anna0480
komentáře u knih
Ptačí tribunál
Agnes Ravatn
Mně se to líbilo. Severské podivno, popis pochmurných krajin a hlavní hrdinové, kteří si procházejí svým vlastním vnitřním bojem.
Zpočátku mi to navzdory absenci sexuálních scén připomínalo 50 shades. Naštěstí se ale během pár dalších stránek situace vyjasnila a s 50 shades příběh nemá moc společného, možná až na lehce despotického hlavního hrdinu a tendenci hlavní hrdinky se mu bez výhrad podřizovat.
V poslední části knihy jsem byla překvapená, jak se zápletka vyvíjí a velmi mě překvapilo rozuzlení a samotný závěr - žádná ohraná klišé, žádná romantika. Pokud tedy máte v těchto pochmurných dnech náladu na knihu, kterou přečtete za dva večery a zároveň se nebudete nudit, doporučuji.
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Knížka to byla skvělá, o tom není pochyb.
Zpočátku jsem ale měla trochu problém se do ní správně začíst. Možná za to taky mohl fakt, že je to kniha dlouhá, psaná na téměř 540 stranách a chvílemi se tak nějak táhne. Po prvních dvou stovkách se to ale zlepšilo a já ji pak dočetla téměř jedním dechem.
Knihy s tématikou 2. světové války mám ráda, jen jsem jich už ale asi trochu přehlcená. V poslední době jako by se s nimi totiž roztrhl pytel. Navzdory tomu jsem ale z téhle byla nadšená.
Hlavními postavami jsou slepá francouzská dívka Marie-Laura a německý sirotek Werner. Tudíž lidé, kteří už samotným původem stojí v jakémsi kontrastu a my máme tím pádem možnost podívat se na válku dvěma různými pohledy.
Život těchto dvou mladých lidí je v knize vyprávěn střídavě ve velmi krátkých kapitolách se začátkem v roce 1944 při obléhání a bombardování města Saint-Malo. Autor se poté retrospektivně vrací do třicátých let, ve kterých obě postavy vyrůstají.
Nicméně během těchto krátkých kapitolek se vyprávění ze dvou hlavních postav rozšiřuje i na spoustu postav vedlejších a příběh samotný končí až rokem 2014 (což pro mě bylo taky velké - a příjemné - překvapení).
Abych přežila
Yeonmi Park
Tento příběh je rozhodně něčím, co by si člověk měl přečíst. Mnohokrát jsem se přistihla, že se skoro stydím, co za problémy dennodenně řešíme my tady u nás, jakými malichernostmi se zabýváme.
Yeonmi svůj příběh líčí až do současnosti a tudíž můžeme vidět, kam se z malé holčičky ze severokorejské vesnice vypracovala a jak dlouhou cestu ušla. Ukazuje její sílu, chuť bojovat. Popisuje skoro živočišnou touhu žít. Yeonmi se díky svému odhodlání stala bojovnicí za lidská práva a už to, že se o svém příběhu rozhodla napsat knihu a dát to tímto způsobem vědět světu, stojí za velký obdiv!
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Kniha roku 2015, bestseller, trhající rekordy v počtu prodeje. A tak jsem si řekla, že bych si tuto knihu měla přečíst taky, abych věděla, co na ní všichni vidí.
Překvapená jsem byla mile. Pominu to, že mi kniha příběhem trochu připomínala Zmizelou - ale jen do určité části. Četla se snadno, příběh pojatý z pohledů tří žen, to mě bavilo. Napětí, zápletka, která vás donutí přemýšlet. Přistihla jsem se dokonce, jak jsem během dne přemýšlela nad tím, kdo by mohla být ta a ta osoba (nechci prozrazovat koho mám teď na mysli).
Za mě tedy fajn oddechovka. Možná jsem čekala trochu promyšlenější příběh, který mě donutí se víc zamyslet, nějakou větší pointu, které mě dokonale překvapí. Ale když pominu tento fakt, kniha to byla dobrá!
