Atanone komentáře u knih

Pokud máte rádi jemný inteligentní humor, s touto knihou neprohloupíte. Je to milé čtení, které mi zabralo překvapivě dlouhou dobu, protože jsem si ho prostě šetřila.
Z povídek mě asi nejvíc dostala Uršula, to jsem se smála i nahlas.

66 20.05.2023

Když jsem četla první část - Alison, měla jsem chvílemi pocit, že čtu naivní holčičí deníček a důvod, proč jsem knihu neodložila, byly drobnůstky, detaily, poezie a neskutečná laskavost, která z toho všeho šla.
Druhá část mě probrala. K Sam jsem měla mnohem blíž a nebylo to jen kvůli jejímu dramatickému osobnímu příběhu. Dokonce jsem se přiměla ze všech sil přát holkám happyend, což opravdu běžně nedělám.
Mám zkušenost, že laskavost se v dnešním světě nevyplácí. Ale taky vím, že když my dáme své rozhodnutí, Vesmír přidá své zázraky.

64 03.05.2023

Až na Bláznovy zápisky jsem si tohoto klasika velmi užila. Moje nejoblíbenější povídka je Portrét, který jsem znala už z dřívějška a hned za ním Něvská třída a Plášť.
Moje paní profesorka literatury by se královsky bavila, že mě konečně někdo dotlačil k tomu, abych četla autory, které jsme měli v povinné četbě. No jo, karma je zdarma a v tomto případě jsem na tom jen vydělala

70 26.04.2023

Prvních pár kapitol jsem měla pocit, že čtu harlekýnku. Pak se to přehouplo k něčemu, co připomínalo erotický román (velmi cudně napsaný) a jak příběh postupně temněl, v mixu všeho na konci převážila duchařina. Jako byste z denního světla přecházeli do soumraku a pak do noci. Ellen od začátku do konce působí velmi osaměle. Ke konci se už ani nesnaží vysvětlovat věci, které podle ní jsou zjevné. Věřila jsem jí.
Moc mě to bavilo.
p.s. King i Pearson se nechali inspirovat domem Winchesterových v Kalifornii

65 22.04.2023

Chce se mi parafrázovat lidové rčení o tom, jak stokrát nic umořilo osla. Na začátku mě kniha chytila, ale s každým dalším Nořiným životním pokusem mě nadšení opouštělo spolu s trpělivostí.. Až na splněné téma letošní ČV a pár krásných citátů jsem v ní pro sebe moc neobjevila. Snad proto, že mě tento můj život, který mi zabere 24 hodin denně, vede jinou cestou. Jistě, asi jako každý i já vlastním svou poměrně tlustou Knihu výčitek a stejně jako Nora jsem zjistila, že pokud pochopíte PROČ, dokážete přijmout a zpracovat to, co vás trápí, nebo co sami sobě nemůžete odpustit.
Věřím na místa, jako je Půlnoční knihovna. Na meziprostory, kde se dějí věci, které nás posouvají dál. Dokonce se mi něco podobného stalo, sice ne v život ohrožující, ale pro mě dost mezní životní situaci. Předpokládám, že někteří z mých oblíbených Oblíbených se teď dobře baví při představě mého knihovníka.
Takže co tato kniha přináší, je určitě dobré a mnohým může ukázat světýlko na konci tunelu.
Těch 5 hvězdiček není za to, co dala mně. Je to můj příspěvek k tomu, aby se udržela ve vysokých číslech a mohla líp sloužit

88 20.04.2023

Moje druhá kniha o tomhle podivném pavoukovi. Quirke své city schovává pod žulovým obalem, pod kterým stejně tak skrývá svoje vnitřní démony, se kterými nedokáže, nebo možná ani nechce bojovat. Dozvíte se o něm věci, které byste snad ani vědět nechtěli. Do rytíře v lesklé zbroji má hodně daleko. Ale snad právě proto, je tahle postava velmi lidská.
Násilí se stane a prolíná se celým příběhem, ale vlastně jako by o vyšetřování zločinu ani tak nešlo, protože mnohem důležitější je to, co se děje postavám, které nám autor předkládá.
Pomalý styl autora mi sedí. Knihu jsem nestihla dočíst do loňské ČV, a jsem ráda, že ji můžu zařadit do té letošní.

