Petrohradské povídky
kniha od: Nikolaj Vasiljevič Gogol
KoupitKoupit eknihu
Cyklus šesti povídek (Něvská třída, Nos, Portrét, Plášť, Kočár, Bláznovy zápisky), jež si přes časový odstup – poprvé vyšly r. 1842 – uchovávají zajímavost humorným i realistickým vylíčením ruského způsobu života a charakteristických postav. Svědčí o tom jejich uplatnění i v jiných uměleckých tvarech (opera D. Šostakoviče na námět Nosu, zfilmování Pláště a Portrétu, dramatizace Bláznových zápisků)....celý text
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60215/petrohradske-povidky-yDq-60215.jpg 4.1102| Žánr | Literatura světová, Povídky |
| Vydáno | 1970, Lidové nakladatelství |
| Orig. název | Петербургские повести / Peterburgskije povesti, 1842 |
| více informací... |
Komentáře (9)
Kniha Petrohradské povídky
Velmi milé počteníčko. Z Gogolových počinů je pro mě tento nejmilejší; objevila jsem ho cca v sedmnácti a ráda se k němu vracím, v létě obzvlášť!
Mé první setkání s Gogolem. Poněkud rozpačité setkání. Způsob jakým jsou povídky vedeny mi příliš neseděl, prazvláštní chování postav už vůbec. Vlastně nedokážu ani napsat, která povídka mě bavila. Zábavné mi připadaly určité pasáže, které pak autor doslova zabil nebo proměnil v něco banálního. Nakonec jsem ale Petrohradské povídky přece jen dočetl, v tom shledávám jistou naději, že by mě snad Gogol uměl přesvědčit v některém svém delším díle, kde dá příběhu větší prostor. Tyhle povídky totiž pro mě úplně nebyly.
Čekal jsem nějakou nezakrytou kritiku petrohradské společnosti a dostal jsem místy až magické příběhy, které by se mohly odehrávat i jinde než v Petrohradě. Nos a Portrét u mě vedou, Plášť a Něvská třída - lepší průměr, Kočár a Bláznovy zápisky byly slabší. Ale i tak jsem si knížku velmi užil.
Nadšená jsem byla z jeho Mrtvých duší. Petrohradské povídky byly slabší, možná, že Gogolovi sedí víc delší útvary, kde lépe vyzní jeho styl.
Skvělá povídka byl Portrét, konkrétně popis obrazu toho mladého umělce, proces vnímání jeho obrazu. To bylo něco úžasného, takhle bych ráda vnímala výtvarné umění já.
Ostatní povídky byly celkem dobré, ale zas nijak skvělé. I tak celkem doporučuji, zklamaní nijak zvlášť nebudete a dozvědět se reálie je taky celkem zajímavé.
Gogol je mím oblíbeným autorem od doby co jsem četl Mrtvé duše. Tehdy jsem se královsky bavil. U Petrohradských povídek, už tolik ne. Někeré z povídek mne zaujaly více jiné měně. V každém případě tři hvězdy.
Knihu máme v domácí knihovničce. Pročítám ji od dětství, pravděpodobně to bylo moje první setkání s ruskou literaturou. Někdy se musím podívat do Petrohradu.
(Uwaga spoilery!) Petrohradské povídky jsou svébytným kouskem ruské literatury a jednou z prvních přihlášek k manifestu revolučních demokratů, kteří chtěli, aby ruská literatura jednou provždy opustila Maškarádu a začala být reálná.
Gogola vytáhl do přízně kritiky i čtenářů Vissarion Petrovič Bělinskij, který v něm viděl ideálního spisovatele, jakého nastínil ve svých statích. Petrohradské povídky můžou zdatně konkurovat i mnohem tlustším Mrtvým duším. Není divu, že je miloval i Dostojevskij a značně se v nich inspiroval. Dá se říct, že kdyby nebylo Gogolových povídek, nemusela by vzniknout veledíla velkého Fjodora Michailoviče. Tam, kde Gogol při líčení šílenství a ztrácení rozumu ještě potřebuje dvě osoby a další pomůcky, Dostojevskij tento proces už dokáže ztvárnit uvnitř hlavy jediného člověka. Výsledky práce s podvědomím pak udivují v Dvojníkovi nebo Běsech. Ale na počátku byl Gogol.
A teď si představte, že název, jaký dnes kniha má, jí nedal sám autor, ale získala ho až mnohem později při snaze uspořádat Gogolovy spisy. A dokonce tyto povídky nikdy nevyšly jako celek, ale vstupovaly mezi čtenáře jednotlivě a nezávisle na sobě. Že by jedno z prvních tajemství a vtipů ukrajinského mistra?
Povídky nejsou jen ikonický Plášť, který je snad ve všech čítankách, ale i fantastický Nos, Bláznovy zápisky (údajně Dostojevského osobní favorit), Podobizna o životě dvou malířů, Kočár a Něvský prospekt, legendární místo, jež nemůže chybět v žádném popisu Pitěru. Kór ne, když Něva zamrzá a nábřeží se ztrácí ve studené mlze.
V Petrohradských povídkách mohl Gogol naplno zužitkovat zkušenosti s úřednickou prací, jíž se krátce živil, ale nedařila se mu. Jako všechna ostatní zaměstnání. Prodává dokonalou znalost města v detailních popisech a přiřazuje společenským vrstvám odpovídající jazyk. Věc nevídaná. S hurónským smíchem nastavuje ruské společnosti zrcadlo, aby viděla všechno své chvastounství, zaslepenost a neochotu pomáhat. Rozhodně kniha, která stojí za přečtení. 5/5
PS: "Na zrcadlo se zlobí ten, kdo má křivou hubu."
Doporučujeme
Štítky
povídky ruská literatura Petrohrad (Rusko)
Autor a jeho další knihy
- Hovory o životě a umění 1947
- Revizor 2010
- Mrtvé duše 1955
- Petrohradské povídky 1970
- Ženitba 2010
- Hráči 1983
Kniha Petrohradské povídky je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 159x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 26x |
| Chystám se číst | 38x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 1x |