Atanone komentáře u knih

Den a noc. Světlo a tma. Dědictví, o kterých mnohdy nevíme, a neseme si je s sebou jako následky rozhodnutí, která udělali ti před námi, stejně jako následky rozhodnutí, která jsme udělali sami. A při tom všem svoboda volby. Protože to, co zavoláme, nám odpoví. Potřebuje to jen náš souhlas.
Když si čtu komentáře těch, kterým se kniha líbila, nevím, co bych ještě dodala. I já jsem se v mnohém poznávala. Určitou formu "deníku" si vedu někdy od 15 let a mnohokrát se mi stalo, že jsem tím sama sobě tehdy napsala vzkazy, které mi dávají smysl až teď.
Další věc, co mi tato kniha připomněla, je jakou sílu má vyřčené slovo tím, že sděluje, popisuje a tvoří. I já jsem toužila proniknout do tarotu a v okamžiku, kdy jsem s ním začala trochu víc pracovat, jsem si uvědomila, že náš vztah zůstane soukromý, protože ta zodpovědnost, že bych někomu vytvořila cestu a poslala ho na ni, je příliš veliká.

"Když chceš znát odpověď, stačí se zeptat a počkat si na ni," říkávala babička Hermína. „Vždycky k tobě přijde. Někdy dřív a někdy později. Vesmír už to zařídí."

Trochu mi vadily skoky v čase a závěrečný veletoč s Táňou byl trochu naroubovaný, ale bylo to podle mě nejlepší z možného, aby bylo řečeno, co řečeno být mělo. Ten příběh dlouho nezapomenu, potkala jsem v něm víc, než jsem čekala.

"Jak nahoře, tak dole, jak přede mnou, tak za mnou, jak napravo, tak vlevo, jak uvnitř, tak vně. Tak se staň."

Ráda jsem se na osudy biblických žen podívala z trochu jiného úhlu, než jak mám jako rodilá katolička lety zažitý. Nemyslím tím, že by se autor nějak navážel do tradičního pojetí biblických příběhů, ale uvědomila jsem si při poslechu audioknihy, že mě právě tradiční výklad trochu zabetonoval ve schopnosti otočit úhel pohledu. Asi nejvíc se to projevilo u příběhu Putifarovy ženy, přičemž se to paradoxně netýkalo ani tak její osoby, jako spíš tradičně opěvovaného Josefa.
Takže ano, líbilo.

"Dobře," přikývla znovu. Ať klidně lže, řekla si a skoro neznatelně přimhouřila oči. I lháři říkají pravdu, jen o tom nevědí. Objevuje se v jejich tvářích. Skrývá se ve věcech, které se neodváží říct. Ty věci často prozradí víc než jen pravdu. Nic z toho ale neřekla nahlas. "Mám čokoládu."

Pokud se o docela strašidelné duchařince dá říct, že to byl krásný příběh, tak ano, byl. Dům s temnou minulostí jen pomalu odhaluje svou tvář. Jsou to spíš náznaky, stíny, zvuky. Žárovka, která se tvrdohlavě rozsvěcí, dveře, které se otevírají, nápisy na zdech a dávná minulost, která chce být odhalena. Co si mrtví přejí?
Anotaci v nápovědách asi netrumfnu, jen snad doplním, že i přes to, že hodně věcí má logické vysvětlení, je příběh napínavý a dojemný.

Na tuhle knížku jsem byla opravdu zvědavá a musím říct, že jsem vůbec nebyla zklamaná. Dobrý nápad, dobře zpracovaný. Místy je příběh posmutnělý a sem tam se mihnou i krásná moudra. Dialogy byly opravdu úžasné, jiskřivé a nápadité. Amy má nadhled, sebeironii a humor. Na druhé misce vah je ovšem její osamělost. Jsem hrozně ráda, že autorka nesklouzla k laciné romantice a udržela to celé na levelu, který mě od začátku do konce moc bavil.
Ale Bože TA GRAMATIKA!!! Tolik chyb v porovnání s počtem kapitol, jsem snad ještě nikde neviděla. Například ignorování pravidla, že pokud je podmět rodu ženského, píše se v přísudku vždy tvrdé "y", můžu u autorky přičíst zaujatosti příběhem, ale u některých dalších slovních spojení je vidět, že si zřejmě myslí, že takhle se to opravdu píše. Na to, že autorka i korektorka jsou Češky, je to přinejmenším smutné. Autor nemusí být jazykový génius, musí umět snít, mít nápad a dotáhnout příběh do konce. Na to ostatní je tu práce korektora. Pokud si za tohle někdo vzal peníze, měl by je asi vrátit a přiznat, že ten text nikdy pořádně nečetl, nebo si najít jinou práci.
Ale abych neskončila negativy, faktem zůstává, že Amy zařazuji do šuplíčku "oblíbené" a je velmi pravděpodobné, že až mi poteče do bot a budu potřebovat získat nadhled, ráda se k ní vrátím. U mě má pomyslnou hvězdičku navíc a palec nahoru.