66 09.04.2023

Moc různých postav. Moc dějových linek. Moc nesouvisejících osudů.
Ale pokud vás to nechytí hned zkraje a třeba jste se, jako já, narodili bez trpělivosti, zkuste tomu dát šanci. Někde kolem první třetiny se ty nesouvisející nitky začnou proplétat a pak už to jede. Pro mě odhadovaný počet hvězdiček narůstal postupně s počtem přečtených stránek a nakonec jsem hodně spokojená. Závěrečné překvapení jsem tušila, ale i tak tam překvápek bylo dost. Autory si ukládám do mentálního šuplíčku "dobré, zkusit další", protože mě například opravdu zajímá, cože to ta matka řekla Tomovi na smrtelné posteli.

71 06.04.2023

Tomu říkám poklona nepříteli.
Mám ráda film, takže když jsem zjistila, že je i kniha, hned jsem po ní šla. A dobře jsem udělala. Například jsem pochopila Joannu Greyovou i další postavy. Tohle vám film nedá. A přestože jsem věděla, jak to dopadne, čtení jsem si vážně užila.

73 25.03.2023

Děkuji uživatelce SSTknihy za připomenutí. Při doplňování přečtených knih jsem na tuhle úplně zapomněla.
Ve své době to byla pecka a pochopitelně my (tehdy) mladí jsme po ní okamžitě vystartovali. Pro mě osobně nebyl její přínos ani tak v tom, že se zabývala tématem homosexuality, jako spíš v tom, že jsem se totálně nepotkala se způsobem života jejích hrdinů, a to ať už své noci či dny trávili s kýmkoliv. Takže jsem si na ní spíš odzrcadlila některé svoje postoje. Na druhou stranu v době, kdy tato témata byla ještě pořád svým způsobem tabu, byla pořád jednou z prvních vlaštovek, za které bychom měli být vděční, ať už se nám líbila, nebo ne.

65 17.03.2023

Hodně mě to bavilo. Je to moc poutavě a chytře napsáno. Čtenář má vpodstatě stejné informace a vodítka, jako policie, takže může spřádat své teorie. Což dělám u podobných knih moc ráda. Jelikož nápovědy byly, tipla jsem pachatele dobře, ale na čtivosti to pro mě knize neubralo, spíš naopak. Trochu mě časem popuzovalo neustálé opakování Stinga a další sáhodlouhé citace písní, a to přesto, že máme s autorkou evidentně podobný hudební vkus. Kapitoly tím získaly na obsahu, ale jinak to podle mě děj moc neposouvalo.
Pár "keškařů" znám a jsou to úžasní lidičkové, ke kterým bych se hned přidala, kdyby to šlo. Musím říct, že se mi hodně líbilo, jak autorka postupně měnila můj úhel pohledu na to, kdo je vlastně lovec a kdo líčí pasti. Prozatím jsem na nic podobného nikde nenarazila, takže palec nahoru a autorku si pohlídám.

77 15.03.2023

Marek Vráz byl sice pro mě i přes věkovou blízkost krapet nečitelný, ale přičítám to na vrub tomu, že jsem kvůli letošní ČV naskočila do knižní série literárně nepolíbená předchozími díly. Na druhou stranu možná právě moje lehká averze na dnes tak moderní seriálové psaní je důvod, proč jsem se jí tak trochu vyhýbala.
Co se týče příběhu, bavil mě. Po velmi pozorném přečtení Markova rozhovoru s otcem Gabrielem jsem si vykonstruovala zápletku, která se naštěstí vůbec nepotvrdila, přestože se nabízela, a to já mám moc ráda.
A Jan Bond mě fakt dostal, stejně jako dohledaná Pohľadnica. Děkuji.

68 07.03.2023

Kdybych měla vypíchnout jednu, tak asi tu titulní "Mrtví se někdy vracejí". Ta jedna chybějící * jde na vrub toho, že jsem zvyklá na Kingovu rozkošatělost, což v povídkách z logiky věci až tak nejde. Ale v té zmiňované jsem si přišla na své.

