh samotný mě úplně nazaujal. Vedlejší postavy mi byly tak nějak jedno, téměř obejít jsme se tentokrát museli bez Marka, takže červená knihovna se nekonala. Ne že by to bylo na škodu, ale jeho postava je přece jen dost zajímavá.
Promlčení
Jiří Březina
Není to detektivka. Je to vyprávěný příběh o tom, co se stalo začátkem 90. let v kdysi nepřístupném rakouském pohraničí. A součástí tohoto vyprávění je další vyprávění o tom, co se tam stalo ihned po válce při odsunu německých občanů. Že v souvislosti s tím nebyly věci úplně sluníčkové, to si všichni už dávno umíme představit.
Polednice
Jiří Březina
Oddechovka na jeden večer. Dva v podstatě paralelní příběhy, které se nakonec samozřejmě spojí do vcelku zajímavého rozuzlení. Kniha se odehrává v depresivním prostředí, těžko říct, jestli by to v reálném životě mohlo celé roky zacházet až takhle daleko.
První případ mladých vyšetřovatelů a hned se jedná o vraždu. Hlavní postavy nenadchnou, ani neurazí.
Poslední hřebík
Stefan Ahnhem
Skvělé zakončení celé série, neskutečná gradace. Boj na život a na smrt.
Jasně, má to své mouchy. Ale vzhledem k tomu, jak průměrně působí většina knih, které poslední dobou čtu, musím toto hodnotit jen a jen pozitivně. Není nad kvalitní severskou krimi.
K celé sérii mám ale i jednu negativní poznámku. Neskutečně mě ve všech šesti dílech vytáčely hlavní ženské postavy. Sonja, která netrávila čas s rodinou. Šéfka alkoholička. Naivní a trochu hloupá Dunja. Nejnormálnější byla nakonec vlastně Matilda se svojí Gretou.
Po Fabianovi se mi bude stýskat, přiznávám, že na konci i slzička ukápla.
Motiv X
Stefan Ahnhem
Je jasné, že tato kniha je pouze jakýmsi překlenovacím můstkem mezi třetím a pátým dílem. Snad u žádné jiné krimi série neplatí tolik, že je důležité číst ji od samého začátku, než právě zde (začněte tedy Obětí bez tváře).
Setkává se zde více případů a žádný není pořádně propracovaný - každý člen týmu si v podstatě řeší to svoje. Neonacisty, pedofily, vraha ve vlastních řadách, záhadné vraždy...
Muž s kostkami, který se objevil již na konci 2. dílu, se stále pořádně nedostal ke slovu. Pritom je o něm sem tam zmínka. A takových nepatrných náznaků je v Ahnhemových knihách celá řada.
Pokud dočtete tento čtvrtý díl, rozhodně se musíte pustit do pětky. Jenom tak se dozvíte rozřešení.
Oběť bez tváře
Stefan Ahnhem
(SPOILER) Pustila jsem se do pro mě nové série a nejsem zklamaná. Jak tady někteří píší, že to není ani Kepler, ani Larsson, tak já bych to nesrovnávala. Každý má svůj osobitý styl a je samozřejmé, že na ty, kteří udělali v daném žánru díru do světa jako první, se jen těžce navazuje.
My, co jsme se již někdy v životě vydali trajektem přes Öresundskou úžinu, si při čtení rádi zavzpomínáme na Helsingborg, případně na Hamletův zámek. Zasazení děje do menšího města na úkor třeba Stockholmu bylo rozhodně šťastnou volbou. Pozitivní je, že v novém policejním týmu není nikdo vysloveně nesympatický nebo zlomyslný. A oslovily mě rovněž svižné dialogy, které jsou plné takové té běžné omáčky a pošťuchování, které v mezilidských vztazích zažíváme všichni. Čtení tak příjemně ubíhalo.
Švédsko je známé svým liberálním způsobem života, a tak bych ani nekritizovala poměry v rodině hlavního rodiny. Nám přijde divné, že o vlastním dítěti, které s nimi navíc bydlí pod jednou střechou, pár dní neslyší, oni to mají zřejmě nastaveno jinak. Na druhou stranu, kdyby se postavy ničím nevymykaly z průměru a nedělaly chyby, bylo by po pár stránkách po románu.