Veronika se rozhodla zemřít
Paulo Coelho
Tak tahle kniha byla přesně tím, co jsem si potřebovala přečíst. Některé pasáže jsem si během čtení dokonce podtrhávala, abych se k nim později mohla vrátit a kdykoliv si je přečíst znovu. Dokonalé myšlenky.
Veronika, která má pocit, že už jí život nemá co nabídnout a místo toho, aby se smířila s jeho stereotypním průběhem, se ho raději rozhodne ukončit. Veronika, jež přežije svoji sebevraždu a následně se probouzí v centru pro duševně choré, ve Villete. Najednou máme možnost nahlédnout do příběhu, odehrávajícího se během relativně krátkého času - což mu ale na intenzitě neubírá, právě naopak. Příběh, který jsem hltala a nemohla se od něj odtrhnout. Možná proto, že jsem se sama v některých pasážích sama nacházela. A nakonec přidávám jednu z těch mých oblíbených podtržených pasáží -
,,Je vážné se lišit?"
,,Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože je to proti přírodě, proti zákonům Boha. který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý."
Skleněný pokoj
Simon Mawer
Tak krásná kniha, po jejím dočtení jsem dokonce cítila ono mrazení - které vždycky po dočtení dobré knihy mám.
Román inspirovaný skutečným příběhem vily Tugendhat - která je v knize nazývaná jako vila Landauer. Osudy lidí, které se této budovy určitým způsobem dotýkaly. Ve vile jsem byla a musím říct, že autor knihy ji popisuje opravdu dokonale. Onyxová stěna, "skleněný pokoj" a z něho úžasný výhled do zahrady a na celé město, nadčasovost této budovy, její kouzlo. Samotnou mě to opravdu uchvátilo. (Ne nadarmo je budova zapsaná na seznamu UNESCO)
V knize se nenásilně dozvídáme historické události, které život vily doprovázely. Emigrace rodiny, následné předání vily do rukou nacistů, poté do rukou sovětských a až na samém konci se vrací zpět do vlastnictví československého státu.
Životy lidí, které se navzájem proplétají, osudná, jakoby náhodná setkání. Láska, nenávist. Rozdělování ras, přiblížení nacistických praktik. Různá společenská postavení a rozdíly mezi nimi.
Abych to tedy shrnula - kniha se mi líbila moc, za mě určitě pět hvězdiček! (A kdo ve vile ještě nebyl, určitě to napravte!)
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
,,Minulost už nezměníme, ale můžeme změnit její vliv na naši současnost a budoucnost."
Čím více knih od tohoto spisovatele čtu, tím více si ho zamilovávám. Skoro tří set stránkovou knihu jsem přečetla během pěti dní, nemohla jsem se od ní odtrhnout.
Smýšlení japonského lidu ve stylu "hlavně nevyčnívat a být jako všichni ostatní, i když mi to třeba tak úplně nevyhovuje" bohužel není problémem jen v Japonsku, ale čím dál častěji i v zemích ostatních. Utváření navenek dokonalých kolektivů, které jsou však uvnitř prázdné a neuspokojivé.
Další věcí, u které se však nemohu rozhodnout, zda mě baví nebo naopak pěkně vytáčí, je neukončený děj. Je na každém z nás, aby si spoustu nedořešených věcí v knize sám domyslel, přemýšlel nad nimi.
Vyskytují se zde také prvky magického realismu, hranice mezi snem a realitou je někdy tak tenká, že člověk neví, co je vlastně skutečnost. Ale i to mě v Murakamiho knihách baví, příběhy tím získávají nezaměnitelnou atmosféru a člověk se od nich nemůže odtrhnout.
Afterdark
Haruki Murakami
Tahle knížka byla v prvé řadě hlavně strašně atmosférická. Děj se odehrává během jedné jediné podzimní noci uprostřed Tokia, skládá se z několika příběhů, které se - ano, nečekaně - postupně proplétají a střetávají na jednom jediném místě - a to "lovehotelu" Alphaville. Všechny důležité postavy se v tomto hotelu mihnou, každá však s úplně jiným důvodem.
