Anasa
komentáře u knih
Moje čtvrtá kniha od tohoto autora, čekala jsem trochu víc. Začátek navnadí Wistinga i čtenáře, to když Wisting najde ve schránce obálku s číslem starého případu. Postupem času Wisting může na případu oficiálně pracovat a staré události prošetřit. Úplně mi nevyhovuje střídání kapitol ze současnosti a z minulosti. Pátrá se spíše nenápadně, takže tak někdy po polovině, ve dvou třetinách jsem se začala trochu nudit. Ke konci případ dostane spád. Vedlejší linka pátrání po zmizelé ženě je opravdu vedlejší, třebaže v určitých momentech Wistingovi poslouží. Také nechybí osobní linka a nahlédnutí do života Line. Slušné.
Výborná audiokniha k vaření! Po předcházejícím dílu jsem si dala nutnou pauzu, s o to větší chutí jsem teď poslouchla. Pravda, postava ušlechtilého císaře se mi zdála trochu moc dokonalá, ale jinak děj neostrádal napětí, a také konečně vyjasnění některých vztahů. Asi nemusím dodávat, že knížku musíte brát s nadhledem, je to dobrodružný román pro mládež, nikoli realistický historický román. Tím se vracím na začátek - skvělá audio k dopoledni vkuchyni!
Začátek mne bavil. Byl to trochu jiný vztah, neobvyklá situace. Čím déle jsem četla, tím méně mne to bavilo. Popis vztahu dvou lidí. Nahoru, dolů. Stále popis. Někdy jsem si říkala proč tohle? Kam vztah nebo děj posunulo tsunami? Čekala jsem víc.
Dan Brown. Tak jsem si zase řekla, že jeho knížky už pro mne nejsou tutovka. Stále mám ráda postavu Roberta Langdona, ale tím to asi končí. Nemohla jsem se začíst, vadilo mi jmenování značek používaných věcí, tvrzení o maskovaných Pražanech. (Obojí Brown obhajoval v rozhovoru s Lucií Výbornou, ale nepřesvědčil mne.) Ze všeho nejvíc to vypadalo, že Brown píše beletrizovaného průvodce po Praze. "Tajemná" postava golema ukazovala na jednu jedinou osobu už od chvíle jeho "zrození", i když se pak autor snažil mlžit. Asi po sto padesáti stranách jsem se začetla, ale bylo to průměrné počtení.
Když sáhnu po detektivce, chci detektivku. Ne drastičnost, ale pátrání, které mne vtáhne. Tady k tomu nedošlo. V knize je osobní linka, která tu detektivní dost potlačila, což není v krimi příběhu zrovna ideální. Pomalé, rozvláčné.
Do četby jsem se ponořila. Napínavé, ale bez zbytečně drastických scén, stejně tak bez hluchých míst. Časové roviny i vypravěči se střídají tak, že vše logicky navazuje a mezery v příběhu se postupně zaplňují. Minulost se odhaluje pozvolna, v závěru dochází k překvapení. Členové Martini klubu jsou sympatičtí, jejich parta mi připomínala film RED. Špionská parta i policistka mají prostor k dalšímu vývoji a dalším příběhům. Těším se na ně.
S překvapením zjišťuji, kolik hodnocení začíná slovy nejsem cílová skupina. Ani já ne. A mne tahle kniha moc nezaujala. Styl psaní a Pipiny průběžné souhrny mi nevyhovovaly. Je tu nakousnuté snad každé aktuální téma - chování k cizincům, předsudky, drogy, ... (raději nespoilerovat). Jako klad beru určité překvapení v závěru. Když už si chvíli říkáte, proč tohle tu Pipu netrklo dřív, přijde perlička v podobě neočekávaného.
Špionážním románům od Agáthy se poměrně vyhýbám, takže mne v antikvariátu hned netrklo, že jeden z nich právě držím v ruce. Ale nevadí. Sice jsem si říkala, že je to naivní, ale docela roztomile, možná by správné slovo bylo starosvětsky. Pátrání bylo zábavné, slečna Palička osvěžující. A nakonec Agátha překvapila, jak to umí jen ona! Takže celkově prima.