To platí i pro konkrétní vyšetřování. Více než 500 stránek už je pořádný rozsah, takže je jasné, že se toho bude dít hodně. Ani po dočtení vlastně nechápu pachatelovy motivy – nikdo mu neubližoval, nikdo ho netýral a on kvůli tomu po třiceti letech vyvraždí celou třídu? Závěr se společným pobytem v jedné místnosti už byl trošku přes čáru – říkám si, jak je možné, že v momentě, kdy Švédskem hýbe sériový vrah, se ochrany možných obětí ujmou jen dva naprosto obyčejný vězeňští hlídači.
Vy, kdo jste knihu četli, také vám v jeden moment v hlavách naskakoval jako možný vrah Molander? Ta žena, která nakonec spáchala sebevraždu, přece začala vyšilovat poté, co se komisařce na mobilu objevila Molanderova fotka, a navíc pak říkala, že už si vzpomněla a poznala ho. Navíc se ve vyšetřování vyskytla i teorie, že ona se možná stala obětí jiného pachatele. Vím, že to autor asi tak zamýšlel, abychom ho podezřívali, ale celé to po dočtení nedávalo vůbec žádný smysl.
Nicméně pět hvězdiček dávám, protože jsem v poslední době četla pár průměrných knížek a zážitek při čtení Ahnhema se s tím nedá vůbec srovnávat.
Modrá sféra
Jeffery Deaver
Typicky deaverovské. Jeden zvrat za druhým. V příběhu vlastně není nic, co by vám mohlo při čtení napovědět, jak to nakonec dopadne. Můžete hádat kolikrát chcete, pachatelem bude pravděpodobně někdo jiný. Prostě typicky deaverovské.
A možná se z vás stanou hackeři, té terminologie je tam opravdu hodně.
Nebudu nenávidět
Izzeldin Abuelaish
Kniha čtena v roce 2023. Po 7. říjnu.
Hlavní hrdina je pokrytec. V prologu mluví jeho izraelští kolegové o tom, jak si hlavní hrdina na nic nestěžuje, jak nerozlišuje mezi Palestinci a Izraelci, jak léčí kohokoliv. Ano, jeho lékařské kvality jsou jistě nesporné a pokrokové, při svém povolání skutečně nerozlišuje, léčí-li Palestince nebo Izraelce.
Ale hned v první kapitole se z jeho úst dozvíte něco ve smyslu "My, Palestinci, jsme chudí, nemáme vodu, jídlo, oni nás okupují a nic nám nedovolí. My, Palestinci, na ně vypálíme pár podomácku vyrobených raket... a čím nám odpoví oni? Neadekvátně na nás pošlou ty nejmodernější rakety, zabíjí nás..."
Ať se přestane litovat. Tohle se nedalo číst.
Maltézská výměna
Steve Berry
Kniha se dá shrnout takto: různé skupinky lidí něco hledají. Tyto skupinky se mezi sebou mohou vzájemně obměňovat, co se jejich členů týká. Vy jako čtenář netušíte, kdo z nich může komu důvěřovat (neví to ani oni). A vlastně ani moc nerozumíte tomu, co hledají. Sem tam někdo zemře, každou chvíli se někdo z nich ocitá na jiném geografickém místě jižní Evropy, občas přemýšlíte, proč vlastně byla určitá postava součástí děje, když nebyla pro jeho průběh ničím podstatná. Čeká vás poměrně dost informací o různých historických událostech.
Závěr už byl docela zdlouhavý.
Za mě to nebylo dobré ani jako průměr. Některé to možná donutí přemýšlet nad podstatou křesťanství, pro něž to zde díky autorovi nevypadá vůbec dobře.
Sbohem, armádo
Ernest Hemingway
Kdybych v životě neslyšela jméno Hemingway nebo kdybych nic nezaslechla o tomto románu, myslela bych si při čtení, že je to naprosto průměrná kniha. Nudná. Takové plácání o jednom milostném příběhu.
