Amalberga komentáře u knih
Knihu jsem přečetla během několika dnů, byla velmi čtivá. Jména postav působila rušivě, někdy byla celá v české transkripci, jindy jsme se dozvěděli jen příjmení, nejčastěji byly křestní jména a přezdívky počeštěné. Docela by mě zajímalo, na základě čeho se překladatelka tak rozhodla postupovat. Myslím, že pro českého čtenáře jsou všechna ta jména, přezdívky a přízviska matoucí, i když to tak v čínské literatuře je.
Příběh dobře plynul, autorčin kousavý humor mi sedl. Čínské prostředí velkoměsta je zde zachyceno velmi dobře, i povahové rysy lidí. Zachycení temné strany ekonomického zázraku Shenzhenu, potažmo celé Číny je důležité. Měli by si to přečíst hlavně lidé, co Čínu bezmyšlenkovitě opěvují a vidí na ní jen pozitiva. Jenže ti by se asi nepřenesli přes Růženina obrovská prsa a feministický nádech knihy.
Četla jsem knihu jako malá holka a hodně mě zaujala. Zpětně některé věci vyhodnocuju jako nesmysl. Někteří muži chtějí "hodné holky", někteří "mrchy". Rozdělení na tyhle dvě kategorie mi přijde zavádějící. Hodné holky jsou obětavé ženy s nižším sebevědomím a potřebou lásky. Mrchy jsou sebevědomé ženy, které mají sebeúcty na rozdávání. A typy z téhle knihy vas mrchou neudělají, spíš se stanete manipulativní hodnou holkou hrající si na mrchu. To radši jděte k terapeutovi.
Na knihu jsem byla hodně zvědavá a měla velká očekávání, která nebyla úplně naplněna. Popis samotného experimentu (který znají ze školy snad všichni) byl velmi zajímavý, ale druhá část knihy mě vůbec nebavila, dost jsem přeskakovala. Některé věci autor v knize zbytečně opakoval, třeba experiment s modrookými dětmi zmínil několikrát.
Velký problém byl pro mě způsob, jakým autor popisoval ženy, zvláště jeho studentky. Přišel mi nanejvýš nevhodný:
Susie Philipsová, naše atraktivní recepční, návštěvníky vřele vítá. (...) Je to další z mých studentek na jednooborové psychologii a stanfordská kráska. Její svůdný vzhled a tělo gymnastky ji předurčují ke členství ve skupině rozleskávaček.
Jak vzhled studentky souvisí s experimentem? Proč v textu je zbytečný popis, který navíc objektivizuje ženu? Je v pořádku takto vnímat svoji studentku? A ke všemu to psát do knihy? Kniha byla vydaná v roce 2014, poměrně nedávno, ale její pohled na ženy evidentně zůstal v minulém století. Od autora jsem si chtěla přečíst i knihu Odpojení muž, ale po přečtení této pasáže si to dvakrát rozmyslím.
Knížka mě minula asi o dvě generace. Po několika přečtených esejích jsem si řekla, že můžu se svým časem naložit i líp. Autorka běduje nad chuděrami ženami, které jsou zavalené prací a neustále v konfrontaci s ideály krásy, že si nenajdou čas být ženské. A co teprve ubožáci muži! Potlačují v sobě emoce a vybíjejí vztek ve videohrách a dívají se na porno, ztratili své mužství! Vlastně bychom se všichni měli víc milovat a více dotýkat. Podle téhle knížky láska všechno zachrání a vyvede nás z temnoty. Já se jen divím, jak něco tak zastaralého (podle psychologických výzkumů nejsou videohry prokazatelně škodlivé; nemluvě o přežitých genderových rolích) mohlo vyjít v roce 2018 a ne v 90. letech, to by ještě mohlo být relevantní.
Byla jsem překvapená, že kniha vyšla v roce 1972, protože až na pár kulturních referencí působila aktuálně. Nebo se jen od té doby tak málo změnilo? Jednu hvězdičku dávám dolů, protože jsem nemohla úplně docenit obrazové eseje. Nejsem student dějin umění, takže mi naházené malby vedle sebe (ještě ke všemu tak titěrné, to nemohli tu knihu vydat ve větším formátu?) přišly dost "random".