Murakamiho mám ráda právě díky tomu, jak skvěle dokáže navodit emoce, jak brilantně umí popsat atmosféru a pocity. I tady se mu to povedlo a mně se díky tomu knížka strašně dobře četla a chtěla jsem vědět stále víc a víc. Nebyla jsem z ní ale nadšená tolik jako jsem byla z jeho jiných knih a proto dávám pouhý čtyři hvězdičky. Jednoduše - nesrovnatelný s jeho krátkými novelami jako je třeba Spánek nebo Podivná knihovna (která se mi nelíbila ani jedna) a zároveň ani zdaleka tak dobrý jako třeba 1Q84 nebo mnou již tolik zmiňovaný Hon na ovci.
Kdo bude plakat, až tady nebudeš?
Robin S. Sharma
Motivační knížky mám ráda. Spousta z nich mi už tolikrát pomohla, ukázala mi správný směr. A právě tahle kniha je jednou z nich.
Sto lekcí od muže, který se zabývá motivací lidí, pomáhá jim, aby dosáhli toho největšího úspěchu - ať už se jedná o život osobní nebo pracovní.
Kniha je členěna do sto krátkých kapitolek, z nichž každá má jednu, maximálně dvě nebo tři strany, tudíž si z nich opravdu vezmete jen to podstatné.
P. S. Díky radě tohoto pána jsem s sebou (opět) začala nosit knihu. Kamkoliv jdu, je mou společnicí a já konečně trávím například chvíle ve vlaku efektivně. Hurá!
Potichu
Jaroslav Rudiš
Žijeme obklopeni neustálým hlukem.
Při procházkách přírodou si zacpáváme uši sluchátky. Restaurace bez puštěného rádia? Dnes už skoro rarita. Všude kolem nás je hluk, který nás ochromuje a vlastně nám brání přemýšlet a naplno se ponořit do světa kolem nás. Vnímat.
Knihu Potichu jsem přečetla během dvou večerů. Připomínám, že jsem si na ni našla čas i v maturitním týdnu, až tak jsem se od ní nedokázala odtrhnout.
Jeden večer a jeden den. Příběhy pěti lidí, to všechno někde mezi Prahou a Lisabonem. Lásky nelásky. Samota. Touha žít s někým, zároveň touha žít sám. Hudba, ticho. Melancholie.
Ze začátku nevinné příběhy, které se postupem vzájemně prolínají.
Zajímavé je i pojetí konce. Všechny postavy se náhodně sejdou na jednom místě, zároveň ale děj zůstává otevřený a jak to bývá třeba u Murakamiho knih - člověk si konec vlastně domyslí sám.
Má první "Rudišovka". A vzhledem k tomu, jak nadšená z této knihy jsem, určitě ne poslední!
Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku
Giles Milton
Popravdě jsem čekala víc. Některé z příběhů jsou opravdu zajímavé, jiné jsem naopak ani nedočetla. Za mě tedy takový průměr.
Hon na ovci
Haruki Murakami
Má zatím nejoblíbenější kniha od Murakamiho!
Čtyř set stránková knížka Hon na ovci nebyla výjimkou. Japonské prostředí, které autor umí popisovat naprosto dokonale, postavy, jež jsou zahaleny tajemstvím a příběh, který vám nedovolí se od něj odtrhnout. Hlavní hrdina - jak už tomu tak u postav tohoto japonského spisovatele bývá - je obyčejný Japonec, jenž ničím nevystupuje z davu. Sám o sobě tvrdí, že je naprosto průměrný a celý jeho život je jedna velká nuda. Se sarkasmem a ironií vzpomíná na svá mladá léta, kdy ještě cítil nějakou tu naději. Japonsko šlo nahoru po všech stránkách a on si jen užíval času stráveného s kamarády. Tyto hezké vzpomínky dává vyprávěč často do kontrastu s prázdnou realitou současného Japonska.