Je to psáno dost specifickým stylem, ale na ten jsem si vcelku rychle zvykla. Neskutečně mě ale vytáčela Catherine. Ty její infantilní dialogy! Celou dobu jsem kvůli tomu čekala, až na ni vyjde najevo nějaká duševní nemoc. Ona byla příčinou, proč mi jejich vztah vadil, to, co se stalo v závěru, mi z pohledu hlavního hrdiny přišlo jako vysvobození, a to je špatně, protože Hemingway na druhou stranu dokázal to dramatično vykreslit.
Já to po dočtení beru tak, že mám splněno, už Sbohem, armádo znám a na Catherine bohužel nikdy nezapomenu.
Dívka beze jména
Lisa Regan
Nenadchne, neurazí. Nebyl to úplně příběh, od kterého bych se nemohla odtrhnout. Chvílemi zamotané, rozluštění moc neodpovídalo překombinovanosti, kterou autorka vymyslela.
Ovlivňuje mě určitě i fakt, že mi hlavní postava není moc sympatická. Neumím si ji představit ve vedoucí funkci. Při výsleších apod. se nechává ovládat emocemi a činí přehnaná rozhodnutí, její osobní život je neuspořádaný, miluje, ale není dostatečně milována. Do dalšího dílu se úplně pouštět nechci.
Mizející dívky
Lisa Regan
Bavilo, zločiny nebyly nijak přehnané, nic, co by se nemohlo reálně dít. Hodně mě ale mrzí, že k vyřešení už došlo v podstatě v polovině knihy a pak nenásledoval žádný dramatický závěr nebo zvrat. A můj zážitek z knihy rušil rovněž fakt, že v ní umíraly samé důležité postavy.
Genesis
Chris Carter
Na Chrisovy knížky vždy čekám jak na smilování, ideální by bylo, kdyby vydával jeden román denně :-) Kolikrát používáme klišé "čte se to jedním dechem", ale u jeho knih to opravdu platí. Dokonce jsem naštvaná, když musím čtení uprostřed přerušit a jít třeba do práce, asi si na to budu vybírat dovolenou :-)
Jak někteří píší, že jsou na něj jeho knihy moc brutální kvůli různým surovým popisům, mně to tak nepřijde. Nemyslím, že by moc barvitě vykresloval, co se ve scéně děje, spíš to nechává na fantazii čtenáře. Ano, jsou to naprosto nechutné vraždy, ale nic jiného by se asi k Útvaru ultranásilných činů nehodilo.
Moc mě baví ty situace, kdy začne kapitola s nějakou dosud neznámou postavou – to je pak jasné, že hra s obětí začíná. Jsem už několik let tajně zamilovaná do Roberta Huntera, mám ráda klidné a inteligentní muže, i když žít zrovna s Robertem asi nejde :-) Ale i to jsou jedny z mnoha důvodů, proč mi svědomí nedovolí hodnotit Chrisovy knihy méně než 5 hvězdami.
Ani muk
David Jackson
Zhruba od půlky, kdy se do toho připletl Cody, začal být příběh přitažený za vlasy. A víc neprozradím...
Mrtvé vzpomínky
Angela Marsons
Hodí se znát všechny předchozí díly, protože pachatel se skrývá někde v nich. Ale i tak není zaručeno, že chytnete všechnu nit - já v posledních týdnech přečetla všechny knížky v rychlém sledu za sebou a stejně jsem si nebyla schopná u každého jména vzpomenout, z kterého příběhu pochází. A konečné jméno a tedy i závěr mě nakonec stejně mírně zklamaly.
Na druhou stranu tenhle tým detektivů mám ráda. Žádné intriky, vzájemná nenávist, zbytečné pitvání se v osobních životech jeho členů. Jen neustálého připomínání Kimina dětství mám už dost - i když chápu, že pro čtenáře, který třeba nečte knihy postupně, je třeba nějaké věci znovu vysvětlovat a specifikovat.