Anasa komentáře u knih

Rok 1972. Maggie. Susan. Reuben. A jste na straně 40 - těžko se začíst, když se neobjevuje souvislost mezi kapitolami. Taky se nic neděje. Těšila jsem se na druhý díl Pobřeží špionů a teď začátek, který mne trochu nudil, trochu rozčiloval. Ještě chvíli to trvalo než jsem se začetla. Pak se ty rozsypané puzzle začaly skládat dohromady a občas se nějaký dílek přiložil chybně a navedl špatným směrem. Což je fajn, musela jsem nechat dvě svá podezření padnout a knihu jsem neodkládala, už mě události přitáhly. Nakonec ale vrah vystoupil jasně a členové Martini klubu si drbali hlavy, že to nepoznali dřív. A že to nebyl thriller? No, já si ráda přečtu právě detektivku. Doufám, že zanedlouho Martini klub opět zazáří.

Moje první kniha od Petry Dvořákové, schválně jsem sáhla po té laskavé s vysokým hodnocením a dobře jsem udělala. Možná trošku pohádka s dobrým koncem, ale proč ne. Trošku té pohádky a hodně laskavosti každý někdy potřebuje. Jednoduchý, normální, příběh, řekla bych nepřeslazený Oceňovala jsem, jak příběh plyne, jazyk, Patrikovy drobné vtípky a humorné postřehy. Maličko mi vadila jeho naivita ve vztahu s Hankou. A pak mi hodně vadilo asi šestkrát se opakující slovo přetíká. Nejsem od Brna, hantec neznám, takže přetíkající sádlo je možná záměr, ale mě dráždilo. Taková malá piha na kráse, jinak bezva relax a hezké čtení.

Laskavý příběh s ohromnou dávkou optimismu. Co obdivuji, je jazyk. Nevím, jak to Barnhillová dělá, vlastně se jazyk zdá úplně obyčejný, ale vše plyne a doslova uchu lahodí. Svůj díl určitě odvedla i překladatelka. Příběh by byl hezký, pohádkový, s pohádkovými vztahy a šťastným koncem, ALE... A je to velké ale - je to dlouhé, zbytečně natahované. Ubrat a byla by to skvělá knížka.

Ačkoli mě první díl zvlášť nenadchl, taky nijak neurazil, takže jsem sáhla i po druhém dílu. Hodnotím stejně, nic mne nepřekvapilo. Gemma se plete, kam nemá, bývalá láska dostává více prostoru, k tomu se přimíchala vražda. Fajn je, že není od začátku jasný vrah, přece jen pátrání chvíli trvá a nevede přímou cestou. Co mi dost vadí a připadá zbytečné, jsou tři staré zvědavé dámy, které k ději a řešení přispívají minimálně, jen jsou všudepřítomné. No, tři bystré slečny Marplové to nejsou. Zatím sérii odkládám, ale kdoví, třeba si u ní ještě někdy odpočinu.

Agatha už nepíše a já stále hledám autora, kterým bych navázala. Ale tahle autorka to nebude. Po přečtení bych řekla, že jsem přečetla lehčí ženský román s detektivní zápletkou. Nic mne nenutilo číst dál. Hrdinka řešila matku, pak bývalého přítele, k tomu tam byla vražda. Nicméně poklidné čtení, bez masakrů, mučení, nahlížení do zvrácených myšlenek vraha, takže vlastně dobré!

Trochu zmatečný rozběh, pak už jsem Nesba poznávala. Zvraty ve smyslu: Vždyť je to všechno jinak! Jak se postupně odhalovala identita vraha, něco mi stále nehrálo. Sice jsem si nesrovnalost nedokázala vysvětlit, ale Nesbo to nakonec učinil. Všechny dílky skládačky zapadly do sebe. Dala bych i víc hvězdiček, ale ten začátek...

Velmi milé překvapení! Romantika a napětí, vše dávkováno postupně, takže zbývá prostor pro čtenáře, aby sám odhaloval vztahy a události. Pravda, něco je předvídatelné, ale jde přece o romantické sídlo, romantický příběh, ne?

Dost dlouho jsem se nemohla začíst. Přesně vím, že na straně 47 jsem si položila otázku, jakou dám knize šanci, kolik stránek ještě přečtu. Krátké kapitoly, každá s jinou postavou, žádný spoj, chaos. Pak se to zlomilo a četlo se samo. Nejvíc mne bavila postava Rosie, neskutečná, ale zábavná. Hlavně díky ní jsem se i nahlas zasmála. Jednoduše oddechovka, dobrá oddechovka.

Přišla jsem si, že jsem se vrátila do let, kdy jsem hltala dobrodružné knížky, i když to byly ty z Divokého západu. Díky tomu jsem přehlížela různé nedostatky i trochu přitažení za vlasy. Bavila jsem se, zvláště při únikovce. Pak už to bylo moc, přesně řečeno, trochu moc pavouků, pardon padouchů.

Při čtení jsem si přišla, že jsem se vrátila do nějakých ...nácti k dívčím románům. Už dlouho jsem tak vyslovenou romanťárnu nečetla. Všechno hezky nalinkované, šťastný konec neodvratný. Ale třebaže jsem viděla všechny nedostatky té černé a bílé, třebaže bych vypustila kapitolu se sexem, báječně jsem si u toho odpočinula!

Potěšující je, že tohle je tak trochu jiná detektivka. Charakter hrdinky, její minulost a její omezené možnosti ovlivnit vyšetřování jsou neobvyklé. Ale slibovala jsem si od ní maličko víc. První půlka se spíše táhla, pak se děj rozjel, byl napínavý a zajímavý. No a pak přišlo finále. Buď lepším člověkem. Řešení už snad nebylo jen přitažené za vlasy, to už byl nějaký vlas vyškubnutý!