Od první stránky jsem se bavila! Marylin i Ada byly živoucí postavy, netuctové, zábavné. Když se začala rozvíjet milostná linka, trochu jsem se obávala, že příběh sklouzne jen k průměrné love story, ale naštěstí měla Ada v rukávě další jedno eso. Ještě že tak! Určitě se podívám, co ještě autorka napsala.
Mám za sebou několik "dánovek" a nemohu říci, že tahle by postrádala klady předešlých, tedy propracovaný logický příběh, vraždy, nad nimiž je třeba podumat, humor mezi kriminalisty. Ale nějak mne to tentokrát nechytlo. Hodně dlouhý začátek je věnován nástinu machinací, od kterých se vše odvíjelo, a seznámení s postavami. Už mi to přišlo, že se ani nic vyšetřovat nebude a příběh se bude držet jen podsvětí. A když jsem u toho, při konečném vyšetřování mi chyběla alespoň zmínka o případu Romea. Celkově bych řekla, že to bylo tradičně velmi dobré, ale ne na plný počet,
Dobrá detektivka. Pomalý rozjezd, postupně je ale případ zapeklitější a zajímavější, v závěru překvapivý. Ačkoli nezůstane u jedné mrtvoly a pátrání je napínavé, nejedná se o drastické líčení. Sympatické postavy jsou vyvážené i jednou nesympatickou, sám komisař Lost je opravdu pozoruhodný. Neotřelá sestava týmu se mi líbila, komisařčina sestra Soraia je skvěle doplnila, byla nutná pro pochopení Lostovy osobnosti.
Jinak nejsem úplně objektivní. Asi bych u jiného prostředí než portugalského Algarve hodnotila spíše negativně tolik popisů země, jídla, zvyků v kriminálním příběhu. Jenže Algarve a Portugalci si mne před několika lety získali, takže jsem si tyto informace užila, dokonce jsem si vše připomněla i prostřednictvím mapy na obálce.
Ráda si přečtu pokračování.
Kvůli vysokému hodnocení a srovnávání se Zaklínačem jsem sáhla po Týdnu v Nejistotě. K mnohahvězdičkovému hodnocení se ale nepřidám. Kniha se prakticky odvíjí v dialozích, a nejen proto si nelze text užít. Rádoby dialekt zastupuje obecná čeština, humor to, že postavy odpovídají rošťácky, s pobaveným úsměškem apod. Netřesk vše glosuje - někdy v duchu, někdy poznámku adresuje Routě. Snad proto, aby tu byl jiný text než dialog. Promluv je příliš, někdy i působí směšně (ale ne humorně) - situace se vyhrocuje, nebezpečí je na dosah, ale Netřesk řeší s Routou chrápání! Z vylíčení podoby víl mi šla hlava kolem, nemohla si autorka raději vymyslet zcela jinou bytost? Neoznačovat to, co stvořila jako vílu? A perla na závěr: deníček. Mág, který píše "milý deníčku..." Pokus o humor? Obávám se, že ne. Nechápu přirovnávání k Sapkowskému nebo Pratchettovi, dílko je to své svébytné, ba svérázné, ale po případném pokračování už nesáhnu.
Už při čtení jsem byla trošku rozpačitá, nechala jsem si na hodnocení několik dní odstup a stále nemám jasno. Silné příběhy, pěkný jazyk a rozhodně jsem se začetla. Ale občas mne napadlo, že je to zbytečně dlouhé, a taky jsem si občas zalistovala - tak teď jsem pět měsíců před, ale předchozí kapitola byla šest týdnů po ... Kdy byl vlastně ten den D? Asi by méně znamenalo více, zeštíhlení, a tím i větší spád, by knížce prospěly.
Padla mi do rukou audiokniha, takže největším kladem byla četba. Prostě to byla nesprávná kniha pro nesprávného čtenáře. V předešlém komentáři je mnohé, co jsem také cítila. Od začátku bylo vše tak jasné, že jsem se o úspěch hotelu ani o štěstí v lásce Lucy opravdu nemusela bát. Jen vypnout a poslouchat. V nerušeném poslechu mi ale bránily právě ty otřepané, opakované fráze, které mne po nějaké době spolehlivě naježily, jen jsem je zaslechla. Co se dá dělat, nejsem cílová čtenářka.