65 03.03.2023

Opravdu milé čtení. Dobře namixovaná romantika v krásném prostředí na břehu jezera, které skrývá nejedno tajemství. Jednu chvíli vás možná napadne, že je to zvláštní místo, když v jeho okolí je tolik rodin, kde ženy mají schopnost vidět budoucnost, minulost, nebo číst sny. A pak vám dojde, že to možná není víc rodin, ale vlastně jen jedna. Pak je sice po překvapení, co se týče závěrečného odhalení, ale i tak to byl příjemně strávený čas.
Ráda přidám své ****

66 22.02.2023

Moje druhé setkání s autorem a z mého pohledu úplně jiný level, než Netopýr. Dokonce se lehce obrousily moje osobní antipatie k Harrymu, takže si myslím, že náš literární vztah má i nějakou budoucnost. Možná to bylo právě díky tomu, že historická linka byla tak poutavě zpracovaná ( a taky že tam Harryho nebylo tím pádem až tolik).
Pachatele jsem tipla dobře, jednak díky jedné z mnoha nápověd (které člověku docvaknou až na konci) a druhak že jsem autora podezřívala, že si připravuje důvod, jak Harryho zase vrátit k flašce. Naštěstí té situace nevyužil. Nebo možná příště...těch knih je hodně, mého času málo, ale je tu možnost, že se s Harrym zase setkám a že se to třeba dozvím. Nebo to, jak dopadl Prince.
Každopádně můžu knihu doporučit jako krásný, smutný a drsný, ale velmi lidský příběh.

88 17.02.2023

Ach ta Jana...V první části knihy měla mou plnou sympatii i pochopení někoho, kdo prožil část života v totalitě, kdy opatrnosti nebylo nikdy dosti. Osobně mě sice nepotkalo dilema skládání slibu, či přísahy, která by šla proti mému svědomí, ale znám lidi, co se s tím museli z nějakého důvodu poprat. Chápu i Janin postoj k Anně, uzurpátorce a dračici, v Janiných očích nepravé a nikdy neuznané královně, který přecházel od tichého spravedlivého odporu ke spravedlivému hněvu, ovšem pak se stočil k prosté poloslepotě zamilované ženy, která věří tomu, čemu hlavně věřit chce. V tom ovšem na Jindřicha zdaleka neměla. Na druhou stranu nutno uznat, že pravděpodobně dostávala pokřivené informace. A kdo ví, kam by se ubíral Jindřichův život, kdyby jim osud dopřál zůstat spolu. Přinejmenším by pár hlav zůstalo na krku. Nebo, to nejspíš, by padly úplně jiné.
Nejen autorka, ale i historie vnímá Janu jako dobrou a laskavou královnu. Kniha se četla krásně a podává další velmi osobní pohled na dobu Jindřicha VIII . Jana v ní není žádná šedá myška či unylá bledule, ale žena s klady i zápory a vcelku smutným osudem.
Doporučuji nepřeskočit doslov

73 08.02.2023

Přidávám svých pět.
Těm, kdo mají autorku rádi, jako já, a už toho od ní přečetli víc, doporučuji možná začít doslovem. Anna v této knize je pojata trochu jinak, než ve starších románech, což autorka právě v doslovu vysvětluje.
Já jsem si čtení opět užila a zase jsem se neubránila údivu nad tím, jak naivní může být člověk, který vidí jiného páchat bezpráví, a přesto věří tomu, že v jeho případě se ten člověk bude chovat jinak.
Paní Alison dopřála Anně Boleynové před jejím drastickým koncem dostatek sebereflexe, aby ji trochu ospravedlnila v očích nás, co z bezpečné vzdálenosti času a úplně jiné kultury možná příliš tvrdě soudíme.
A protože se mi z tudorovské Anglie ještě nechce, plynule pokračuji k Janě Seymourové (díky, Zvoněnko :) )