Moje pocity z knihy jsou poměrně rozporuplné. Z jazykového hlediska je kniha napsána "vynikajícně" - manéžová představení vám úplně vyvstávají před očima. Bass uměl psát a je to znát.
Co mi vadilo: 1. Děj knihy moc dobře nezestárl. Jakožto produkt dnešní doby se na knihu dívám očima čtenáře "hyperkorektního" 21. století. Přijde mi úsměvné, jak Češi jsou ti "nejšikovnější" se "zlatýma ručičkama" a "co Čech, to muzikant". Na druhou stranu tu je Paolo, černý Berber, s vykutálenou rodinou, která je falešná, úlisná a vůbec špatná. O tom, jak jsou ženy vnímány a zobrazovány v knize, radši nemluvím. 2. Rozvleklý děj. Prvních několik kapitol se četlo samo, potom se Vašek Karas stal středem pozornosti a do četby se začala pomalu vkrádat nuda.
Co mi přišlo zajímavé: 1. Absence smrti. Nikdy zde nebyla nějak zvlášť rozebíraná, často jsme se o úmrtí důležité postavy dozvěděli až o mnoho let později. 2. Postupná gradace děje. Například maďarská hrabata s Lipicány se třikrát pokaždé v jiné generaci zamilovala do "ženy" z klanu Humberto. Myslím, že podobných opakovaných zápletek by se dalo najít v knize i víc. 3. Absence politiky. Je zmíněna 1. světová válka, ale jméno osobnosti jako Masaryk tam vůbec nezazní.
Knihu jsem dočetla asi do poloviny, takže nehodnotím. K Antoniovy Machadovi jsem se dostala přes Skácela. Zajímalo mě, kdo je ten tajemný autor citátu "Jsi na mé cestě voda nebo žízeň?" a tak jsem si tuhle sbírku s velkým očekáváním půjčila. Zklamala mě. Básně (sice krásné) mě nijak neoslovily, úplně mě minuly. Zřejmě bych musela znát kulturní kontext, abych k nim nějak přilnula. Vracet se k nim už nehodlám.
Kdybych měla hodnotit obsah knihy, dala bych tři hvězdičky. Několik příhod se mi líbilo a pobavily, ale většina mě nudila. Fulghum se potácí mezi idealismem a cynismem a některé jeho úvahy nelze snad ani brát vážně. Hvězdičku navíc dávám za možnost sdílení. Rozhodně se vyplatí svým blízkým několik historek přečíst a pobavit se s nimi nad knihou. Autorovi se povedla knížka, kterou si můžete dát na lednici, přečíst rodině a sejít se nad ní. A nad tím smekám.
Knihu jsem nestihla dočíst celou, kvůli pokutě z knihovny :D. Musím říct, že z ní mám dost rozporuplné pocity. Z celé knihy mě nejvíc oslovila předmluva, protože na rozdíl od zbytku byla skutečně srozumitelná a pro mě pochopitelná. Od povídky Bláznův deník jsem si slibovala hodně, vždyť je to takový pojem v moderní čínské literatuře. Byla jsem děsně zklamaná. Povídka sotva začala, a už skončila. Co se tam vlastně stalo? A tak to bylo s vícero povídkami. Některé kolem mě jen prosvištěly, jiné mě vyloženě nebavily a pár jich bylo dobrých. Sbírka Polní tráva mě dost nebavila, nemám pochopení pro čtení cizích snů. Jistě, když se ten sen zdá vám, přijde vám zajímavý a oslovuje vás, protože je z vaší hlavy a dílem vašeho podvědomí, ale ostatním lidem může být ukradený. Asi nejvíce se mi líbil Život AQ, jako jediná povídka byl i vtipný. Abych to shrnula, knížka není špatná, ale její poselství mě minulo. Být tak čínský vzdělanec ze 20. století, který několikrát proletěl u zkoušek, asi bych s dílem souzněla daleko víc.
Před lety jsem tuhle sérii absolutně žrala, takže dávám vysoké hodnocení.
Jako puberťačka jsem četla hodně knížek od Breziny a většina se mi líbila. Byly čtivé a napínavé s dobrou romantickou zápletkou.