"Jsem survivor. A je zbytečný se zabíjet, když život nás stejně všechny zabije sám."

Od začátku mi dělaly problém dvě věci. Tou první bylo chování Anety a Veroniky, které nesedělo k autorkou nastavenému věku. Tomu neodpovídal ani slovník postav, který spíš připomínal puberťačky, než dospělé ženy, ať už s traumatem, nebo bez. Další věc, která mě rozčilovala, bylo neustálé zmiňování módních značek kosmetiky, oblečení, nebo aut. Lehce mi to připomnělo Postřižiny ("Tuhle pumpičku jsem koupila u firmy Runkas v Masarykově třídě"), až na to, že tohle nebylo ani trochu "poetické" a bylo toho moc. Zkrátka jsem si připadala, že jsem se ocitla ve světě, kterému nerozumím a který je mi cizí.
Naštěstí se někde na začátku druhé třetiny autorka začala víc věnovat svým postavám, a to už bylo úplně jiné kafe. Najednou to mělo napětí, které se ke konci pořád stupňovalo a já už zase poznávala tu paní, co mě okouzlila Krutým měsícem. Jsem ráda, že jsem se nechala ovlivnit názorem těch, kdo hodnotili vysoko. Přidávám se. Svou roli v tom asi hraje i lehká melancholie, navozená vzpomínkami na Zahradu ticha.

...Být milován a přijímán přesně takovej, jakej jsi – copak to není to, co všichni hledáme?...

Pokud vaše srdce v téhle přetechnizované době ještě neokoralo, pokud umíte snít a třeba zrovna potřebujete pohladit po duši, může tohle být kniha pro vás. Laskavá, hřejivá, plná zlatého prachu a lidí, se kterými byste chtěli bydlet. Nebo alespoň sousedit. Přiznávám, že je to romanťárna jak bič a tiše jsem doufala, že si autorka bude věřit natolik, že v tomhle příběhu prozářeném láskou a touhou po ní, ve kterém to jiskřilo nejen magií, nesáhne po poměrně detailním popisu lásky fyzické. Podle mě to nebylo potřeba, ale nestalo se, takže to pro mě diskvalifikuje knihu jako četbu pro děti, kterou klidně mohla být.
Každopádně si pro sebe tuto knihu zařadím do své literární lékárničky do šuplíku "antidepresivum" a půjdu si uvařit nějaký čaj s vůní lesa. Měla bych to udělat častěji.

..."Někdy se může zdát, že jsme jen divné a jiné než ostatní, ale pravdou je, že jsme úžasné. Jsme součástí země pod námi a nebe nad námi. V našich žilách se zračí vzory řek a kořenů. V kostech se nám třpytí svit Slunce a Měsíce..."

Když se kniha jmenuje Odkaz Stonehenge, čekáte něco...něco...megalitického (?)
Po prvních kapitolách jsem si říkala počkej, má to dost vysoké hodnocení, třeba se to rozjede...a tak jsem se bavila vším, čím se jen trochu dalo. Kromě Megan, jejího úžasného profilování a nápadu (sice nereálného) s kondory, jsem toho moc nenašla. Od poloviny se příběh buď víc rozjel, nebo jsem rezignovala, ale nakonec mě to začalo zajímat už jen proto, abych zjistila, kam až to chce autor dovést. Závěr každopádně megalitický byl. Můžu snad prásknout, že se v něm dočkáte výbuchu, který mimo jiné rozmetá autorovu pečlivě vybudovanou iluzi mocného řádu, jehož vliv by měl sahat do vysokých míst.
Prostě- pokud to po úvodních kapitolách nevzdáte, vypněte logiku a bavte se.