76 29.01.2023

Zajímalo mě, jak moje oblíbená autorka zabojuje s prvním z těch šesti tudorovských soust, co si ukousla. Určité opakování a omílání věcí se dá příčíst na vrub tomu, že je celá kniha líčená z pohledu Kateřiny, tak jak mohla události vnímat ona vzhledem ke své povaze, výchově a postavení. A také zamilovanosti, takže nedokázala v celé obludnosti uvidět toho čerta, co vyskočil z krabičky, když si egocentrický Jindřich uvědomil, že schizmatem vyloučí i poslední autoritu, před kterou by se musel sklonit - papeže. A tím, že odstřihne Anglii od Říma, se stane skutečně absolutním vládcem, kterého už nebude omezovat vůbec nic.
Dívat se na Kateřinu současnou optikou je nemožné, a tak se může stát, že právě to, že je příběh vyprávěn z jejího pohledu, mu v očích některých čtenářů může trochu uškodit. Souhlasím s Rihatamou, že v mnoha ohledech je Kateřinino chování dvojaké. Na jednu stranu se jeví dost hloupá na to, aby neustále zavírala oči před obludností toho, co je její manžel schopný udělat, zatímco v jiných věcech je prozíravá až vychytralá a nenechá se nachytat. O její neústupnosti nemluvě. V její prospěch u mě osobně navíc mluví to, že sama mám v okolí podobné typy žen, o kterých bych, na rozdíl od Kateřiny, takové bichle číst opravdu nechtěla.
Já jsem si užívala hlavně to, jak se v ději objevovaly a mizely postavy, o kterých vím, že se s nimi ještě setkám v dalších dílech. A protože z tohohle vyšla Anna Boleynová jako pěkně nenávistná bestie, tím víc se těším na její "osobní" příběh

73 15.01.2023

Moje druhá kniha od autora, takže prostě srovnávat musím. Terror, který jsem četla jako první, i když je dvakrát delší, než Zimní přízrak, mě neskutečně bavil. Byl podobně popisný, ale tam mi to nevadilo. U této knihy mě neustálé retrospektivy místy až popuzovaly, přestože popisy v nich jsou parádní. Odvádění pozornosti od něčeho, co mi přišlo zjevné, mě lákalo přeskakovat stránky. Snaha vzdát hold několika autorům mi jako čtenářce nic moc nedala. Snad jen odbočka ke starověkému Egyptu a Beowulfovi mě donutila udělat si mentální poznámku, že v této oblasti je vždy co dohánět.
Takže suma sumárum mě bavila cca poslední čtvrtina, kterou už ale nezachránilo úplně závěrečné rozuzlení. I to totiž nechává otevřené dveře k případnému dalšímu pokračování (?).
Ale popisy fakt krásné

64 07.01.2023

Každou noc se mi zdá o hotelu a pramenech.
V těch snech na mě prameny volají jménem. „Poplav,“ lákají mě. „Poplav, moje milá.“
A já přijdu k té vodě, vklouznu do ní a nechám se jí laskat a kolébat. Voda mi špitá do ucha jako milenec. Říká mi tajemství, která se nikdo jiný nedozví. Že má jméno. Zeptám se jaké.
Voda zašeptá: „Mé jméno je zvuk vody tekoucí hluboko pod zemí. Mé jméno prostupuje skálou, rozkládá zkameněliny, rozežírá železo. Mé jméno… Mé jméno nevyslovíš, i když se budeš snažit sebevíc.“
***
Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, patříme vodě. Má moc nad naším životem. Ovlivňuje chod našeho těla, náš denní i noční režim. Náš spánek, sny... Obejdeme se bez mnoha věcí, ale neobejdeme se bez vody.
Těžko bych napsala lepší komentář, než ty, co už tady jsou. Souhlasím, že to není horror ani thriller. Řekla bych, že je to příběh o tom, jak všechno souvisí se vším. A jak každé přání, které vyslovíme, se nám vrátí. Ne vždy tak, jak bychom chtěli, ale když se potopíme hloub, zjistíme mnohdy, že ačkoli za něj neseme zodpovědnost, výsledný obraz může vést...jinam.
Pro mě krásná kniha na závěr roku 2022. Můžu doporučit.

63 31.12.2022

Zajímalo mě, jak pro mě dopadne setkání s knihou, která se mi v dětství moc líbila. Asi do poloviny mi připadalo, že se vracím v čase. Ale po dočtení musím říct, že mnohem víc se mi líbí Preusslerův Čarodějův učeň. A to přesto, že boj dobra a zla je v této verzi příběhu o Krabatovi podán podrobněji a důsledněji.

62 21.12.2022