A moje pocity z knihy?
Opět (jak už to tak u knih milovaného Murakamiho mám) jsem po dočtení měla strašně divný pocit, který byl ještě posílen tím, že jsem knihu dočetla v noci. Pocit vyvolaný tajemnem, které celou knihu provází.
Bábovky
Radka Třeštíková
Poslední dobou tíhnu čím dál tím více k českým spisovatelům. A musím říct, že ani v případě tolikrát skloňovaných a tak skvěle hodnocených "Bábovek" jsem nesáhla vedle.
Mohlo by se zprvu zdát, že se jedná o oddechovku. Opak je pravdou. Spousta postav, jejichž osudy se vzájemně proplétají, tolik životních příběhů, které jedním dechem hltáte a toužíte se dozvědět, jak to vlastně celé dopadne.
Za mě určitě ano!
Muži, kteří nemají ženy
Haruki Murakami
Tak tohle se mi líbilo moc. Po dlouhé době kniha, která se nedívá na lásku a vztahy z pohledu ženy, ale naopak muže. Vcítit se do mužů, jež byli podváděni, jež zůstali opuštěni, jejichž lásky k nim necítily to samé, co oni k nim. Cítit samotu, která se do člověka zažírá jak kyselina a pomalu a jistě, když je člověk sám po dlouhou dobu, se stává jedním ze znaku jeho osobnosti. Aniž by to sám chtěl.
Navíc jde o první povídkovou knihu, kterou jsem od Murakamiho četla a nutno podotknout, že jsem byla nadšená. Zvlášť teď ve zkouškovém, kdy člověk nemá na sáhodlouhé romány čas a tak jsou krátké povídky tím pravým ořechovým.
Zaříkávání Fridy K.
Kate Braverman
Kniha bez kapitol, myšlenky a slova na dvě stě stranách, které od sebe nejsou nijak oddělené. To byla jedna z prvních věcí, která mě na knize upoutala. Ale chápu autorčin záměr. Kniha tak dostává ten správný říz, podobu vyprávění člověka, který neví, co je realita a co sen. Halucinace, vzpomínky, fantazie podpořená velkými dávkami morfia. Frida na smrtelné posteli, vzpomínajíc na celý svůj život.
Frida. Mexická malířka, malující vlastně jen sama sebe. Autoportréty, které jimi vlastně tak úplně nebyly. Frida s roztříštěnou páteří, nemocnou nohou. Frida s knírkem, srostlým obočím a květinami ve vlasech. Frida feministka, žena jdoucí proti davu, proti společnosti.
O této ženě jsem četla už jednu knihu, dokonce jsem viděla i film. A musím říct, že nebýt toho, tak jsem se v Zaříkávání Fridy K. lehce ztrácela, asi bych nechápala souvislosti. V knize spousta věcí není, ale chápu, že zde není tak úplně důležitý příběh, ale spíše pocity.
Brusinky
Barbara Nesvadbová
Tak tohle byla fajn oddechovka.
Bára Nesvadbová a její krátké fejetony, ve kterých jsou hlavním tématem muži a vše jich se týkající. Kniha vhodná na cesty MHD, na chvíle, kdy máte čas, ale nemáte ho zas tak mnoho a chcete si ho ukrátit čtením něčeho, nad čím nemusíte moc přemýšlet, ale zároveň vás to nebude nudit.
Od Báry jsem četla ještě Pohádkáře - který se mi líbil podstatně víc, ale tak to je asi tím, že jde o souvislý příběh se zápletkou.
Jak jsem psala na začátku, Brusinky jsou dobrou volbou pro chvíle, kdy se chcete pobavit. Kniha vás nenutí nad něčím moc přemýšlet, tím pádem ve vás ale ani nic moc nezanechá.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Mám z toho pořád takový rozpolcený pocity. Možná za to může i fakt, že je Kafka na pobřeží kolikrát označován jako vůbec nejlepší Murakamiho dílo. Mně to ale bohužel vůbec nepřišlo.