Osamělost je v současném světě dost aktuální téma. Na spoustu lidí těžce dopadá a pocit izolace a vyčlenění je od ostatních ještě více vzdaluje. To je případ i hlavních hrdinů Alice a Mattia. Anotace mi přišla úplně scestná. Problémy, které s kterými hlavní hrdinové bojují, se objevují předtím než se Alice a Mattio "špatně rozhodli". Vystavět příběh na tom, že kdyby se tehdy rozhodli jinak, by byli v životě šťastnější mi přijde nesmyslné, i když to zní lákavě. Na budoucí kvalitě jejich života se daleko více podíleli jejich rodiče. Alicin otec se choval až despoticky a Mattia byl v žertu od svého otce obviňován z toho, že zavinil mentální postižení své sestry. Někde v komentářích jsem se dočetla, že hlavní hrdinové byli bezcitní, s čímž musím nesouhlasit. Spíš se domnívám, že oba měli "avoidant attachment style", což znamená, že ačkoliv velmi toužili po blízkém a hlubokém vztahu, spřízněné duši, báli se někomu otevřít, zřejmě kvůli vztahům v rodině. Na ochranu si kolem sebe vystavěli vysoké zdi. Radši se sami uzavřeli do samoty, než aby riskovali citovou újmu.
Další zajímavý aspekt knihy pro mě byla část dospívání. Autor klidně mohl přitlačit na pilu, protože děti dovedou být velmi kruté a manipulativní.
Celkově knihu hodnotím 3,5 hvězdičkou, jazyk autora mě moc nenadchl, ale obsah byl moc zajímavý.
"Nechť mu kojoti naplijí do ksichtu!" zabučel Antiochos rozzuřeně.
"Nač by plýtvali slinou," odtušil Vídal.
------
V dostatečném předstihu bylo rozesláno na sto padesát pozvánek, aby zůstala naděje, že se alespoň devět osob dostaví.
------
"Nechcete, abych vás představil nějakým děvčatům?" vybídl strážníky Major.
"Tisíckrát se omlouváme," odpověděl ten tučnější, s rezavým knírkem, "ale jak se říká, naše povolání nás nutí k buzerantství."
-----
Tohle je jen skromný výběr Vianových zlomyslností, které se mi příjemně četly a nutily mě k pravidelným výbuchům smíchu. Trochu mi vadila počáteční dávka "nedžentlmanství" na způsob pana Feriho, ale chápu (neschvaluji!), jiná doba. Tak budu radši šetřit slinou.
(SPOILER) Překvapuje mě vysoké hodnocení knížky. Nemohu o ní říct, že by byla vyloženě špatná, ale moc věcí se tu pochválit nedá, proto začnu pozitivy. Kniha je rozhodně čtivá, přečetla jsem ji za dva dny. Autorka měla i zajímavý nápad, proplést tři osudy žen, které spolu zdánlivě nesouvisí.
No a teď k tomu, co se mi nelíbilo. Poměrně dost rychle jsem uhodla, jak to celé dopadne (jedna si vlasy ustřihne, další vyrobí paruku, třetí ji bude nosit). A o tom to v podstatě celé bylo. V doslovu jsem se dozvěděla, že kniha je označována za feministickou, to mi přijde dost nadsazené. To, že v příběhu máte hlavně ženy z něj nedělá automaticky feministickou knihu. Víc než cokoliv jiného kniha zobrazuje globalní kapitalismus. Žena zaplatí za ostříhání svých vlasů, které putují přes půl světa do továrny na zpracování, aby si je pak za drahý peníz koupila zazobaná žena. Velmi dojemné. Chyběla mi nějaká kritika nebo reflexe zápletky v knize. Další problém pro mě byly postavy. Sarah byla docela dost nesympatická, hotová boss bitch, ale během nemoci si chtíc nechtíc (spíš to druhé) musela přerovnat priority. A z toho jsme bohužel moc neviděli, protože psychologickým pochodům postav není věnováno moc prostoru. Giulia mě ani nenadchla, ani neurazila. Příběh Smity byl nejzajímavější. Škoda, že ho nenapsala nějaká indická žena. Autorka se určitě snažila dostudovat nutné materiály pro knihu, ale to zkrátka nemůže nahradit zkušenost člověka, který podobné věci zažil. Například Smita své utrpení přirovnala ke kalvárii, tedy místu, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. Vážně by pravověrná hinduistka použila takové přirovnání? Docela o tom pochybuju. Při výčtu předností své dcery vůbec nezmínila barvu pleti, přitom Indové jsou posedlí bělením kůže a na tmavé Indy se dívají skrz prsty.