Kdyby .... Kdyby pan Eben utrousil dvě tři historky vždy během některého ze svých pořadů, byla bych určitě nadšená. V knížce ty úvahy či příběhy prostě většinou nevyzní. Samozřejmě i pobavily, ale celkově toho bylo prostě moc najednou (Zlatý sloupek v novinách!), a taky chyběl charakteristický přednes.
Když si člověk přečte anotaci, vypadá to, že hlavním hrdinou bude kocour. Tak to zase ne :). Chvilku mi trvalo, než jsem se chytla, ale jak jsem se zasekla drápkem, už jsem se knížky nepustila. Kam to celé povede? Doufala jsem v nápravu křivdy, dobré konce, ale neměla jsem správnou představu, jak by v ně děj mohl vyústit. Naštěstí ji měl autor. A jsem moc ráda, že Ricky na konci ty časové paradoxy nechápala, nebyla jsem na to sama. Stejně jako ona jsem je prostě přijala a užila jsem si poutavý příběh.
Velmi vysoké hodnocení bylo jedním z důvodů, proč jsem po knize sáhla. Já ho ale musím srazit dolů. Dlouho jsem se nemohla začíst, postavy, zvláště Mark, Gordon a Caster se mi motaly dohromady. Autorka se tak snažila nabídnout škálu možných pachatelů, až to vypadalo, že se jedná o sraz psychicky narušených, a k tomu si minimálně jedenáct postav přihodilo nějakou kapitolu o svých prožitcích nebo pocitech. Začetla jsem se snad v půlce, pak už jsem se knihy nepustila. Odkládala jsem ji ale se smíšenými pocity. To je vše? Žádné logické vysvětlení, proč jeden za spolužáků podezříval vraha? Proč telefonoval? Proč žena, u které si vrah nebyl jistý, zda ji chce zabít, nakonec měla trpět nejvíc? Atakdále. Cílem je, čtenáři, udržet tě v napětí. Dál si hlavu nelámej.
Přečetla jsem v rámci výzvy Kniha o překonávání překážek. Tak tady byly překážky snad na každé straně! Knížka se mi líbila, přitáhla mne a obdivovala jsem, co vše lidé vydrželi za krize, i to, co všechno zvládly porodní báby. Romantickou linku jsem nepotřebovala a to, že dva starší lidé lidé s těžkou prací a životními traumaty za sebou i k lásce přistupují opatrně a dost věcně, mi do příběhu zapadlo. Spíš mi úplně nesedlo tak nějak chaotické odhalování minulosti. Když Patience vzpomínala na nějaký večírek s tím, že tam byl i Ruben, ale nemluvili spolu, říkala jsem si, kdo je safra Ruben? Nakonec jsem se i to dozvěděla a knížku jsem zavřela s tím, že to bylo příjemné čtení.
Začátek mi přišel rozvláčný, ale příběh se postupně rozbíhal, byl záhadnější. Nedokázala jsem si představit věrohodné spojení případů, věrohodné vysvětlení. Autorka nepředbíhala, postupně odtajňovala okolnosti a fakta, a tak jsem si mohla lámat hlavu spolu s Trudy. Ke konci jsem tušila vraha, moc postav na výběr nebylo, ale pořád jsem si nedokázala zodpovědět: Proč? Obávala jsem se nějakého krkolomného rozřešení, ale byla jsem mile překvapená. Jak a proč bylo objasněno tak, že nezůstaly pochyby, vše bylo dotažené.
Po přečtení mi stále v mysli vyskakuje: Obrazy venkovského života. Tady samozřejmě anglického venkovského života a švihnuté červenou knihovnou. K tomu navíc detektivní zápletka. O detektivce jako takové bych nemluvila. ani se mi to nezdálo jako příjemné počtení, protože jsem očekávala, kdy Imogen přestane hloubat o svém vztahu nevztahu a kniha konečně začne být detektivkou. V téhle sérii pokračovat nebudu.