V knize se prolínají dvě dějové linky, střídající se vždy po jedné kapitole. Na jedné straně patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne utéct z domova, aby nedošlo k naplnění kletby, kterou na něj seslal otec. Na straně druhé poněkud jednodušší stařec Nakata, jehož náplní dne je chytání zaběhnutých kočiček (se kterými i dokáže mluvit). Dva na první pohled nesouvislé příběhy, které se ale - samozřejmě - v určitém bodě protnou.
Nakata mi byl po celý příběh sympatický. Kafka na mě působil až moc vyspěle a kolikrát jsem měla trochu problém mu jeho myšlenkové pochody věřit. Být mu tak o dva nebo tři roky víc, působilo by to věrohodněji. V celkovém shrnutí kniha obsahovala to, co 99 % jiných Murakamiho knih. Magický realismus jako vyšitý. Nevysvětlitelné jevy, bytosti z jiných světů producírující se po tom našem jako by se nechumelilo, ztracený mladík, který hledá sám sebe v někom jiném, vchod, otevírající cestu do jiného světa a spousta dalších podobností. Co se mi líbilo byl výborný popis Kafkovo pobytů na chatě uprostřed temného lesa, to bylo fakt skvělé.
Nebylo to špatné, vůbec ne. Sama jsem velkou fanynkou Murakamiho knih, ale tahle mi přišla slabší. Pořád jsem čekala, že se některé ty podivuhodné události vysvětlí, že nějakým způsobem zapadnou do sebe. Ale nezapadly. Čekala jsem, že pseudonym patnáctiletého mladíka (Kafka) a jeho špatný vztah s otcem bude nějak souviset s reálným Franzem Kafkou a do příběhu to bude zasazeno. Ale nebylo. (Na druhou stranu kdoví, možná to tak Murakami skutečně myslel, jen už neměl potřebu to v knize vysvětlovat.)
V čem se kniha od těch ostatních liší je její relativně uzavřený konec, to u Murakamiho není moc zvykem. I tak jí ale nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ač bych chtěla sebevíc. Za mě jeden z jeho slabších počinů.
1984
George Orwell (p)
Klasické antiutopické dílo, které by si měl podle mě přečíst každý. Víc k němu podle mě ani není nutné psát. (Každopádně Farma zvířat se mi ale líbila ještě o chlup víc)
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Neuvěřitelný čtení, který mě donutilo číst téměř bez dechu od začátku do konce. Román, líčící dramaticky gradující vztah dvou žen, se postupně mění v psychologický thriller, ze kterého vám chvílemi běhá až mráz po zádech.
Popis jak již zmíněného vztahu dvou žen, tak zároveň malé nahlédnutí do života spisovatele, co se může dít "potom", po vydání knihy. Jaké reakce se mohou objevit, jaké odezvy může kniha mít. Tvůrčí krize, deprese, úzkost a dokonce, dokonce jde tady i o život. Polemizování o tom, co je Pravda a co není a jestli v dnešním světě náhodou není ta touha po Pravdě a Vyprávění podle skutečného příběhu až přehnaná.
A nakonec - fakt, že jsem si až do poslední chvíle nebyla jistá závěrem, je určitě dalším plusovým bodem.
Život je jinde
Milan Kundera
Jako i v jiných Kunderovo knihách se příběh týká společnosti a člověka, který se v ní pohybuje. Stalinismus, revoluce, udavačství. Jaromil, jehož příběh je vyprávěný od úplného začátku - a tím začátkem mám na mysli dobu, kdy ho jeho maminka čeká - a vlastně až do úplného konce. Jaromil, který propadá komunismu a v revoluci vidí spásu, cíl. Básník, protloukající se životem, mladík, z kterého se postupem stává muž. Složitý vztah matky a syna, žárlivost, závislost jednoho na druhém, nenávist.
Tohle všechno (a ještě mnohem víc) je v knize popsáno a já na závěr řeknu už jen jedno - Kundera mě opět nezklamal!