"...Prostor vždycky zarazí jako první. Všude bylo tolik místa, až z toho člověk mohl mít závrať. Ten pohled, kdy mezi člověkem a horizontem není vidět živá duše, může leckoho vyvést z míry..."

Co se knize nedá upřít, je atmosféra a čtivost. Pokud máte problém s dodržováním pitného režimu, u této knihy vám to půjde samo. Příběh sám o sobě nevybočuje z řady jemu podobných dobře napsaných krimi. Co ho dělá zvláštním, je právě jeho atmosféra. Kiewara je místo, kde naděje většiny místních vyschla stejně, jako řeka, která jím kdysi protékala. Stačí malá jiskřička a vypukne požár. A tou pomyslnou jiskrou je místní rodák a černá ovce Kiewary, policista Aaron Falk.
Autorka si se čtenářem umí pohrát a šikovně proplétá minulost s přítomností. Anotace napovídá osu děje a vám už jen zbývá si příběh přečíst.

...Ve Stanhope bylo neustálé soupeření součástí firemní kultury. Koneckonců prémie, platy a povýšení byly v rámci společnosti hrou s nulovým součtem. I ten nejlepší kamarád by druhému vrazil nůž do zad, pokud by to zvyšovalo jeho naděje na větší prémie...

Osobně bych nevěřila, že mě natolik chytí četba o lidech, kteří tráví svůj čas snahou prodrat se na vrchol potravního (finančního) řetězce, a to za každou myslitelnou cenu. Ne nadarmo se říká, že kdo tančí s ďáblem, musí počítat s tím, že přijde peklo.
Šlo by se pozastavovat nad logikou proveditelnosti celého plánu, na který by člověk musel být technický génius...ale ono je to celé tak úžasně čtivé, že jsem se prostě jen bavila od začátku do konce. A řekla bych, že ze dvou dějových linek, pasáže popisující život ve firmě Stanhope a synové, byly pro mě o dost napínavější, než snaha těch čtyř dostat se na svobodu.

..."Zapamatujte si, pánové, jedno. Nikdo nemusí být tak poctivý jako člověk stojící za hranicemi zákona..."

"Saturnovky" patřily k tomu, co se i za totáče dalo číst a občas se mezi nimi objevily i perličky. Tuhle k nim zařadím docela ráda. Děj se sice odehrává v socialistickém Polsku, takže bojujeme proti vnějšímu nepříteli, ale nakonec - zloděj zůstává zlodějem, jde jen o to, co, kde a za kolik. Čtení je to příjemně zamotané, amatérští detektivové můžou pátrat, nápověd je dost a pokud nepřehlédnete tu základní, pachatele uhodnete. Stylově někde mezi anglickou detektivkou a kapitánem Exnerem. Krve málo, sex chybí. Což je v záplavě současných krváků docela osvěžující. Tolik jemný spojler.
Líbilo.

Přidávám se k předkomentátorům. Ono vlastně ani moc není co komentovat, snad jen to, že je dobře, že ta kniha vůbec vyšla. Myslím, že ten, kdo zná pravdu, ji neřekne. Navíc kolem této kauzy vzniklo tolik verzí a pochybností, že je otázka, jestli by mu vůbec někdo věřil.
Smekám před autory, že mají odvahu klást otázky, a to nejen o tomto případu.

Musím přiznat, že kdyby tahle kniha nebyla tak krátká, asi bych ji odložila. Ne že by nebyla dobrá, nebo moudrá. Kdyby mě potkala tak před 30 nebo 40 lety, asi bych ji vnímala jinak. Ale to byla doba, kdy jsem potkala Citadelu, Jonathana Livingstona, nebo Proroka. Paradoxně jsem tehdy přemýšlela o smyslu života mnohem víc, než teď, kdy se blížím k peřejím a kdy už díky těm jmenovaným vím, že snadné cesty otupují. A že vždy je možnost volby mezi snadným a rychlým, nebo složitým a namáhavým.

"... Pokud začneme tím, že si vybereme snadnější cestu, pak nás naše děti budou přirozeně chtít následovat, jít v našich šlépějích, a brzy se snadná cesta stane jedinou, kterou budou znát. Ale když peřeje přeskočíme, pak naším odkazem bude utrpení i radost z té chvíle, strach i potěšení z toho, že jsme schopní riskovat. Všechny skutky našich životů, rozhodnutí, která učiníme, a výzvy, které přijmeme, se odrazí v kostech a svalech našich dětí a stanou se základem jejich budoucích životů. A proto nemůžeme zvolit snadnější cestu.“

Doufám, že moje "hvězdičky" přispějí k tomu, že si ji najde ten, koho osloví.