Celkově si myslím, že kniha není špatná, jen poměrně přeceněná, navíc jsem na ni měla vysoká očekávání, která zůstala nenaplněna.
Ani by mi nevadilo, kdyby kniha byla trochu kratší. Styl psaní Virginie Woolfové mi sedí víc než Proustův. Hlavní postava Hledání ztraceného času pořád jen fňuká a hodnotí dění kolem sebe, s oblibou lidi satirizuje. Virginia Woolfová nám dává možnost nahlédnout do myslí vícero lidem, tudíž se nám dostane jakési mozaiky myšlenek a prožitků, které dohromady skládají příběh, méně zaujatý než Hledání ztraceného času. A postava paní Ramsayové je super.
Kniha mi dost pomohla při přípravě na státnice. Najdete v ní mnoho informací o čínské básni, hlavně o formě. Rozhodně mě tvorba Wang Weie zaujala a v budoucnu si od něj snad ještě něco přečtu. V Česku se hlavně vyzdvihuje Li Po a Tu Fu, což je škoda, existuje spousta jiných super čínských básníků, kteří stále čekají na objevení českou veřejností.
Snad nejlepší přehled čínské starověké literatury v češtině. Bohužel plánovaný třetí díl nevyšel. Přehled čínské literatury sepsala taky Věna Hrdličková, ale některé informace uváděné v knize jsou již zastaralé a autorka používá českou transkripci a neuvádí znaky. Dneska se už v odborné literatuře používá přepis znaků pinyin a uvádí se čínské znaky. Bohužel se od té doby nikdo nepokusil odborně zpracovat kompletní dějiny čínské literatury v češtině, studenti si holt musí vystačit s anglickými :D.
První dvě povídky se mi moc líbily. První - předloha k filmu Vyvěste červené lampiony byla dle mého názoru v mnohém lepší než film. Postava Lotos (na rozdíl od filmu) se většinou chová chytře a ví, co dělá. Je snadnější pochopit její motivaci. Ve filmu spíš připomíná rozmazleného fracka a je těžké s její postavou sympatizovat. Druhou povídku o kurtizánách bych klidně brala jako román. Zápletka byla zajímavá a každá postav svou tvrdohlavostí a neústupností něco do příběhu přidala. Třetí povídka se četla těžko. V postavách jsem se ztrácela, ale hlavně v dějové posloupnosti. Su Tong měnil úhly vyprávění jako v kaleidoskopu a předjímal události, co se měly stát, pak se vrátil do minulosti, která zase vyústila do přítomného okamžiku v povídce. Postavy označoval jednou jménem, jednou jejich postavením v rodině, to mě taky dost mátlo. I když jsou asi vypravěčské postupy v povídce inovativní, z těch tří povídek se mi líbila nejméně.
Úžasná kniha. Autorka si se způsobem sdělení svědectví přímo pohrála. Každá povídka používá jiný způsob vyprávění a umožňuje čtenářovi se dívat na situaci z různých úhlů. Myslím, že jednotlivé kapitoly jsou napsané tak, ze by se daly číst v jakémkoliv pořadí (krome epilogu). Moje nejoblíbenější kapitoly: 2., 3.
Očekávání se v mém případě minula s realitou. Humor jsem v knížce jaksi přehlédla, až na scénu, kde ničili všechno s Maem. Když jsem knížku začala číst, netušila jsem, že bude obsahovat milostnou zápletku. Koncept "láska za časů totality" není nic originálního, viz 1984, ale na rozdíl od 1984 tahle knížka hovořila o totalitním režimu jen okrajově, soustředila se hlavně na sexuální dobrodružství hlavních hrdinů a max. zmínila komunistická hesla. Kniha mi rozhodně nepřijde jako "sžíravá satira pranýřující pokrytectví a šílenství kulturní revoluce", jak uvádí na zadní straně obalu. Ale hádám, že tohle je přesně ten marketing, který na západě prodává modernější čínskou literaturu. P. S. V textu jsem narazila na několik gramatických hrubek, některá slova ani ve větách neskloňovali, při četbě mě to rušilo.