Před časem jsem přečetla Nezapomeň psát, mohu tedy srovnávat. Ačkoli hodnocení na databázi vyzdvihuje Něco má za lubem, pro mne je to opačně. V obou případech je tady příbuzenská dvojice mladé ženy, která se teprve hledá, a starší, nekonvenční příbuzné. Tady ale autorka přidala na romantické lince. Nasadila jednoho muže, takže vše spělo k jasnému konci, ale nechala Jennu na mnoha a mnoha stranách si ho po očku prohlížet a uvažovat o něm. Škoda. Nezařadím se ani k nadšeným obdivovatelkám babičky Evelyn. Přemýšlela jsem při čtení o své milované babičce, svou živostí a houževnatostí byla Evelyn podobná, ale bez toho lhaní a poťouchlosti - nechtěla bych být Evelyninou dospělou dcerou. Závěr? Mírně nadprůměr, víc se mi líbila první kniha S. G. Confino.

Autorka může být spokojená, hlavou mi teď vrtá červík. Věděla jsem, že autorství Shakespeara je pochybné - buď nebyl sám, nebo opravdu pracoval na víc ne dvě stě procent. Tohle je ale velmi zajímavá teorie, navíc poutavě napsaná. Bavily mne obě linky, ale s nechutí jsem četla o násilí, kterému byla Emilie vystavená. Když jsem si pak v doslovu přečetla, že zrovna pro tuto domněnku nebyl žádný důvod, i když manžel byl prokazatelně rozhazovačný pijan, bylo mi líto, že autorka nechala Emílii tak trýznit. Už takhle to byl těžký život. V porovnání s ní byl příběh Melanie odlehčením s jasným happy endem. Závěrečné prolnutí třešnička na dortu. Román jsem si užila, patří k těm, na které nezapomenu měsíc po přečtení.

Román zasazený do staré Prahy na mne působil, jako kdyby nebyl napsán dnes, ale tehdy. Není to pochvala. Ačkoli ráda čtu příběhy, kde se opravdu pátrá, místo aby autor čtenáře jen děsil, přece jen mám ráda napětí. Tady jsem ho alespoň do tří čtvrtin knihy naprosto postrádala. Prostě jsem četla dobový příběh s rázovitými figurkami. V závěru přece jen přišly napjatější chvíle, i když se většina dala předvídat. Jen ten motiv jsem odhadla špatně. V četbě série nepokračuji.

Tak to jsem ještě nezažila! Během víkendu jsem s vnoučkem přečetla Hrozálii dvakrát a oba nás bavila! Pak se chichotal jako Hrozáliie a rodičům vypravoval vtipné momenty. Pokud ji bude chtít číst potřetí, nebude mne muset přemlouvat: Originální, vtipný text skvěle doplněný ilustracemi na každé straně. Nezbývá, než pořídit další díly.

Četla jsem velmi, velmi pomalu. Sice denně, ale po krátkých úsecích. A nějak mi to nevadilo. Ani to, že příběh plyne tak klidně, že i dramatickým událostem se obrousí hrany. Prostě jsem denně žasla nad poetikou vyprávění a užívala si perličku na konci dne.

Moje čtvrtá kniha od tohoto autora, čekala jsem trochu víc. Začátek navnadí Wistinga i čtenáře, to když Wisting najde ve schránce obálku s číslem starého případu. Postupem času Wisting může na případu oficiálně pracovat a staré události prošetřit. Úplně mi nevyhovuje střídání kapitol ze současnosti a z minulosti. Pátrá se spíše nenápadně, takže tak někdy po polovině, ve dvou třetinách jsem se začala trochu nudit. Ke konci případ dostane spád. Vedlejší linka pátrání po zmizelé ženě je opravdu vedlejší, třebaže v určitých momentech Wistingovi poslouží. Také nechybí osobní linka a nahlédnutí do života Line. Slušné.

Výborná audiokniha k vaření! Po předcházejícím dílu jsem si dala nutnou pauzu, s o to větší chutí jsem teď poslouchla. Pravda, postava ušlechtilého císaře se mi zdála trochu moc dokonalá, ale jinak děj neostrádal napětí, a také konečně vyjasnění některých vztahů. Asi nemusím dodávat, že knížku musíte brát s nadhledem, je to dobrodružný román pro mládež, nikoli realistický historický román. Tím se vracím na začátek - skvělá audio k dopoledni vkuchyni!

Začátek mne bavil. Byl to trochu jiný vztah, neobvyklá situace. Čím déle jsem četla, tím méně mne to bavilo. Popis vztahu dvou lidí. Nahoru, dolů. Stále popis. Někdy jsem si říkala proč tohle? Kam vztah nebo děj posunulo tsunami? Čekala jsem víc.

Dan Brown. Tak jsem si zase řekla, že jeho knížky už pro mne nejsou tutovka. Stále mám ráda postavu Roberta Langdona, ale tím to asi končí. Nemohla jsem se začíst, vadilo mi jmenování značek používaných věcí, tvrzení o maskovaných Pražanech. (Obojí Brown obhajoval v rozhovoru s Lucií Výbornou, ale nepřesvědčil mne.) Ze všeho nejvíc to vypadalo, že Brown píše beletrizovaného průvodce po Praze. "Tajemná" postava golema ukazovala na jednu jedinou osobu už od chvíle jeho "zrození", i když se pak autor snažil mlžit. Asi po sto padesáti stranách jsem se začetla, ale bylo to průměrné počtení.