"...Ještě že tenkrát už čarodějnice nepálili, jinak by dozajista skončila na hranici. Fráterníkům z okolí už dávno ležela v žaludku. Prý ženským po chalupách mate hlavy a učí je neposlušnosti. Kdo to kdy slyšel? Tady, mezi bohabojným lidem, co se tak dobře naučil jen hubu držet, modlit se a dřít, bát se a umřít. To jen vona jim hlavy plete.
Vona..."

"...Weißt du, Leno, víš, dlouho jsem přemýšlela. Času mi k tomu nechybělo. A dnes věřím, že zlo, které se v rodině zrodí, třeba i století zpátky, se dřív nebo později vrátí a pohltí potomky toho rodu jako jeden špatný krok uprostřed slatí. .."

"...A ona to musela udělat. Jako každá matka vlčice pomůže zemřít svému zraněnému mláděti. Darovat smrt je ten nejsilnější soucit mateřského srdce. Bude tu s ním až do konce a pak ho převede na druhý břeh..."

Vona je příběh temný i plný světla. Příběh o boji člověka s přírodou i člověka s člověkem. O boji mužského a ženského principu, pokoře, přijetí života a respektu k němu na jedné straně, stejně jako strachu a nenávisti, rostoucích z nepochopení, na straně druhé. Ona vlastně není žádná druhá strana. Jen schopnost (a neschopnost) milovat.
Ten příběh vás možná rozloží, jako rozložil mě, ale stojí za přečtení.
Pro mě je Petra Klabouchová jednou z prastarých duší, které uzavírají kruhy. Protože vědí.
"...Když se musíš ptát, nikdy nepochopíš..."

Kvalitativně návrat k prvnímu dílu. Opět úžasná jízda, hezky to navazuje, je to napínavé a chytré.
Leo nezklame, Martin, tedy alespoň mně, potvrzuje negativní pocity z předchozích dílů. To, co tady předvádí (protože mu díky autorovi vidíme do hlavy), se asi na posttrauma svést nedá, spíš bych to přičetla na vrub jisté sebestřednosti a schopnosti zamilovávat se hlavně tam, kde to nevypadá na komplikace v podobě očekávání trvalého vztahu.
Co se týče příběhu, je tajemný a propletený s vikingskou mystikou, kterou tu někteří využívají hlavně jako kulisu svých kulišáren. Ale v Rezavém lese nic není, jak to vypadá. Šedá dívka smývá staré křivdy krví a někdo mocný tu tahá za nitky.
Díky mé knižní paranoie jsem se připravila o závěrečné překvapení, což přičítám schopnosti autora promýšlet věci o několik knih dopředu. Jedna z postav mi totiž popisem připomněla někoho z předchozího dílu. Velmi pravděpodobně nás bude provázet i dílem čtvrtým, na který doufám nebudeme čekat moc dlouho

Pokud někdo píše sérii knih se stejnými hlavními postavami, musí počítat s tím, že čtenáři budou knihy srovnávat. A Skleněný muž ve srovnání s Pánem hory dost pokulhává. Jednak se první dvě třetiny knihy neskutečně táhnou. A pak téma, které se od začátku točí kolem UFO, by se dalo zařadit spíš někam do sci-fi, přičemž UFO s tou neuvěřitelností nemá moc co dělat.
Vlastně mi zůstaly dva důvody, proč číst dál. Ten první byl, že jsem v Pánovi hory (má první kniha autora) uvěřila, že ten člověk umí zatraceně dobře psát. A druhý byla pochopitelně Leo. Její dějová linka je mnohem zajímavější, než Martinova a možná je i škoda, že si mezi těmi dvěma postavami autor asi neumí vybrat, což se paradoxně otáčí proti němu. Martin se tu spíš projevuje jako vcelku naivní a trochu sukničkář, posedlý hledáním pravdy o rodině Irvingových. Ale většinou spíš jen doplňuje děj, aby na konci bylo co spojit dohromady. A konec v tomto případě opravdu korunuje dílo. Poslední třetina knihy je pořádná jízda. Najednou je to zpátky - napětí, akce i logika, ovšem v rámci neuvěřitelné zápletky.
Dumala jsem, jestli to stačí, abych měla chuť na Rezavý les. Ty důvody, proč mu dát šanci, se nakonec smrskly na pouhé dva. Ten první je přesvědčení, že autor opravdu psát umí. A tím druhým zůstává Leo a Ztracené duše, které začínají fungovat jako zajímavý a schopný tým.

Díky Rihatamě vpodstatě nemám co říct.
Klikatý děj mi chvilku dělal problém, o to víc mě to ovšem potom chytlo.
O urbexu jsem nevěděla skoro nic, tedy hlavně ne to, že jako každý "ismus" má nějaká pravidla, která by pravověrný urbexer měl dodržovat. Oddělení ztracených duší a zbloudilých případů mi trochu připomíná Oddělení Q, ale na druhou stranu - kéž by jich bylo, že...
Leo je díky svému příběhu velmi uvěřitelná a jelikož závěr knihy musí každého, komu se líbila, nakopnout k pokračování, tak neremcám a jdu rovnou na další. Ostatní autoři prominou...

Vždycky tvrdil, že oči toho o člověku řeknou nejvíc.
***
Dobrá "noir" jednohubka. Hrdina, dá-li se to tak říct, z druhé strany spektra. Člověk, který je zatraceně dobrý v tom, aby dobrý nebyl. A když se rozhodne zavřít za svým bývalým životem dveře, on se mu vrátí zpět oknem. Zní to jako jednoduchý scénář pro akční příběh. Ale je v tom víc, než nekomplikovaná akce. Ty časové údaje, které naznačují, že Mariin čas se krátí, zároveň říkají, že čas je paradoxní a potměšilá záležitost, jejíž hodnota se mění podle toho, jak a čím je naplněný. Rob v jednom místě knihy říká, že nakonec každý prosí o život. On neprosí. Jeho život už byl.

Pro mě teprve druhá Goffova kniha. Jiné kulisy, úplně jiný hrdina. Co je stejné, je dar slova, který autor má, a jeho schopnost bez patosu sdělovat věci důležité. Na to, jak je to čtivé a po všech stránkách promakané, je kniha poměrně krátká. Což je vlastně dobře, protože vám sociální život srazí téměř na nulu. Dá se od toho totiž těžko odejít, natož u čtení reagovat na snahy okolí jinak, než jednoslabičně. Nebo vůbec.

Krakonoš, Rýbrcoul (Rübezahl), dobrý duch Krkonoš, který dobrým pomáhal a zlé trestal. Pohádky o něm jsem v dětství milovala, takže tahle knížka byla jasná volba. V papíru by vzhledem ke svému stáří byla ozdobou knihovny, ale bohužel ji mám jen v elektronické podobě.
Pro děti by asi kvůli zastaralému jazyku byla oříškem, ale já si ji sentimentálně užila.

Tohle je vážně povedená sbírka. Podobné počiny bývají většinou nahoru-dolů, ale tady se mi většina povídek líbila. Některé víc, jako například Sirotek, Zelený Jura, Pan řídící, Kousáček, nebo Šest neděl. U poslední zmiňované mi konec přišel takový moc rozmlžený.
Co se týče druhé strany spektra, povídka Paskřivec a jeho přátelé mi nedala vůbec nic. Nejen, že jsem pořádně nepochopila v čem měla zapadat tématicky do této sbírky, ale vlastně jsem ji nepochopila vůbec. Včetně toho, že se mi nelíbil "chlapský" styl autorky.

Po tom, co jsem obě filmové verze viděla několikrát, bych opravdu nepředpokládala, že mě kniha bude TAK bavit. Její popularitě se vůbec nedivím. Děj je sice díky filmovému zpracování profláknutý, ale tam, kde filmy vpodstatě končí, kniha pokračuje neméně napínavě. Postavy (hlavní i vedlejší) nám dají nahlédnout do svých myšlenek a motivací, takže se dají jejich činy líp pochopit a některé postavy se jeví překvapivě jinak. Takže vám, co jste viděli film (filmy) a dumáte, jestli číst, ji vřele doporučuju. Myslím, že pokud se někdy zase na některý podívám (osobně dávám jednoznačně přednost švédské verzi), budu nesnesitelně otravná a uremcaná a budu neustále poukazovat na to, co by tam podle mě mělo být vysvětleno.